Mo Ran se osaměle plahočil ulicemi. V ulicích bloudili přízrační duchové, na schodech z čediče tu a tam rostly trsy mechu, které byly pod jeho nohama vlhké a kluzké …

Teprve teď se po tom zuřivém zápasu trochu uklidnil a všiml si, že má bolavé a zakrvácené prsty. Zárubeň dveří byla osekaná jen hrubě a bylo v ní plno třísek, které se mu zapíchaly do masa, naštěstí byla dost tma, takže duchové si ničeho nevšimli.

Se sklopenýma očima se díval na svou dlaň. Zranění ani necítil, snad proto, že v srdci cítil větší bolest. Pohlédl zpátky na zavřené dveře. Pochopil, že muž za nimi mu už neřekne ani slovo.

Mo Ran podobné odmítnutí nezažil poprvé. Byl tak zvyklý na hrubé a zlovolné jednání, že mu stačilo podívat se člověku do očí a slyšet několik slov a už věděl, zda mu budou jeho prosby něco platné nebo ne.

V okamžiku, kdy muž začal říkat: „neviděl jsem ho“, Mo Ran už podvědomě věděl, že z něj pravdu nedostane. Nechtěl se vzdát, protože tu šlo o Chu Wanningovu zemskou duši, proto naléhal, dokud ho nevyhodili ven a nepráskli za ním dveřmi.

Bylo to už dlouho, co ho naposledy někdo tak drsně odmítl. Někdy čas bolest nezahojí a ani šťastnější poměry nemohou změnit to, co zůstane uvnitř – některé věci prostě proniknou až do morku kostí.

Xue Meng ho kdysi nazval darebákem, lůzou a spodinou.

Je to směšné, ale ta jedovatá slova miláčka nebes jeho důstojnosti ani trochu neublížila. Popravdě jemu každý říkal darebáku a lůzo. Řekli mu to tolikrát, že to ani nedokázal spočítat, nakonec si na to zvykl.

Naposledy se ohlédl po těch pevně zavřených dřevěných dveřích a za posměšků přihlížejících duchů se loudal pryč.

Byl sám mezi jízlivými a výsměšnými hlasy. Už mnoho let nezažil podobnou scénu, při které byl vystavený ponižující bezmoci. Vybavily se mu vybledlé útržky vzpomínek z dětství. Mo Ran se ploužil, co noha nohu mine a snad proto, že k tomu došlo za podobných okolností, neubránil se vzpomínkám na dobu, kdy byl se svou matkou …

Tehdy ještě nebyli v nevěstinci, ale společně se toulali ulicemi Linyi, kde sídlila sekta Rufeng.

Tehdy ještě měl maminku.

Matka ho milovala. Byl ještě malý a matka nechtěla, aby chodil žebrat o jídlo. Nechávala ho v opuštěném dřevníku a sama chodila zpívat a vystupovat někam do ulic.

Byla mrštná a uměla tančit na bambusové tyči. Obvykle se jí podařilo každý den vydělat pár mincí na placku a misku rýžové kaše, o kterou se matka se synem dělili. Matka chtěla, aby její dítě jedlo víc, ale Mo Ran pokaždé spolknul pár soust a řekl, že placka je moc tvrdá a rýžová kaše mu nechutná, nebo že je přecpaný a dál nejedl.

Nevěděla, že pokaždé, když si povzdechla a dojedla zbylou polovinu placky a rýžové kaše, to dítě, které předstíralo spánek stočené na boku, ji se zamhouřenýma očima napjatě sleduje a oddechne si teprve až si ona naplní žaludek, třebaže jemu kručí v břiše.

Nevěděla, že každý den, když se vydá do ulic Linyi, aby vystupovala na východním tržišti, dítě přeleze hromady dřeva a žebrá o jídlo pouhé dvě ulice od ní.

Matka zpívala krásnou píseň, zároveň balancovala své útlé tělo na deset stop vysoké bambusové tyči a tančila. Země pod ní byla pokrytá ostrými kameny a střepy; kdyby spadla, pořezala by se. Divákům to však připadalo originální a vzrušující, proto nasazovala svůj život, který beztak neměl žádnou cenu a tančila, aby vyloudila úsměv na obličejích zámožnějších přihlížejících.

