Chu Wanningova hlava v ten okamžik propadla zmatku, jako by ji zasáhla náhlá povodeň, která přichází, když se jasné nebe nečekaně zatáhne těžkými mračny, zvedne se prudký vichr, oblohu křižují blesky provázené hromobitím, zemi bičují provazce deště a všude stoupá voda.

Nechat si je na sobě, nebo je svléknout?

Těžká otázka.

Nechat si ty šaty, když teď ví, že si vzal nesprávné, by bylo nevhodné a nemůže jenom tak předstírat, že neslyšel, co Mo Ran právě řekl.

Svléknout si je …?

Asi by nedokázal vydržet tu hanbu, kdyby si ty šaty, které si konečně oblékl, zase měl kousek po kousku svléknout, a k tomu přímo před Mo Ranem.

Rozhostilo se rozpačité ticho.

Pak Ran řekl: „Ty šaty jsem důkladně vypral, jsou čisté a pokud to mistrovi nevadí … ať je prosím pokojně nosí.“

„Hm,“ přitakal Chu Wanning.

Mo Ran si oddechl. Byl odjakživa trochu pomalejší, a když to před chvílí nadhodil, nevšiml si, že Chu Wanning už je skoro oblečený, a nutit mistra, aby se před ním svléknul, by bylo dost hrubé.

Ta představa se mu jako jiskřička propálila do mysli.

Mo Ranova tvář zrudla. Naštěstí těch pár let dost cestoval a už nemá tak jemnou, světlou tvářičku, jako míval a na jeho opálené pleti barvy zralého obilí to není tolik vidět. Ale měl dojem, že srdce mu tluče až moc hlasitě, měl špatné svědomí i strach, že si toho Chu Wanning všimne. Sklonil hlavu a posbíral Chu Wanningovo ošacení, aby se ustrojil sám.

Když byli oba oblečení, rozhostil se jiný druh rozpačitého ticha.

Nepadne to.

Chu Wanningovy šaty byly pro Mo Rana očividně příliš úzké. Mo Ran se jimi nemohl zepředu dost dobře zakrýt. Šaty se rozevíraly a odkrývaly velkou část medově zbarvené hrudi. Byly mu také příliš krátké; sahaly mu sotva pod kolena a byl na něj dost smutný pohled.

Chu Wanning na tom nebyl o nic lépe. Mo Ranovy šaty mu spadaly až za paty a vlekl je za sebou po zemi jako obláček bílé mlhy. Bylo to na pohled půvabné a elegantní, ale znamenalo to jediné – že je o pěkný kus menší než Mo Ran.

Pro Chu Wanninga to bylo potupné.

Kamennou tváří prohlásil: „Jde se.“

Tím měl na mysli, že odchází.

Mo Ran to však nepochopil a myslel, že ho tím vybízí, aby šel spolu s ním. Přikývnul, horlivě se chopil mistrovy štoudve i špinavých šatů a vykročil za ním.

Došli ke vchodu do koupelí a roztáhli závěsy. Venku, daleko od horkého pramenu, bylo sychravo a Chu Wanning se proti své vůli v podzimním chladu roztřásl.

Mo Ran si toho všiml a zeptal se: „Je vám zima?“

„Ne.“

Mo Ran však dobře věděl, že z něj mluví jeho pýcha. Usmál se: „Mně trochu zima je,“ zvedl ruku a ve vzduchu načrtl znamení. Z jeho dlaně vytrysklo červené světlo a vytvořilo okolo nich bariéru proti chladu. Bariéra krásně zářila a nesla květinové vzory.

Chu Wanning vzhlédl s nečitelným výrazem v obličeji: „Není to špatné, zlepšil ses.“

„Mistrovy úrovně ještě zdaleka nedosahuji.“

„O moc horší nejsi. Moje vlastní bariéry proti chladu asi nebudou lepší než tato.“ Chu Wanning si chvíli bariéru prohlížel, pak si všiml jemných květů a poznamenal: „Ty broskvové květy jsou hezké.“

„To jsou květy jabloně haitang.“

Chu Wanningovi se rozechvělo srdce tolik, že se to odrazilo i v hlubině jeho očí.

„Mají pět okvětních lístků,“ pokračoval Mo Ran.

