14. kapitola – Jeho Výsost uzavírá sňatek

Chu Wanning viděl i přes to, že mu před očima visel tenký červený závoj, ale všechno měl rozmazané. Rysy jeho vlastní tváře byly nejasné, ale klidné, když se nechal přízračnou družičkou odvést do slavnostní síně.

Když se přes červenou mlhu závoje zadíval na postavu, která tam stála, okolo Chu Wanninga se rázem prudce ochladilo.

Mo Ran byl také ohromený.

Ale… neměl to být Shi Mei?

Tvář „nevěsty“ která stála před ním v okázalých rudých šatech zakrýval závoj. Tvář za závojem neviděl jasně, ale čím déle se díval, tím víc byl přesvědčený, že je to Chu Wanningova krásná, ale studená tvář a že se dívá tak rozzlobeně, že by mohl vraždit pohledem.

Stál proti Chu Wanningovi; stísněně na sebe hleděli. Sám se nejprve zatvářil udiveně, potom byl jeho výraz velmi složitý. Jeho tvář odrážela škálu nejrůznějších pocitů a nakonec podivně strnula.

Za nimi se zlatý chlapec s nefritovou dívkou začali smát, tleskat rukama a radostně prozpěvovat:

„Bílého císaře vody čisté vlnkami se třpytí,

pár mandarínských kachen v zobáčcích nese kvítí.

V jedné rakvi, v jednom hrobě,

v životě, ve smrti dva patří k sobě.

Spolu budou svorně kráčet pod nebem,

spolu budou duše, když těla spolkne zem.“

Ty verše jsou temné a nahánějí strach; pod veselostí se ukrývá lítost a zármutek. Kdyby Mo Ran mohl něco říci, bylo by to: fuj. Ale on nesmí promluvit.

Před stupínkem byl pár papírových figur, které představovaly muže a ženu. Neměly tváře, ale byly bohatě oblečené. Měly asi představovat rodiče duchů snoubenců.

Obřadník začal zvučně vykládat: „Zamilovaná nevěstinka se stydí prohodit slovo, odvažuje se jen tu a tam něžně hodit očkama, její úsměv zakrývá červené hedvábí; ať tedy ženich zvedne závoj.“

Mo Ran se napřed dost zdráhal, ale když slyšel ta slova, málem se neudržel a rozesmál se.

Hahaha, zamilovaná nevěstinka se stydí prohodit slovo, hahaha! Chu Wanningova tvář byla bledá hněvem. Zavíral oči, jako by mu to mělo pomoci, aby už nic neslyšel.

Služebná se zachichotala a podala Mo Ranovi složený vějíř, protože vějíř, shan, zní stejně jako dobrý, shan, což mělo přivolat štěstí.

Mo Ran zadržoval smích, ale udělal, jak mu bylo řečeno a zvedl vějířem závoj. Dokonce i řasy se mu chvěly potlačovaným smíchem, když uviděl jak rozvztekleně se Chu Wannig tváří.

Chu Wanning na sobě cítil Mo Ranův výsměšný pohled, chvíli to snášel, ale nakonec na něj upřel oči, z kterých vražedně sršely blesky.

Ale s tím, jak mu vlasy halil závoj a zdobné červené šaty mu elegantně obepínaly tělo, i když se tvářil pořád stejně tvrdě a oči měl zarudlé hněvem a vzdorem, byl to nesmírně svůdný obraz.

Když se mu Mo Ran zadíval do očí, smích mu zmrzl na rtech. Mistr vypadal přesně stejně jako kdysi, v jeho minulém životě.

Ta vzpomínka ho pohltila, najednou nevěděl, kde je. Trvalo to jen kratičkou chvíli, Mo Rana přesto zalil studený pot.

Vůči Chu Wanningovi se dopustil tří ukrutných činů. Prvním byla vražda. Chu Wanninga zabil tak, že na něj použil magickou techniku. Druhým bylo zneuctění. Donutil Chu Wanninga, aby ukájel jeho chtíč. Třetím…

Ten třetí čin ho v jeho minulém životě nejvíce uspokojil, ale také toho nejvíce litoval. Pozemský císař by nikdy nepřipustil, že něčeho želí, ale také nikdy nedokázal uniknout bolesti skryté hluboko v srdci.

Zatraceně. Proč vzpomíná na tu šílenou minulost? Proč vzpomíná na Chu Wanninga?

Chu Wanning na něj stále vrhal vražedné pohledy. Mo Ran ho už nechtěl dál rozčilovat, zatvářil se bezradně a omluvně se usmál.

Obřadník řekl: „Ženichu a nevěsto, vykonejte rituál woguan.“

Rituál woguan znamenal, že si novomanželé musí nejprve omýt ruce každý zvlášť a potom musí umýt ruce svému protějšku.

