Chu Wanning chvíli mlčel, na tváři zasmušilý výraz. Na jazyku měl: vypadni sakra, ale nakonec zdráhavě odpověděl: „Pojď dál.“

„Co? Vy jste nezamknul dveře?“ Po tom, co se celý den jeden druhému vyhýbali, to s ním Mo Ran chtěl urovnat. Otevřel dveře a vešel jakoby nic. Chu Wanning seděl u stolu a díval se na něj s kamenným obličejem. Po pravdě řečeno, Mo Ran byl opravdu hezký a když vkročil dovnitř, jako by se v pokoji rozjasnilo.

Je mladý a jeho pleť září, rty se mu přirozeně ohýbají nahoru, takže se zdá, jako by se pořád jen usmíval.

Chu Wanning se ze všech sil snažil zachovat klid. Odvrátil pohled od Mo Rana, sklopil své dlouhé řasy, zvedl ruku, aby uhasil kadidlovou tyčinku na stole a potom se s předstíranou lhostejností zeptal: „Proč jsi přišel?“

„Přišel jsem…abych se podíval na vaše zranění.“ Mo Ran si odkašlal a pak si všiml Chu Wanningova ramena a zarazil se.

„Vy už jste se ošetřil sám?“

„Hm,“ zabručel tiše Chu Wanning.

Mo Ran neměl slov. Byla pravda, že vůči Chu Wanningovi choval zášť a že se na něj strašně rozčílil, protože zranil Shi Meie. Ale když se uklidnil, ozvalo se v Mo Ranovi svědomí. Nenávist byla jedna věc, ale nezapomněl, že Chu Wanningovo rameno bylo vážně poraněné.

V té dusné rakvi Chu Wanning držel Mo Rana v náručí, drápy mistryně obřadů zastavil vlastním tělem a nepustil ho, ani když se celé jeho tělo chvělo bolestí…

Mo Ran Chu Wanninga nesnášel. Jenže za tou nechutí, byly, kdoví proč, ukryté daleko složitější pocity.

Byl to neotesanec, kterému se v dětství nedostalo žádného vzdělání a výchovy. I když se později hodně učil a snažil se to dohnat, stále měl problémy chápat složité a choulostivé záležitosti, obzvlášť takové, které se týkaly citů. Například, když došlo na Chu Wanninga, Mo Ran si dlouho drbal hlavu a marně nad tím uvažoval, ale stejně nedokázal přijít na to, co to vlastně cítí. Věděl jen, že je to jako by ho měl rád i nenáviděl současně a cítil se zároveň šťastný i nešťastný.

Když se několik pocitů pomíchalo dohromady, mocný a vznešený císař Taxian Jun cítil závrať a před očima mu tančily hvězdičky: ne, nechápu to, nedává to smysl, co je to, dost, au, moje hlava.

Mo Ran se nechtěl zaměstnávat tím, že na to bude pořád myslet, a už nechtěl plýtvat svými silami na někoho jiného než na Shi Meie.

V duchu to připsal Chu Wanningovi na účet a slíbil si, že mu to vrátí dvojnásobně, jakmile bude mít příležitost si to s ním vyřídit. Zároveň se cítil provinile. Tak bojoval sám se sebou, než se odhodlal zaklepat na dveře.

Nechtěl mu nic dlužit.

Jenže Chu Wanning byl daleko tvrdohlavější, než si představoval. Na stole uviděl hromadu zakrvácených obvazů, rudě zabarvenou vodu v umyvadle a nůž pohozený stranou; na ostří dosud lpěly krvavé kousky masa. Pocítil nával nevolnosti.

Jak se mu mohlo podařit ošetřit si vlastní zranění?

Opravdu si dokázal chladnokrevně řezat nožem do těla, odříznout odumřelé svalstvo vlastní rukou jakoby nic? Jen z pomyšlení na něco takového se Mo Ranovi zatočila hlava. Je to vůbec lidská bytost?