Chu Wanning se ze všech sil snažil zakrýt své pohnutí hranou bezstarostností a vyprsknul smíchy. Škádlivě se zeptal: „Opičíš se po mně, viď?“

K jeho překvapení se na něj Mo Ran zadíval úplně bezelstnýma očima a kývnul: „Bojím se, že je to jen ubohá napodobenina.“

Chu Wanning neměl slov.

Kráčeli mlčky bok po boku, potom Chu Wanning přidal do kroku. Nechtěl být přímo vedle něho. Mo Ran se za ním zeptal: Mistře, vy … zlobíte se, protože jsem nepřijel včas na tu hostinu?“

„Ne.“

„Vážně?“

„Proč bych měl lhát?“

„Tak proč jdete tak rychle?“

Chu Wanning samozřejmě nemohl říci: „Protože jsi moc vysoký.“ Odmlčel se, potom se zadíval na nebe a řekl: „Protože asi začne pršet.“

Jako by to přivolal, zanedlouho začaly ze zamračené oblohy padat dešťové kapky, navlékaly se jedna za druhou a cinkaly, jako by tvořily jediný korálkový závěs.

Mo Ran se usmál.

Jeho úsměv byl v každém ohledu stejně krásný jako před pěti lety, ale nyní byl ještě oslnivější, bohatší o nově získanou jistotu.

Chu Wanning na něj vrhnul ostrý pohled: „Proč se tak pitomě usmíváš?“

„Jen tak.“ Dolíčky v Mo Ranově obličeji byly hluboké a sladké.

Vysoký a urostlý mladý muž mu pohled vrátil, s přivřenýma očima, choval se krotce a poslušně, bez sebemenší stopy neomalenosti.

Vypadal dokonce trochu ostýchavě, když řekl: „Jsem jen šťastný, když vidím mistra znovu po tak dlouhé době.“

Chu Wanning na něj zíral, zíral na dolíčky ve tvářích. Kdysi si myslel, že ta dvě medová jezírka patří jen a jen Shi Meiovi, ale najednou se ukázalo, že to tak není a on by dal život za to, kdyby si jen mohl trochu té sladkosti uzmout pro sebe.

„Ty blbče,“ plísnil ho Chu Wanning.

Mo Ran sklopil své dlouhé jemné řasy a široce a hloupě se zazubil.

Mo Ran se nechal v tu chvíli trochu unést a nechtěně přišlápl lem šatů, přestože si celou dobu dával pozor, aby na ně nestoupl. Chu Wanning se zatvářil přísně, nejprve se zadíval na zem, potom na něj, ale neřekl nic.

Mo Ran byl dost přímočarý: „Ty šaty jsou pro mistra moc velké.“

Jako obvykle nepoznal, kdy má raději mlčet.

Mo Ran doprovázel Chu Wanninga celou cestu k Pavilónu rudých lotosů. Po pravdě řečeno, pro Chu Wanninga to byl nezvyklý zážitek, protože obvykle přicházel a odcházel sám a jen zřídka se dělil o deštník s někým jiným, ať už šlo o obyčejný deštník z naolejovaného papíru, nebo o bariéru.

A proto se v polovině cesty zastavil a řekl: „Můžu si vykouzlit vlastní bariéru.“

Mo Ran se zarazil: „Něco není v pořádku? Tak proč …“

„Který mistr může po žáku chtít, aby mu nosil deštník.“

Mo Ran po chvíli ticha řekl: „Ale mistr toho pro mě tolik udělal.“ Jeho hlas byl tichý a mírný: „Každý den po těch pět let, jsem každý den doufal, že se zlepším. Protože mistr je tak obratný a umí všechno udělat sám, chtěl jsem to umět o trochu lépe něž mistr, abych byl mistrovi užitečný, abych to mohl mistrovi oplatit. Ale i po všem učení a cvičení, mám pocit, že jsem se moc daleko nedostal. Bojím se, že mistrovi jeho laskavost nebudu moci nikdy splatit, a tak …“

Sklonil hlavu a ruce u boků nepřítomně zaťal v pěsti. Dešťová voda se na zemi slévala do stružek, kapky se na zemi hvězdicovitě rozprskávaly, jako když se otvírají květy.

„Proto prosím, nechte mě ať se mohu postarat o takové maličkosti, jako je nošení deštníku.“

Chu Wanning neříkal nic, jen se na něj mlčky díval.

