Nejmladšímu synovi se neovladatelně roztřásly obě nohy. Pohlédl na otce. Obchodník Chen rejdil očima sem a tam. Po chvíli zamumlal: „Neznám ho. Nepoznávám ten hlas!“

Chu Wanningova tvář byla studená jako sníh.

„Lháři,“ vydechl tiše.

Vždy vypadal vážně. Ale teď, když se mračil, když ho obestíral hněv, vypadal ještě nebezpečněji, ještě hrůzněji, než duch.

Obchodník Chen bezděčně ustoupil o dva kroky.

Chu Wanning prudce udeřil Tianwenem do země. Po celé délce prutu přeskakovaly jiskry a drobné plamínky na něm tančily jako lístky ve větru.

Obchodník Chen upadl na zadek.

„Vytvořila Vůni sta motýlů opravdu vaše rodina? Oženil se váš nejstarší syn jen jednou? Kdo je Xianxian Luo? Jste už ve zralém věku, a přesto tak nestydatě lžete!“

Obchodník Chen střídavě otvíral a zavíral ústa, ale nevycházel z nich žádný zvuk. Jeho obličej měnil barvu z popelavé šedi v šarlatovou červeň.

Dcerka, která se celou dobu krčila po straně zaslechla jméno Xianxian Luo a rozplakala se. Přikradla se ke své matce, poklekla a začala třást bezvládným tělem.

„Sestřičko Luo, sestřičko Luo, to jsi byla ty? Já vím, že ti moc ublížili, že jim to nedokážeš odpustit, ale prosím tě, jen kvůli mně, už naši rodinu nech na pokoji…sestřičko Luo…“

Chu Wanning se sklonil, Tianwen v jeho ruce žhnul zlatým ohněm. Jeho rukojetí zvedl skloněnou hlavu obchodníka Chena. Štítil se sahat na jiné lidi vlastníma rukama; naskakovala mu z toho husí kůže.

„Vy si opravdu myslíte, že nepoznám, když mi někdo lže?“ Mluvil chladně, upřeně zíral obchodníku Chenovi do tváře a viděl svůj vlastní odraz v jeho vyděšených očích. Měl v nich opravdu nelaskavý obličej, ledový a krutý, jako je čepel pokrytá jinovatkou. Ale co na tom. Yuheng noční oblohy nikdy nepotřeboval cizí náklonost.

„Pane Cesty, pane Cesty, poslali vás sem z hory Sisheng a já jsem klient, do mých soukromých záležitostí vám nic není, já…“

„Výborně,“ řekl Chu Wanning. „Nebudu zasahovat do vašich soukromých záležitostí. Zemřete tedy.“

„Počkejte! Počkejte! Vy nemůžete…“

„Nemohu?“ Chu Wannigovi přimhouřené oči se nebezpečně zaleskly. „Nemohu co?“

„Já jsem…Vy jste… vy…“

„Kdybyste byl žákem mé sekty“, řekl Chu Wanning a přejížděl prsty Tianwen, „na místě bych vás zbičoval a zlámal vám kosti.“

Když to obchodník Chen slyšel, konečně přestal dělat hloupého. Viděl, jak tvrdě se Chu Wanning chová, jak vystupuje bez jakékoli známky soucitu, který by se dal u kultivujícího očekávat a začaly se mu podlamovat nohy. Poklekl, odhodil všechnu důstojnost a začal kvílet.

„Pane Cesty, m-my neměli jinou možnost, nemohli jsme si dovolit odmítnout dceru prefekta. Z těch starostí a obav jsme skoro nemohli ani jíst, pane Cesty…“

Když naříkal, natáhl paže k Chu Wanningovi, aby mu objal nohy. V Chu Wanningovi se vzedmula vlna znechucení. Jak uviděl, že se na něj obchodník Chen chystá sáhnout, bez přemýšlení švihl Tianwenem a s odporem vykřikl: „Nedotýkejte se mě!“

„Ááá!“ Tianwen mu rozsekl hřbet ruky, a i když v úderu nebyla žádná duchovní síla, obchodník Chen přesto skučel bolestí a křičel: „To je neuvěřitelné! Kultivující z hory Sisheng týrá prosté lidi!“