O dvě ulice dál její dítě žebralo, chodilo od dveří ke dveřím, jeho ušmudlaná tvářička se smála a pořád dokola opakovalo stejná slova, kterými přálo štěstí, s nadějí, že dostane něco k snědku. Ale nic nedostal, nebo jen zřídkakdy.

Jednoho dne ulicemi kráčela dáma z bohaté rodiny, těhotná, znuděná a se špatnou náladou, až uviděla Mo Ranovu matku tančit na tyči. Přišla blíž a dívala se, zaujalo jí to a poslala za tanečnicí sluhu, aby jí řekl: „Ty střepy a kameny tu jsou jen tak na oko, proč nezkusíte něco opravdu nebezpečného? Paní vzkazuje, že když sem místo nich položíte nože ostřím vzhůru, dá vám za odměnu deset zlatých prutů.“

Ta krutá nabídka znamenala totéž, jako žádat její život.

Matka odpověděla jenom: „Nemohu si dovolit nakoupit nože.“

Bohatá dáma se zasmála a hned někoho poslala do železářství, aby koupil sto ostrých nožů a rozestavil je po zemi.

„Tanči,“ škodolibě přikázala nádherně oblečená žena a pohladila si vyboulené břicho.

Lidé, celí dychtiví té podívané, se začali shromažďovat kolem, jako by se slétl roj krvežíznivých přízraků a démonů, všichni v hedvábí, ověšení nefritovými ozdobami, které se třpytily na slunci. Byli jako hladoví supi, kteří ucítili pach mršiny a pospíchali, aby se nasytili, natahovali krky a oči se jim leskly.

„No tak tancuj.“

„Když budeš tancovat dobře, odměním se ti.“

„Dostaneš spoustu peněz!“

Na území sekty Rufeng nebyla nouze o majetné lidi. Čeho se nedostávalo, byla zábava, kvůli které jiný dá svůj život.

Kolem mladé matky na bambusové tyči se uzavřela hradba z hedvábí, saténu a zlata, přes kterou nakukovala chudá žena, oblečená v hadrech.

A žena, jejíž život byl stejně bezcenný, jako tráva, která roste podél cesty, se usmála a poklonila davu mrchožroutů, poděkovala jim za jejich přízeň a začala elegantně tančit na vrcholu tyče, hbitá jako vlaštovka.

Tančila nad čepelemi, dávala všanc vlastní život.

Vsadila život, aby získala jejich uznání.

Přestože byla obratná, když seskakovala, pohled jí bezděčně sklouzl na řadu ostrých nožů. Bambusová tyč se v té chvíli plné strachu příliš naklonila, z davu se ozvaly varovné výkřiky a ona spadla.

Podařilo se jí vyhnout místu, kde byla naskládaná většina nožů, ale přesto se jich dotkla, pořezala si nohy, vytryskla krev a dav se znovu rozkřičel.

Nedbala na bolest, vyskočila a s úsměvem se omluvně klaněla.

Diváci se ušklíbali: „Slečinka toho zatím moc neumí, měla by víc cvičit.“

„Správně, měla bys něco umět, než se začneš takhle předvádět, s takovým neumětelstvím to moc daleko nedotáhneš.“

Několik laskavějších lidí se rozplakalo a se soucitem řekli: „Ach, už dost, podívejte, ta ubohá dívka je zraněná. Honem běžte do lékárny a dejte si na to něco.“

Žena váhavě odpověděla: „Já … já nemám peníze na léky.

Lidé si povzdechli, někteří se rukama dotkli svých perel a nefritů, ale nikdo z nich nic neřekl. Několik si jich mnulo oči, jako by tím byli hluboce pohnuti.

„Jak dojemné.“

„Vskutku, vskutku.“

„Když vidím, jak těžký máte život, dám vám nějaké peníze,“ řekla postarší žena s velikým břichem a vytáhla naditý váček, vylovila z něj několik plátků zlata, schovala si je do dlaně a přehrabovala se v měšci dál, dokud nenašla tři měděné mince, ty potěžkala, dvě vrátila zpátky a zbývající měděný penízek vložila matce do ruky.

Když se postarší žena zachovala tak šlechetně, dojetím se nad sebou rozplakala a blahovolně pravila: „Berte slečno, zasloužíte si to.“

Žena stiskla měďák, který jí málem stál život a špitla: „Děkuji vám…“

Děkuji vám…

A ta bohatá dáma, která jí slíbila deset prutů zlata? Ta s kletbami a nadávkami dávno odešla.