„Chtěl bych mistrovi nosit deštník, dokud budu naživu.“

Chu Wanning cítil, že mu hruď zalilo teplo, To, co právě slyšel, ho hřálo u srdce, ale najednou zjistil, že má chuť zaplakat.

On, který prošel tolika strázněmi a všechny je překonal.

Byl jako poutník, který ušel mnoho mil a konečně našel místo, kdy by si mohl odpočinout. A on se zhroutí, jako by se mu rozdrobily kosti.

V tomto životě.

Mo Ranovi je letos dvaadvacet. Říká se, že po dvacátém roku čas plyne jinak. Do dvaceti let nám tři nebo pět let připadá jako celý život, jako věčnost.

Po dvacátém roku se čas změní v rychlý proud, který všechno odnáší a nic nevrací.

A on tvrdí, že z toho prudkého proudu vystoupí, aby nad ním mohl držet deštník.

K Chu Wanningovi se lidé chovali laskavě jen velmi zřídka a když jeho hruď bez varování zaplnila taková záplava radosti, nedokázal vnímat nic než bolest. Zadíval se na Mo Rana, díval se na toho člověka, který tam před ním stál se sklopenou hlavou a najednou řekl: „Mo Rane, podívej se na mně.“

Zvedl hlavu.

„Řekni to znovu,“ ozval se Chu Wanning.

Mo Ran na něj upřeně hleděl. Jeho tvář připadala Chu Wanningovi trochu cizí; byla to jiná tvář, něž ta, kterou choval ve svých vzpomínkách a také jiná tvář než ta, která se objevovala v těch podivných snech. Byla to laskavá, pokojná a neochvějná tvář, která odrážela vřelost ohně i tvrdost železa. Zadíval se Chu Wanningovi do očí bez zaváhání i bez uhýbání.

Když ho Chu Wanning před pěti lety viděl naposledy, byl to stále jen odrůstající chlapec.

V okamžiku vyrostl v tohoto pohledného a sebejistého muže, který tu před ním stojí.

V muž, který před ním poklekl na koleno, vzhlédl k němu a řekl: „Mistře, chci nad vámi nosit deštník, dokud jen budu naživu.“

Chu Wanning ho pozoroval jako ve snách, pozoroval jeho temná obočí, pevnou linii čelisti, pozoroval jeho jasné oči a rovný nos.

Vyrostl v mohutnou sosnu, dorostl plné výšky a přerostl ho. Chu Wanning, ten strom, který osamoceně dlouhý čas vzdoroval větru a dešti, se probudil, a zjistil, že déšť ustal, mraky se rozešly a ve slunečním světle vidí, že vedle něj stojí jiný strom, vyšší a pevnější než on sám a když vítr rozechvěl jeho větvoví, sluneční svit se promění v třpytivá zrnka zlatého prachu.

Dokud se oba nevyvrátí, s holými, polámanými větvemi. Ale do té doby, ať už z jara, v létě, s podzimem nebo v zimě, už nikdy nezůstane sám.

Jak na něj Chu Wanning hleděl, uvědomil si, že Mo Ran už není ten jeho žák, kterého zakrváceného a v bezvědomí, před pěti lety nesl celou cestu z Motýlího města.

Jak tam stál v dešti, pod bariérou, na které tančily květy jabloně haitang, začal si Mo Rana důkladně prohlížet, jako by ho viděl poprvé v životě, jeho, který mu sliboval, že s ním zůstane až do konce života.

Chu Wanningovi se divoce rozbušilo srdce.

Náhle si uvědomil, jak moc je Mo Ran přitažlivý, jak je na něm všechno okouzlující, od křivky jeho nosu po tvar rtů, od pevné brady po ohryzek jeho hrdla.

Až dosud k Mo Ranovi cítil pouhou lásku, něco, co dokázal ukrýt. Ale po jejich dnešním setkání, poznal, že Mo Ran je pro něj jako plamen, který ho může zapálit jako vích, takže vzplane ohněm, který bude sahat až k nebesům.

Cítil, jak v něm žhavá láva, která dosud dřímala, vzlíná z hluboké propasti, zaplavuje celé jeho tělo a chystá se vydrat na povrch zničujícím výbuchem, který může přijít každým okamžikem.

Ta láva hrozila, že se prodere a propálí skrze všechny jeho zábrany, hrdost i sebeovládání, na které byl vždy tak pyšný …

Hrozila, že všechno spálí na popel.

Až vůbec nic nezbyde.