12. kapitola – Jeho Výsost políbí nepravého…hrůza…

Poté co chvíli chodil sem a tam, si už nebyl jistý směrem. Vůně sta motýlů však byla stále silnější. Ta vůně způsobovala zesílení pocitů, dráždila smysly a nutila ke konání neuvážených činů.

Mo Ran byl neklidný a roztěkaný. Měl pocit, jako by mu v břiše hořel malý ohýnek a krev mu pomalu začínala vřít.

Voda. Potřebuje vodu. Kde jen byl ten pramen?

Věděl, že někde ve světě přeludů je pramen s jezírkem. Když jej ve svém minulém životě našel, byl žíznivý a bolela ho hlava. Nešlo to už jinak. Několikrát nabral vodu do dlaní a vypil ji, připadalo mu, že otrávit se je pořád lepší než zemřít žízní. Když vodu vypil, cítil, že jeho vědomí je zastřenější a zastřenější. Když ho Shi Mei našel, střídavě nabýval a ztrácel vědomí. Shi Mei uplatnil své léčitelské dovednosti a odstranil jed z jeho těla. A on, zmatený, zpola v bezvědomí a stále omámený jedem, Shi Meie jako šílený políbil na rty.

Bývalý císař byl pevně odhodlaný si ten sen prožít znovu. Bloudil světem přeludů tak dlouho, dokud nezaslechl zvuk zurčící vody. Celý rozradostněný se k ní rozběhl a bez váhání začal pít.

Jak očekával, podráždění vyvolané vůní vody ještě zesílila. Přestal se ovládat; najednou netoužil po ničem jiném než se ponořit do vody. Byl už skoro pod vodou, ale nevěděl o tom. A stejně jako v minulém životě, když začal ztrácet vědomí, objevila se ruka, která ho tahala ven. Voda cákala všemi směry a k nosu mu pronikl vzduch. Mo Ran zalapal po dechu a zamrkal řasami pokrytými kapkami, aby se podíval na postavu před sebou.

Postava se ze zamžené změnila na jasnou a zazněl skoro rozhněvaný hlas: „Proč piješ tu vodu, to chceš umřít?“

Mo Ran ze sebe oklepal vodu jako pes a vydechl úlevou, když uviděl, že je to Shi Mei.

„Mlč a vezmi si lék!“

Mo Ran otevřel ústa a poslušně spolkl pilulku tmavě purpurové barvy, oči měl celou dobu upřené na Shi Meiovu úchvatně krásnou tvář. Najednou, stejně jako v minulém životě, ho silný pocit vzrušení zbavil veškerých zábran. Ostatně, Mo Ran se nikdy nechoval jako počestný a ohleduplný muž. Chytil Shi Meie za zápěstí a rychle, než se stačil vzpamatovat, přitiskl své rty na ty jeho. Vyletěly zářivé jiskřičky a jeho hlava byla naráz úplně prázdná.

Ohledně choulostivých dobrodružství toho zažil až moc, ale k vášni na loži není třeba příliš dotyků rtů a tím méně vzájemné náklonnosti. Tělesných styků zažil hodně, polibků však zoufale málo.

Shi Mei vůbec nečekal, že na něj zaútočí takovým způsobem, překvapeně strnul na místě, až když mu do úst pronikl cizí jazyk, začal se bránit.

„Co to děl… hmf.“ Řekl toho jen půlku, jeho tvář byla hrubě obrácena nazpět a jeho rty zas překryly jiné rty. Mo Ran ho líbal daleko odvážněji než v minulém životě. Leželi na zemi kousek od pramene, těla propletená. Mo Ran tiskl Shi Meie pevně k zemi a líbal jeho vlhké a trochu chladné rty, ten dotek byl stejně dech beroucí jako tehdy, pak políbil jeho bradu, jeho ucho…

„Nehýbej se.“ Samotného ho překvapilo, jak chraplavý má hlas.

To už je příliš.

