Na chvíli se rozhostilo mrtvé ticho, přerušované pouze popotahováním obchodníka Chena.

Shi Mei měl skloněnou hlavu a rukou si zakrýval bradu. Vážnýma očima se zadíval na Chu Wanninga: „Mistře, prosím, přestaňte s tím. Jestli v tom budete pokračovat, zodpovědnost padne na horu Sisheng…“

Mo Ran málem vyletěl z kůže. Snad byl zpustlík, ale byl bezvýhradně oddaný Shi Meiovi. V tomto novém životě se zapřísáhl, že bude na Shi Meie dávat pozor a bude ho ochraňovat. Sotva uplynulo pár dní a Shi Mei je zraněný a zbitý. Jak se to jen mohlo stát! Ani neměl chuť si to napřed vyřídit s Chu Wanningem a místo toho se rozběhl k Shi Meiovi, aby viděl zranění na jeho bradě.

„Jsem v pořádku,“ řekl měkce Shi Mei.

„Já se podívám.“

„Vážně to nic není.“

Shi Mei se pokoušel vzdorovat, ale Mo Ranovi se podařilo odstrčit mu ruku, kterou ránu zakrýval.

Okamžitě se mu stáhly zornice.

Byla to hluboká rána, rudá a rozšklebená, která se táhla až na krk a stále krvácela.

Mo Ran zuřil. Hryzal se do rtu a dlouho se pohledem zabodával do Chu Wanninga, než konečně vypěnil a zakřičel: „Už jste skončil?“

Chu Wanning se tvářil sklesle a mlčel. Neomluvil se a ani se k nim nepřiblížil. Jen tam tak stál, pořád na stejném místě, svíral Tianwen, ale už jej nenabíjel duchovní energií.

Mo Ranovi připadalo, že má v hrudi bezpočet zuřících démonů. Kdo by mohl připustit, aby jeho milovaný, který v minulém životě zemřel, znovu takto trpěl?

On a Chu Wanning na sebe zírali, ani jeden nedokázal odvrátit pohled. Mo Ranovy oči se začaly podlévat krví; nenáviděl Chu Wanninga tolik let, že mu ta nenávist pronikla až do morku kostí – proč musí ten člověk stát vždycky proti němu!

Kdysi dávno, když vstoupil do sekty, něco udělal špatně a Chu Wanning ho téměř umrskal k smrti. Když byl Shi Mei zraněný, Chu Wanning, který měl za celý svůj život pouze tři žáky, tam jenom stál a díval se. Potom Shi Mei zemřel, hora Sisheng byla zničena a Mo Weiyu se stal jediným vládcem celého kultivačního světa. Všichni se před ním plazili. Jenom Chu Wanning stál pokaždé proti němu, ať už se vydal doprava nebo doleva, byl tam, aby jitřil jeho svědomí – jako věčná připomínka toho, že císař Taxian Jun je ve skutečnosti jen blázen, od kterého se všichni, kdo mu byli trochu blízcí, odvrátili.

Chu Wanning.

Chu Wanning.

V životě, ve smrti, pořád jen on!

Oba měli pořád navzájem ladící jasně červené svatební šaty, stáli tváří v tvář, ale jako by se mezi nimi rozevírala hluboká propast.

Chu Wanning konečně stáhl Tianwen.

Obchodník Chen si zhluboka oddechl, klekl si před Shi Meie a nepřestával bít čelem o zem: „Jste tolik laskavý, tolik laskavý, dobrý pán je opravdový živý buddha, náš zachránce, děkuji, že jste uchránil mou rodinu pane, děkuji pane, děkuji pane.“

Tak to pokaždé skončilo.

Postaral se o zlého ducha, ale byl to také on, kdo zasadil tu krutou ránu. Chu Wanning udělal to, co se od něj očekávalo i to, co se od něj nečekalo. Dopadlo to tak, že soucitným zachráncem se stal někdo jiný a on byl ten zlý.

Pokaždé to tak dopadlo.

Měl špatnou povahu a už se s tím smířil. Ani trochu toho nelitoval.

Jistě, měl ošklivý pocit z toho, že nešťastnou náhodou udeřil svého žáka, ale styděl se dát to najevo, a nedokázal se přinutit, aby mu řekl něco povzbuzujícího a vřelého, tak šel pryč, až stanul před Chenovou malou dcerkou. Dívenka se na něj zadívala; ze strachu bezděčně ustoupila a zachvěla se.

