Kapitola 126. – Mistře, počkejte na mně ještě jednu kapitolu!

 

Návrat staršího Yuhenga z ústraní byl přirozeně pro celou sektu důvodem k oslavě. Xue Zhengyong však dobře věděl, že Chu Wanning nesnáší rozruch a nerad řeční, proto si dopředu nachystal, co mu řekne a co udělá. Chu Wanning měl obavy, že se během hostiny mohl chovat rozpačitě nebo nevrle, ale brzy poznal, že se není čeho bát.

Xue Zhengyong je možná hřmotný muž, ale je také velmi přemýšlivý, vnímavý a dokáže se postarat o náladu. Před shromážděnými žáky a staršími pronesl několik slov od srdce – neřekl toho moc, nerozdmýchalo to bouři citů, ale všechny opravdu dojal. Jen starším Lucunem to nehnulo a zasmál se: „Yuhengu, taková radostná událost, tak co ten protažený obličej? Měl byste také něco říci. Někteří mladší žáci ani nevědí, jak vypadáte.“

Xue Zhengyong se ho pokusil zachránit: „Lucune, už jsem za Yuhenga řekl vše, co bylo potřeba. Netrapte ho.“

To já přece nechci, ale pár slov by říci měl.“

Ale on …“

To je v pořádku.“ Xue Zhengyong právě chtěl pokračovat, když ho přerušil hluboký chladný hlas.

Protože tu jsou i noví žáci, něco málo povím.“ Chu Wanning vstal a rozhlédl se po síni Mengpo, po tisících shromážděných lidí, kteří ho upřeně sledovali.

Mo Ran však mezi nimi nebyl.

Chu Wanning se zamyslel a pak pronesl: „Pavilón rudých lotosů na jižním vrcholku je vybaven celou řadou obranných pastí a mechanických strážců. Aby se předešlo nechtěným úrazům, žádám nové žáky, aby toto místo bez závažných důvodů nenavštěvovali.“

Zástup ztichl.

Lucun si neodpustil otázku: „… A to je všechno?“

To je všechno,“ odpověděl Chu Wanning, sklopil oči, máchl rukávy a znovu se posadil.

Ticho trvalo.

Noví žáci přemýšleli: zemřít, vstát z mrtvých a pak se po pěti letech v ústraní vrátit do života, to je něco, co většina obyčejných smrtelníků určitě neprožije. Neměl byste říci něco o tom, jak se cítíte, nebo vyjádřit vděčnost svému zachránci, prostě něco takového?

Starší žáci se však potichu smáli a několik si jich mezi sebou šeptalo: „To je celej starší Yuheng.“

Nemá rád moc řečí.“

Pfft. No vážně. Stará dobrá špatná nálada. Jediný, co je na něm příjemný, je jeho obličej.“

Někdo do toho šepotu utrousil něco, co Chu Wanning nemohl zaslechnout, protože stáli moc daleko. Hlouček se rozesmál a všechny pohledy se upřely na postavu v bílém, která seděla přímo vedle Xue Zhengyonga.

Hostina započala. Podávaly se samozřejmě ostře kořeněné pokrmy Sichuanu, ale také spousta zákusků a úpravná, jemná a sladká jídla z Jiangnanu. Stoly se jen prohýbaly.

Xue Zhengyong také nechal nanosit stovky džbánů bílého vína zvaného hrušňový květ, které štědře kolovalo mezi stoly a poháry přetékaly jantarově zbarveným nápojem. Chu Wanning se právě pouštěl do své čtvrté dušené krabí kuličky, když před ním se zazvoněním přistála veliká mísa.

Yuhengu! Dejme si spolu číšku!“

„… To je mísa.“

Ale kdo by se staral, jestli to je číše nebo mísa, jen se napijte! To je přece vaše oblíbené bílé, hrušňový květ!“

Xue Zhengyongova bodrá tvář zářila radostí: „Já moc dobře vím, kolik toho dokážete vypít! Vám se nezatočí hlava ani z tisíce pohárů! No! Na zdraví!“

Chu Wanning se usmál, chopil se té velké mísy a ťuknul si s Xue Zhegyongem: „Když na tom vůdce sekty trvá, tak tedy na zdraví.“

S těmi slovy mísu vyprázdnil a před Xue Zhengyongem obrátil dnem vzhůru. Xue Zhengyong se rozveselil, uši se mu už začínaly zapalovat.

