Učenec se dal do výkladu a pokračoval v něm celé čtyři hodiny, mlel páté přes deváté, samý Konfucius a Mencius, až z toho Mo Ranovi šla hlava kolem. Mo Rana nakonec hlava rozbolela a ztěžkla mu víčka, ale přesto musel stále předstírat zájem, což bylo dost obtížné. Mo Ran byl však v předstírání pozornosti velice obratný.

Začne se tak, že se zamračíte a řeknete: „ó…“ jako byste nechápali, nebo nebyli o věci přesvědčení. Potom necháte řečníka trochu vymluvit, pak přidáte další „ó…“ a přestanete se mračit, abyste vzbudili dojem, že začínáte rozumět. Je důležité vyvalit trochu oči a nechat je zalesknout, pak vypustíte: „óóó“ – abyste dali najevo, že jste právě získali nový náhled a pochopení díky vynikajícímu a vyčerpávajícímu vysvětlení.

Svá tři ó zkoušel i na Chu Wanningových hodinách. Chu Wanning mu na to nikdy neskočil; pokaždé na něj vrhnul ledový pohled a řekl mu, ať je zticha.

Jenže vyzáblý knihomol ještě nikdy předtím neměl tak „zdvořilého“ posluchače a oči mu jen svítily. Měl takovou radost, že vyslovil přání, aby se s Mo Ranem mohl setkat dříve a všechna jeho rezervovanost a povýšenost zmizela.

„Už rozumím,“ prohlásil Mo Ran s úsměvem. „Když se teď po vašem vysvětlení zadívám na tuto krajinomalbu, už chápu, jak je neocenitelná, že její hodnotu nelze vyčíslit penězi.

Kdyby malý knihomol ještě žil, byl by teď nejspíš celý červený, ale i když mu scházel ruměnec, bylo na něm znát, že je radostí celý bez sebe; nevěděl co s rukama a nohama a zářil jako dítě, vyhublá tvář jen svítila.

Mo Ran ještě nikdy neviděl tak veselého ducha.

To by mělo stačit. Vstal, udělal uctivé gesto a řekl: „Už se připozdívá, budu se muset poohlédnout po nějakém místě, kam bych mohl složit hlavu. Přijdu znovu zítra, pokud učený mistr nebude příliš zaneprázdněn.“

Když učence někdo zčista jasna označil za mistra, tvář se mu rozzářila ještě víc, byl zpola vyděšený a zpola u vytržení. Skromně odmítnul: „Ne, ne, ne, stěží se mohu nazývat mistrem. Několikrát jsem se sice zúčastnil státních zkoušek, ale neuspěl jsem ani v prvním stupni, abych dosáhl hodnosti bakaláře, já … ach …“

Mo Ran se usmál: „Hloubku vědomostí nelze měřit tituly a postavením, ale pouze hlubinou srdce.“

Učenec byl upřímně překvapený: „Ne… netušil jsem, že jste schopen takové výmluvnosti.“

„To kdysi řekl můj mistr. Jen jsem si zapůjčil jeho slova.“

„…Vypůjčil jeho slova.“

„Ach, tak se to říká? Hahahaha.“ Mo Ran se smál a drbal si hlavu. „Zase jsem si to špatně zapamatoval.“

Učenec zpozoroval, že už je opravdu dost pozdě a nikdo další se tu už kvůli jeho obrazům nezastaví, a tak začal skládat své krabice a vaky a řekl: „Nemám žádné závazky a nestává se každý den, abych u někoho nalezl takové porozumění. Ačkoli se říká, že přátelství mezi ušlechtilými muži plyne lehce jako voda, říká se také, že když se setkají přátelé u vína, ani tisíc pohárů nestačí, a tak bych …“

Mo Ran ho s úsměvem rychle přerušil, aby toho nestačil vysypat ze své školní brašničky ještě víc.

„Chtěl jste říci, že už je pozdě, právě tak čas zajít si někam na číšku vína?“

„Ach, ano, správně, víno pozvedá ducha, že?“

„To zní dobře,“ přikývnul Mo Ran. „Když mě mistr tak mile zve.“

 

Na ulepeném stolku stál talířek s asi tuctem rozlámaných burských oříšků a dva poháry z poloviny naplněné vínem. Celou krčmu osvětlovala jediná prskající svíčka a za pultem otíral prasklou mísu prohnaně vypadající hostinský.