Jako by účinek té vody z pramene byl daleko silnější než v minulém životě, tehdy Shi Meie tak dlouho neobjímal. Mo Ranovo svědomí se ozvalo hned po několika dotycích, jeho sevření se uvolnilo, Shi Mei přeběhl vodní hladinu s pomocí jedné z technik quinggongu a ztratil se.

Ale tentokrát je zkažený a nestydatý, nemá už žádné svědomí a nechává se vést jen svou touhou. Líbá tolik, kolik se mu jen zachce a dál pevně tiskne tělo pod sebou.

Pod ním se zmítá Shi Mei, rozhněvaně vykřikne, ale jeho srdce je jako zběsilé, už ani nevnímá, co to křičí. Vidí jen krásnou tvář a vlhké svůdné rty, které se otvírají a zavírají.

Cítil, jak mu z podbřišku stoupaly vlny žhavého horka; jeho polibky byly stále hladovější. Donutil toho druhého otevřít ústa a svým jazykem vnikl dovnitř, aby ochutnal tu ukrytou sladkost.

Tepot srdce v jeho hrudi duněl jako údery bubnu.

Rozerval Shi Meiův složitě zavázaný vnější šat a strhl mu pás. Jeho ruka vklouzla pod látku a hladila hladkou, pevnou kůži. Muž pod ním sebou při tom dotyku trhl, ale Mo Ran ho zas natlačil na zem.

Kousl Shi Meie do ucha a zašeptal: „No tak; bude se ti to líbit stejně jako mně.“

„Mo Weiyu!“

„Ale, ale, proč na mě křičíš jak na cizího?“ Mo Ran se usmál a olízl mu ušní lalůček. Ani jeho ruka nezahálela a sklouzla k boku.

Darebákovi Mo Ranovi nesahal šestnáctiletý ničema té doby ani po kolena; kam se hrabe na dnešního dvaatřicetiletého protřelého ničemu! Už dávno ztratil všechen stud.

Celé Shi Meiovo tělo bylo napjaté a Mo Ran cítil, jak se trochu chvěje. Viděl někoho velmi útlého, ale pod rukama cítil pevné svaly. Jeho touha už se nedala zadržet, sebeovládání zmizelo a roztrhl mu i spodní oděv.

Shi Mei už to nedokázal dál snášet: „Mo Weiyu! Zasluhuješ smrt!“

Ozvala se hlasitá rána a výbuch mocné duchovní síly ho odmrštil stranou. Ta síla byla velmi prudká a Mo Rana to úplně zaskočilo. Jeho tělo bylo odhozeno a narazilo na skálu u pramene; skoro plival krev.

Shi Mei se pomalu a rozzlobeně zvedal a přidržoval si roztrhané oblečení. Zlaté světlo duchovní energie divoce praskalo v jeho dlani, vyletovaly jiskry a odrážely se mu v očích, stejně jako jeho hněv.

Mo Ranovi se z toho nárazu točila hlava, a měl nejasný dojem, že je něco špatně.

„Tianwene, sem!“

Po rozlíceném výkřiku se v Shi Meiově ruce objevila vrbová haluz; Tianwen odpověděl na zavolání. Vrbová větévka pronikavě zářila, po celé délce vyšlehávaly ohnivé plamínky a poblikávalo zlatavé světlo, jako vrbové lístky, které se chvějí ve vánku.

Mo Ran byl omráčený. Kdy se Shi Mei naučil přivolat Tianwen?

Než si to stačil rozmyslet, Tianwen nelítostně zasvištěl vzduchem a zasáhl jeho tvář. Vrbová haluz na něj vytrvale dopadala, nelítostně prolévala krev bídného darebáka Taxian Juna. Kdyby to viděl někdo, kdo podobně jako Rong Jiu trpěl v Mo Ranových rukách, určitě by radostně tleskal a křičel: „Pěkná rána! Ještě jednou! Potrestat zlo je dobrý skutek!“

Pod neustávajícím přívalem ostrých šlehnutí Mo Ran konečně vystřízlivěl.

