Díky Mo Ranovu přání měl Chu Wanning té noci sny. Naneštěstí to nebyly pěkné sny.

Ve snu se ocitl zpátky v Motýlím městě, když se tam objevila Nebeská puklina, ale tím, kdo ji spolu s ním uzavíral, byl Shi Mei.

Z olověně-šedé oblohy se hustě sypal sníh. Hordy démonů proklály Shi Meiovo, srdce, on to nepřečkal a zřítil se z dračího sloupu na širokou zasněženou planinu dole. Mo Ran se k němu vyřítil, vzal krvácejícího Shi Meie do náruče, klekl si Chu Wanningovi k nohám a prosil ho o pomoc, prosil ho, aby zachránil svého žáka.

I on ho chtěl zachránit, ale díky nastavení dvojité bariéry utrpěl stejné smrtelné zranění jako Shi Mei. Z tváře mu zmizela všechna barva, stál tam a mlčel, protože se bál, že když otevře rty, začne mu z úst téct krev, přiženou se sem všichni démoni z okolí a roztrhají je na kusy.

„Mistře … prosím … já vás prosím …“

Mo Ran naříkal a neustál před ním bil čelem o zem.

Chu Wanning zavřel oči a pak utekl …

Shi Mei zemřel.

Mo Ran mu to nikdy neodpustil.

Zdálo se mu, že jde po mostě Naihe na hoře Sisheng, je doba pozdního jara, je chladno a prší. Dešťové kapky se držely na křehkých poupatech květin a na listech stromů. Cestička vydlážděná čedičovými kameny pod jeho nohama se zdála být nekonečná. Kráčel a nesl deštník.

V dálce přes most zahlédl nějakou postavu, která se blížila jeho směrem. Byla celá v černém a žádný deštník neměla. Ten člověk nesl v náručí kupu knih zabalených v naolejovaném papíru. Chu Wanning bezděčně zpomalil.

Ten člověk si ho zjevně také všiml, ale on nezpomalil. Jenom zvedl oči s kapkami vody na řasách a vrhl na něj jediný chladný pohled.

Chu Wanning ho chtěl oslovit, chtěl říci: „Mo …“

Ale Mo Ran mu nedovolil promluvit. Sevřel své knihy a vydal se na levou stranu mostu, jak nejdál mohl. Kdyby šel ještě dál, spadl by do řeky – jen aby se vyhnul svému mistrovi na pravé straně mostu z co největší vzdálenosti.

V polovině mostu se potkali.

Jeden, co obvykle chodíval s deštníkem a druhý, který deštník nikdy nenosil, oba kráčeli deštěm.

Minuli se.

Ten, který mokl, se ani neohlédl, ale ten s deštníkem se zastavil, jako by vrostl do země.

Liják bubnoval na deštník. Chu Wanning tam stál velice dlouho, tak dlouho, až se mu začaly podlamovat nohy a chlad mu pomalu pronikl až do morku kostí.

Náhle pocítil takovou únavu, že už nemohl udělat ani krok.

Sen se rozplynul do černoty.

Cítil chlad a tíhu.

Chlad toho deště a tíhu nohou, které se nemohou pohnout.

Chu Wanning se ve spánku převalil a stočil se do klubíčka. Z koutku oka se spustila malá kapička a vsákla se do polštáře. Matně si uvědomoval, že je to jen sen, ale bylo to tak skutečné, že doopravdy cítil Mo Ranovu nenávist, jeho zklamání, jeho zavržení.

Ale … co to bylo? Tím to skončilo?

Odmítl se s tím smířit; snad právě ten vzdor způsobil, že sen pokračoval.

Byl to pořád stejný sen, od Shi Meiovy smrti uplynulo mnoho měsíců.

Mo Ran den za dnem propadal stále temnější náladě a mluvil pořád méně a méně. Pořád ještě chodil na hodiny kultivace, ale jen seděl a poslouchal a nikdy s Chu Wanningem nemluvil víc, než musel.

Chu Wanning mu nikdy nevysvětlil, proč Shi Mingjinga tehdy nezachránil – když viděl, jak se na něj Mo Ran tváří, věděl, ať by řekl cokoli, nic by tím nezměnil.

