Když to Chu Wanning uslyšel, nesmírně se rozlítil. Přál si, aby mohl Tianwen okamžitě stáhnout a jeho plnou sílu použít proti manželům Chenovým. Ale nemohl prostě otevřít oči a s rozehnat se k nim s kletbami, protože kdyby to udělal, hradba obnovené pravdy by okamžitě zanikla. Duch do ní mohl být polapen jenom jednou, kdyby teď skončil, nikdy by se už nedozvěděl, co dívka ještě chtěla říci. Mohl jen potlačovat rostoucí hněv a naslouchat zbytku Xianxianina příběhu.

Když zemřela, její zmatená a otupělá duše se ocitla v podsvětí. Vzpomínala si jen na to, že se před ní objevila dáma zahalená do jasných barev, která vypadala podobně jako Mistryně obřadů duchů v chrámu a oslovila jí konejšivým hlasem: „Ty a Chen Bo´huan už nemůžete být spolu jako živí lidé, ale chtěla bys s ním být pohřbená?

Dívka ustrašeně odpověděla: „Ano…ano!“

„To bych ho měla hned přivést, aby ti dělal společnost, hm?“

Xianxian už, už vyhrkla svůj nedočkavý souhlas, ale najednou si vzpomněla a zarazila se: „Jsem mrtvá?“

„Ano. Já jsem Mistryně obřadů duchů podsvětí, mohu ti dopřát řádný manželský svazek a splnit ti tvé dávné přání.“

Xianxian zašeptala jako omámená: „Znamená to, že když ke mně přijde, to bude…také mrtvý?“

„Ano. Ale nebesa jsou slitovná, život je prázdnota, prázdnota je i smrt, jsou jako otevření a zavření očí, jaký je tedy mezi nimi rozdíl?“

Chu Wanning si pomyslel, že přesně tak, jak předpokládal, mistryně užila klamu, aby zemřelé přiměla, přát si životy jiných. Bylo to opravdu odporné božstvo.

Ačkoli Xianxian zemřela nespravedlivou smrtí, nebyla zlým a mstivým duchem. Zavrtěla hlavou a řekla: „Ne, nezabíjej ho, nebyla to jeho vina.“

Mistryně obřadů se chmurně usmála: „Taková dobrota. Co asi dostaneš na oplátku?“ Ale nepokoušela se jí přemlouvat. Jako bohyně pouze sváděla k vyslovování zlých přání, ale nikoho nepřesvědčovala. Její postava pomalu mizela a její hlas se ztrácel.

„Sedmého dne se duše vrací. Až se sedmého dne navrátíš do světa živých, jdi se podívat, co rodina Chen chystá. Potom se tě přijdu zeptat ještě jednou a uvidíme, jestli ho pořád budeš litovat.“

Konečně nastal sedmý den, den návratu duše. Duch Xianxian Luo znovu získal vědomí a vrátil se do světa živých. Kráčela známou cestou k domu Chenových, protože toužila ještě naposled vidět svého muže.

Jak byla překvapená, když nalezla dům Chenovy rodiny slavnostně ověšený lampióny a pestrými závěsy. U brány byly nakupené svatební dary a v čele hlavní síně bylo vidět velký znak dvojitého xi. Obličej paní Chen jen zářil, nevypadala ani trochu nemocně a s úsměvem poroučela služebnictvu, aby do červeného hedvábí balilo dary, jaké se dávají rodině nevěsty a dokončilo výzdobu.

Čí je to svatba?

Proč tu jsou ty dary?

Pro koho je všechna ta nákladná okázalost?

Kdo to…

Proplétala se tím uspěchaným zástupem, naslouchala ševelení hlasů.