Výborně, výborně! Vzpomínám si, že jste mě před pěti lety požádal o džbánek nejlepšího hrušňového květu z mého sklepa a já vám ho tehdy nedal. Později jsem toho litoval, protože mě tehdy nenapadlo, nenapadlo, že …“ Hlas se mu zlomil. Pak prudce zvedl hlavu, dlouze vydechl a zahlaholil: „Co na tom! Už na tom nesejde! Jestli chcete, dám vám celý sklep hrušňového květu! Zaručuji vám, že po zbytek života budete pít jen dobré víno!

Dohodnuto,“ smál se Chu Wanning.

Zatímco se bavili, Xue Meng si s někým šeptal v koutě. Dlouho se dohadovali, když Xue Meng tu osobu popadl a odvlekl k nim. Oba se Chu Wanningovi zdvořile uklonili.

Mistře!“ Xue Meng zvedl hlavu; jeho tvář byla mladistvá a panovačná.

Mistře.“ I druhý muž zvedl hlavu a ukázal tvář, která byla půvabná jako rozvíjející se lotosový květ, jako bělostná oblaka, která se vznášejí na horskými štíty – kdo jiný to mohl být, než Shi Mei?

Shi Mei omluvně vysvětloval: „Tento žák byl dnes navštívit nemocné v bezplatné ordinaci ve městě Wuchang a vrátil se právě teď, aby se mohl setkat s mistrem. Prosím, omluvte mé opoždění.“

„… To nic.“

Chu Wanning si Shi Meie zevrubně prohlížel zpoza sklopených řas, a i když se stále tvářil netečně, v nitru cítil bolest z kruté prohry.

Mo Ranův milovaný vyrostl do krásy, která nemá sobě rovné.

Shi Mei před pěti lety teprve nesl zárodky budoucího půvabu. Dospělý Shi Mei, který tu stojí před ním, to je jako když se poupě vzácné královny noci rozpukne do plného květu, když křehký zelený pupen už nedokáží déle ukrývat sněžně bílé okvětí, které se chvějivě rozvíjí a jeho krása zastiňuje vše ostatní kolem. Má pár očí krásných jako broskvové květy, čirých jako pramenitá voda. Křivka jeho nosu je jemná a dokonalá; trochu více a vypadal by příliš hrubě, trochu méně a působil by slabošsky. Rty má rudé a plné, lesklé jako orosená třešeň a každé slovo, které vyřkne zní příjemně a měkce.

Mistře, tento žák vás tolik postrádal.“

Jen zřídka projevoval své pocity tak otevřeně. Chu Wanning byl překvapený a zaskočený.

Shi Meiovi pohnutím zčervenaly oči a Chu Wanning se nedokázal ubránit tomu, aby se za sebe nestyděl.

Proč žárlil na Shi Mingjinga? Je o tolik starší než oni, stojí vysoko nad nimi, tak proč by měl na Shi Mingjinga žárlit?

To si Chu Wanning řekl, kývl a tiše řekl: „Vstaňte.“

S jeho dovolením se oba žáci vztyčili.

Chu Wanning, který se pře okamžikem sotva ovládl, pohlédl na Shi Meie a strnul.

Shi Mei je vyšší než Xue Meng?

Chu Wanning polknul, pak si dvakrát odkašlal, ale musel se ještě podívat.

On není jen o trochu vyšší.

I Shi Meiova postava vypadá lépe. Má široká ramena, štíhlý pas, dlouhé nohy, vypadá mírně a trochu ostýchavě, ale přesto působí pevně, vyzařuje dobromyslnost a půvab, jaký nelze vyjádřit slovy. Dospělý Shi Mei není ten křehký mladíček, kterým býval.

Chu Wanning se znovu zastyděl. Měl pocit, že se vzdává příliš snadno.

Ale … co dál.

Musí si to, co k Mo Ranovi cítí, nechat až do smrti pro sebe, nikdy mu nic neprozradí. Stejně jako Mo Ran, který ho následoval až do podsvětí, a přesto mu nikdy neřekl, že ho má rád, proto není pravděpodobné, že by k tomu v budoucnu došlo.

Po zbytek života budou jenom žákem a učitelem. I to je silné pouto. Tak je to v pořádku.

A potom už nic … nebude přece lpět na něčem, co se nemá nikdy stát.

Xue Meng s červenou tváří strčil do Shi Meie loktem a významně se na něj zadíval.

Shi Mei se bezradně, měkkým hlasem zeptal: „Vážně chcete, abych to udělal já?“

Jo, bude lepší, když to uděláš ty.“

Ale vy jste měl ty věci celých pět let u sebe …“

Ano, a proto by bylo divný, kdybych to měl udělat já. Uděláš to ty. Přivezl jsi s sebou dneska něco?“

„… Dobře,“ vzdychl Shi Mei. Nemohl se Xue Mengovi stavět na odpor. Oběma rukama vzal skříňku z růžového dřeva, kterou Xue Meng schovával za zády a přistoupil k Chu Wanningovi, který už znovu zasedl ke stolu a pustil se do dušených krabích kuliček.