Jednoho dne, během hodny kultivace Mo Ran stál v koruně vysoké borovice, jak mu bylo přikázáno, aby cvičil soustřeďování duchovní energie.

Nechápal, co se to stalo, ale Mo Ran najednou omdlel a padal ze stromu. Chu Wanning mu bez přemýšlení přispěchal na pomoc, ale neměl čas se něčeho chytit a oba tvrdě dopadli na zem.

Půda byla naštěstí měkká a pokrytá silnou vrstvou jehličí, neměli žádná zranění, až na to, že si Chu Wanning o ostrý konec zlomené větve pořezal zápěstí, které krvácelo.

Mo Ran se podíval na ránu a potom se po dlouhých měsících podíval Chu Wanningovi přímo do očí.

Najednou řekl: „Mistře, teče vám krev.“

Ten tón zněl trochu dutě, ale ta slova byla konejšivá.

„Ve svém váčku qiankun mám mast a obvazy, bude lepší se o to postarat hned.“

Posadili se na zem do silného polštáře z jehličí, vzduch byl plný osvěžující vůně sosen. Chu Wanning neříkal nic a jen sledoval, jak mu Mo Ran se skloněnou hlavou mlčky ovazuje zápěstí.

Viděl, jak se Mo Ranovy chvějí řasy, ale neviděl mu do obličeje. V tu chvíli si přál, aby sebral dost odvahy a zeptal se: Mo Rane, to mně opravdu tolik nenávidíš?

Ale foukal mírný větřík, slunce krásně hřálo, ve větvích cvrlikali ptáci a bzučel hmyz, a Mo Ran ho jemně držel za poraněnou ruku, zatímco ji omotával obvazem. Všechno bylo tak pokojné.

Nakonec se nezeptal, nechtěl ten klid narušit.

Náhle měl pocit, že odpověď stejně není důležitá; to důležité v jeho snu o Shi Meiově smrti, je, že jeho krev, jeho zranění mu pomáhají získat trochu Mo Ranovy pozornosti, pomáhají trochu zmírnit napětí, které mezi nimi panuje.

Když se druhého dne Chu Wanning probudil, byl jako omámený.

Jak ležel v posteli, téměř cítil bolest ve své paži, stejně jako uklidňující teplo. Až po dlouhé době si unaveně promnul obličej a pomyslel si, že je to celé směšné.

Co to bylo za nesmyslný sen?

Říká se, že ve snech se zrcadlí naše myšlenky; je snad možné, že se ho tolik dotklo, k jakému půvabu Shi Mei dorostl, takže tomu dal průchod ve spánku a snil o tom, že Shi Mei zemřel …

Hloupost.

Vstal z postele a chystal se na nový den, umyl se, oblékl a učesal si vlasy. Brzy na všechny střípky včerejšího snu zapomněl.

Vesničané dnes budou připravovat rýžové koláčky.

V dolní kultivační oblasti jsou vytloukané rýžové koláčky naprosto nezbytnou součástí oslav Nového roku, aby začínající rok přinesl hojnost a bohatství. Kulato – zrnná i lepivá rýže se rozdrtí na mouku a ženy a starší lidé potom mouku provaří v páře z kotle. Příprava je sice těžká, ale není k ní potřeba pomoci mladých, silných mužů. Chu Wanning se prospal a potom se vydal na procházku.

Když se vrátil, uviděl na otevřeném prostranství veliký wok a na něm postavený dřevěný sud. Sud na woku by sahal dospělému člověku asi do pasu, a stoupala z něj horká pára. Starostova žena stála na stoličce a čas od času do sudu přisypala rýžovou mouku. Kolem ohniště pobíhalo několik dětí, hrály si spolu a občas hru přerušily, aby kovovými kleštěmi vytáhly z ohně upražené arašídy nebo upečený kukuřičný klas.

Chu Wanning nečekal, že Mo Ran vstane stejně brzy jako obvykle a bude pomáhat starostově manželce dohlížet na oheň. Jedno z dětí se hnalo moc rychle a upadlo. Několikrát popotáhlo a pak se rozplakalo.

„Ale ne, ty jsi upadla?“ Mo Ran pomohl děvčátku na nohy a očistil jí šaty. „Bolí tě něco?“ zeptal se.