Služka přinesla porcelánovou konvici naplněnou čistou vodou, kývla na ně a vlila trochu vody do umyvadla.

V Chu Wanningově obličeji se odrážela nechuť z toho, že nejprve musí mýt ruce sobě a potom někomu jinému. Mo Ran byl roztržitý, ale Chu Wanningovy ruce bez nehody umyl. Chu Wanning však byl podrážděný a vylil najednou vše, co zbylo v konvici, takže Mo Ranovi zmáčel rukáv.

Mo Ran se chvíli díval na mokrý rukáv. Nedal na sobě nic znát; zdálo se, že jeho mysl někde bloudí, jen v očích se mu zalesklo slabé světlo.

Srdce mu divoce bušilo, jak přemýšlel. Chu Wanning se nezměnil, vůbec se nezměnil. Každý jeho čin, každá myšlenka v tomto a minulém životě jsou přesně stejné.

Pomalu zvedl hlavu a na chvíli měl pocit, že je zpátky na hoře Sisheng, stojí před palácem Wushan a Chu Wanning k němu stoupá po schodišti. Pokleká před Mo Ranem, hrdé čelo se dotýká země. Rovná záda se shrbila, jak dlouze klečel u Mo Ranových nohou.

„Obřad woguan byl vykonán!“

Hlas služebné Mo Ran vytrhl ze vzpomínání. Jeho oči se setkaly s Chu Wannigovýma očima; temné zřítelnice se zlobně zaleskly studeným světlem, jako když se zatřpytí čepel meče.

Minulost je minulost. Kdysi donutil Chu Wanninga, aby se sklonil u jeho nohou a když na to myslí nyní, má pocit, že to stálo příliš mnoho…

Po rituálu woguan následovaly obřady tonglao a hejin.

Služebná zpěvavě pronesla: „Manžel a manželka si vymění číše vína, od této chvíle budou spolu až do skonání světa.“

Chu Wanningovy oči fénixe se nebezpečně přivíraly, zřejmě zuřil. Mo Ran by se nedivil, kdyby nakonec mistryni obřadů duchů rozsekal na kousky. Sám se bál na Chu Wanninga dívat. Stačí jediný pohled, aby se znovu propadl do zmatených vzpomínek probouzejících stud, ze kterých nedokáže vybřednout.

„První úklona patří nebi a zemi.“

Mo Ran si myslel, že i když to všechno jen předstírají, Chu Wanning je tak hrdý, že se neukloní. Ale nečekaně, snad aby věc dotáhl do konce, Chu Wanning zavřel oči a s cukajícím obočím se sklonil. Jejich čela se dotkla země zároveň.

„Druhá úklona patří rodičům.“

Uklonili se papírovým loutkám bez obličejů. Dalo se o nich vůbec mluvit jako o rodičích?

„Potřetí se manželé ukloní sobě navzájem.“

Chu Wanningovy dlouhé husté řasy se sklopily, když se otočil, aniž Mo Ranovi věnoval jediný pohled. Zuby měl pevně stisknuté.

Oba byli nepozorní a ocitli se moc blízko sebe. Jejich hlavy se s třesknutím srazily. Chu Wanning se bolestivě nadechl, chytil se za čelo a slzavýma očima se rozzlobeně zadíval na Mo Rana, který si také držel hlavu.

Mo Ran naznačil, že se omlouvá.

Chu Wanning mlčel, zamračil se a pak obrátil oči v sloup.

Následoval rituál jiefa. Obřadník začal odříkávat: „Když se pramínky vlasů manžela a manželky spojí dohromady, trvalá láska je jistá.“ Služka podala zlaté nůžky. Mo Ran sebou poplašeně trhnul; měl strach, že ho jimi Chu Wanning ze vzteku ubodá. Ten však jenom jim oběma ustřihl pramen vlasů a vložil je do brokátového váčku, který „nevěstě“ Chu Wanningovi předali zlatý chlapec s nefritovou dívkou.

Mo Ran měl sto chutí se ho zeptat, jestli ty vlasy nepoužije k tomu, aby na něj vložil nějakou strašlivou kletbu.

Obřadník zahlaholil: „Obřad je ukončen!“

Oba ulehčeně vydechli a vstali. Jenže obřadník mluvil dál.

„Nastala příznivá hodina, vejděte do svatební komnaty.“

A sakra.

Mo Ran strnul. Měl pocit, že začne zvracet krev.

Co je to za nejapný žert? Pokud s Chu Wanningem stráví noc, tahle svatba bude opravdu svatbou duchů. Ano, říká se, že když někdo zemře při milování, je krásný i jako duch, ale v tomto životě… ne, počkat, v obou svých životech, chtěl jen hodného a čistého Shi Meie a ne toho studenokrevného démona Chu Wanninga, který každého, kdo po něm zatouží, sváže a potopí do bahna!

Nedalo by se ze svatby ještě utéct?