Prefektova drahá dceruška byla kurážná a umíněná. Když přijela domů, přestala se starat o jídlo i pití a místo toho začala dorážet na svého otce, ať jí zjistí všechno o tom Chen Bo´huanovi. I když byl Chen Bo´huan už ženatý, svatba se odehrála v tajnosti, kdo o tom mohl vědět? Lidé z města nevěděli ani o tom, že v minulosti se v rodinách Chen a Luo konaly společné zásnuby.

A tak byla milá slečna Yao zpravena o tom, že Chen Bo´huan je svobodný.

Prefekt si tu osobu proklepnul, a nakonec se rozhodl, že mladý Chen je zdatný mladý muž mírné povahy s ucházejícím rodinným zázemím a vyslal k Chenovým posla s nabídkou sňatku.

Když to obchodník Chen uslyšel, popadla ho taková lítost, až se mu z toho sevřely všechny vnitřnosti v těle. Prefektovu poslu zdvořile odpověděl, že potřebuje nějaký čas, aby si věc rozmyslel, a jak se za ním zavřely dveře, začal se hádat se svou ženou.

„Koukej, kam nás ten tvůj spěch dostal,“ křičel obchodník Chen. „Ten zkrachovalý učenec už vypustil duši a jeho dcera měla tři roky držet smutek. Kdybys je nenahnala do svatby, syn se z toho mohl ještě vykroutit! Co s tím teď můžeme dělat?“

Paní Chen zaječela: „Tak ty z toho viníš mě? Nebyl jsi to náhodou ty, kdo tehdy chtěl to zasnoubení? Vždyť tu mluvíme o dceři prefekta! Jak by se s ní Xian…nějaká Xianxian Luo vůbec mohla srovnávat?

Ten párek starých výtečníků se hádal, až z toho byli celí rudí, došly jim síly a jen oba těžce oddechovali.

„Co uděláme?“ zeptal se obchodník Chen. „Asi bychom měli prefekta odmítnout.“

„To tedy ne!“ opáčila paní Chen. „Ta dobrá slečna přinese naší rodině proslulost a bohatství.“

„Ty si myslíš, že rozmazlená dcerka z rodiny Yao se sníží k tomu, aby dělala konkubínu?“ zavrčel obchodník Chen. „To si vážně myslíš? Náš syn už manželku má, tak co s tou druhou? A podívej se, jak jsou do sebe zamilovaní!“

Paní Chen na chvíli ztichla, a pak jí zasvítily oči a zašeptala: Ty, starochu Chene, jak to vidím já, nikdo, kromě naší rodiny neví o tom mezi Xianxian a naším synem…“

Chvíli bylo ticho, jak obchodník Chen vytřeštil oči, když mu došlo, o čem to jeho žena mluví. Roztřásl se, zpola strachem a zpola radostí.

„T-ty myslíš…“

„Když o tom nikdo neví, je to, jako by ta svatba nikdy nebyla,“ řekla paní Chen. „Vyženeme jí tak nebo onak, když to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém. Všichni vědí, že náš syn je pořád svobodný. Vzpomínáš si na to, jak ukradla ty pomeranče, když byla malá? Když se budeme všichni držet svého, nebude moct nic dělat, nikdo jí neuvěří, ani kdyby jí narostla ještě jedna huba, kterou by to rozkřikovala.“

Obchodník Chen nakráčel ke dveřím, aby se přesvědčil, že jsou pevně zavřené, a pak se nehlučně přikradl nazpět. Před chvilkou jejich hádka připomínala kohoutí zápas, teď se zas táhli za jeden provaz a potichu kuli pikle.

„Já stejně myslím, že to nepůjde,“ zašeptal obchodník Chen.

„A proč ne?“

„Náš syn s tím nikdy nebude souhlasit. Měl Xianxian rád už od malička, a ty teď budeš chtít, aby jí pustil k vodě. Co myslíš, že asi udělá?“

Paní Chen chvíli přemýšlela, potom manžela popleskala po ruce a řekla: „Neboj se, já se o to už postarám.“

Zanedlouho paní Chen na smrt nemocná ulehla. Byla to zvláštní nemoc; lékař nedokázal zjistit co s ní je, měla podivné záchvaty, mumlala nesmysly a tvrdila, že ji posedl duch. Obchodník Chen se soužil starostmi o ní. Nakonec přivedl taoistického kněze s metlou z koňských žíní a podobným náčiním. Kněz lusknul prsty a hned zjistil, že v rodině Chen je něco, co vyvolalo nemoc paní Chen, a pokud se to nevyřeší, nedožije se příštího jara.

Chen Bo´huan byl oddaný syn a s úzkostí se zeptal: „Co způsobilo matčinu nemoc?“

Kněz chvíli přecházel sem a tam, tvářil se záhadně a potom řekl: „Kráska, která nikdy nechodí na slunce.“

Všichni v místnosti z toho byli zděšení. Všichni bratři Chenové se zadívali na Xianxian.

Xianxian byla otřesená.

Už od doby, kdy byla ještě malá o ní lidé říkali, že ji provází neštěstí a neštěstí přináší i všem kolem, že při narození zabila svou matku, pak svého bratra i svého otce. Teď na ni ukazovali znovu a říkali, že zabije svou tchyni.

Vystrašení bratři Chenové se k ní obraceli a prosili ji, aby hned odešla, že nikdo venku neví, že se vdala, její pověst je stále bez poskvrnky, dají jí nějaké peníze a ona si najde jinou rodinu.

Xianxian byla vyděšená a bála se, že na paní Chen doopravdy uvalila kletbu, a tak celé dny proplakala.