„Ruka …“ Děvčátko zvedlo umazanou ručičku, aby ji ukázalo Mo Ranovi a potom se znovu rozkřičelo na celé kolo.

Mo Ran jí zvedl, šel ke studni, vytáhl okov plný vody a ruku jí umyl. Bylo to daleko, takže Chu Wanning nerozuměl, co dítěti říká, ale ta malá přestala vzlykat, chvíli ještě popotahovala, a pak úplně přestala plakat a za chvilku se začala smát, a s nudlí u nosu mu začala něco vykládat.

Chu Wanning jen mlčky z dálky přihlížel, pozoroval, jak utišil malé děvčátko, odnesl je zpátky k ohništi, pozoroval, jak z ohně vytáhl sladkou bramboru oloupal ji a dal děvčátku do rukou.

Z místa, kde stál to všechno viděl.

Jako by viděl uplynulých pět let Mo Ranova života.

„Á, mistr je tady?“

„Hm.“ Až za dlouho přišel Chu Wanning blíž a posadil se k Mo Ranovi, díval se na plameny, které poskakovaly pod wokem a pak se zeptal: „Co to tam pečete?“

„Arašídy, sladké brambory a kukuřici,“ odpověděl Mo Ran. „A když jste tady vy, tak i nějaký bonbón.“

„Bonbóny se dají péct?“

„Kdyby mistr pekl bonbóny, nebudou pečené, ale spálené,“ popíchnul ho Mo Ran s úsměvem. „Já to umím lépe.“ Vyňal z kapsy sladový bonbón s mléčnou příchutí, strhl z něj obal z rýžového papíru a vložil ho mezi ohnivé jazyky. Chvilku ho nechal v ohni a potom bonbón vytáhl. Zasyčel: „Je horký.“ Bonbón vyfoukal a podržel před Chu Wanningovými rty.

„Ochutnejte.“

Chu Wanning nebyl zvyklý na to, aby ho někdo krmil. Zvedl ruku a bonbón vzal. Mléčný bonbón byl od toho pečení horký a měkký a v ústech se mu sladce rozplýval.

„Není to špatné,“ řekl Chu Wanning. „Upeč ještě jeden.“

Mo Ran upekl další a Chu Wanning si ho od něj vzal stejně jako předtím.

„Ještě jeden.“

Mo Ran upekl po sobě osm bonbónů a když pekl devátý, přiběhlo nějaké dítě s chtělo po něm sladkou bramboru. Mo Ran měl právě plno práce, a proto požádal Chu Wanninga, aby to udělal za něj. Chu Wanning su vybral jinou část ohniště a vybral tu největší sladkou bramboru. Mo Ran se na něj podíval a řekl: „Tuhle tam vraťte a vezměte tu malou vedle.“

„Ty velké jsou ale lepší.“

„Ty velké se jen tak nepropečou,“ smál se Mo Ran.

Chu Wanning byl na pochybách: „Jak víš, že se ještě neupekla?“

„Věřte mi. V divočině jsem si pekl sladké brambory pořád. Dejte mu tu malou, ta bude sladší.“

Chu Wanningovi nezbylo než vzít malou bramboru. Chlapec nevěděl, co jméno Chu Wanning ve světě kultivace znamená, jen mu chtěl pomoci vybrat tu správnou bramboru. Přikradl se k němu a zašeptal: „Starší bratříčku, já chci tu velkou.“

„To si vyřiď s tím druhým starším bratříčkem,“ řekl Chu Wanning. „To on to nedovolil. Říkal že, ta velká se ještě neupekla.“

Chlapec se opravdu rozběhl za Mo Ranem: „Bratříčku Mo Rane, já chci tu velkou bramboru.“

„Jestli chceš tu velkou, budeš si muset ještě chvíli počkat,“ odpověděl mu Mo Ran.

„Jak dlouho je ještě chvíli?“

„Počítej do sta.“

„Ale já umím počítat jen do deseti …“ dětský hlásek zněl ukřivděně.

„No to asi budeš muset sníst tu malou,“ zakřenil se Mo Ran.

