Chu Wanningovi se rozbušilo srdce a rozzlobil se tak, že se mu tvář zbarvila do odstínu cihlové červeně.

Koutkem oka zahlédl, že muž stojí na místě, nehnutě jako skála, na pohled úplně zkamenělý. Chu Wanning se nedíval přímo na něj, ale cítil na sobě mužův pohled, upřený a ostrý, jako meč vytažený z kalicí lázně, syčící horkostí, který vodu mění v horkou páru, proniká závěsem vodopádu a probodává ho.

Chu Wanning cítil nevýslovnou hanbu. Jeho výraz byl stále chmurnější, kousl se do rtu a skryl se pod vodopád ještě hlouběji.

Zdálo se, že ten muž je nějaký hlupák. Když se mu Chu Wanning schoval, trhnul sebou jako loutka na provázcích a vykročil vpřed.

Chu Wanning zuřil. Na hoře Sisheng se pokaždé pár zvrhlíků našlo. Jednou to byla dokonce žena, která, na místo toho, aby jako slušní lidé spala v noci posteli, vyšplhala na střechu Pavilónu rudých lotosů, aby ho mohla okukovat při koupání. Jen z toho pomyšlení ho polil mráz a na ruce, kde se ho ten muž dotknul, mu naskočila husí kůže.

Naštěstí, potom, co se nějakou dobu skrýval ve vodopádu, tak daleko, kam jen mohl dojít – a znovu se přitom nechtěně nalokal vody – se ten muž rozhodl nechat ho na pokoji, vrátil se zpátky pod proud tekoucí vody a začal se znovu oplachovat, ale přesto se po něm několikrát ohlédnul.

Chu Wanning se snažil svůj hněv zkrotit, co mu jen síly stačily, ale už neměl náladu vychutnávat si lázeň. Myslel jen na to, jak se umýt a co nejrychleji se odsud ztratit.

Sáhl po ručníku, který měl uvázaný kolem ramen, jen aby zjistil, že parfémová tyčinka spolu s mýdlovými ořechy spadly někam do vody, když předtím uklouzl. Nejspíš se už dávno rozpustily …

Má vylézt z vody a jít si pro nové?

Ale on je úplně nahý a musel by projít kolem tamtoho člověka, přímo před jeho očima.

Chu Wanningův obličej změnil barvu z rudé na zelenou. Pevně stisknul rty; styděl se.

Nikam nepůjde.

Zůstal stát na místě s rukama zkříženýma na prsou, zády se opíral o skálu a jako pitomec se nechal v nejhlubší části vodopádu zalévat vodou.

V tom se ozval mužův hlas: „Nechcete podat mýdlové ořechy?“ zeptal se váhavě. „A co parfémové tyčinky?“

„To se chcete jen opláchnout vodou?“

Chu Wanning se ani nepohnul, zavřel oči a chladně odvětil: „Tak mi to hoďte.“

Ale muž mu nic nehodil, snad si myslel, že by to bylo k neznámému příliš hrubé. Chu Wanning čekal pod vodopádem, až spatřil, že k němu pomalu pluje broskvový list očarovaný duchovní silou, a na něm leží mýdlový ořech a dvě parfémové tyčinky.

Chu Wanning věci sebral, ale pak se zarazil a lépe si je prohlédnul.

Mýdlové ořechy byly všechny stejné, ale ten člověk vybral parfémové tyčinky s vůní slivoňového květu a jabloně haitang, což byly jeho nejoblíbenější vůně.

Zpola proti své vůli upřel pohled na vysokou postavu za průhledným, třpytivým vodním závěsem.

„Chcete ty dvě vůně?“ zeptal se muž.

„To je v pořádku,“ odpověděl Chu Wanning.

Muž už nic neřekl a oba mlčky pokračovali v mytí, daleko od sebe, oba ponoření do vlastních myšlenek. Chu Wanning se během mytí trochu uklidnil. Opatrně vystoupil z hlubin vodopádu; vodní proud ve kterém stál byl příliš prudký na to, aby se pod ním cítil pohodlně.

Jenže jakmile vyšel, muž se po něm znovu začal ohlížet. Kdyby se jen ohlížel, ale na jeho pohledu bylo něco podivného. Chu Wanning měl nejasný dojem, že muž mu chce něco povědět, ale zdráhá se a váhá, zda se k němu má přiblížit nebo ne. Chu Wanningovi naskočila husí kůže po celém těle.

Chu Wanning se moc neumyl, ale už to nedokázal déle snášet a rozhodl se, že raději odejde jako první. Šaty si však naneštěstí nechal u vstupu do nádrže a pokud se chtěl obléci, musel jít stejnou cestou zpátky. Chu Wanning se zamračil, zatnul zuby a vykročil směrem, kde muž stál.