Chen Bo´huana bolelo srdce, když viděl, jak jeho matka den o de dne slábne, byl však rozpolcený, nechtěl ani aby Xianxian odešla, ani aby jeho matka trpěla. Trápil se a hubnul.

Nakonec toho měli bratři Chenové dost. Jednoho dne, když byl nejstarší bratr pryč a oni se rozhodli vyhledat svou švagrovou. Když ji našli, Xianxian byla právě ve zimní zahradě a připravovala Vůni sta motýlů. Vpadli dovnitř a rozházeli všechny věci. Celou jí pokryl jemný prášek, těžká vůně jako by jí pronikla až do morku kostí, už se nedala smýt.

Bratři jí obstoupili a udělali jí kázání o zásadách jako je povinnost ženy, že rodiče jsou důležitější než manželka a podobně. Avšak Xianxian odolávala, byla plachá, ale tvrdohlavá, plakala a opakovala, že nechce odejít, ať prosím vymyslí něco jiného.

Prostřední z bratrů ztratil trpělivost. Udeřil jí do tváře a prohlásil: „ty nosíš jen neštěstí, ty chceš naší matce přivodit smrt. Kdyby to bylo jinak, umřel by tvůj táta, umřela by tvoje máma? A co by bylo s tvým bratrem, o kterém se neví, jestli je naživu nebo po smrti?“

Ten jediný úder ostatní bratry povzbudil a zasypali jí ranami a kopanci. Křičeli na ni: „vypadni už sakra, ty smůlovatá štěnice, ty smrtonoško.“

Ti bratři byli zajedno se svou matkou a podporovali její plán už dlouho. Když byl nejstarší bratr pryč, chopili se příležitosti a spojili se, aby Xianxian dostali z domu. Vyhrožovali jí, že jí budou tlouci každý den, jestli se odváží vrátit. Vždyť přece nemá žádnou rodinu, a i kdyby jí ubili k smrti, všem to bude jedno.

Té noci padal sníh. Xianxian hodili do závěje. Celé tělo měla pokryté modrými a fialovými podlitinami, chyběl jí jeden střevíc.

Pomalu se plazila dopředu a potlačovala vzlykání, které znělo jako nářek umírajícího štěněte.

Noc byla stále hlubší. Když tak hustě padal sníh, byli všichni doma. Plazila se nekonečnými závějemi sněhu, nevěděla, kam jít, kam by vůbec mohla jít.

Bratři Chenové měli pravdu. Nemá žádnou rodinu, nemá otce, nemá bratra, nemá, na koho by se obrátila, nikdo jí neposkytne útočiště.

Tento studený bílý svět je ohromný, ale pro ni v něm není místo.

Její tělo bylo slabé, a když ji vyhnali, neměla na sobě mnoho šatstva. Chodidla i nohy jí brzy ztuhly a znecitlivěly.

Dovlekla se až před město, k chrámu mistryně obřadů duchů. Ukryla se uvnitř, stočila se do klubíčka, rty zmodralé chladem, srdce bolavé žalem.

Pohlédla na pomalovanou a pozlacenou sochu a nedokázala zadržet slzy, které se jí koulely po tvářích. Vzpomněla si na zvyk dolní kultivační oblasti, kde na průběh svatby měl vždy dohlížet mistr obřadů.

Tehdy měla jenom červený květ za uchem, tehdy když se s úsměvem seděla proti Chen Bo´huanovi a uklonila se až k zemi.

Celý ten obřad za zavřenými dveřmi nebyl nic než sen, představa, která se zrodila z jejích nejhlubších tužeb, jen odraz uzardělé tváře v zrcadle.

Klečela před sochou mistryně, nutila své prochladlé tělo, které bylo stále těžší a těžší k pohybu, ukláněla se a ukláněla, smála se a plakala současně.

„Pramínky vlasů se svážou, a stanete se mužem a ženou, vzájemnou lásku nikdy nic nenaruší. Radost v tomto ve…

Hlava se jí točila, zamžil se jí zrak. Jako by odlesk měsíčního světla v ní rozžehl přízrak toho roku, začala křičet: „Já to nebyla! Já to nebyla! Já jsem ty pomeranče neukradla!“

Jenže z tisíckrát opakované fámy se stane pravda, pomluva je děsivá věc, jejímu příběhu nebude nikdo naslouchat.

Věděla, že kdyby šla a křičela na lidi, i kdyby přísahala, že to ona je řádná manželka Chen Bo´huana, nikdo by jí nevěřil. Je pořád jenom malá holčička, kterou nebude nikdo poslouchat, stejně jako tenkrát.

Nic se nezměnilo.

Tenkrát alespoň někdo přelezl zídku a vtisknul jí do dlaně horký pařený knedlík a řekl jí: „Musíš mít hlad, pospěš si a jez.“ Ale kde je mu teď konec…

Když se vrátí a nenajde jí, bude si dělat starosti, nebo jen potají ulehčeně vydechne, protože na jeho matce už nelpí žádné prokletí?

Xianxian se schoulila v chrámu, slzy, které prolila pomalu usychaly. „Mistryně obřadů,“ zašeptala, „já chci být s ním, já jsem jeho žena…na naší svatbě nebyl žádný svědek…ty jsi mistryně duchů a nezabýváš se záležitostmi živých lidí, ale já můžu jen…já můžu mluvit jen s tebou…“

Její poslední slova přešla v tlumené vzlyknutí: „Já jsem nelhala…“

„Já nelhala.“

Sníh bez ustání tiše padal celou dlouhou tmavou chladnou noc. Druhý den nějací lidé z města projížděli kolem chrámu a našli Xianxianino zmrzlé tělo.