Klouček významně zavzdychal, ale nezbylo mu než se s tou nespravedlností smířit. Sklesle zabrumlal: „Tak jo. Dej mi tu malou.“

Chu Wanning mu loupal bramboru. Už s tím byl skoro hotový, ale bonbón, který Mo Ran dal do ohně už úplně rozměkl a kdyby se pekl ještě chvíli, začal by téct. Mo Ran bonbón rychle vyndal a pobídl Chu Wanninga: „Mistře, otevřete pusu …“

Chu Wanning, který měl v obou rukou bramboru, bez přemýšlení otevřel rty a nepřemýšlel, dokud mu Mo Ran nestrčil horký, měkký bonbón s mléčnou příchutí přímo do úst a bříško jeho palce porostlé zdrsnělou kůží mu nezavadilo o koutek úst. Chu Wanningovi došlo, že se nechal od svého žáka krmit a hned mu zčervenaly uši.

„Ještě?“

Chu Wanning si odkašlal. Záře plamenů naštěstí pomohla ztajit barvu jeho obličeje.

„Už mi to stačilo.“

Mo Ran se usmál: „Měl jsem jich akorát, abych vás nakrmil. Zbyl mi už jen jeden mléčný bonbón a pak už bych vám nemohl dát nic, i kdybyste chtěl další.“

Cítil se uvolněně a mluvil bezstarostně.

Proto bezelstně pronesl něco takového jako: abych vás nakrmil. Samozřejmě, bylo naprosto nepřijatelné, aby žák taková slova adresoval svému mistru. Znělo to rozmazlováním a také poroučením, jako když pán krmí svého mazlíčka, nebo císař svou konkubínu, byla to taková slova, co se hodí na věci, které se odehrávají v ložnici, jako když dobyvatel svým horkostí sálajícím tělem ukájí hlad roztoužené a vzdychající ženy pod sebou.

Chu Wanning byl dlouho jako ve snách, topil se v těch slovech jako v hluboké vodě.

Potom, co se rýžová mouka propaří, následuje další krok. Všichni mladí muži ze vsi se chopí dřevěných paliček a budou do vzniklé hmoty se všech sil bušit. Starosta Mo Ranovi podal paličku obalenou plátnem, a právě se chystal podat jednu i Chu Wanningovi, když ho Mo Ran zarazil.

Mo Ran se usmál a řekl: „Starosto, můj mistr to nikdy nedělal a moc by mu to nešlo.“

Chu Wanning vedle něj neměl slov. Byl popuzený, ba rozhořčený, protože ode dne, kdy odešel z chrámu s ním nikdy nebyla spojena věta: „Moc by mu to nešlo.“

Od druhých věčně slyšel jenom: „Nesmrtelný pane, pomozte nám s tím a s oním.“ To bylo poprvé, kdy někdo přišel a řekl: „On to neumí, moc by mu to nešlo.“

Chu Wanning se rozzlobil. Chtěl máchnout svými rukávy a ohradit se: „Co myslíš tím, že by mi to moc nešlo?!“

Ale ovládnul se.

Protože Mo Ran se nemýlil. Opravdu by mu to moc nešlo.

Starosta je odvedl ke kamennému hmoždíři, kterém už ležela koule z propařené rýžové mouky.

Mo Ran se k němu obrátil: „Mistře, až začneme, po každých třech ranách těsto obraťte. Pozor, ať si nespálíte ruce a nedělejte to ani moc rychle, ať vás náhodou neuhodím.“

„… Když mě praštíš při vytloukání těsta na rýžové koláčky, můžeš s kultivací klidně skončit a dát se na sedlačení.“

Mo Ran se ušklíbl: „Já jen, kdyby náhodou.“

Chu Wanning neměl chuť se s ním dál nesmyslně vybavovat, zvlášť když vedlejší dvojice už začala. Nechtěl se nechat zahanbit. Přistoupil ke kamennému hmoždíři a prohlásil: „Tak jdeme na to.“

Mo Ran máchl paličkou a na horkou a kouřící rýžovou mouku těžce dopadla první rána. V těstové kouli se v místě, kam palička dopadla vytvořila prohlubeň. Udeřil ještě dvakrát, pak se na Chu Wanninga jasnýma očima zahleděl a hlesl: „Mistře, obrátit.“

Chu Wanning kouli obrátil a Mo Ran jí znovu začal vytloukat.