Žena za ní vrávorala na krvácejících nohách, chtěla jí poprosit o peníze, ale její sluhové ji srazili na zem a křičeli na ní tak hlasitě, že to bylo slyšet po celé ulici.

„Nosíš neštěstí!“

„Naše paní musí dávat pozor na svoje dítě. Pohled na krev je neblahý! Jestli se to pán dozví, bude mít strach.“

„Ty máš ještě tu drzost chtít peníze, tomu říkáš tanec? Dobře že si svojí krví nepošpinila paní, nebo,… nebo by to s tebou mohlo dopadnout moc špatně!“

„Zmiz, táhni!“

Ženu neurvale srazili na zem, nikdo jí nešel na pomoc, protože šlo o bohatou a vlivnou rodinu z Linyi a nikdo se jim nechtěl protivit. Svíjela se bolestí na zemi jako poraněný hmyz.

Nikdo jí nepomohl vstát…

Nikomu se nechtělo otevřít kvůli ní svůj měšec…

Tančila s nasazením života a všechno, co za to dostala, byl jediný měďák.

Ta hodná žena, která jí ho dala, řekla že si ho zaslouží.

Nemyslela na sebe, ale za celý den vydělala jen jedinou minci, co za to koupí? Za to dostane jen jednu suchou placku, nebo jednu misku rýžové kaše a teď má navíc zraněnou nohu, zítra nebude moci tančit, co její dítě… on je ještě moc malý, je tak hubený, zase bude mít hlad…

To pomyšlení nesnesla. Schoulila se v bahně a hořce se rozplakala, hlas měla třaslavý a ochraptělý. Divákům byl ten zvuk nepříjemný a tak se začali rozcházet.

Právě v ten okamžik se davem prodralo špinavé, páchnoucí dítě.

Mo Ran běžel a řval při tom jako zvíře chycené do pasti: „Mami, mami!“

Objal ji.

Bídné dítě objímalo svou bídnou matku.

Jako brouk, který šplhá po stéblu trávy, jako slaměný pes uvízlý mezi okřehkem.

Když ho žena uviděla, v jejích se objevilo překvapení a strach. Snad je slabá, ale matky jsou silné. Hned přestala slzet – život je už tak dost těžký, den za dnem usíná v pekle a v pekle se zase probouzí – před svým dítětem nechce vypadat bezmocně.

Slzy na tváři jí ještě nestačily oschnout, ale už se usmívala: „Ale, co tu děláš? Mamince nic není, je to jen škrábnutí… ale podívej…

Vložila mu do dlaně měďák zvlhlý potem.

Mo Ran vrtěl hlavou, slzy mu z tváře smývaly špínu.

„Stačí to na jednu placku, tak běž, kup si jí, maminka na tebe počká, pak můžeme jít domů.“

Domů?

Kde je to doma?

V tom opuštěném dřevníku?

Nebo v tom ovčinci, odkud je předevčírem vyhnali?

Mo Ran popotahuje, v očích ho pálí, když říká: „Mami, zůstaň tu a odpočiň si.“

„Kam jdeš? Neproveď nějakou hloupost…“

Mo Ran šel kousek dál, sebral nůž a pak začal hlasitě vykřikovat svým dětským hláskem, aby znovu přitáhl pozornost zástupu, který se začínal rozcházet.

„Dámy a pánové, počkejte prosím! Máme tu dnes zvláštní představení jen pro vás, vašnostové, prosím, račte se podívat …“

Už od malička v něm byla mocná duchovní síla a byl silnější než jakýkoli obyčejný člověk bez takového nadání, i přesto že nekultivoval.

Mo Ran držel v ruce důkladný ostrý nůž. S hlasitým výkřikem zlomil jeho ostří na dvě poloviny a kusy odhodil na zem.

Dav byl překvapený, hlavně přítomní kultivující.

„Ten kluk není špatný.“

„Ještě jeden!“ řekl Mo Ran, vzal dva nože a zlomil je oba najednou.

„Výborně!“

Někdo v davu začal tleskat.

„Tři nože!“

Malé dítě přidávalo jeden nůž za druhým, zástup byl stále napjatější a napjatější, jak byl ten balíček stále silnější a bylo obtížnější ho zlomit.