Shi Mei před chvílí, když mu Mo Ran čistil, ránu tiše naříkal a z očí mu tekly slzy. I když Chu Wanninga nesnášel, musel se teď před ním v duchu sklonit.

Starší Yuheng byl opravdu tvrdý a udělal na něj velký dojem.

Mo Ran tam chvíli nerozhodně stál, pak přerušil ticho, zašoupal nohama po zemi a zamumlal: „Omlouvám se za to, co jsem tam, v domě rodiny Chen… Odpusťte mi mistře.“

Chu Wanning neříkal nic.

Mo Ran se na něj zadíval: „Neměl jsem na vás křičet.“

Chu Wanning si ho nevšímal a měl stejně nečitelnou tvář jako jindy. Nikdy by to nepřiznal, ale začal se cítit ublíženě.

Mo Ran přistoupil blíž. Teprve nyní viděl, jak si Chu Wanning neobratně ovázal rameno. Plátno bylo zamotané, jako kdyby se snažil svázat kraba.

Ostatně, co se dalo čekat od někoho, kdo ani nevěděl, jak se pere prádlo?

Mo Ran si povzdechl a řekl: „Mistře, nezlobte se už.“

Chu Wanning vztekle odseknul: „Jak jsi přišel na to, že se zlobím?“

Čas plynul.

„Mistře, ten váš obvaz…“

„Myslíš, že to umíš líp než já?“

Natáhl ruku, aby Chu Wanningovi převázal obvaz, ale uviděl, jak se tváří a zaváhal; zdálo se, že když se Chu Wanninga pokusí dotknout, nejspíš se po něm ožene.

Několikrát zvedl ruku a zase ji položil. Chu Wanning byl podrážděný a úkosem se na něj podíval: „Co je, chceš mě bít?“

Chtěl ho udeřit, ale ne teď.

Mo Ran se zašklebil a bez ohledu na následky stiskl Chu Waningovo rameno. Na tvářích se mu objevily dolíčky.

„Mistře, s dovolením, převázal bych vám to.“

Chu Wanning chtěl původně odmítnout, ale když ucítil Mo Ranovy horké prsty, vyschlo mu v ústech. Jeho rty se pohnuly, ale nevyšlo z nich nic. Tak Mo Rana nechal, ať dělá, co umí.

Ten vrstvu po vrstvě odmotával plátno, kterým už prosakovala krev, až se objevilo pět ohavných ran. Když je uviděl, otřásl se. Bylo to daleko horší zranění než rozseknutá kůže na Shi Meiově tváři.

Mo Ran chvíli zíral, a aniž sám věděl proč, zeptal se tiše: „Bolí to?“

Chu Wanning sklopil dlouhé řasy a vlídně odpověděl: „Jen trochu.“

„Udělám vám to jemně,“ řekl Mo Ran.

Chu Wanning se vyděsil, na co to zas myslí. Uši mu zrudly, hněval se sám na sebe a říkal si, že se musel zbláznit, když má takové nápady. Jeho rysy ztvrdly, náladu měl hned horší a zamručel: „Dělej, co chceš.“

Plamínek svíčky zaprskal. V jeho slabém žlutém světle Mo Ran uviděl, že na některá místa nebyla léčivá mast vůbec nanesena. Došla mu řeč; byl zázrak, že Chu Wanning ještě žil.

„Mistře.“

„Hm?“

„Co se dnes stalo v domě rodiny Chen? Proč jste je bil?“ zeptal se, když roztíral mast.

Chu Wanning chvíli mlčel a pak řekl: „Byl jsem rozzlobený, to je celé.“

„Co vás tak rozzlobilo?“ vyzvídal Mo Ran.

Chu Wanninga otázky žáka neobtěžovaly, a tak Mo Ranovi stručně vylíčil příběh Xianxian Luo. Když vyprávění skončilo, Mo Ran potřásl hlavou.