Prošel kolem muže, ne příliš blízko, ani daleko, jenže ten člověk nečekaně vykročil také. Popadl své dlouhé vlasy, zkroutil je, aby z nich vyždímal vodu a následoval Chu Wanninga ven z lázně.

Chu Wanningovi začala tepat žilka na spánku. Přidal do kroku, ale ten člověk byl tak nestydatý, že zrychlil také.

Špičky prstů mu začaly zářit zlatým světlem Tianwenu, ale on se zatím neodhodlal svou zbraň přivolat. Ne snad, že by se bál, že někomu ublíží, ale proto, že měl nejasný pocit, že než začne někoho bičovat, měl by se napřed obléknout.

Přidal do kroku ještě víc.

Na místo toho, aby ho sledoval, se muž tentokrát zastavil.

Chu Wanning si ulehčeně vydechl, ale než si stačil vydechnout úplně, muž za ním se ozval: „Máte ve vlasech … pěnu.“

„Neopláchnete si to?“

Chu Wanning planul hněvem a muž se pomalu přibližoval, zastavil se až těsně u něj, stál přímo za ním, takže jeho hlas zněl jasně a hlasitě.

Kdyby Chu Wanning tak nezuřil, snad by poznal, že na tom hlasu je něco důvěrně známého, i když se změnil. Naneštěstí Chu Wanning právě sršel zlostí.

„Vy …“ Zdálo se, že muž by rád ještě něco řekl.

Ale Chu Wanningova trpělivost už byla vyčerpána. Prudce se otočil, v jeho očích se nebezpečně zablesklo, zlaté světlo procitlo a vzlétlo k druhému muži s hlasitým svištěním. Chu Wanning se vztekal tak, že měl skoro chuť toho člověka zabít: „Co to s vámi sakra je?!“

Tianwen proťal hustou páru a obloukem zamířil k mužově hrudi. Zlaté světlo mu na kratičký okamžik ozářilo obličej.

Chu Wanning spatřil pár očí – jasných, laskavých, plachých očí, které se třpytily, jako by se v nich odrážela celá Hvězdná řeka, jako by v nich byla světélka celého roje světlušek na nebi a zároveň byly čiré jako bezedné vody, v jejichž hlubinách se skrývá dávno ztracená minulost.

… Mo Ran?!

Chu Wanning se pokusil stáhnout ruku nazpět, ale bylo už příliš pozdě. Vrbová větévka zasyčela a švihla Mo Rana přes pevnou, hladkou hruď. Mo Ran vydal tichý sten, sklonil hlavu a když se zadíval nazpět, v jeho očích nebyla ani stopa po hněvu nebo zášti, oči mu jenom trochu zvlhly, jako když do Lin´anu přicházejí první deště.

Chu Wanning přivolal Tianwen rychle zpět, a bez hnutí zůstal stát na místě.

Po chvíli se mu podařilo chraptivě pronést: „… Proč jsi neuhnul?“

Mo Ran odpověděl: „Mi… mistře …“

Chu Wanning byl jako opařený. Mnohokrát si představoval, jaké to bude, až se oni dva znovu setkají, ale nikdy si nemyslel, že by to mohlo být v Pramenech Miaioyin, v horké koupeli.

„Co tu děláš? Kdy jsi se vrátil?“

„Právě teď,“ odpověděl Mo Ran měkce. „Ale jak jsem po cestě spěchal, byl jsem strašně špinavý a zpocený, tak jsem se šel nejprve umýt než půjdu za mistrem, vůbec jsem nečekal …“

Chu Wanning neměl slov.

Ani jeden z nich nečekal, že se může stát něco takového.

Oba si přáli, aby jejich shledání bylo vážné a důstojné.

Mo Ran se zřejmě před Chu Wanningem chtěl objevit čistý a vhodně oblečený.

A jak to dopadlo?

Jenže ono to nebylo vážné, bylo to k smíchu.

Nebylo to důstojné, bylo to trapné.

Nejen že nebyli vhodně oblečení, oni byli úplně nazí.

Pravda, oba se umyli.

Byli tak čistí, že na sobě neměli ani nitku.

„Mistře, opravu … opravdu … jste to vy …“ Mo Ran se o takové věci příliš nestaral. Pět let, kdy Chu Wanning spal, bděl. Jediný sen o Chu Wanningovi pro něj byl horší než tisíc dnů utrpení.