„Bratříčci a sestřičky, strýčkové a tetičky, prosím dejte pár penízků a já přidám další nože.“

A ti lidé, celí lační zábavy, hledali nejdrobnější mince a házeli je před něj na zem.

Mo Ran kvůli těm měďákům přidával nůž za nožem, až měl ruce úplně krvavé a už nedokázal zlomit ani želízko. Mrchožrouti roztáhli svá černá křídla a odlétli.

Mo Ran posbíral měďáky, opatrně je nesl ve svých malých ušmudlaných ručičkách, až přišel ke své uplakané matce.

Smál se: „Mami, teď ti můžeme koupit léky.“

Slzy jí nezadržitelně tekly: „Dítě… můj hodný chlapečku… nech maminku, ať se ti podívá na ručičky.“

„Nic mi není…“

Jeho úsměv byl tak nevinný a zářivý. Sevřelo se jí srdce.

Natáhla ruce, objímala ho a plakala: „Máma se o tebe nedokáže postarat… jsi tak malý, a musíš si toho tolik vytrpět…“

„To nevadí,“ zašeptal Mo Ran v matčině objetí. „Nevadí to, jen když jsme spolu, mami… my to zvládneme, a až vyrostu, zařídím, aby se moje maminka měla dobře.“

Zasmála se a setřela si slzy. „Nevadí, když se nebudu mít dobře, jen když vyrosteš a budeš silný a zdravý, to bude pěkné… to bude stačit.“

Mo Ran přikyvoval a pak tiše dodal: „Mami, jestli ze mě bude něco pořádného, už nikdy se nebudeš muset smířit s něčím takovým. Já zařídím, aby všichni ti lidé, aby k tobě přišli a omluvili se, a když to neudělají, tak je donutím, aby oni tancovali na nožích, já…“

„Ty hloupé dítě, na to nesmíš vůbec myslet.“ Laskavá, mírná žena ho hladila po vlasech a šeptala: „Na to nesmíš nikdy myslet, nesmíš nikoho nenávidět. Maminka chce, aby z tebe byl hodný kluk, slib mi, že budeš hodný a laskavý, ano?“

Mo Ran byl tehdy ještě moc malý, jako malý ohebný semenáček – a lehké postrčení ho snadno vrátilo na správnou cestu – a jeho matka, nevzdělaná, ale nezkažená, byla jako maják, který mu ukazoval cestu. Malý Mo Ran chvíli přemýšlel, trochu zmatený, a nakonec velice vážně prohlásil: „Tak dobře.“

„Slibuju, mami,“ řekl.

„Tak, jestli… jestli ze mně bude něco pořádného, postavím strašnou spoustu domů pro lidi, co nemají kde bydlet a pořídím spoustu jídla pro lidi, co nemají co jíst… mami, potom už nikdo nebude muset žít stejně jako my.“

Žena se dívala do prázdna, pak vzdychla: „To bude báječné.“

Chlapec souhlasně kývl: „To bude báječné.“

Tehdy ani jeden z nich nemohl očekávat, že někdo, kdo prohlásí něco takového, skončí tím, že s krvavýma rukama bude kráčet přes pole plná vybělených kostí, za ním se potáhne neštěstí a zoufalství a nad hlavou mu budou kroužit vrány a supi, že se z něj stane císař Taxian Jun, metla smrtelníků.

A metla smrtelníků, císař Taxian Jun se jen zřídka, pokud vůbec, ohlížel za tou kapitolou svého života. Nesplnil slib, který dal matce, když ho držela v náruči, ten slib, který složil s jasnýma očima a pronesl tenkým hláskem.

Tehdy, když ho vychovávala matka, navzdory tomu, s jakou bídou a těžkostmi se museli potýkat, Mo Ran nikdy nikoho nenáviděl, i když tu a tam v něm zůstala trocha vzdorovitosti.

Tak plynul den za dnem. Ale pouliční představení jsou pro chodce zajímavé jen poprvé, podruhé jsou nudné a na potřetí otrava. Nakonec už si nedokázali vydělat ani měďák a museli žebrat.

Mo Ran si pamatoval na chlapce z bohaté kupecké rodiny, který byl asi tak v jeho věku a měl v koutku úst velkou pihu. Vzpomínal, jak tak chlapec seděl u brány do jejich velikého dvora a držel misku. Chlapec nejspíš ještě neuměl zacházet s hůlkami a jedl do zlatova usmažené knedlíčky, tak že si je napichoval na bambusové hůlky. Byl to mlsoun a jedl z knedlíčků jen náplň, těsto vyplivoval a házel je na zem psům.

