Chu Wanning se nezeptal a Xue Meng nic nenaznačil. Po pravdě, vůdce hory Sisheng poněkud zvláčněl, srdce měl lehké a plácal, co mu slina na jazyk přinesla.

Naklonil se, zadíval na Chu Wanninga a prohlásil: „Yuhengu, vy jste smutný.“

„Nejsem.“

„Vy se hněváte.“

„Nehněvám“, opáčil Chu Wanning.

„Kdo vás tolik rozesmutnil?“

Měl by se zeptat? Bude se cítit lépe, když se zeptá. Třeba Mo Ran nenapsal, že dnes určitě nepřijede, třeba jen napsal, že se pokusí přijet ještě dnes a Xue Zhengyong to řekl špatně, nebo si to špatně zapamatoval …

Chu Wanning zabloudil pohledem ke dveřím, do noční tmy venku.

Hostina končila a židle brzy vychladnou.

První den jeho návratu z ústraní a Mo Ran nepřijel.

Byl tady každičký žák z hory Sisheng, včetně těch, které vůbec neznal a těch, které ještě nikdy neviděl. Jen on tady není.

Bez nej celá ta hostina nestojí za nic.

Všechny dušené krabí kuličky na světě, sladký lotosový kořen s vonokvětkou, třeba celé moře vína hrušňový květ, všechno to nestojí za nic.

Chu Wanning zavřel oči, když v tom se od dveří Síně Mengpo ozval hluk. Skupinka žáků tam hlasitě povykovala.

„Jé! Koukejte! Co je to tam venku?“

„Tam na nebi!“

Shlukovalo se tam stále více lidí a v síni se začaly rozléhat hromové rány doprovázené praskáním, které přicházely zvenčí, jedna za druhou.

Vyšli ven, na zelený trávník před Síní Mengpo a obrátili oči k obloze ozářené ohňostrojem, výbuchy myriád třpytivých jisker a ohnivých květů, které rozkvétaly na hvězdnaté obloze.

„Ohňostroj!“ Mladší žáci jen svítili radostí, na jejich dětské tváře shora dopadala mihotavá světla, v očích se jim odrážela světélka hvězd.

„To je nádhera. Ještě nikdy jsem neviděl tak veliký ohňostroj, ani na Nový rok ne!“

I Chu Wanning se vyloudal před síň. Neměl nejlepší náladu; i když byl Xue Zhengyongovi vděčný, že se obtěžoval s přípravou takové podívané, na hrudi ho stále cosi tížilo.

„Fíííííí …“

Noční nebe proťal ostrý pískavý zvuk.

Bezmyšlenkovitě zvedl hlavu a uviděl proud zlatorudého světla, jako šíp vystřelený z nebeského luku, který protíná oblohu.

Krásné.

Jen kdyby tu byl také …

„Prásk!“

Planoucí raketa vystoupala k Severnímu Kbelci, vybuchla a zaplavila noční oblohu nespočtem zářivých zlatých jisker, které zastínily hvězdy Nebeské řeky i samotný měsíc.

Ohňostroj se změnil ve vánici květů jabloně haitang, které unáší vánek, třepotají se a tančí jako sněhové vločky ve vánici, blyskotají jako tisíc rozbouřených řek. Chu Wanninng pomalu zavřel oči, před tím překrásným pohledem, před nadšeným zástupem.

„Žák Mo Ran přeje mistrovi šťastný návrat z ústraní,“ řekl někdo za ním. Každé slovo bylo naprosto zřetelné a píchalo jako jehly. Chu Wanning se zachvěl. Měl pocit, jako by se mu do zad zabodly trny a v krku ho začalo pálit. Srdce se mu prudce rozbušilo, žilami se divoce řinula krev. Téměř nemohl dýchat, otočil hlavu -.

Za ním stálo jen několik žáků, kteří právě vyšli ven ze Síně Mengpo, všichni s úžasem sledovali oblohu a jeden z nich nahlas četl.

Pak už nečetl jen jeden. Pro všechny to bylo ohromně zajímavé, i pro ty nejmladší žáčky, pro muže i ženy, pro ty, co stáli samotní i pro ty v hloučcích, všichni zírali na rozsvícené noční nebe a hlasitě odříkávali:

„Žák Mo Ran přeje mistrovi šťastný návrat z ústraní.“

Tiché hlasy se slévají v zurčící pramínek, jsou něžné jako zašeptání ze spánku; z těch slov však čiší odhodlání pevné jako skála, jako tisíc hor. Chu Wanning obrátil svou hlavu k nebi kde se ohňostroj sycený duchovní energií skládal ve větu ze obrovských svítících znaků na noční obloze.