Shi Mei je tak laskavý, jak by tohle mohl být on? Kdo jiný je tak zručný v mrskání lidí než Chu Wanning?

Chu Wanningovi už ochabla ruka, na chvíli odpočíval a třel si zápěstí. Právě se chystal znovu udeřit, když Mo Ran opřený o skálu začal vykašlávat krev.

„… Dost, nebo vážně umřu…“

Mo Ran vykašlal další krev. Cítil se zoufale. To je určitě ta největší smůla, jaká ho při jeho avantýrách kdy postihla.

Kde se tu vzal Chu Wanning? A proč má Shi Meiovu tvář i hlas?

Setřel si z koutku úst krev a těžce oddechoval. Vzhlédl. Možná to bylo kvůli bití, které právě dostal, nebo snad lék, který mu Chu Wanning dal konečně zabral. Když tentokrát zvedl hlavu, nebyl už před ním Shi Mei.

Chu Wanning stál pod stromem, rozhněvaný, se zachmuřenou tváří; z očí jako by na Mo Rana sršely blesky. Jeho zuřivý pohled opravdu naháněl strach.

Ale…

Mo Ran na něj chviličku civěl. Potom na sobě začal pociťovat ostudné a neklamné známky tělesného vzrušení.

Chu Wanning vždy chodil pečlivě ustrojený, nikde mu nepřečníval ani vlásek, složitý sněhobílý oděv pevně zapnutý až ke krku. Teď tu stál jen v cárech, které si musel přidržovat bílou štíhlou rukou, aby mu nesklouzly z ramen. Rty měl sytě rudé a trochu nateklé z toho líbání a kůži na šíji měl jako pokropenou drobnými tmavými skvrnkami, které tam zanechaly jeho rty. Tvářil se rozzlobeně, ale to mu jen dodávalo na přitažlivosti.

Zaplavily ho všechny vzpomínky na Chu Wanninga z minulého života; šílenství, krvežíznivost, nenávist, chtíč, podrobení, rozkoš. Mo Ran na to nechtěl myslet, nechtěl vzpomínat, ale v ovzduší naplněném kovovým pachem krve smíšeného s Vůní sta motýlů, se vzpomínky nedaly potlačit.

Vzpomínky mu zaplavily mysl jako povodeň. Ne, nesmí na Chu Wanninga myslet takhle.

Ale i když k němu choval odpor, nenáviděl ho tolik, že by ho nejraději nasekal nadrobno, nacpal jako náplň do knedlíčků a uvařil, Mo Ran si musel něco přiznat. Ta nejvášnivější objetí, tu nejsilnější rozkoš, kterou v minulém životě prožil, mu dal Chu Wanning.

Nenávist je jedna věc.

Ale pro muže, zvlášť pro muže jako je Mo Ran, které ovládá hlavně chlípnost a zvířeckost, jsou tělesné pudy věc úplně jiná.

Chu Wanning vydechl. Vypadal opravdu rozhněvaně a ruka, která držela Tianwen se třásla.

„Už ses probral?“

Mo Ran vyplivnul další krev. „Ano, mistře.“

Chu Wanning chtěl pokračovat v bičování, ale pochopil, že Mo Ran byl pod vlivem přeludu a není možné jej z ničeho obviňovat. Na chvíli zaváhal a konečně vrbovou ratolest zase ukryl.

„To, co se dnes stalo…“

Mo Ran mu skočil do řeči: „O tom budete vědět jen vy a já. Nikdy to nikomu neřeknu. Ať do mě uhodí hrom!“

Chu Wanning chvíli mlčel a pak se napjatě usmál. „Tvou přísahu jsem slyšel už nejméně stokrát a ani jednou jsi to nemyslel vážně.“

„Tentokrát to myslím vážně!“

Ano, jeho tělo se vzrušilo, ale Mo Ran byl hluboce přesvědčený, že touha rozdat si to s Chu Wanningem, je něco podobného, jako mít v oblibě uleželé tofu. Tedy že to rozhodně není nic, s čím byste se lidem chlubili. Smradlavé tofu si vezmete někam stranou, aby vás s tím nikdo neviděl, a hlavně to neucítil. Stejné je to, když máte chuť se vyspat s Chu Wanningem.