Nesměle se přiloudal blíž a zůstal stát.

Chlapec, zaražený z toho, jak je špinavý a páchne, se na něj utrhnul: „Kdo jsi?“

Mo Ran tiše prosil: „Mladý pane, nemohl byste mi dát to těsto z knedlíčků?“

„Dát? Proč bych ti to měl dávat?“

„Vy … vy to přece stejně nejíte, tak jsem vás jen chtěl poprosit …“

„Když to nesním já, sní to náš Wangcai.“

Chlapec ukázal na párek psů s lesklou srstí a rozmrzele prohlásil: „Sotva to stačí pro psy, proč bych ti to měl dávat?“

Mo Ran se křečovitě usmál: „A co když už to psi nebudou chtít …“

„To sotva! Každý den dostávají dušené maso a nestačí jim to. Těsto z knedlíčků mají tak na dvě oblíznutí a je pryč. Každopádně, pro tebe tu nic není. Huš, huš!“

Když Mo Ran slyšel slova „dušené maso“ neubránil se pohledu na psy a zároveň ho napadlo, že jsou pěkně vykrmení a kdyby se uvařili …

Díval se na psy a zároveň polknul naprázdno.

Chlapec si jeho polknutí všiml. Na okamžik se zarazil a pak zděšeně vykřikl: „Co chceš udělat?!“

„Já, nic… já jen…“

„Ty chceš sníst Wangcaie a Wangfua?“

Mo Ran poplašeně vyhrknul: „N-ne, jen mám vážně moc veliký hlad a musel jsem na to myslet, promiňte…“

Ale maličký mladý pán ho už neposlouchal; při slovech „musel jsem na to myslet,“ mu zbledl obličej.

Jak mohlo dítě z bohaté rodiny pochopit, že někdo může považovat jeho milované hlídací psy za jídlo? Ten divný kluk ho celého vystrašil. Začal křičet.

„Pojďte sem někdo! Rychle, vyžeňte ho odsud!“

Seběhli se sluhové a začali Mo Rana tlouct a kopat, dřív, než stačil říct jediné slovo. V dešti ran se snažil co jen mohl posbírat co nejvíc smaženého těsta z knedlíčků, pevně ho sevřel v rukou a nepouštěl, ať do něj kopali sebe-hůř.

Mladý pán byl hrůzou bez sebe. Zahodil zbytek knedlíčků i s hůlkami na zem a utekl.

Mo Ran se namáhavě plazil, své vyzáblé tělíčko zbité do modra vlekl kupředu. Jedno oko ho strašně bolelo a nemohl ho otevřít – zasáhl ho tam kopanec – ale šťastně se usmíval, protože se stačí jen natáhnout a sebrat ty vyhozené zbytky.

Zůstaly dva knedlíčky.

Je v nich i náplň…

Jeden bude pro něj, jeden pro maminku…

Nebo oba pro maminku, jemu stačí to těsto.

Ale než stačil ty knedlíčky sebrat, ze změti těl se vynořila noha jednoho ze sluhů a na knedlíčky nabodnuté na bambusové hůlce se dupnutím šlápla. Smažené těsto zakřupalo a náplň ze sekaného masa se proměnila v nechutnou kaši.

Ohromeně sebral zašpiněnou, zlomenou hůlku, zatímco se na něj snášely další a další rány. Tekly mu slzy, ne proto, že cítil bolest, ale proto, že knedlíčky se už nedaly jíst. Slzy mu tekly mezi oteklými víčky po drobné tvářičce, tak špinavé, že se málem nedalo poznat, jak vlastně vypadá.

Chtěl jen zbytky po jiném dítěti, jídlo, které už nikdo nechce.

Proč to jídlo raději promrhali, rozšlapali v blátě, aby ho nemohl sníst?

Později, když se z Mo Rana stal mladý pán z hory Sisheng, řada lidí se mu pokoušela zavděčit a vetřít se mu do přízně. O narozeninách dostával hromady dárků a blahopřání od lidí, se kterými kdy sotva prohodil slovo.

Dítě, které se kdysi muselo plazit po zemi a sbírat vyhozené těsto z knedlíčků, se nakonec dočkalo spousty chvály a lichotek. Ale když stál před hromadou pečlivě vybíraných dárků, zjistil, že cítí jen mrazivý strach.