„Je to tady poněkud zanedbané,“ poznamenal učenec stísněně. „Já však nemám žádné papírové peníze, mnoho hostinců neznám a tento se mi zdál nejpřijatelnější …“

„V pořádku.“ Mo Ran zvedl pohár a pečlivě si ho prohlížel. „Jedí duchové?“

„Je to jen zdání, podobně jako obětiny.“

Učenec si nasypal několik oříšků do úst, žádné však nezmizely. „Vidíte, takové to je. Jen si dejte.“

Mo Ran pomalu položil pohár na stůl; nebyl mrtvý a kdyby něco snědl, prozradil by se.

Po další třech pohárech vína se učenec rozveselil a opustila ho dřívější malomyslnost. Klábosil s Mo Ranem, až došlo na otázku: „Mladý pán Mo po mně chtěl namalovat portrét. To měla být vaše láska?“

Mo Ran odmítavě zamával rukama: „Ne, ne, můj mistr.“

„Aha,“ učenec vypadal překvapeně. „Podnikám tady dole ve svém oboru už dlouhá léta a lidé za mnou chodili hlavně kvůli podobiznám krásek, ale ještě nikdo po mně nikdy nechtěl, abych namaloval jeho mistra. Byl k vám mistr hodně laskavý?“

Mo Rana hryzalo svědomí: „Byl na mně moc hodný.“

„To pak není divu,“ kývnul učenec. „A proč chcete mít jeho obraz?“

„Abych ho našel.“

Učenec vydal další udivený vzdech. „I on je v podsvětí?“

„Hm,“ odpověděl Mo Ran. „Slyšel jsem, že zemřelí zůstávají tady, ve městě Nanke osm až deset let. Mám o něj starost, tak jsem ho chtěl najít a dělat mu společnost.“

Učenec ani na chvíli nepochyboval o jeho slovech a byl dokonce dojatý. Chvíli přemýšlel a potom zavzdychal: „Taková oddanost je velmi vzácná … dobrá! Mladý pane Mo, prokáži vám tu službu!“ Vstal, otevřel svou krabici a vyndal z ní malířské náčiní.

Mo Rana přemáhala radost, děkoval a děkoval a zeptal se ho na jméno, aby, až se dostane zpět do světa živých, pro toho ubožáka spálil hromadu peněz.

Oba se nemohli dočkat, až rozvine papír a rozetře tuš. Ale když se do toho měli pustit, všechno se zadrhlo.

„Můj mistr … on, ehm …,“ Mo Ran zaťal pěst a bubnoval s ní o koleno, ale žádný nápad z něj nevypadnul. Váhal a zoufale se probíral svou chatrnou slovní zásobou, a nakonec ze sebe vymáčknul: „On je krásný. Prosím namalujte ho tak.“

Učenec se na něj tázavě zadíval.

„No? Malujte přece.“

„… Jak krásný?“

„Není to úplně jasné? No prostě krásný. Namalujte ho krásného.“

„Chápu, namalovat ho krásného, ale … rozumějte. Jakou má tvář?“

„Jakou má tvář?“ Mo Ran jen hloupě koukal. „… Tvář je přece tvář.“

Učenec začínal být podrážděný: „Vejčitou, srdčitou, hranatou, kulatou, jakou?“

„Takové věci já nevím! On má zkrátka krásnou tvář. Zapomeňte na to, když nevíte, co malovat, namalujte mojí tvář, máme podobný tvar obličeje.“

Potom došlo na oči.

„Jaké má oči?“

Mo Ran se chystal otevřít ústa, ale učenec ho zastavil. „Jenom neříkejte, že oči jsou oči.“

Mo Ran mávnul rukou: „Já vím, já vím, jeho oči … hm, jak to říct? Přísné, ale okouzlující? Chladné, ale laskavé.“

Učenec zahodil štětec a vztekle prohlásil: „Končím! Najděte si někoho jiného!“

„Ne, počkejte!“ Mo Ran ho táhnul nazpátek. „Nikdo neumí malovat tak, jako vy!“

Učenec se snažil ovládnout hněv, zadíval se na Mo Rana, ale z jeho tváře vyčetl jen bezmeznou důvěru. Přestal mu odporovat a škrobeně pronesl: „Tak mi dávejte patřičné odpovědi.“

Mo Ran se cítil trochu ukřivděně, nebyly snad jeho odpovědi dost patřičné? Ale darovanému koni na zuby nekoukej. Jen poslušně kývnul a pevně k sobě přitiskl lampión pro přivolávání duší.