„Paní Chen, blahopřeji k zasnoubení vašeho syna s dcerou prefekta Yao, kdy bude zásnubní hostina?“

„Paní Chen, vy máte takové štěstí.“

„Slečna Yao je šťastnou hvězdou rodiny Chen! Sotva byl sňatek smluven, začala paní Chen vypadat mnohem lépe.“

„Váš syn a slečna Yao se k sobě hodí jako zlato a nefrit, byli si předurčeni nebesy. Já vám tolik závidím, hahahaha.“

Váš syn…váš syn…

Který syn?

Kdo si to bere dceru z rodiny Yao?

Horečnatě bloudila po známých síních a dvorech a mezi zvuky hovoru a smíchu hledala tu známou tvář.

Našla ji.

Chen Bo´huan byl až na konci síně, stál před kyticí pivoněk, tváře bledé a propadlé. Byl oblečený v červeném – nebyl to svatební oděv, ale červené šaty s výšivkou motýlů, jaké v Motýlím městě nosil budoucí zeť, když šel do nevěstina domova žádat o její ruku.

Koho…si bude brát?

Všechny ty štědré dary, co se třpytí zlatem, stříbrem a perlami, ty všechny nachystal on, Chen Bo´huan, její manžel, kvůli dceři z rodiny Yao?

Vzpomněla si, jaká byla jejich svatba. Jen oni dva, jedno srdce, nic víc. Žádný mistr obřadů, žádná družička nebo družba, žádné dary. Rodina Chen byla ještě chudá a neměli ani na šperky. Šel k pomerančovníku, který společně zasadili na dvorku, utrhl jeden z křehkých květů a vetkl jí jej do vlasů.

„Jak vypadám?“ zeptala se ho.

„Jsi krásná,“ řekl. Chvíli mlčel a potom ji pohladil dlaní po vlasech. „Zasloužíš si něco lepšího.“

Xianxian Luo se usmála a odvětila, že to nevadí.

Chen Bo´huan začal slibovat, že až si jí za tři roky veřejně vezme, určitě uspořádá velikou slavnost, kam všechny pozve. Pošle pro ni veliká nosítka, které ponese osm mužů, ověsí jí stříbrem a zlatem, a bude tam spousta svatebních darů.

Ty sliby jí zvučely v uších. Teď je tu veliká slavnost a všichni jsou zváni. Jenže on si bere jinou.

Zalily jí hněv a lítost. Xianxian Luo začala křičet a strhávat červené hedvábné a brokátové závěsy. Jenže byla pouhý duch a ničeho se nedokázala dotknout.

Chen Bo´huan se prudce otočil, a vyděšeně zíral na závěsy v místnosti, které se vzdouvaly, ačkoli tam nepronikal ani vánek.

Přišla jeho mladší sestra. Ve vlasech měla bílou nefritovou jehlici; za někoho tajně držela smutek.

Oslovila ho: „Dage – straší bratře. Prosím sněz něco, už celé dny jsi pořádně nejedl a musíš odjet kvůli svatbě do prefektova sídla. Tohle nevydržíš.“

Chen Bo´huan však položil podivnou otázku: „Sestřičko, neslyšíš pláč?“

„…Co? Ne. Dage, ty jsi…“ Zaťala zuby a nedořekla to. Chen Bo´huan se nepřestával dívat na místo, kde se vzdouvaly závěsy.

„Jak je matce? Má dobrou náladu? Už se uzdravila?“

„…Dage.“

„…To je dobře, že už je zdravá.“ Chen Bo´huan bez hnutí stál, zíral a mumlal: „Přišel jsem o Xianxian, nemůžu ještě přijít o matku.“

„Dage, prosím pojď se najíst…“

Xianxian Luo plakala a křičela, držela se za hlavu a úpěnlivě naříkala.

„Ne…nechoď…neodcházej…“

„Dobře,“ řekl Chen Bo´huan. Unavená postava se odvrátila a zmizela.

Xianxian tam stála sama, omráčená, po tvářích se jí koulely slzy jako hrachy. Zvláštní náhodou se stalo, že k ní dolehly hlasy bratrů Chenových, právě těch, kteří měli na svědomí její smrt. Druhý nejstarší a nejmladší bratr si spolu šeptali.