Bál se, že dárky najednou zmizí, že se zničí, že se najednou něco stane a všechny budou rozlámané a rozšlapané, jako ty knedlíčky, které už skoro držel v rukou, ale nikdy se do nich nemohl zakousnout. A tak z té hory dárků vybral všechno, co se dalo sníst a hned to snědl, všechno, co se dalo nějak použít rychle použil a co nemohl sníst ani s tím hned něco udělat, ukryl ve skrýši, kterou si vyhloubil ve svém pokoji. Dárky tam schoval, každý den je spočítal a pak je s obavami přepočítával znovu a znovu.

Xue Meng z něj měl náramnou legraci, ukazoval na něj prstem a smál se: „Hahaha, to je jen krabice cukroví z lahůdkářství Qingfengge v Lin´anu, je přece úplně jedno, jestli se zkazí nebo vyhodí, ale podívej se na sebe, ty si je dokážeš nacpat do pusy všechny naráz. To jsi snad v minulém životě umřel hladem? Nikdo ti to nevezme.“

V té době teprve nedávno přijel na horu Shisheng a cítil se nejistě a rozpačitě. Bratrancovým pošklebkům se jen usmál, v koutcích úst měl ještě drobečky, sklonil hlavu otevřel další krabici cukroví.

Xue Menga to překvapilo: „Ty máš ale chuť k jídlu, ještě nejsi přejedený?“

Neodpověděl a jedl dál.

„… Nepřejídej se, já k narozeninám dostávám hromady sladkostí každý rok, ale kdo by to mohl všechno sníst…“

Mo Ran měl pusu nacpanou k prasknutí, tváře se mu boulily; zakuckal se, protože hltal moc rychle. Uslzenýma černýma očima se zadíval na Xue Menga usazeného naproti.

Najednou si vzpomněl na mladého pána, se kterým se setkal, když byl mladší, jak byl mlsný a jídla měl, kolik se mu jen zachtělo, který ze svých smažených knedlíčků vyjídal jen náplň a těsto házel svým psům. Xue Meng nejspíš vyrůstal stejně. Proto mohl tak snadno říct: „když to nemůžeš sníst, tak to vyhoď, nikdo ti to nevezme.“

Oběma jim moc a moc záviděl.

Teď z něj byl mladý pán ze slavné sekty, která žila v blahobytu a měl všechny důvody cítit se v bezpečí a pohodlí i plýtvat a rozhazovat podle libosti.

Ale on nemohl.

Pak vzal odložený šálek a spolknul pár pořádných hltů vody, aby spláchl cukroví, co se mu slepilo v krku a potom jedl dál.

Stejný byl i později, když se z něj stal císař Taxian Jun.

Když všechno pod nebesy patřilo jemu.

Nejrozkošnější krasavice, nejlepší vína, nejvybranější lahůdky, zlato, stříbro, nefrit a perly i nejdrahocennější předměty, všechny ty dary k němu mířily z celého světa jako nevysychající proud.

Jednoho dne přijel nějaký obchodník z Linyi se vzácným deset tisíc let starým černým nefritem, který byl nalezen při dolování a řekl, že jej chce darovat císaři Taxian Junovi.

Lidé jako on přicházeli s dary a s nadějí v získání šlechtického titulu, či místa vysokého úředníka, nebo se jen chtěli zavděčit. Nedali se ani spočítat. Mo jim obvykle nevěnoval žádnou pozornost. Ale toho dne se stalo, že Chu Wanning ulehl s nachlazením. Mo Ran se o něj trochu strachoval. Černý nefrit je výborný prostředek proti nachlazení, a byl by rád, kdyby se ten neduživec brzy uzdravil, je tak mrzuté, že proleží v posteli celý den… a proto souhlasil, že se s bohatým kupcem setká.

Obchodník byl zhruba v jeho věku, trochu při těle a v koutku úst měl velikou pihu, ze které vyrůstal chlup.

Mo Ran seděl na trůnu uvnitř paláce Wushan, štíhlé paže založené, špičkami prstů se dotýkal své brady a jen se beze slova díval, dokud se umaštěnému obchodníkovi nepodlomily nohy a nezpotila záda.