„Vy…!“

Když do domu rodiny Chen dorazil Mo Ran spolu s oběma zraněnými, uvítal ho pohled na kňučícího, usopleného obchodníka Chena, který klečel na zemi, roztřeseným prstem ukazoval na Chu Wanninga a ječel: „Která jiná sekta kdy udělala něco takového? Hora Sisheng shrábla peníze a místo, abyste mně, svého klienta chránil, tak na mně útočíte! To je…, to je tak ostudné! Ale já to řeknu všem! Rozhlásím to do celého světa! Všichni se dozví, co je ta vaše… vaše sekta zač! Postarám se, abyste měli zničenou pověst! Nikdo vám už nedá ani měďák!“

Chu Wanning vrčel: „Co na tom, že máte peníze? Dovolují vám snad peníze, abyste zaměnil dobro za zlo, abyste laskavost splácel krutostí? Znamená to, že když máte peníze, můžete si dělat co chcete, že můžete porušit všechny své sliby?“

Nejmladší syn se bázlivě ozval: „Ale my jsme Xianxian Luo nezabili, jen jsme jí trochu natloukli a vyhnali ji. To ona sama si řekla, že už nechce dál žít. Není to naše vina, že se v té zimě nešla nikam schovat, jak nás z toho můžete obviňovat? My jsme nikoho nezabili, nemůžete nás špinit jen proto, že jste mocný kultivující.“

Jeho řeč byla velmi chytrá. Čistě nezaujatě vzato, Chenovi neporušili žádný zákon. I kdyby je Chu Wanning pohnal před soud, každý úředník by je nanejvýš pokáral za to, že si počínali bezcitně a nečestně, ale nikdo by je za nic nepotrestal.

„No, jak říká přísloví: Nezabil jsem strýce, ale strýc umřel kvůli mně. Pěkně jste si to zařídili.“

Chu Wanningova ruka, sevřená kolem vrbové haluze, se chvěla hněvem.

Obchodník Chen byl náramně mazaný, a jak zas vzal rozum do hrsti, už se nebál. Ze začátku měl strach, že je Chu Wanning nechá na pospas zlému duchu, ale když o tom teď uvažoval, toho zuřivého pána Cesty přece poslali z hory Sisheng. A když si jako nejvýznamnější sekta dolní kultivační oblasti už vzali peníze, budou to muset dokončit, to mu říkal zdravý rozum.

Když si to promyslel, přestal mít strach. Chytil se za tu svou pazouru, na které byla mělká ranka a začal zas bědovat; ronil slzy a z nosu mu teklo.

„Co že jsme si zařídili? My, rodina Chen, jsme nikdy nespáchali nic opovrženíhodného, žádnou vraždu, žádné žhářství. Jak by mohla být naše vina, že Xianxian Luo už nechtěla žít? Jestli neprovedete řádné vymýtání toho ducha, okamžitě půjdu na horu Sisheng a budu si na vás stěžovat! Jak si to představujete! Když si vezmete něčí peníze, musíte odvést svou práci, jak to že nechápete, tak jednoduchou věc a vy –.“

Než to stačil dokončit, Chu Wanning vytáhl vlastní váček na peníze a bez mrknutí oka jej hodil na zem před Chena. „Vracím vám vaši platbu v plné výši. Jen si stěžujte!“

Tianwen oslnivě zazářil; vrbové lístky byly ostré jako nože. Zaskočený obchodník Chen se rozječel, zakryl si hlavu a jako krysa odcupital ke své dceři; zbaběle ji strčil před sebe, aby ho chránila před dalšími ranami.

Naštěstí byl Chu Wanning v bičování dost zkušený a Tianwen a jeho mysl byly jedno a totéž. Vrbový prut se okamžitě stáhl nazpět a Chenovy dcerky se ani nedotkl, pak zakroužil a zamířil k obličeji obchodníka Chena. Ozval se hlasitý křik a vystříkla krev.

Obchodník Chen vůbec neočekával, že jeho vystupování udělá na Chu Wanninga tak malý dojem. Z jeho předchozí sebejistoty zbyla jen louže bláta. Utíkal a bědoval.

„Přestaňte, přestaňte! Pane Cesty vykládal jsem samé hlouposti! Úplné hlouposti! Áá! Pane Cesty ušetřete mě! Prosím, já vás prosím, už jsem starý a slabý, já to nevydržím! Pane Cesty slitujte se, slitujte se, je to všechno naše vina! Je to naše vina!“

Chu Wanning ho však neposlouchal. Jeho srdce přetékalo hněvem, fénixovi oči se zlověstně zúžily, Tianwen zatančil vzduchem a obchodník Chen se svalil na zem a sténal bolestí.

