16. kapitola – Jeho Výsost je otřesena
Nikdo nemůže vinit Mo Rana z toho, že je jako zvíře, když je uvězněný v takovém těsném prostoru s někým, s kým už spal tolikrát, že se to ani nedá spočítat. Co na tom záleží, jestli to byl upřímný cit, nebo to bylo předstírané, bylo to ze msty nebo náklonnosti. Kdyby kdokoli jiný cítil takovou známou vůni, jeho myšlenky by určitě plynuly úplně stejně.
A navíc, Mo Ran je přece zpustlík.
Shi Mei byl jeho čistý bílý svit luny, neodvažoval se ho dotknout, nechtěl ho poskvrnit.
Vůči Chu Wanningovi žádné zábrany neměl. Na Chu Wanningovi si vybil všechny nespoutané touhy, všechnu svou divokost, všechny nečisté myšlenky, které nosil ukryté hluboko v sobě.
Strhnul ho do špíny, dělal s ním všechno, co si se Shi Meiem ani neodvážil představit.
V minulém životě, kdykoli viděl Chu Wanninga s hlavou zvrácenou dozadu, s odhaleným krkem, měl pocit, že se mění v krvežíznivou stvůru, kterou vede jen touha zakousnout se mu do hrdla a polykat jeho krev, rozervat maso a zakousnout se do jeho kostí.
Nestaral se o to, co cítí Chu Wanning, a nesnažil se krotit.
Jeho tělo si na něj vytvořilo takový návyk, že pouhý závan Chu Wanningovy vůně způsobil, že se mu v podbřišku rozlilo sžíravé horko a srdce mu začalo divoce bít. Zatoužil přivázat ho k posteli a udělat mu to.
V tichu rakve bylo slyšet šílený tlukot Mo Ranova srdce. Věděl, že Chu Wanningova tvář je blízko, protože cítil jeho dech. Kdyby se sklonil a zakousnul se, Chu Wanning by neměl kam uniknout.
Tak dost.
Mo Ran se odvrátil od Chu Wanninga, ale nešlo to snadno, protože rakev byla opravdu těsná.
Mo Ran se nejistě usmál: „Promiňte mistře, nečekal jsem, že se rakev po—hne.“
Jak mluvil, rakev se znovu zakývala a Mo Ran opět sklouznul do Chu Wanningovy náruče.
Mo Ran se znovu odsunul pryč a rakev se vzápětí znovu nahnula, a to se opakovalo stále a stále.
Jsem snad prokletý, nebo co, pomyslel si Mo Ran, když se snažil vydrápat zpátky.
Zlatý chlapec a nefritová dívka asi stále sestupovali z nějakého svahu. Stěny rakve byly příliš hladké a Mo Ran se zase bezmocně svalil na Chu Wanninga.
„Mistře,“ Mo Ran se kousl do rtu a nasadil omluvný tón. Od malička vypadal roztomile, a když si dal záležet, uměl schovat svoje vlčí tesáky a udělat ze sebe přítulné štěňátko.
Chu Wanning neříkal nic.
Mo Ran už nechtěl klouzat zpátky tak to prostě vzdal. „Já to vážně nedělám naschvál.“
Mo Ran zašeptal: „Od toho, jako pořád narážím do rakve, mě bolí ty rány na zádech.“
Ve tmě se zdálo, že si Chu Wanning tiše povzdechl. Zvuky gongů a bubnů venku byly moc hlasité, takže Mo Ran si nebyl jistý, zda to opravdu slyšel.
Ale v příští chvíli vůně květů jabloně haitang zesílila. Chu Wanning natáhl paži a položil ji Mo Ranovi kolem ramen a vyplnil tak prázdný prostor mezi jeho tělem a stěnou rakve, takže tam už nemohl narazit.
Nebylo to opravdové objetí, protože Chu Wanning svou paži natáhl daleko a dával pozor, aby se nedotkl jeho těla, takže se Mo Rana dotýkaly jenom šaty, přesto ta poloha byla trochu důvěrná.
„Dávej pozor, a neuhoď se zas.“ Jeho hlas byl hluboký, jako zvuk porcelánu, na který dopadá prudký vodní proud, vyrovnaný a důstojný. Bylo by příjemné takovému hlasu naslouchat, kdybyste mu naslouchali bez hněvu.