„To od vás bylo moc hloupé. Bez ohledu na to, jak moc jste byl rozčilený, jste je neměl napadnout. Být na vašem místě, něco bych na ně vymyslel, třeba bych předstíral, že jsem provedl vymítání, umyl si nad nimi ruce a nechal věcem volný průběh. Vy jste to pěkně srovnal, udělat takovou spoušť kvůli nějakým bezvýznamným darebákům, a ještě jste zranil Shi Meie…“

Mo Ran se zarazil v okamžiku, kdy málem začal křičet. Odmlčel se a zadíval se na Chu Wanninga. Soustředil se na obvazování tolik, že na chvilku zapomněl, kde je a mimoděk na Chu Wanninga mluvil neomaleným tónem svého dvaatřicetiletého já.

Chu Wanning si toho určitě všiml. Vrhl na Mo Rana studený pohled, který říkal známé: umrskám tě k smrti.

„Ehm…“

Mo Ran se namáhal s vymýšlením výmluvy, ale Chu Wanning promluvil jako první.

Lhostejně pronesl: „Ty si myslíš, že jsem chtěl Shi Meie udeřit?“

Jakmile padlo Shi Meiovo jméno, Mo Rana opustil všechen rozum a jeho hlas zazněl podrážděně: „Copak jste ho neudeřil?“

Chu Wanning té rány litoval, ale styděl se to dát najevo, byl zahanbený; zamračil se a neřekl nic.

Chu Wanning byl zatvrzelý, Mo Ran zamilovaný a když jejich pohledy do sebe narazily, téměř vyletěly jiskry. Sotva se napětí mezi nimi trochu uvolnilo, zase se ocitli ve slepé uličce.

„Shi Mei přece neudělal nic špatného. Mistře, proč se mu alespoň neomluvíte za to, že jste ho nechtěně poranil?“

Chu Wanningovy oči se nebezpečně přimhouřily: „Já se ti mám zodpovídat?“

„…Ne.“ Mo Ran se zarazil.

„Je mi jen líto, že byl bezdůvodně zraněný a mistr mu neřekl ani promiň.“

Ve světle svíčky mladík dokončil obvazování Chu Wanningových ran a teď opatrně vázal uzel. Ještě před okamžikem to vypadalo jako důvěrný, téměř něžný výjev, ale oba se nacházeli v úplně jiném rozpoložení. Hlavně Chu Wanning, který měl pocit, jako by vypil džbán octa. Útroby mu rozleptávala žárlivost a kypěl v něm hněv.

Promiň? Takové slovo nezná. Ať ho to učí někdo pokornější!

Mo Ran pokračoval: „Bude trvat alespoň půl roku, než ta rána na tváři zmizí, ale když jsem mu to ošetřoval, říkal, že to není vaše vina. Mistře je sice pravda, že vám to nevyčítá. I tak, myslíte, že jednáte správně?“

Jeho slova jen přilila olej do ohně. Chu Wanning se pokusil zůstat klidný, ale nepodařilo se mu to.

„Jdi,“ zavrčel.

„Vypadni už!“ vykřikl vztekle.

Vystrkal ho ven. Dveře se prudce zabouchly; udeřily Mo Rana do tváře a téměř mu přiskříply prsty. Mo Ran se naježil. No tohle! Co s ním je? Šlo jen o omluvu! Tvář je přece moc důležitá, proč je pro něj tak těžké se omluvit? I jeho veličenstvo císař Taxian Jun se umí omluvit, ale Beidou nesmrtelnosti dostane záchvat. Co je na tom špatného? Proč vyvádí?

Žádný div, že o něj nikdo nestojí, i když má tak krásný obličej! Takové zbytečné plýtvání! Až do smrti zůstane sám a dobře mu tak!

Potom, co mu Chu Wanning málem přivřel hlavu do dveří a víc se o něj nestaral, vznešený a mocný Taxian Jun, pozemský císař, rozhodně nehodlal jako nějaký trouba chodit dokolečka před jeho zamčenými dveřmi. Byl neuvěřitelně neodbytný, když se pro něco rozhodl a dokázal se na člověka nalepit jako ocucaný bonbón, jenže lpěl na Shi Meiovi a ne na mistrovi.