Byl v daleko složitějším rozpoložení než Chu Wanning. Snažil se, seč mohl, aby uklidnil své rozjitřené pocity, koutky očí mu zrudly a řekl: „Je to už tak dlouho, že teď … nemohl jsem uvěřit svým očím. Myslel jsem, že se pletu a dívám se na někoho jiného, myslel jsem …“

Chu Wanningovi zvonilo v uších a nevěděl, co říci. Teprve po chvíli nadhodil: „Tak proč si se mě jednoduše nezeptal, když jsi si nebyl jistý? Místo toho, aby ses za mnou tak blbě plížil.“

„Já se chtěl zeptat,“ řekl Mo Ran mírně, „ale uplynulo pět let … a najednou … vidím mistra přímo před sebou, já si myslel … já si myslel, že se mi to zdá …“

Když blížím se k rodné vesnici,

podivná úzkost mě přepadá;

nemám odvahu se vyptávat

těch, co potkávám.

Snad si pomyslel právě to, když spatřil jeho postavu.

Během těch pěti let měl podobné sny příliš často, myslel si, že ho znovu přepadá to šílenství, že se probudí, pod hlavou bude mít polštář promáčený slzami a zjistí, že jejich shledání bylo jen sladkým přeludem.

Chu Wanning se přinutil k tomu, aby navenek zachoval klid, ale v nitru měl zoufalý zmatek. Jen s velkými obtížemi se mu podařilo promluvit s chladným klidem, zatímco jeho srdce se divoce zmítalo pohnutím. „Jaký sen by mohl být tak hloupý?“

Mo Ran se po Chu Wanningově odpovědi na okamžik zarazil, jako by si na něco vzpomněl. Sevřel rty a v očích mu zahrála světélka. Původně to nechtěl nadnést hned jak se znovu setkají, ale po krátkém zaváhání se rozhodl to vytáhnout, rychle, než si Chu Wanning kolem sebe zase vystaví neprostupné hradby, protože později už k tomu nemusí být příležitost.

Proto řekl: „… Mistr si už nevzpomíná?“

„Nevzpomíná na co?“

Mo Ranovy oči byly hluboké a temné. „Nato, co jste mi kdysi řekl. Na to, že nejkrásnější sny se nikdy nevyplní.“

„To jsem řekl, protože …“ Chu Wanning si v polovině věty uvědomil, že to jsou slova, které Mo Ranovi řekl, když ho zachránil v jezeře Jincheng. Něco tak trudnomyslného vyřkl proto, že se tehdy cítil prachbídně a trochu ho překvapilo, že si to Mo Ran i po tak dlouhé době pamatuje.

Ale jak to, že Mo Ran ví, že tehdy v jezeře Jincheng? Shi Mei mu to řekl?

Chu Wanning zvedl zrak a zahleděl se na něj, aby uviděl, že ho Mo Ran zkoumavě pozoruje. Pochopil, že Mo Ran pravdu neznal, a řekl to jen proto, aby viděl, jak se zachová.

„Takže to tehdy byl opravdu mistr …“ řekl Mo Ran tiše.

Mo Ran zvedl ruku. Na jeho hrudi zela krvavá rána, ze které prýštila krev. Hořce se usmál: „Posledních pár let jsem o sobě hodně přemýšlel. Chtěl jsem vědět, co všechno pro mě mistr udělal. Přemýšlel jsem o věcech, které se staly i o té iluzi v jezeře Jincheng – Shi Mei mi nikdy neříkal celým jménem.“

Odmlčel se a pokračoval: „Čím víc jsem o tom přemýšlel, tím víc mě vzpomínky trápily. Chtěl jsem se mistra, hned jak se probudí, zeptat na tolik věcí.“

„… Ale to, na co jsem se chtěl zeptat nejvíc bylo … mistře, tehdy na dně jezera Jincheng jste mě zachránil vy, že?“

Mo Ran se k němu během své řeči přiblížil. Chu Wanning měl sto chutí se od něj odtáhnout. Náhle si uvědomil, jak je Mo Ran vysoký, vysoký jako hora, že v každém coulu jeho těla se skrývá obrovská síla. Náhle si uvědomil, jak jasné má Mo Ran oči, jako kdyby slunce kleslo do dvou jezer a v jejich třpytivých vodách zářily všechny barvy úsvitu.

Chu Wanning zjistil, že se bez jasného důvodu cítí zmaten. „To jsem nebyl já,“ řekl.

Mo Ran mu to ani na chviličku neuvěřil.

Chu Wanninga přepadl strach a pokusil se změnit téma, zoufale se chytal stébel, ale byl tak neklidný, tak polekaný, tak vyvedený z míry, že zapomněl, že stejnou otázku už položil a Mo Ran už odpověděl.