Aby se sladili, jim trvalo jen krátce. Pokaždé, když Mo Ran paličkou třikrát udeřil, Chu Wanning hbitě otočil těsto a úder dopadl, jakmile ruce odtáhl. Vytloukání rýžového koláčku mohlo vypadat jednoduše, ale sílu úderů bylo třeba ovládat a ten kdo do těsta tloukl musel mít nejen sílu, ale také výdrž, protože než se propařená rýžová mouka skutečně spojí ve vláčné a lepivé těsto, musí se hmota mnohokrát vytlouci a zase obrátit.

Uplynula nějaká doba. Mo Ran byl plný síly, ale vesničané okolo něj už byli unavení a do rytmu úderů začali vykřikovat: „Jedna … dvě … tři …“ Mo Ran se nechal strhnout a začal pracovat v jejich rytmu. Jenže v době, kdy byli všichni kolem už udýchaní a těsto se lepilo zatím jen napůl, byl Mo Ran stále svěží, a usmíval se, když řekl Chu Wanningovi: „Znovu.“

Chu Wanning se na něj zahleděl. Mladíkovo čelo se perlilo potem, jeho kůže se pod slunečními paprsky zářivě leskla. Měl pootevřené rty; nebyl udýchaný jako ostatní, ale už i on dýchal trochu zrychleně a hrudník mu stoupal a klesal o něco výrazněji.

Chtěl si otřít obličej rukávem, ale uvědomil si Chu Wanningův pohled, zarazil se a s očima jasnýma jako hvězdy se s úsměvem zeptal: „Co je? Mám na tváři mouku?“

„Ne.“

„Tak co?“

Když Chu Wanning viděl, jak je celý uhřátý a upocený a přes to má límec zapnutý až ke krku, bylo mu ho trochu líto. Zeptal se: „Je ti horko?“

Včera se Mo Rana ptal, jestli mu není zima, a dneska se ptá, jestli mu je horko. Mo Ran z toho byl tak popletený, že se neodvažoval namítnout, že v obou dnech bylo přibližně stejně teplo. Chvilku jen zaraženě koukal a pak odpověděl: „Je mi dobře.“

„Jestli je ti horko, tak se svlékni.“

„Ne, mistrovi by se to nelíbilo.“

„Když budeš celý zpocený, bude se mi to líbit ještě míň,“ řekl Chu Wanning.

Protože to řekl Chu Wanning a také proto, že šaty se na něj nepohodlně lepily, Mo Ran si svlékl kazajku i košili a odložil je na mlýnský kámen opodál. Chu Wanning ho sledoval s ledovým pohledem, ale srdce mu jen hořelo. Díval se na Mo Rana u žernovu, na jeho široká ramena, záda a pevné paže. Když Mo Ran odložil košili, ucítil, jak ho ovanulo horko. Mo Ran byl skutečně už celý zpocený, a kůže se mu na slunci mokře leskla jako mořskému mládenci, který se právě vynořil z hlubin. Otočil se a usmál se na Chu Wanninga. Byl mámivě krásný.

„Dal byste si?“

Starostova manželka všechny obcházela a nabízela čaj z podnosu. Právě došla až k nim.

Mo Ran se vrátil k hmoždíři a znovu se chopil paličky. Uculil se: „Nemám žízeň, ale děkuji vám.“

Vymrštila se ruka a popadla šálek na podnosu.

Mo Ran společně se starostovou manželkou znepokojeně sledovali, jak Chu Wanning vyprázdnil celý šálek čaje naráz, potom šálek postavil zpátky na tác a řekl: „Ještě jeden, prosím.“

„… Máte žízeň, mistře?“

Ta otázka zřejmě Chu Wanninga popudila, protože sebou trhnul, vzhlédnul planoucíma a těkajícíma očima a odsekl: „Žízeň? … Ne, já žízeň vůbec nemám.“

Potom vyprázdnil další šálek.

Mo Ran se na něj bezradně díval a říkal si, kdy jenom jeho úzkostlivá snaha neztratit tvář dosáhla takového stupně, že se stydí přiznat už i to, že má žízeň.