Z celé rodiny Chen byla jen ona dobrosrdečná. Chu Wanning změkčil svůj tón: „Tvá matka byla posedlá duchem, a její život to zkrátilo nejméně o dvacet let. Pokud se nenapraví a bude se stále prohřešovat proti dobrým mravům, obklopí ji negativní energie a zemře ještě dříve. Až se vzbudí, řekni jí, ať ze dřeva červené hrušně vyrobí pamětní tabulku pro mladou paní Luo a pravdivě tam uvede, jaké bylo její postavení v rodině. Xianxian Luo byla řádná manželka Chen Bo´huana a je nutné, abyste veřejně oznámili, že to vaše rodina celé roky tajila, a tím bylo splněno její přání.

Na okamžik se odmlčel a poté jí podal tenký spisek: „Navíc je třeba, aby všichni členové rodiny třikrát denně poklekli a opakovali ‚Zaříkadlo vysvobození‘, aby pomohli duši mladé paní Luo nalézt klid a zahnali duchy, kteří rodinu souží. To je třeba dělat bez přestání po deset let, jinak se mladá paní Luo vrátí a bude se mstít.

Děvčeti se třásl hlas, když řeklo: „Ano, d-díky, pane Cesty.“

Chu Wanning se otočil a zamračil se na obchodníka Chena s jeho synem; pohled byl ostrý jako dýka pokrytá sněhem.

„Až se snacha Yaoová probudí, vy dva jí musíte všechno vysvětlit a nechat ji, aby se sama rozhodla, co dělat. Pokud se pokusíte něco před ní utajit, vyrvu vám oběma jazyky!“

Ti dva byli jenom prolhaní zbabělci, a když se věci zvrtly, neodvážili se odporovat. Oba se klaněli až k zemi a slibovali, že všechno udělají, přesně tak, jak jim bylo řečeno.

„Vůni sta motýlů vytvořil jen a jen pan Luo a nikdo jiný, ale vy jste bezostyšně tvrdili, že se jedná o váš recept. Chápete, co máte dělat. Už na vás nebudu plýtvat slovy.“ Chu Wanning mávl svými rukávy a obrátil se k odchodu.

„Z- zajisté v našem obchodě vše uvedeme na pravou míru a objasníme, že tuto vůni vytvořil pan…pan Luo…“

Když tak bylo o všechno postaráno, Chu Wanning nařídil Mo Ranovi, aby odnesl snachu Yao do domu, a tam byl z jejího těla odstraněn jed.

Mo Ran měl srdce plné zloby, ale chápal, že ve svém mládí musí mistrovi projevovat úctu a nedávat najevo vzdor, nevzpíral se tedy a jen stiskl Shi Meiovu ruku a zašeptal: „Postarej se o svůj obličej a zastav si krvácení. Já ji vezmu dovnitř.“

Na stěně v pokoji Chenova nejstaršího syna byl stále veliký červený znak dvojitého xi pro štěstí. Všechno se seběhlo tak rychle, že to zřejmě ve zmatku zapomněli uklidit. Nyní, když se Chen Bo´huan obrátil v prach, to působilo jako zlomyslný výsměch.

I snacha Yao došla úhony v té přihlouplé frašce o chamtivosti. Co asi bude dělat, až se probere?

Byla to prostá žena a nebyla tak odolná jako Shi Mei. Chu Wanning jí v tichosti vytáhl otrávenou krev a dal jí lék. Mo Ran stál celou dobu poblíž, držel umyvadlo s vodou a podával ručníky, ale celou dobu jeden na druhého nepromluvili, ani se na sebe nepodívali.

Když Chu Wanning odcházel, lhostejně zavadil pohledem o stěnu pokoje. Něco tam bylo. Zůstal zírat na báseň přilepenou ke zdi. Sloupce znaků byly pravidelné, písmo úhledné a úpravné. Tuš zaschla nedávno a okraje papíru ještě nezačaly žloutnout.

Stálo tam:

Pár něžných rukou barvy červánku,

žluté víno vlní se jak rákos ve vánku.

Město všemi odstíny jara přetéká,

i vrba u zdi paláce si zeleň oblékla.

Východní vítr duje, samý chlad a zloba,

a radost tenká nitka je pouhá.

Přadeno žalu vydá mnoho pevných, silných nití,

kolik roků už od sebe jsme odstřihnutí?

Zle, zle, zle.

Jak zastara zas jaro přichází:

já osamělý, zchřadlý, zmarněný,

déšť slzí promáčel hedváb červený,

broskvoně poztrácely všechen vonný květ,

pavilón nad jezerem ztich, co už je to let.