Ohňostroj se spojil v mohutný světelný proud, který nejspíš bylo vidět na stovky mil daleko. Bylo to jako by se ty třpytivé částečky přelily přes kopce a pohoří, přes propast času a nesly s sebou všechny jeho radosti i smutky, jeho touhy i jeho lítost.

Náhle se cítil jako kus dřeva unášený mořem. Tím mořem byly Mo Ranovy oči, když se na něj zadíval před palácem krále démonů uprostřed podsvětí a objal ho, oči plné něžnosti, žhavé vášně a neotřesitelného odhodlání.

Nebylo kam uniknout.

Obklopila ho jeho slova, jeho smích, jeho náklonnost.

Chu Wanning nechtěl uvažovat nad tím, jaká náklonnost to je, zda taková, jaká bývá mezi mistrem a žákem, nebo nějaká jiná.

Mít jeho náklonnost stačí.

Mo Ran se nestihl vrátit před koncem hostiny. I když ujížděl celou noc, nestačilo to, bylo to příliš daleko. Naštěstí měl ve svém tlumoku signální ohňostroj, který vyrobil starší Xuanji a který mu dal pro naléhavé případy, kdyby ho někde daleko od hory postihla nějaká nehoda. Byl to velice důvtipný vynález; stačilo na papír nabitý duchovní silou napsat svoje sdělení, vložit ho do válce a odpálit raketu. Vzkaz se poté propsal na oblohu písmeny tak velikými, aby byly na hoře Shisheng vidět z jakékoli vzdálenosti.

Signální ohňostroje byly nákladné a jejich výroba byla velmi obtížná, ale Mo Ranovi to bylo v té chvíli jedno, chtěl jenom, aby se mistr nezlobil.

Chtěl si být jistý, že i přes dálavu hor a řek Chu Wanning uslyší jeho slova.

„Žák Mo Ran přeje mistrovi šťastný návrat z ústraní.“

O čtyři hodiny později hostina skončila. Do Pavilónu rudých lotosů se vracel až pozdě v noci.

Chu Wanning páchnul vínem. Chtěl se vykoupat a ten odér smýt, ale udělala se trochu zima a voda v jezírku u pavilónu byla na koupání příliš studená; když se tam koupal včera, málem se nachladil. Chvíli se rozmýšlel, potom si vzal šaty na převlečení a štoudev na polévání a vypravil se k Pramenům Miaoyin.

Prameny Miaoyin byly společnou koupelí pro členy sekty. Sám se tam chodil mýt jen během prvních měsíců, které na hoře Sisheng strávil.

Je dost pozdě a sotva se tam někdo bude koupat.

Chu Wanning nadzvedl závěs z konopného plátna a vešel dovnitř. Řada budov byla přestavěna, ale Prameny Miaoyin se nezměnily. Vysoké, černě vykachlíčkované stěny a dlouhé závěsy, které se vzdouvaly v průvanu z chodby, která vedla od předního vchodu k šesti úzkým nalakovaným dřevěným schůdkům.

Ten, kdo si chtěl dopřát lázeň, si napřed, než sestoupil po schůdcích, zul boty a stáhl ponožky. Tak se dalo na první pohled zjistit, kolik je v koupeli osob. Uviděl jediný pár vysokých bot. Boty byly dost velké a trochu zablácené, ale byly vzorně uklizené v rohu, místo aby byly bezstarostně pohozené na podlaze, protože tu přece nikdo není.

Chu Wanning se divil, komu asi patří, kdo se přišel tak pozdě v noci umýt …

Ale byla to jen prchavá myšlenka. Se svou štoudví v ruce, bosý sestoupil po schůdcích, rozhrnul poslední závěs na konci chodby a vyšel na dvůr.

Dvůr byl zamlžený díky páře z horkého pramene, který se rozléval do veliké kaskádovité nádrže, jejíž dno stoupalo a klesalo s podložím a voda tu řinula širokým hřmícím vodopádem. Z nádrže stoupaly obláčky páry, vznášely se ve vzduchu a rozlézaly se do každého zákoutí.

V páře se všechno rozplývalo a mizelo, a aby bylo možné rozeznat něčí tvář, bylo třeba se dostat velmi blízko k němu.

Chu Wanning prošel chodníčkem dlážděným hladkými barevnými oblázky pod úchvatným baldachýnem broskvových květů a našel nejbližší vstup do lázně. V čediči byl vytesaný mělký výklenek na oblečení. Odložil tam svou štoudvičku a čisté šaty, potom se svléknul a pomalu se ponořil do vody.

Bylo to tak hřejivé a příjemné.