„Tak ty oči,“ řekl učenec. „Tygří oči? Kulaté oči? Mandlové oči? Fénixí oči? Nebo …“

Mo Ranovi z všech těch slov začalo být na omdlení. Zavrtěl hlavou, slyšel totiž něco jiného: „Štěrbinovité oči? Ne, takové jsou moc malé, on má oči s koutky zdviženými nahoru, já nevím, jak se tomu říká, ale zdvihají se mu tak pěkně nahoru …“

„Tomu se říká fénixí oči.“

Mo Ran otevřel ústa, ale když viděl učencovu zamračenou tvář, zase je hned zavřel.

„Tak dobře, štěrbinovité oči, když chcete.“

Učenec se ho vyptával dál: „Co nos, plochý nebo vysoký?“

„Vysoký.“

„Rty má plné nebo tenké?“

„Tenké.“

„Obočí husté nebo řídké?“

„Husté.“

„Silné nebo tenké?“

„Myslím, že takové obyčejné … éé, on má obočí rovné jako meč.“

„Dobrá,“ učenec přidal několik tahů štětcem a pak se zeptal: „Má nějaká mateřská znaménka?“

Mo Ran sklonil hlavu, přemýšlel, nakonec celý zrudnul a zamumlal: „Ano …“

„Kde?“

„Na levém uchu,“ řekl Mo Ran dost neochotně. „Má tam malou světlou pihu, a …“

A to místo je tolik citlivé na políbení.

Učenec zvednul obočí: „A?“

„N…“ Mo Ran vrtěl hlavou tak usilovně, až byl v obličeji ještě červenější. „Nic.“

Učenec se na něj tázavě zadíval, ale naštěstí bylo dost šero, takže nemohl vidět jeho rudý obličej. Namočil štětec do tuše a zeptal se: „Jak se obvykle upravuje?“

„Rád nosí bílé šaty, vlasy má sepnuté nefritovou korunkou, nebo nosí vysoko vyčesaný ohon.“ Mo Ran se zamyslel a dodal: „Někdy nosí i rozpuštěné vlasy, a když je tak má, je moc …“

„Hlavně zase neříkejte, že je krásný!“ Učencův pohár trpělivosti přetékal.

„Dobře, tak je půvabný.“

Po té vyčerpávající námaze byl obraz konečně hotový. Mo Ran foukal, aby tuš zaschla a zvedl papír, aby si to pořádně prohlédnul. Dospěl k závěru, že podobizna není tak krásná ani půvabná jako Chu Wanning, a není mu vlastně tak úplně podobná, ale pro jeho záměr to stačí. Usmál se a řekl: „Mnohokrát vám děkuji, mistře. Je to úžasné.“

„Chtěl jsem zachytit něco z Pan Ana, Fan Liho, Xi Zi a Diao Chan.

„Hahaha,“ smál se Mo Ran. „Až svého mistra najdu, určitě se vám odvděčím.“

Ještě nějaký čas popíjeli a rozmlouvali, pak se před hostincem rozloučili a Mo Ran si odnesl Chu Wanningův portrét. Podle učence bylo na páté ulici místo zvané Shunfeng, kde radili těm, kdo nedávno přišli do města Nanke. Tam také zamířil.

U vchodu do domu Shunfeng byl zavěšený prapor s obrazem plavoucího černého hada. Mo Ran otevřel dveře a vešel dovnitř. Uvítal ho pohled na dlouhou přepážku, která přetínala rozlehlou síň. Za přepážkou seděl asi tucet duchů v okrově červených šatech, všichni s tvářemi zakrytými dřevěnými maskami, na kterých byly namalované hněvivé tváře. Před každým duchem s maskou stála dlouhá zakroucená fronta nejrůznějších nebožtíků se svými žádostmi.

U stropu hořely bílé voskové svíčky a vrhaly světlo na zástup mrtvých dole. Bylo tu velmi rušno, duchové bez přestání přicházeli a zase odcházeli.

„Pane, pomůžete mi najít mladšího bratra? Jmenuje se Zhang Bayi, je z Gusu a bylo mu jednadvacet let, když zemřel …“

„Máte jeho podobiznu?“

„N-ne.“

„Dobrá. Ale bude to desetinásobně dražší.“

„Mladý muži …“

Duch s maskou si odkašlal; měl vysoký a jasný hlas.