Obchodníkovi se chvěly rty, padl na kolena, začal bít hlavou o zem a kvílel: „Vaše veličenstvo, tato nehodná osoba,… tato nehodná osoba…“

Chvíli koktal, ale nepodařilo se mu říci nic kloudného, a jeho otylé tělo se pod šaty vyšívanými zlatem třáslo jako rosol.

Najednou se Mo Ran usmál.

Nikdy na něj nezapomněl, přestože ho viděl jen jednou.

Tehdy jako malý chlapec seděl před nákladným domem své majetné rodiny, bohatství z něj jen čišelo a Mo Ran si myslel, že takovou hojnost nikdy v životě mít nebude. Seděl, bambusovými hůlkami se šťoural v misce plné do zlatova smažených knedlíčků. Rty se mu leskly mastnotou z těch křupavých knedlíčků.

S úsměvem řekl: „Víte, že smažené knedlíčky, které vaří u vás doma jsou velmi chutné?“

Ve skutečnosti je nikdy neochutnal, ale polovinu života jimi byl posedlý. Mo Ran seděl na trůně a pozoroval člověka, který byl nejprve nesvůj, pak se začal bát, byl vystrašený, a nakonec hrůzou bez sebe nesouvisle blábolil něco o tom, že svého kuchaře neprodleně pošle na horu Sisheng jako dar císaři Taxian Junovi.

To už Mo Ran dobře věděl, že mnoho lidí si raději klekne a líbá boty silnějšího, než aby se sklonili k slabšímu a ukázali trochu soucitu a laskavosti.

Mo Ran potřásl hlavou, aby zaplašil vzpomínky na dávno uplynulé dny. Na svou minulost vzpomínal jen zřídka; byla to jeho slabina, bolavé místo, kterého se nechtěl dotýkat. Ale výjev, jak prosil dům od domu a jak ho nemilosrdně vyhnali od dveří, se tolik podobal jeho minulosti, že řetězy a zámky v jeho mysli nechtěně povolily a vyvalila se na něj stará temnota.

Civěl do prázdna. Myslel na to, jak matce jako malý slíbil, že nebude vůči nikomu chovat nenávist, slíbil, že postaví spoustu domů pro lidi, kteří nemají kde bydlet, aby se všichni mohli smát a být šťastní…

Své slovo však nedodržel.

Nakonec zavinil smrt posledního člověka, který se k němu choval dobře. Zavinil Chu Wanningovu smrt, zavinil smrt svého mistra.

Chu Wanning…

Při pouhé vzpomínce na něj se Mo Ranovi sevřelo srdce. Bezděčně vytáhl z rukávu svitek papíru s Chu Wanningovou podobiznou. Papír se trochu zmačkal; sevřel rty a chtěl papír uhladit, ale když se ho dotknul, objevila se krvavá čmouha.

Vyděšeně ucukl rukou, a z obavy, aby obraz neušpinil se už neodvážil na něj ani sáhnout.

Prošel pátou ulicí až na třetí ulici, pořád neúnavně chodil dům od domu. Všichni duchové však říkali jen: „Toho muže na obraze jsem nikdy neviděl.“

Kráčel osaměle nekonečnou nocí. Byla dlouho taková tma, až se mu zdálo, že se nikdy nedočká svítání, bez ohledu na to jak dlouho a kam půjde. Mo Ran nakonec začal být unavený, celou dobu nic nejedl ani nepil a docházely mu síly. Naštěstí na kraji ulice narazil na stánek s knedlíčky, vydal se hned k němu a koupil si jich misku, kterou potajmu, aby to nikdo neviděl, zhltnul.

Všechno jídlo v podsvětí bylo studené. Z knedlíčků nestoupala žádná pára. Mo Ran vzal lampión pro přivolávání duší, nabral lžíci knedlíčků a zamával s ní před lampiónem: „Mistr si nedá?“

Žádné odpovědi od mistra se samozřejmě nedočkal.

Tak to Mo Ran všechno snědl sám a mezi sousty mumlal: „Vy jste stejně nikdy neměl rád knedlíčky. Vy máte rád jen sladkosti. Až vás najdu a vrátíme se domů, budu vám každý den péct koláče.“

V nočním tichu stál u osamoceného stánku s knedlíčky jediný chodec s lampiónem. Zafoukal mírný větřík a zvedl pár spadaných listů. Podsvětí najednou vypadalo jako klidné a příjemné místo.