„Hm.“
Oba mlčeli.
Mo Ran je zatím jen vytáhlý chlapec, ještě nedorostl do výšky, jakou bude mít v dospělosti. Právě teď v Chu Wanningově náručí mu čelo dosahuje k jeho bradě.
Ten pocit je důvěrně známý a přesto cizí.
Důvěrně známý je ten muž, který leží vedle něj.
Cizí je ta poloha, ve které leží.
V minulém životě, a nebylo to tak dávno, v paláci Wushan na hoře Sisheng, ve temnotě tak hluboké, že se v ní už téměř nedalo dýchat, osamělý Taxian Yun, pevně objímal svými pažemi Chu Wanninga.
Byl vyšší než Chu Wanning i silnější než mistr. Paže byly jako ocelové řetězy, jako pouta, která věznila tu zbývající trochu tepla, poslední skomírající plamínek ve světě, který se potopil do tmy.
Sklonil hlavu a políbil ho na tušově černé vlasy, sklonil se víc a lačně a krutě ho kousl do krku.
„Nenávidím tě Chu Wanningu, tolik tě nenávidím.“
Hlas měl ochraptělý.
„Ale ty jsi všechno, co mám.“
To byly vzpomínky, které v Mo Ranovi vyvolala řada nárazů a dotyků. Zvuky bubnů a gongů ustaly a rozhostilo se mrtvé ticho.
„Mistře…“
Chu Wanninng mu položil prst na rty a zašeptal: „Nemluv, už jsme tu.“
Venku už nebyly slyšet žádné kroky, všude bylo ticho.
Špička Chu Wanningova prstu zazářila zlatým světlem. Dotknul se víka rakve a vznikl tak malý otvor, kterým bylo vidět ven. Byli přeneseni před brány Motýlího města. Prostranství před chrámem bylo přeplněné rakvemi a otvorem do rakve pronikal silný pach Vůně sta motýlů.
Mo Ran cítil, že je něco špatně. „Mistře, nemyslíte si, že vůně v říši přeludů a tady je trochu jiná než ta vůně v rakvi mladého pana Chena?“
„Opravdu?“
Mo Ran měl ostrý čich. „Předtím na severní hoře, když se otevřela rakev, vyšla z ní příjemná vůně, která mě nijak nedráždila, to byla skoro určitě Vůně sta motýlů. Ale když jsme vstoupili do říše přeludů, cítil jsem pach, který byl podobný, ale v něčem se lišil, nejsem si jistý, ale myslím, že vím, co to je.“
Chu Wanning se k němu otočil: „Tobě se ten pach nelíbí?“
Mo Ran byl natlačený k otvoru a díval se ven. „Hm. Od malička jsem nesnášel pach kadidla. Pach, který je cítit tady a který byl v říši přeludů není vůbec Vůně sta motýlů, ale zvláštní kadidlo, které lidé z Motýlího města pálí pro mistryni obřadů duchů. Podívejte se tam.“
Chu Wanning pohlédl stejným směrem a uviděl v kadidelnici před chrámem doutnat tři silné kadidlové tyčinky; dým z nich se pomalu rozptyloval ve vzduchu.
Obyvatelé Motýlího města vyráběli z květin všechny možné druhy vonného zboží, mezi které patřilo i kadidlo. Protože všechno se vyrábělo z květin pěstovaných v okolí města, lidem, kteří se v takových věcech nevyznali, vonělo všechno podobně.
„Je možné, že vůně z rakve mladého pána Chena neměla nic společného s vůní přeludu?“ přemýšlel Chu Wanning.
Dumal nad tím novým objevem, když jeho myšlenky přerušilo ostré červené světlo. Oba se podívali ve směru odkud silné světlo ozařující celé prostranství vycházelo. Červené lampy přání ve tvaru lotosových květů, zavěšené v řadě na stojanech před chrámem, se jedna po druhé rozsvěcely.