„Promiňte, nevšiml jsem si, vy jste slečna. Je to tak slečno, že když jsem umřel moje žena řekla, že se docela určitě nevdá, ale já věděl, že na sebe s mým mladším bratrem dělaj oči. Já to nenechám jen tak, a chci abyste mi pomohli zjistit, jestli se chová jako slušná vdova, nebo jestli se spustila s mým bratrem!“

„Tady máte ceník za nahlížení do záležitostí světa živých, prosím podívejte se.“

„Promiňte … když jsem ještě žil, byl jsem zamilovaný do jedné dívky, jenže ona byla z bohaté rodiny, bylo nemyslitelné, aby takovému chudému učenci, který ani nedokázal složit císařskou zkoušku věnovala jen jediný pohled a já neměl dost odvahy, abych se jí vyznal. Nakonec se vdala, napřed jsem měl radost; myslel jsem si, že je šťastná … ale ukázalo se, že ten člověk, kterého si vzala … ach, zkrátka se přihodilo neštěstí a ona zemřela dříve než já. Chtěl bych se zeptat na dvě věci. Za prvé, kde je její současné místo pobytu a za druhé … jestli si budeme v příštím životě souzeni …“

„Zajisté, že můžeme zjišťovat poměry budoucího života. Nicméně, neplatí se penězi, ale roky budoucího života. Co se týče místa pobytu té dámy, prosím sdělte její jméno a předložte její portrét.“

„Ó, dobrá. Zde je obraz. Její příjmení je Yao, jméno je Lan …“

Duchové mluvili jeden přes druhého, ačkoli jejich těla dávno tlela v hrobech, nemohli se odloučit od svých světských starostí.

Mo Ran chodil sem a tam, objímal svůj lampión a rozhlížel se vpravo i vlevo. Zjistil, že výměnou za odpovědi lidé v síni Shunfeng platí buď penězi anebo roky svého příštího života.

Peníze neměl a kdyby jim nabídl roky života, mohli by zjistit, že je živím člověkem, který proniknul do podsvětí. Jeho tíseň rostla a v duchu proklínal mistra Huaizuie, že nebyl trochu prozíravější a nedal mu s sebou pro takový případ trochu papírových peněz.

Ale když si prohlédnul ceník, nepřišla mu cena za nalezení osoby nijak příliš vysoká. Mo Ran se rozhodl a vydal se zpátky k hostinci. Nějakou dobu mu trvalo, než učence našel a musel vynaložit všechen svůj um, aby ho přiměl půjčit mu pár stříbrňáků. Potom se Mo Ran vrátil do síně Shunfeng. Musel vystát dlouhou frontu, než konečně přišel na řadu.

„Někoho hledám,“ řekl Mo Ran naléhavým tónem. „Tady je jeho portrét.“

Podal obraz. Chystal se vysvětlovat dál, ale k jeho překvapení se muž na podobiznu krátce zadíval, zahihňal se a malbu sroloval.

„Proč ho hledáte?“ zeptal se.

„Co?“ Mo Ran byl zaskočený. „To jste se jednou podíval na ten obraz a už víte, kde je?“

„Samozřejmě. Ale napřed mi povězte, proč ho hledáte?“

„Je to můj známý.“

Muž na něj vrhnul pohled a pak řekl: „Počkejte okamžik.“

Naklonil se ke kolegovi a něco si spolu šeptali. Potom se obrátil k Mo Ranovi a jeho řeč zněla o poznání vlídněji.

„Protože jste přítelem pana Chu, nebude platba nutná.“ Muž vstal a pokynul Mo Ranovi: „Pojďte za mnou nahoru.“

 

Poznámka:

Fénixí oči 鳳眼 a štěrbinovité oči 縫眼 zní v čínštině (skoro) stejně: feng yan, odtud to nedorozumění.

Pan An (247 – 300 n. l.) byl vysoký úředník a básník pověstný svým půvabným zevnějškem. Jeho jméno se stalo synonymem pro krásného muže. Fan Li byl významný vojenský stratég, politik a úspěšný obchodník, který žil v Období Jar a podzimů (722 – 481 př. n. l.). Pro své značné obchodní úspěchy začal být po smrti uctíván jako bůh bohatství. Fan Li byl také milencem jedné ze čtyř legendárních krásek čínského starověku, Xi Zi. Diao Chan je druhou z těchto krásek a dalšími byly Wang Zhaojun a Yang Guifei.