„Broskvový květový koláč, koláč s vono-květkou, ořechový koláč, oblačný koláč …“ vyjmenovával lampiónu a počítal při tom na prstech, jako by to Chu Wanninga mělo přimět k odpovědi. Ještě chvíli počítal, pak se donutil k úsměvu a řekl: „Mistře, tak kde je vaše druhá zemská duše?“

Mladík svou útlou rukou jemně pohladil hedvábí lampiónu, podobně jako tehdy, když mu bylo třicet let, Chu Wanning zemřel a on držel jeho tělo v náruči, zíral, ale jeho oči nic neviděly a šeptal: Chu Wanningu, já tě tak nenávidím.“ Pak se sklonil a přitiskl své rty na jeho tvář.

„Synku, ty jsi tady nový?“

Hlas zněl jako puklý gong. Stařík, který prodával knedlíčky byl ve svém věku strašně krátkozraký. Dotápal k Mo Ranovi a posadil se vedle něj. Nejspíš zemřel stářím doma ve své posteli. Jeho do tmava opálená tvář byla vrásčitá a suchá jako topol uprostřed pouště. Ze záhybů pohřebního rubáše vytáhl dýmku, strčil si jí do úst a začal s Mo Ranem klábosit s vlídností a všetečností, které jsou starým lidem vlastní.

Mo Ran popotáhl a zazubil se na něj: „Hm. Jsem tu první den.“

„Žádný div, že tě neznám. Promiň, že se vyptávám, ale co že jsi umřel tak mladý?“

„Nerovnováha qi.“

„Aha …“ Stařík potáhl z dýmky, třebaže nebyla zapálená. „Ty jsi kultivující, co?“

„Jo.“ Mo Ran přikývl a zadíval se na něj. Nečekal, že to k něčemu bude, ale přesto z rukávu vytáhl obraz a zeptal se: „Dědo, já někoho hledám. Tohle je můj mistr, taky se sem dostal teprve nedávno. Neviděl jsi ho náhodou?“

Stařeček vzal obraz a naklonil se ke světlu, a dlouho, dlouho na něj mžoural kalnýma očima.

Mo Ran si povzdechl a chystal si obraz vzít zpátky.

„To nic, už jsem se ptal spousty lidí, nevadí, že jsi ho neviděl, ti ostatní taky …“

„Já ho viděl.“

Mo Ran byl překvapený; krev se mu prudce rozběhla žilami. Popadl staříka a spustil na něj: „Dědo, ty jsi ho viděl? V-víš to určitě?“

„Určitě.“

Stařík zkřížil nohy na lavici a chytil se za chodidlo: „Lidi, co takhle vypadají, nevídám každý den. Byl to určitě tvůj mistr.“

Mo Ran vyskočil, pak se zastyděl, svěsil hlavu a zdvořile se starci uklonil, pak se na něj podíval a pokorně pronesl: „Dědečku, prosím, ukažte mi cestu.“

„Jéje, synku, nemusíš být najednou takový zdvořilý. Všichni jsme duchové, kteří čekají na příští život a máme před sebou nějakých osm, deset let, než vzpomínky na náš poslední život nadobro zmizí. Můj syn umřel moc brzy, tak mám pro vás mladé trochu slabost.“

Utřel si slzy, vysmrkal se do rukávu a pokračoval: „Viděl jsi ten ohromný palác na první ulici?“

„Viděl. Mistr je tam?“

„Jo, právě tam.“

„Co je to za místo?“

Stařec vzdychl: „Je to palác čtvrtého krále démonů. Čtvrtý král démonů tam ale doopravdy nebydlí. Byl postavený pro všechny ty krásky a krasavce, co jeho poskoci v podsvětí vyčmuchají a pochytají. Čtvrtý král démonů je starý nemrava. Čas od času chodí do paláce a vybírá si tam pro sebe konkubíny, ženy i muže. Ti, které si vybere, s ním musejí jít do čtvrtého pekla, a ti, co tam zůstanou si nejspíš rozeberou jeho služebníci, aby měli nějakou zábavu. Ach jo, ten dnešní svět …“

Ještě ani nedomluvil a malý pán Cesty, ve spěchu popadl lampión, který předtím odložil a vyrazil do tmy jako honicí pes.

Stařec zmlkl a pak závistivě zašeptal: „Tomu to ale běhá. Jo, mládí.“