Nedokázal zadržet spokojené vydechnutí.

Nebýt toho, že se tu při koupeli nechtěl tísnit s kdekým a zároveň sem nemohl každý den chodit o půlnoci, raději by se koupal tady, než ve studeném jezírku u Pavilónu rudých lotosů.

Xue Zhengyong byl člověk velmi pečlivý a důkladný. Na stavbu Pramenů Miaoyin dohlížel osobně; kolem vodní nádrže celý rok rozkvétaly květiny, na konci nádrže byl velký vodopád na opláchnutí a byl tady dokonce i malý pavilón určený k odpočinku po koupeli, ve kde byly k dispozici i nahřáté kaménky k masáži meridiánů.

Z téhle lázně měl mnohem větší požitek než z včerejšího uspěchaného mytí v jezírku u Pavilónu rudých lotosů.

Chu Wanning se těšil z koupele a nikoho jiného nezpozoroval. Uvolnil se natolik, že rozmáchlými pohyby svého štíhlého těla začal plavat k vodopádu.

Šplouch!

Vynořil se z vody a začal si otírat obličej, na rtech mu ještě hrál mírný úsměv, když si všiml že téměř vedle něj stojí muž, který se sprchuje v proudech tekoucí vody. Vodopád velmi hlasitě hučel, proto Chu Wanning toho člověka vůbec neslyšel, ani když byl tak blízko.

Kdyby se z vody vynořil o něco později, kdyby doplaval jen o kousíček dál, asi by špičkami prstů sáhl na mužovy nohy.

Ještě že se vynořil dříve, než se toho člověka dotkl, ale byl stále nevhodně blízko od něj – vlastně stál přímo za tím mužem. Byl dost vysoký, o pěkný kus vyšší než Chu Wanning. Pokožku mu slunce zbarvilo do bronzového odstínu a působil drsným a nezkrotným dojmem. Jeho ramena byla široká a silná. Když zdvihl paže, svaly na lopatkách se pod zlatavou kůží zavlnily.

Nebyl přehnaně svalnatý, ale jeho postava byla pevná a urostlá. Po těle mu stékala voda, kapičky se koulely po mužně rozložitých zádech a slévaly se do stružek. Většina vody z něj stekla, ale část vlhkosti ulpěla na jeho kůži jako lesklá vrstvička.

Chu Wanning, který se věčně oddával jen odříkání, viděl takové žádoucí tělo poprvé. Zčervenal a dal se na spěšný ústup.

Jen nebesa vědí, zda to bylo tím, že dno nádrže bylo příliš kluzké, nebo že špatně došlápl, nicméně zapotácel se a padl obličejem do vody, která mohutně vyšplíchla.

„Chm, chm!!“

Chu Wanningův obličej zrudl studem. Byl také rozčílený z toho, že se nalokal vody. Když si pomyslel, že to je vlastně voda, ve které se ten člověk za ním umyl, znechutilo ho to natolik, že přestal předstírat svůj obvyklý klid a začal zoufale rozhazovat pažemi, jen aby se zase co nejrychleji postavil zpátky na nohy.

On je přece starší Yuheng, jak by mohl …

Byl zmatený a zahanbený, když se vynořila silná ruka a vytáhla ho z proudu. Muž byl zjevně překvapený z toho, co se odehrává za jeho zády.

„Jste v pořádku?“

Muž, který ho svíral za paži měl uklidňující, hluboký hlas. Rozdíl v jejich výšce byl takový, že když sklonil hlavu, aby promluvil, jeho horký dech ovanul Chu Wanningovo ucho. „Dávejte pozor, kameny jsou kluzké.“

Chu Wanningovy uši se rázem zapálily ještě víc. Cítil mužovu hruď, kterou měl sotva coul za zády, a která se zdvihala a klesala, zdvihala a klesala a pokaždé když klesla, ulevilo se mu, jako by si právě zachránil život, ale pak se zase zdvihla a dotěrně se dotkla jeho zad.

Chu Wanning byl pobouřený a ponížený zároveň – ještě nikdo nikdy se ho tak nedotýkal!

Setřásl ze sebe mužovu ruku.

Chu Wanning byl tak nevrlý, že se na něj ani nepodíval. „Jsem v pořádku.“

Vodopád hučel tak hlasitě, že Chu Wanningova slova přehlušil.

Ale muž sebou při zvuku jeho hlasu trhnul, zarazil se a pak pomalu zvedl ruku, jako by chtěl něco říci, ale nemá k tomu dost odvahy …

Právě v tom okamžiku, kdy zaváhal, se Chu Wanning odtáhl a vešel, lépe řečeno, schoval se pod hučící vodní závěs.