Věčná je ta přísaha, jak hora, kterou nic neotřese,

tak těžký je ten list, tak těžký, že ruka ho neunese.

Ne, ne, ne.

Chu Wanning pocítil na hrudi náhlou tíhu. Rukopis byl elegantní a dole, na místě podpisu se křiklavě vyjímaly tři znaky: Chen Bo´huan.

Mladý pán Chen se oženil s dcerou z rodiny Yao proti své vůli, a své trápení si musel nechat sám pro sebe. Strávil snad poslední dny svého života tím, že stál u okna, se štětcem v ruce a nemohl dělat nic, jen přepisovat „Vlásenku s fénixem“, báseň o ztrátě a rozchodu?

Už nechtěl v domě rodiny Chen zůstat ani o chvilku déle. Nevšímal si ostré bolesti, která mu projela ramenem a obrátil se k odchodu.

Chu Wanning i Shi Mei byli oba zranění a nebyli ve stavu, aby mohli bez zastávky dojet na horu Sisheng a Chu Wanning navíc špatně snášel létání na meči, proto se rozhodli zůstat na noc v hostinci. Tak si také budou moci zítra prohlédnout chrám a ujistit se, že nic nezanedbali.

I když Chu Wanningův „vítr“ rozdrtil všechny mrtvoly a démony na prach, znamenalo to jen, že byla zničena jejich těla, ale ne jejich duše. Nic jim nepřekáželo v tom, aby se o pár dní zdrželi, aby se přesvědčili, že neuniklo něco, co by mohlo dál působit potíže.

Chu Wanning mlčky rázoval v čele a jeho žáci spěchali za ním. Vypadalo to, jako by si Shi Mei právě na něco vzpomněl a zeptal se: „Mo Rane, co…co mají znamenat šaty, které máš ty i mistr na sobě?“

Mo Ranovi chvíli trvalo, než mu došlo, že on i mistr jsou pořád ve svatebních šatech. Měl obrovský strach, aby to Shi Mei nepochopil špatně a chvatně si je svlékl.

„To…mm, ten přelud předtím, vlastně o nic nejde, já…“

V půlce věty se na něj podíval, a pochopil, že i Shi Mei prošel svatbou duchů a má také svatební šaty. Ty jeho však nesly jiný vzor, a protože byly dost roztrhané, nebyly na první pohled k poznání.

Ale stejně to byly svatební šaty. Když tak stál vedle Shi Meie, mohl si představovat, že tehdy v tom přeludu, který vyvolala mistryně obřadů duchů, to byly jeho ruce, kterých se dotýkal, byl to on, komu se uklonil, se kterým se napil vína ze stejné číše. Okouzleně se na něj díval a nechtělo se mu přestat.

Shi Mei se povzbudivě usmál: „Co je? Nedořekl jsi to.“

„Ne, nic,“ zabručel Mo Ran.

Chu Wanning byl o několik kroků napřed. Nebylo jisté, kolik toho slyšel, ale zastavil a otočil se.

Obloha začínala světlat. Neklidná noc uplynula a nad obzor vyšlehávaly první paprsky svítání; z propasti temnoty se rodilo slunce, rudé jako rozervané krvácející srdce a úchvatně zbarvovalo nebe.

Chu Wanning stanul; dlouhá noc se rozjasňovala, a na něj dopadalo světlo vycházejícího slunce, které ozařovalo oblaky. Svatební šaty byly rudé jako krev, a jitřní slunce kolem něj rozžehlo zlatou aureolu, výraz jeho tváře byl nečitelný.

Náhle prudce vzkypěl příval duchovní energie, který svatební šaty roztrhal na kousky. Červené útržky se zatřepotaly jako okvětní lístky vadnoucích květů jabloně haitang. Vítr je unášel do dálky.

Ve větru zavlál bílý oděv a vlasy černé jako tuš. Na rameni byla krev. Útržky tkaniny tančily ve větru. Skvrna od krve na místě, kde byl zraněn, když chránil Mo Rana byla na bílém šatu mnohem nápadnější.

Uplynula nějaká doba, než Chu Wanning jízlivě poznamenal: „Mo Weiyu, stalo se snad mezi tebou a mnou něco, co by se dalo špatně vyložit?“

Mo Rana oslovoval jménem Mo Weiyu, kdykoli byl rozzlobený, bylo to přehnaně zdvořilé a studené, bez jediné stopy vřelosti.

Mo Rana to celé zaskočilo a nevěděl, co má říci.

Chu Wanning se odvrátil a šel. V tu dobu bylo všude kolem liduprázdno, a tak kráčel sám pod širým nebem.