Mistře, mladý pán a já … jsme pro vás posledních pět let chystali různé drobné dárky, jsou to jen … takové malé pozornosti, prosím, přijměte je.“

Xue Meng mu naslouchal několik kroků vzadu a při každém slově byl jeho obličej červenější a červenější. Aby zakryl své napětí, překřížil ruce a s předstíraným nezájmem se odvrátil, jako by ho z ničeho nic začaly ohromně zajímat vyřezávané sloupy síně Mengpo.

Rozbalit dar před tím, kdo ho dává je nezdvořilé, ale jako jejich mistr se Chu Wanning zdráhal přijmout něco příliš cenného, chvíli přemýšlel a poté se zeptal: „Co je to?“

To … to jsou takové maličkosti, které jsme porůznu sesbírali.“ Shi Mei byl chytrý a vnímavý, hned pochopil Chu Wanningovy obavy. „Nic drahého. Ať si to mistr vezme a pak se ráčí podívat, pokud ho trápí právě toto.“

Chu Wanning však namítl: „Není žádný rozdíl mezi tím, když to otevřu teď, nebo až potom. Otevřu to hned.“

Ne, ne, ne!! Neotvírejte to!“ Xue Meng se na okamžik zarazil, pak se rozběhl a pokusil se skříňku mu vzít.

Chu Wanning však skříňku už otevřel a netrpělivě nahlédnul dovnitř. „Co tady lítáš, ještě sebou praštíš.“

Skříňka byla nacpaná drobnými, ale zajímavými předměty, jako bylo několik stuh zdobených jemnou výšivkou, umně vyřezávané jehlice do vlasů a překrásné spony z nefritu. Chu Wanning vytáhl lahvičku s uspávacím lektvarem a ve světle svíček se zaleskla pečeť mudrce Hanlina.

Obsah skříňky byl skutečně drahocenný.

Chu Wanning skutečně nevěděl, co na to říci. Zadíval se na Xue Menga. Jeho obličej zčervenal ještě víc.

Xue Zhengyong, který celý ten výjev s pobavením sledoval, řekl: „Yuhengu, jednoduše to přijměte jako projev Meng’Erovy úcty. Jiní starší vám přece také dali cenné dary, tak co na tom, když dostanete o nějaký navíc?“

Xue Meng je mým žákem,“ odvětil Chu Wanning.

Tím myslel, že od svého žáka nechce přijmout takové množství cenností.

Ale to jsou všechno věci, o kterých jsem si myslel, že se budou mistrovi hodit, sbíral jsem je celých pět let!“ Xue Menga se zmocnil strach. „Platil jsem za ně penězi, které jsem si sám vydělal, od tatínka jsem nevzal ani měďák. Mistře, když si to nevezmete, tak já … já …“

Bude tak zklamaný, že nebude moci spát,“ řekl za svého syna Xue Zhengyong. „Může to zajít tak daleko, že přestane i jíst.“

Chu Wanning neměl žádný nápad, jak se s dvojicí otec a syn vypořádat. Zadíval se na skříňku a mezi všemi těmi věcmi si povšiml malé dřevěné krabičky.

Co je to …“

Vzal ji, otevřel a objevily se čtyři malé hliněné figurky.

Zmateně se zadíval na Xue Menga, ale vše, co uviděl, bylo, že Xue Mengův obličej získal barvu přezrálého rajčete. Když si všiml, že se na něj Chu Wanning dívá, sklonil hlavu. Pohledný mladý muž se pod pohledem svého mistra choval jako malý chlapec, který se mu nedokáže dívat do očí.

Co je to?“ podivil se Chu Wanning.

I Xue Zhengyong začal být zvědavý: „Tak se na to koukneme.“

Ne … nedělejte to …“ zasténal bezmocně Xue Meng s dlaní na čele. Jeho tatík však už rozjařeně vyjmul čtyři hliněné panáčky a postavil je do řady. Figurky byly neobratně vytvarované, ošklivé a popraskané a všechny vypadaly stejně, až na to, že jedna z nich byla znatelně větší a tři byly menší. Očividně se jednalo o Xue Mengův vlastnoruční výtvor.