Mo Ran vešel do brány a strnul.

Ještě nikdy neviděl, že by Chu Wanning zmrskal prostého člověka, a navíc ještě tak nemilosrdně, jako by bičoval krvelačné zvíře. Vrbová haluz svištěla tak rychle, že byla téměř neviditelná.

Co to má sakra znamenat? Kultivující, co bije klienta? Ať už v horní nebo v dolní kultivační oblasti, taková věc by určitě nadobro zničila pověst kultivujícího. Ať už měl Chu Wanning špatnou povahu nebo dovoloval svým pocitům, aby přebily rozum, přece nemohl zajít tak daleko, aby udělal takovou šílenou chybu? Toto bylo daleko vážnější než krádež a smilstvo.

Shi Mei úlekem zbledl. Vystrašeně strkal do Mo Rana: „Dělej něco! Zastav mistra!“

Mo Ran předal snachu Yao, která byla stále v bezvědomí – tu hýčkanou dceru prefekta Yao – Shi Meiovi, přistoupil k Chu Wanningovi a sevřel mu zápěstí, polekaný a naplněný úzkostí.

„Mistře – vy – co to děláte?“

Chu Wanning byl v příšerné náladě; čelo měl zbrázděné vráskami. „Nech mě!“ zakřičel.

„Mistře, to je proti řádu…“

„Ty mi nemáš co vykládat! Který ze sedmi set padesát příkazů a zákazů hory Sisheng neznám lépe než ty? Nech mě!“

Mo Ran zvedl hlas: „Tak proč s tím nepřestanete?“

Chu Wanning nechtěl dál plýtvat slovy. Vytrhl svou ruku z jeho sevření a obchodníka Chena zasáhlo další ostré šlehnutí.

„Mistře!“

„Zmiz!“ zavrčel Chu Wanning, oči jako led.

Obchodník Chen zpozoroval, že Mo Ran je pohledný a pokouší se zabránit dalšímu násilí – tedy určitě dobrák – a tak se k němu rychle přivlekl, ukryl se za ním a zatahal ho za cíp oděvu.

„Pane Cesty, prosím, promluvte si se svým mistrem, já, moje staré kosti…i když jsem se provinil, i když jsem se provinil, moje staré kosti takové bití nevydrží…“

Jenže navzdory jeho očekávání, když se k němu Mo Ran otočil a spatřil jeho slzami zvlhlý, usoplený obličej, nepocítil žádnou lítost, jenom znechucení. Rychle se odvrátil. Vydechl: „ach.“ A pak s opovržením pronesl: „Nedotýkejte se mě.“

Když obchodník Chen pochopil, že u něj zastání nenajde, zadíval se na Shi Meie, který snaše Yao pomáhal posadit se na židli. Se svou poslední nadějí se začal plazit k Shi Meiovi, plakal a skučel.

„Pane Cesty, pane Cesty, buďte ke mně dobrý, buďte ke mně milosrdný, já vím, že jsem se zachoval špatně, byla to moje vina, moje vina, prosím, já vás prosím, promluvte si se svým mistrem, já jsem se zachoval velmi zle, ale přiznávám svůj poklesek…já…já…já udělám všechno, co budete chtít, jen mu řekněte, ať už mě nebije, jsem starý, moje tělo to nevydrží…nevydrží…“

Žalostně naříkal, opravdově prosil o svůj život, připlazil se Shi Meiovi po bok a tahal ho za šaty.

Shi Mei byl samá lítost a začal Chu Wanninga naléhavě prosit: „Mistře, ten stařec už poznal, že se zachoval špatně, prosím prokažte mu milosrdenství a ušetřete…“

„Uhni mi z cesty!“

„Neslyšels mě?“ zasyčel ostře Chu Wanning.

Shi Mei se roztřásl strachem a ustoupil. Tianwen zapráskal vzduchem, mířil přímo na obchodníka Chena, který si zakryl pažemi hlavu a vyrazil polekaný výkřik. Ten zvuk zněl opravdu žalostně, Shi Mei nemohl jinak a postavil se před něj, aby ránu zadržel.

Rána dopadla.

Shi Mei byl příliš rychlý; Chu Wanning se pokusil stáhnout, ale bylo už příliš pozdě.

Krev odkapávala. Shi Mei byl zesláblý, a tak po šlehnutí klesl na kolena. Zakryl si svou jemně vykrouženou bradu, ale nedokázal zastavit krev, která mu protékala mezi prsty…