Duchové dětí, kteří přinesli rakve všichni najednou poklekli a zpěvavě odříkávali: „Mistryně obřadů přichází, aby tyto osamělé duše vyvedla z utrpení a dala jim druhy, aby se vzájemně provázeli do hrobu a shledali se v zásvětí.“
Zároveň s tím, jak promlouvali, socha mistryně obřadů duchů v chrámu začala vyzařovat zlaté světlo, oční víčka se sklopila, koutky úst se pomalu pohnuly a ladně sestoupila z oltáře. Její pohyby jsou půvabné a držení klidné. Naneštěstí bylo její tělo, vytvořené z hlíny, příliš těžké, a i když měla podobu mladé dívky, dopadla na zem s hlasitým zaduněním a její nohy vyhloubily v zemi kráter.
„Pffft,“ vyprskl Mo Ran.
Zdálo se, že mistryně si je toho vědoma také. Chvíli civěla na díru v zemi a potom si upravila šaty a vykročila pomalými, opatrnými kroky.
Vypadala jako silně nalíčená dívka oděná v červenozelených šatech; tvářila se vesele. Rozhlédla se ve tmě, nejprve na jednu a potom na druhou stranu a poté předstoupila před stovku rakví. Vánek nesl těžký zápach rozkládajících se těl, zdálo se, že ji to těší; roztáhla pomalu paže a ozval se zvuk smíchu.
„Všem, kdo ve mně věří a ctí mně, bude dáno uzavřít sňatek, dostane se jim štěstí, které jim bylo za života odepřeno.“ Nocí se nesl sladký hlas, všichni duchové a démoni se začali horlivě uklánět až k zemi.
„Mistryně obřadů požehnej mi …“
„Mistryně obřadů, prosím, dej ať uzavřu sňatek …“
Prosby a modlitby se valily jako příboj, zdálo se, že mistryně obřadů se raduje; procházela se mezi rakvemi a přejížděla po nich svými dlouhými rudými nehty; ozýval se pronikavý, drásavý zvuk.
Mo Ran se začal divit: „Mistře, vzpomínám si, že jste říkal, že nestvůry, nižší božstva, duchové, bozi, démoni a lidé obývají vždy svůj vlastní svět. Proč se tahle bohyně zaplétá s duchy, místo aby žila nahoře v devátém nebi?“
„Protože se zabývá svatbami duchů a je závislá na jejich uctívání,“ odpověděl Chu Wanning. „Duchové jí poskytují moc, bez nich by se za pár set let nedokázala stát bohyní. Pro ni je to velmi výhodné, a proto je ráda ve společnosti svých přátel z podsvětí.“
Mistryně obešla řadu rakví, vrátila se a postavila se opět před ně, znovu zazněl sladký hlas: „Každá rakev bude otevřena a všichni oslaví svatbu. Od první rakve z leva.“
Podle příkazu byla otevřena první rakev z levé strany, zlatý chlapec a nefritová dívka uctivě stáli u boků rakve. Mrtví vratce vylezli ven, proti jasné červeni jejich svatebních šatů se jejich tváře zdály ještě bělejší a mrtvější.
Pár pomalu předstoupil před mistryni obřadů a poklekl.
Mistryně mezi ně vložila ruku a promluvila: „Jako mistryně obřadů zde uděluji požehnání vašemu posmrtnému sňatku. Nyní jste manžel a manželka, muž a žena se radostně spojí.“
Mo Ran obrátil oči v sloup a zamumlal: „Nepoužívej poetické obraty, když to neumíš. Tohle svatební požehnání zní dost oplzle.“
Chu Wanning chladně prohodil: „To ty máš nečistou mysl.“
Mo Ran zmlkl.
Ale zakrátko, mistryně obřadů dokázala, že necudný není Mo Ran, ale sama bohyně svateb duchů.
Vypadalo to, jako by novomanželský pár vypil nějaký hodně silný nápoj lásky. Očividně byli oba mrtví, přesto si začali navzájem strhávat šaty, líbat se a objímat nestydatě všem před očima, jako by je posedlo šílenství.
„Jako mistryně obřadů žehnám vaší radosti, jin a jang se harmonicky spojují v životě i ve smrti.“ Výkřiky mistryně obřadů byly čím dál pronikavější a hlasitější. Také pohyby mrtvol byly horečnější a uspěchanější. Mrtvý muž se zbavil oblečení a začal jednat se stejnou prudkostí a naléhavostí, jako by žil.
Mo Ran byl zcela otřesený: „Oni spolu vážně píchaj.“