Jeho tvrdý a posměšný výraz zmizel, jakmile za ním zapadly dveře pokoje v hostinci. Chu Wanning zatnul zuby, zvedl ruku, aby se dotkl ran na rameni a tvář se mu sevřela bolestí.

Drápy mistryně obřadů byly součástí duchovního těla, podobně jako Tianwen a byly stejně mocnou zbraní. Celé rameno měl rozervané, ale během zápasu s duchem nebyl čas si je ošetřit. Teď bylo zanícené a začalo hnisat; bolest byla nesnesitelná.

Chu Wanning stál uprostřed pokoje. Pomalu vydechl a potom se pokusil svléknout. Zaschlá krev však plátno přilepila ke kůži a když za oděv zatahal, bolest mu začala tepat v celém těle.

Mo Ran měl pokoj hned vedle, stěny byly tenké. Nechtěl, aby ho někdo slyšel, tak skousl ret a látku jediným prudkým pohybem odtrhnul.

„Aaa…!“ Chu Wanning vyrazil zdušené zasténání. Rozevřel rty. Kousnul se příliš hluboko, na rtu i zubech měl krev. Lapal po dechu, tvář mu zbělela a celé tělo pokryl chladný pot.

Sklopil své dlouhé řasy, podíval se na zranění a otřásl se.

Bylo to zlé.

Ale snad by se to dalo zvládnout…

Opřel se o stůl a pomalu se posadil na židli. Nezraněnou rukou namočil do vody ručník, který přinesla služka, a přestože cítil krutou bolest, postupně si vyčistil rány.

Pak vzal ostrý nůž a odřezal odumřelou tkáň a natřel rány mastí, kterou připravila paní Wang.

Nakonec, pomalu a ztěžka si rameno sám obvázal.

Neměl ve zvyku ukazovat jiným svou slabost. Mnohokrát už zakusil podobnou bolest, a pokaždé se s ní vypořádal sám. Zraněné zvíře si najde útočiště, kde se ukryje a kde si líže rány. Občas si připadal jako samotářská šelma. Nic, než samotářský život ho stejně nečeká. Věděl, že těžko v někom vzbudí zalíbení a nechtěl se uboze škemrat o něčí pomoc. Měl svou hrdost.

Ale když se svléknul, spadnul na zem brokátový váček.

Červená lesklá látka nesla vzorek květů a listů mimózy. Když váček otvíral, prsty se mu chvěly bolestí. Uvnitř byly dva propletené pramínky vlasů. Jeho a Mo Ranových vlasů.

Chu Wanninga na okamžik obestřely mrákoty. Chtěl váček zapálit plamínkem svíčky, aby shořel i se svým směšným obsahem. Ale nedokázal to.

Jako by slyšel tichý smích zlatého chlapce a nefritové dívky. Když se pramínky vlasů manžela a manželky spojí dohromady, trvalá láska je jistá.

Uvědomil si, co to v něm klíčí, a pocítil sám nad sebou nechuť. Pevně sevřel váček a pomalu zavřel oči. Nedokázal přijmout myšlenky, které v něm Mo Ran vyvolával. Přál si, aby mohl své srdce vyrvat z těla, vyříznout z něj všechny ty nepřijatelné myšlenky a mrzké pocity, rozsekat je a zahodit.

Kde je jeho počestnost, jeho mravnost? Je Mo Weiyu někdo, na koho by měl myslet? Co je to za učitele? Vždyť je horší než zvíře!

Ťuk, ťuk, ťuk. Ozvalo se zaklepání na dveře. Chu Wanning, který právě spílal sám sobě, se vylekal, vytřeštil oči a honem ukryl brokátový váček do rukávu. Potom nasadil mrzutý výraz.

„Kdo je to?“

„…Mistře, to jsem já.“

Zvenku zazněl Mo Ranův hlas a Chu Wanningovi se rozbušilo srdce.

„Můžu dál?“

Autorem básně Vlásenka s fénixem, 釵頭鳳 je Lu You (1125-1210). Báseň údajně napsal, když se po letech odloučení setkal s milovanou manželkou, se kterou se rozvedl na přání své matky. Český překlad jsem nedohledala, ač jsem se opravdu snažila. Takže mi nezbylo než vzít čínský text básně, slovník znaků, porovnat to s několika anglickými překlady a dát tomu nějakou formu. Tak vzniklo to, co jste si před chvílí přečetli. Tímto se omlouvám všem, jejichž estetické cítění jsem svým počínáním urazila, ale lépe to nesvedu. Eri.