Zadíval se na toho člověka, který měl na hrudi šrám, který mu sám způsobil a zeptal se: „Proč jsi neuhnul, abych tě nezranil?“

Mo Ran se zarazil a pak s úsměvem sklopil své husté řasy.

„Řekl jste, že sny, které jsou příliš krásné se nikdy nevyplní.“ Odpověděl a pak zašeptal: „Chtěl jsem vědět, jestli to bude bolet. Když to bolí, není to sen.“

Přišel ještě blíž, až stál přímo před Chu Wanningem.

Snad proto, že jejich shledání bylo tak nečekané, snad kvůli tomu, že srdce mu zaplavila až nesnesitelná radost a něha a nezbylo místo pro nic jiného, Mo Ran zkrátka už na nic dalšího nemyslel. Zapomněl, že by měl mezi sebou a Chu Wanningem zachovat nějakou přiměřenou vzdálenost, jak se sluší mezi žákem a mistrem.

To neudělal.

Srdce mu přetékalo city a o muži před sebou uvažoval spíše jako o Wanningovi, než jako o mistrovi.

Mo Ranovy oči byly stále červenější a uslzenější. Zazubil se, zvedl paži a otřel si tvář se slovy: „Myslím, že mám v očích vodu.“

Chu Wanning se na něj díval jako omámený. Celý ten čas sice čekal jen na to, až se Mo Ran vrátí, ale právě teď byl o něco víc při smyslech než Mo Ran a tím pádem si v jasné chvilce uvědomil, co se to mezi nimi právě děje – důvěrně spolu hovoří mezi čtyřma očima jsou oba úplně nazí. A nejen to, Mo Ran stojí od něj tak blízko, že kdyby se ještě o kousek přiblížil, mohl by ho sevřít v těsném objetí přesně tak, jak to udělal v podsvětí.

Nechtěl dál zírat na Mo Ranovu až příliš pohlednou tvář, ale když očima sjel o něco níž, uvítal ho pohled na široká ramena a pevnou hruď, na které slabě krvácel šrám způsobený Tianwenem a kapičky vody se chvěly s každým Mo Ranovým nadechnutím. Chu Wanning nevěděl, z čeho je mu větší horko; jestli z té nádherně tvarované hrudi, nebo z vody v koupeli.

Věděl jen, že ho obklopuje Mo Ranova vůně a že z toho přichází o rozum.

„Mistře, …“

Co?

Než Mo Ran vůbec stihl něco říct, Chu Wanning se bleskurychle otočil a upaloval pryč.

Mo Ranem to otřáslo.

On opravdu utíká.

To je poprvé, kdy vidí Chu Wanninga prchat tak rychle, jako by se mu v patách hnalo něco, co ho chce sežrat zaživa a pohltit i jeho duši.

„Moc jste mi chyběl,“ řekl Mo Ran potichu a pak sevřel rty.

Proč utekl …

Mo Ran se začal cítit ukřivděně.

Když vystoupil z vody a uviděl Chu Wanninga, který se uspěchaně obléká a při tom mu střídavě rudne a bledne obličej, cítil se ještě ukřivděněji.

„Mistře,“ špitnul.

Chu Wanning ho nevnímal.

„Mistře …“

Chu Wanning si ho nevšímal a uvazoval si pás.

„Mistře …!“

„Co je?!“

Chu Wanningovi se konečně podařilo obléknout a a s úlevou vydechl s pocitem, že když zahalil své tělo, vrací se mu jeho důstojnost a klid.

Obočí rovné jako čepel meče se hněvivě nakrčilo a jeho tvrdé fénixí oči se přísně zahleděly na toho drzého žáka, který se odvážil být vyšší než on.

„Co máš tak hrozně důležitého, že mi to musíš říct, ještě, než vylezeme ven?!To se mnou musíš mluvit úplně nahý, že se nestydíš!“

Mo Ran trochu rozpačitě zvedl pěst k ústům a odkašlal si.

„… No, já ani nechci být nahý.“

„Tak proč se neoblečeš?“

Mo Ran se odmlčel, zadíval se stranou směrem k broskvoni a začal: „No, prostě …“

Zhluboka se nadechnul, sebral odvahu a řekl: „Mistře, ty šaty, co máte na sobě, jsou moje.“

Když to Mo Ran dořekl, jeho tváří se dotkl lehký ruměnec, ale jeho zrak byl pevně upřený na broskvové květy, které se pohupovaly ve slabém větříku.

 

 

Poznámka: Verše pocházejí z básně Překročuji řeku Chan básníka Song Zhiwena (818-876) neboli Li Pina (v českém přepisu Li Pchin). V překladu od Ferdinanda Stočese vyšla ve sbírce Perlový závěs.