Pokrčil rameny a vydal se za Shi Meiem.

„Už jsi zpátky?“ Krásný Shi Mei ležel a odpočíval, když Mo Ran vstoupil. Zvedl se a posadil; dlouhé černé vlasy mu halily tělo.

„Jak je mistrovi?“

„Je mu dobře a má výbornou náladu.“

Mo Ran si přisunul židli, posadil se na ní obráceně obkročmo a ruce si opřel o opěradlo. Zadíval se na Shi Meie s jeho dlouhými, rozpuštěnými vlasy a rty mu rozehrál lehký úsměv.

„Asi bych se na něj měl jít podívat,“ řekl Shi Mei.

„Uf, radši to nezkoušej,“ Mo Ran obrátil oči v sloup. „Právě má záchvat:“

„Zase jsi ho rozčílil?“

„Potřebuje snad, aby ho někdo rozčilil? Je rozčilený pořád sám od sebe. Je jak ze dřeva, od sebemenší jiskry se hned zapálí.“

Shi Mei pokýval hlavou; smál se a zároveň slzel.

„Odpočívej“, řekl Mo Ran. „Půjdu dolů, zkusím si půjčit kuchyň a něco vám uvařit.“

„Nepřeháníš to? zeptal se Shi Mei. „Byl jsi vzhůru celou noc, neměl by ses vyspat?“

„Haha, já jsem úplně svěží,“ zasmál se Mo Ran. „Ale když nechceš, abych šel pryč, můžu tu být, dokud neusneš?“

Shi Mei rychle mávnul rukou, ale vlídně prohlásil: „To nemusíš, neusnul bych, kdyby ses na mně díval. Měl by sis odpočinout a nepřepínat se tolik.“

Mo Rana to zamrzelo a jeho úsměv ztuhnul. Shi Mei k němu byl laskavý, ale zdálo se, že si udržuje jistý odstup. Byl blízko, ale přesto vzdálený, jako iluze měsíce chyceného v zrcadle, nebo obraz květu na vodě, viditelný, ale nedosažitelný.

„…Dobře.“ Mo Ran se ze všech sil snažil přenést se přes to a vynutil ze sebe další úsměv. Mo Ran měl zářivý úsměv a choval se tak bláznivě, až to bylo roztomilé, pokud ovšem nebyl zlomyslný.

„Kdybys něco potřeboval, tak mě zavolej. Budu vedle, nebo dole v kuchyni.“

„Hm.“

Mo Ran toužil dotknout se Shi Meiových vlasů, zvedl ruku, ale ovládl se a místo toho se sám podrbal na hlavě.

„Tak já jdu.“

Venku se Mo Ran rozkašlal. Teklo mu z nosu. Motýlí město bylo vyhlášené výrobou nejrůznějších parfémů a kadidel, které tu byla poměrně levné, takže ani v hostinci se vůněmi nešetřilo. V každém pokoji hořel jiný druh kadidlové tyčinky, jeden k zahnání zlých sil, druhý, aby zapudil vlhkost, další jen aby dým provoněl místnost.

Mo Ran pach kadidla špatně snášel, ale protože Shi Mei ho měl rád, vydržel to.

Dole si to Mo Ran namířil k hostinskému, zamával na něj stříbrným prutem, oči zúžené širokým úsměvem do štěrbinek.

„Pane hostinský, udělejte mi laskavost.“

Hostinský uviděl stříbro a hned se zdvořile usmál: „Co milostpán ráčí?“

Mo Ran řekl: „Nevidím tu moc lidí, kteří by se tu zdrželi až do snídaně. Co kdybyste ostatní hosty odmítnul a ráno mi půjčil kuchyni?“

Kolik měďáků stojí snídaně? Ani všechny snídaně za čtrnáct dní by mu nevydělaly stříbrný prut. Hostinský dychtivě souhlasil a byl samý úsměv, když vedl Mo Weiyua, který si důležitě vykračoval, do kuchyně hostince.