„Máti je celá šťastná, konečně se začíná všechno dařit.“

„Aby ne. Půl roku musela předstírat nemoc, aby tu štěnici dostala z domu, tak proč by neměla být šťastná?“

Nejmladší bratr mlasknul a potom prohlásil: „Nemůžu uvěřit, že umřela. My jsme jí přece jenom vyhodili, nechtěli jsme jí zabít. Byla tak hloupá, že ani nevěděla, kam si jít pro pomoc.“

„Kdo ví. Možná byla jen stejně slabá a nanicovatá jako ten její táta třasořitka. Za to že umřela, my nemůžeme. Máti jí sice podvedla, ale my jsme to měli taky moc těžký. Stačilo trochu myslet. Jen blbec by si vybral jí, vesnickou holku, a ne dceru prefekta. Navíc, kdybychom urazili Yaoovu drahou dcerušku, nedopadlo by to pro nás vůbec dobře.“

„Máš pravdu. Byla prostě pitomá. Když se rozhodla zmrznout, není to ničí vina.“

Všechno to slyšela. Teprve po smrti pochopila, co mysleli tím, když jí říkali, že nosí neštěstí. Znamenalo to jednoduše, že je chudá, má nízké společenské postavení a nemůže se srovnávat se ctěnou dcerou pana prefekta.

Jen blbec by si vybral jí, vesnickou holku.

Konečně se to v ní zlomilo.

Vrátila se do chrámu mistryně obřadů duchů, srdce jí přetékalo záští. Tam zemřela, slabá a bezmocná. A vrátila se, plná hořkosti, se srdcem ztvrdlým na kámen.

Bývala tolik hodná a laskavá, teď však uvolnila veškerou zlobu, kterou v sobě kdy nosila. Chraplavě se rozkřičela, oči jí zrudly, duše se chvěla.

Křičela: „Já, Xianxian Luo, chci, aby se z mé duše stal zlý duch, prosím, aby mi mistryně duchů dopřála pomstu! Chci, aby celá rodina Chen zašla strašnou smrtí. Chci, aby ona…Chci, aby má tchyně, která je horší než stvůra, zabila své syny vlastníma rukama! Všechny! Chci, aby mě Chen Bo´huan doprovázel do podsvětí! Aby byl pohřbený společně se mnou! Nesmířím se s tímhle. Nenávidím je! Nenávidím!“

Hliněná modla ve svatyni sklopila oční víčka a rty se ohrnuly v úšklebek. Chrámem se rozezněl hlas.

„Přijímám úctu, kterou mi prokazuješ. Splním tvé přání. Od nynějška jsi zlým duchem. Jdi a zabij každého, kdo se na tobě dopustil křivdy.“

Rudě se zablesklo a potom už si Xianxian nic nepamatovala.

Chu Wanning však už věděl, co se stalo dál. Mistryně obřadů duchů ovládala zlého ducha, který se stal z Xianxian. Ten posedl paní Chen a zabíjel členy rodiny Chen jednoho po druhém. Důvodem, proč se tělo Chen Bo´huana ocitlo v rakvi vykopané na hoře bylo Xianxianino přání: chci, aby byl pohřbený společně se mnou. Rakev byla záměrně přesunuta na místo, kde si on a jeho nová manželka chtěli udělat domov, jako kletba a současně pomsta. Parfém v Chen Bo´huanově rakvi voněl proto, že když zemřela, bylo tělo Xianxian celé pokryté a prosáklé Vůní sta motýlů. Rakev byla naplněná negativní energií a těžkou vůní, protože uvnitř s Chen Bo´huanem spala Xianxianina duše.