Xue Meng se původně chtěl učit od Chu Wanninga mechanice, ale trvalo jen jediný den a Chu Wanning rozhodl, že se bude učit šermu. Neměl k tomu jiný důvod, že chlapci se za celé odpoledne, které strávil v Pavilónu rudých lotosů, nepovedlo vůbec nic, za to se málem mu povedlo zbořit dílnu. Muselo být velice těžké ty postavičky zhotovit, zvlášť když k tomu neměl jiné schopnosti než sílu svého čistého srdce.

Xue Zhengyong sebral jednu z figurek, důkladně si ji prohlížel, otáčel jí sem a tam, ale stále nic nechápal. Proto se syna zeptal: „Co ta věc má být?“

To nic není,“ odsekl Xue Meng. „Jen jsem si tak hrál.“

Tady, ten černý, ten je vážně ošklivý, ten vysoký bílý vypadá mnohem líp,“ zabručel Xue Zhengyong a ohmatával hliněnému panáčkovi hlavu.

Nesahej na to!!“ zaječel Xue Meng.

Ale bylo pozdě. Panáček promluvil: „Ruce pryč, strýčku.“

Xue Meng sám sebe plesknul do tváře, pak si rukama zakryl oči, protože už nechtěl nic vidět.

Xue Zhengyongovi trvalo, než si dal dvě a dvě dohromady a potom se hlasitě rozchechtal.

Oho, Meng’Ere, to má být Ran’Er? Neudělal jsi ho trochu moc ošklivého? Hahahahaha!“

To proto, že on ošklivý je!“ odsekl Xue Meng rozzlobeně. „Podívej se, jak jsem udělal mistra. Pěkný, co?“ S rudým obličejem ukázal prstem na bíle pomalovanou figurku. Jeho prst však neúmyslně zavadil o panáčkovu hlavu.

Ozvalo se nejprve studené „chm“ a potom: „Taková nestoudnost!“

Hahahahahahaha!!“ Xue Zhengyong se smál tak, až skoro slzel. „To je moc pěkné, opravdu moc pěkné. Požil jsi hlasové kouzlo, viď? Tenhle maličký opravdu hezky napodobuje Yuhengův tón, hahahaha!“

Chu Wanning mávl rukávy: „To je směšné!“

Figurky však opatrně posbíral, uložil je do dřevěné krabičky a krabičku si položil vedle sebe. Jeho tvář celou dobu nic neprozrazovala, vypadal stejně chladně jako obvykle, ale když znovu pozvedl zrak, měl v očích nezvyklou zjihlost.

Vezmu si toto a ty si nech zbytek. Všechny věci můžeš stejně dobře používat i ty. Tento mistr je nechce.“

Ale …“

Mladý pane, udělejte, co mistr říká,“ usmál se Shi Mei a nenápadně ho utěšoval, potom ztišil hlas a řekl: „Mladý pán mu stejně ze všeho nejvíce toužil darovat tu krabičku s hliněnými figurkami, viďte?“

Xue Meng byl tak mimo, že se mu málem kouřilo z hlavy. Vrhnul na Shi Meie rozhořčený pohled, zašoupal nohama, pak se kousl do rtu a odmítal promluvit.

Xue Meng byl od malička zvyklý na samé chválení a lichocení, a nebylo nic, co by nemohl udělat, ani slova, která by nesměl vyslovit a když se mu něco líbilo nebo nelíbilo vyjadřoval se k tomu velmi upřímně a hlasitě.

Pro Chu Wanninga byl z toho důvodu velice výjimečný, protože sám takový druh otevřenosti nikdy neměl a byla to jedna z Xue Mengových nejlepších vlastností. Záviděl mu tu přímost, sám nikdy nedokázal být tak čestný, když tvrdíval, že to, čeho má plnou hlavu, ho vůbec nezajímá.

Když procitl zpět k životu, trochu se to zlepšilo, ale je to s ním pořád skoro stejné a změny nejsou nijak závratné. Aby řeku pokryl na tři stopy silný led, nestačí jen jediný chladný den. Měl pocit, že se moc nezmění, ani když se o to bude snažit po zbytek života. Navíc, kdyby se změnil příliš, už by nebyl sám sebou.

Hostina už byla téměř u konce, ale Mo Ran nepřicházel.

Chu Wanninga tížila na srdci, ale neřekl nic, i když se opravdu moc přál zeptat, co přesně napsal Mo Ran v dopise, který dnes přišel, i když si moc přál vědět, kde Mo Ran právě je.

Místo toho vyprázdnil pohár vína, a pak pil jeden pohár za druhým, klouby prstů mu zbělely, jak pevně je svíral. Víno hřálo v hrdle, ale nedokázalo zahřát jeho srdce, nedalo mu dost odvahy, aby se zeptal, kdy se Mo Ran vrátí.