„Pán se chystá vařit osobně? Proč nevyužít našeho kuchaře? Je opravdu šikovný.“

„To není třeba“, ušklíbnul se Mo Ran. „Říká vám něco Dům opilého nefritu v Xiangtanu?“

„Ó, snad ne ten vyhlášený podnik, který zhruba před rokem vyhořel?

„Hm.“

Hostinský vykouknul ven, aby se ujistil, že jeho žena má plno práce a nemůže poslouchat a potom se vědoucně uculil.

„Kdo by to místo neznal? Byl to nejproslulejší zábavní podnik na řece Xiang, dokonce tam začínala jedna moc slavná zpěvačka, dnes známá široko daleko. Škoda jen, že je to takový kus cesty, moc rád bych si ji poslechl.“

Mo Ran se zasmál: „Nu, děkuji za poklonu, i jejím jménem.“

„Jejím jménem? Jejím jménem?“ Hostinský byl celý vyjevený.

„Vy ji snad znáte?“

„Nejen že ji znám,“ odpověděl Mo Ran.

„Ach…to bych do vás nikdy neřekl. Ale můžete vlastně vy kultivující…to…“

Přerušil ho Mo Ranův smích: „A kromě té slavné zpěvačky, vybavuje se vám ještě něco?“

„No…slyšel jsem, že jídlo tam bylo vynikající.“

Mo Ranovy rty se vyklenuly do veselého úsměvu a obratně zamával kuchyňským nožem.

„Než jsem se stal kultivujícím, byl jsem pár let pomocníkem v kuchyni v Domě opilého nefritu. Tak co myslíte, umím vařit lépe já, nebo váš kuchař?“

Hostinský byl ještě ohromenější a začal koktat: „Milostpán je vážně…vážně…“

Pořád opakoval „vážně“, ale nemohl přijít na to co. Mo Ran po něm mrknul a samolibě se zazubil: „Tak snad abyste už šel, Naše kuchařská Výsost se chystá pracovat.“

Hostinského ani ve snu nenapadlo že se vybavuje s bývalým vládcem temnot a začal protivně žadonit: „Už jsem toho slyšel o lahůdkách z Domu opilého nefritu tolik, může tato prostá osoba milostpána poprosit o ochutnání?“

Myslel si, že to není žádná velká prosba a Mo Ran bude jistě souhlasit.

„Tak vy chcete ochutnat?“ zeptal se Mo Ran s drzým úsměvem.

„Ano!“

„Chtít můžete!“ ušklíbl se Mo Ran neomaleně.

„To si myslíte, že Naše Výsost bude vyvářet pro kdekoho, to je pro Shi Meie a kdyby to nebylo pro něj, Naše Výsost by ani nepřekročila práh kuchyně…“

Ponížený hostinský tam chvíli toporně postával, bezmyšlenkovitě si mnul ruce a rozpačitě se usmíval, než se konečně tiše vytratil. Sám pro sebe si mručel: co to mělo znamenat s tou „Naší Výsostí“, je to teprve výrostek, určitě si ještě ani nevytvořil zlaté jádro. Pořád mlel něco o mladší sestře, samé shimei sem, shimei tam, ale žádná holka s nimi určitě nebyla. Hostinský zakroutil očima; určitě mu přeskočilo, tak to bude.

Mo Ran se pachtil v kuchyni celé čtyři hodiny a když skončil, bylo už skoro poledne. Netrpělivě vyběhl do patra, aby vzbudil Shi Meie.

Když míjel Chu Wanningův pokoj, zastavil se.

Snad by mu měl také říci, aby se šel najíst…

Vzpomněl si na Chu Wanningovu nepříjemnou náladu a neklidně se zamračil. Ne, uvařil toho stejně málo, jemu nic dávat nebude!