Xianxian Luo neměla žádnou rodinu. Když takoví lidé zemřou, jejich těla se obvykle spálí, místo, aby je pohřbili. Protože už tělo neměla, mohla Xianxian získat svou podobu zpět jedině v rakvi mistryně obřadů duchů. Když tehdy Chu Wanning rozbil rakev svým bičem, duše Xianxian ztratila svou schránku a dočasně se rozptýlila. Proto byla negativní energie tak silná, dokud byla rakev uzavřená, ale nezřetelná, jakmile se rakev otevřela.

A proč v říši přeludů byli všichni mrtví spojeni do párů a jen Chen Bo´huan měl vedle sebe papírovou figurínu nevěsty? Chu Wanning nad tím chvíli hloubal a pak to pochopil: Mistryně obřadů duchů nemohla porušit vlastní slib, papírová figura měla představovat „hmotné tělo“ neboli nádobu pro duši Xianxian Luo, protože jenom tak mohla být Xianxian Luo pohřbena společně s Chen Bo´huanem.

Všechno bylo jasné. Chu Wanning hleděl na bezmocnou dívku polapenou v bariéře. Chtěl jí něco říci, ale nenalézal slova.

Starší Yuheng na tom byl s vyjadřováním opravdu špatně. Všechno, co říkal, mu ze rtů plynulo jen s obtížemi. Mlčení se protahovalo, a nakonec neřekl vůbec nic.

Dívka stála uprostřed nekonečné temnoty, její měkké kulaté oči zářily. Chu Wanning se jí do těch očí zahleděl a najednou už to nedokázal dál snášet. Nejraději by odešel někam pryč, další pohled na ni už nemohl vydržet. V okamžiku, kdy chtěl otevřít oči a zrušit hradbu obnovené pravdy, dívka promluvila.

„Bratříčku Yanluo, já bych ti ráda něco pověděla.“

„Hm.“

Dívka sklonila hlavu a začala vzlykat do dlaní. Měkce ze sebe vypravila: „Bratříčku Yanluo, já nevím, co všechno jsem dělala potom, ale… já doopravdy nechtěla zabít svého muže. Já jsem nechtěla, aby se ze mě stal zlý duch. Opravdu…“

„Já ty pomeranče neukradla. Já jsem opravdu manželka Chen Bo´huana a nikdy, za celý svůj život, jsem nechtěla nikomu ublížit.“

Její rozechvělý hlas přerušovalo vzlykání.

„Já…jsem…nelhala.“

„Já nelhala.“

„Proč to bylo celý můj život takové, nikdo mi nikdy nevěřil.“

Zoufale se rozplakala. Chu Wanningův hlas se rozezněl ve tmě. Moc toho neřekl, ale mluvil bez zaváhání.

„Hm.“

Malá Xianxian se celá roztřásla.

„Já ti věřím,“ řekl Chu Wanning.

Xianxian Luo si stírala slzy, ale nedokázala přestat plakat. Nakonec si zakryla uslzenou tvář a hluboce se uklonila osobě, kterou v temnotě nemohla vidět.

Chu Wanning rozevřel oči. Mlčel. Čas uvnitř bariéry plynul jinak než ve vnějším světě. Uvnitř bariéry byl dlouho, zvnějšku to však vypadalo jako kratičký okamžik. Mo Ran ještě nepřišel a zbývající členové rodiny Chen ho znepokojeně pozorovali.

Chu Wanning svinul vrbovou haluz a mluvil na paní Chen: „Já vyslovím tvé křivdy. Teď můžeš spát.“

Paní Chen civěla svýma krvavě rudýma očima a potom se v bezvědomí se zaduněním svalila na zem.

Chu Wanning zvedl hlavu, jeho pohled přejížděl po tváři obchodníka Chena a pak se zastavil na nejmladším synovi. Hlas měl dutý a studený: „Zeptám se vás ještě jednou a naposledy.“

Mluvil pomalu a každé slovo pečlivě vyslovoval: „Tak vy opravdu nevíte, čí hlas to byl?“