Mo Ran od jakživa Chu Wanninga nesnášel. Proč by ostatním vykládal, že ho sice na jednu stranu nenávidí, ale na druhou stranu to s ním chce dělat kdykoliv ho vidí? Co je to sakra za nemoc?

A jaké necudnosti s Chu Wanningem prováděl v minulém životě? To už stačilo. Nechce na to ani pomyslet.

„Vliv toho přeludu je velmi silný, ať už uvnitř potkáš kohokoli, dostane podobu člověka, kterého nejvíc toužíš vidět.“ Chu Wanning kráčel vedle Mo Rana a vykládal.

„Musíš zůstat klidný a soustředěný, aby se ti podařilo vliv přeludu potlačit.“

„Ach…“

No počkat! Mo Rana napadlo něco přímo příšerného. Po zádech mu přeběhl mráz.

Je možné, že Shi Mei, kterého v minulém životě potkal v říši přeludů nebyl Shi Mei? Co když to byl také –.

Vrhnul letmý pohled na Chu Wanninga. Otřásl se.

Ne!

Kdyby to byl Chu Wanning, koho v minulém životě políbil, určitě by ho spráskal bičem jako vždycky. Nebo by mu alespoň dal pár políčků.

To nebyl Chu Wanning. Určitě!

Zatímco Mo Ran přemýšlel, Chu Wanning najednou zastavil a schoval Mo Rana za sebe.

„Ticho.“

„Co se děje?“

„Vpředu se něco hýbe.“

Věci se odehrály úplně jinak než minulém životě a Mo Ran už nevěděl, co může čekat. Když uslyšel Chu Wanningova slova, hned se zeptal: „Není to Shi Mei?“

Chu Wanning se zamračil: „Dokud jsi v říši přeludů, v žádném případě si nesmíš představovat, koho můžeš potkat, protože pak, ať už potkáš kohokoli nebo cokoli, bude vypadat, jako právě ta osoba. Nerozptyluj se a soustřeď se.“

Mo Ran to zkusil, ale nešlo to.

Chu Wanning na něj pohlédl. Ve své dlani soustředil duchovní energii, vytvaroval z ní dýku a bodl Mo Rana do paže.

„Au!“

„Nekřič.“

Chu Wanning to předvídal. Druhou rukou se dotkl Mo Ranových rtů; z prstů vycházelo zlaté světlo a Mo Ran už nedokázal vydat ani hlásek.

„Bolí to?“

… Co si myslí! Ať se zkusí bodnout sám a uvidí, jestli to bolí!

Mo Ran nešťastně kýval hlavou, oči se mu zalévaly slzami.

„Dobře. Soustřeď se na bolest a nemysli na nic jiného. Pojď za mnou, podíváme se tam.“

Mo Ran potichu proklínal Chu Wanninga a následoval ho po klikaté cestičce. Když se přiblížili, zaslechli hovor a smích, což bylo na takovém liduprázdném místě dost podezřelé. Prošli kolem vysoké dlouhé zdi a konečně dorazili na místo, odkud hlasy vycházely.

Byl tam veliký dům vyzdobený v červené a zelené barvě, ozářený jasnými světly, s vlajícími červenými hedvábnými závěsy. Na rozlehlém nádvoří byly stovky hodovních stolů s mísami plnými lákavých pokrmů. Bylo tam plno lidí, kteří pili víno, jedli a bavili se.

Křídla dveří do hlavní síně byla široce otevřená a za nimi byl vidět nápadný obrovský šarlatový znak 囍,dvojité xi. Vypadalo to jako svatební hostina.

„Mistře,“ zašeptal Mo Ran. „Podívejte se na ty lidi. Oni nemají tváře.“