Té noci na hoře Sisheng ležel Mo Ran ve své posteli s rukama složenýma pod hlavou, zíral na trámy stropu a vůbec nemohl usnout.

V mysli se mu vynořovaly minulé události, jako by každá z nich byla střípkem jediného obrazu a všechny ty úlomky se skládaly do podoby Chu Wanningovy tváře, překrásné, ale chladné.

Po pravdě řečeno, Mo Ran nikdy nechápal, co k tomu člověku vlastně cítí. Poprvé ho viděl po rozkvetlým stromem před Nebeskou věží. Byl oblečený ve volném bílém šatu se širokými rukávy a jako jediný z dvaceti starších neměl tu podivuhodnou modrostříbrnou zbroj hory Sisheng.

Toho dne si roztržitě hrál s kovovým drápem, který držel v ruce, se skloněnou hlavou, jeho profil byl pevně vykreslený ale přesto jemný, vypadal jako velká bílá kočka, která se vyhřívá ve zlatém slunečním svitu. Mo Ran si ho zdálky prohlížel a nedokázal od něj odtrhnout oči.

Jeho první dojem z Chu Wanninga byl tak dobrý. Ale rozplynul se tváří v tvář lhostejnosti, trestům a hrubosti, které přišly potom. Byl celý pokrytý jizvami od zubů a drápů té kočky.

Sotva se držel při životě, když ho strýc zachránil z plamenů. Myslel si, že na hoře Sisheng bude mít mistra, který s ním bude zacházet se vcítěním, který se o něj určitě postará.

Navzdory tomu, jak moc se mu pokoušel zavděčit, jak moc se snažil, Chu Wanning to všechno přehlížel. Naopak, i za nejmenší chybu mu dal krutý výprask, takže vždycky odcházel s krvavými šrámy.

Později zjistil, že Chu Wanning jím z hloubi srdce opovrhuje, když o něm říká: „Jeho charakter vykazuje nedostatky, které nelze nijak zmírnit.“

To si o něm myslel ten muž, který stál po kvetoucím stromem v šatech bílých jako sníh?

Kdysi k Chu Wanningovi vzhlížel jako k chladnému srpku měsíce, z celého srce si ho vážil a miloval ho. Ale co byl on pro ten studený měsíc?

Žák nemá jinou možnost než se s tím smířit.

Lůza, která je lůzou až do morku kostí. Nedobré dítě, vychované v bordelu, malý špinavý zpustlík.

Mo Ran se smál a předstíral, že je mu to jedno, ale postupně začal Chu Wanninga nenávidět, záští smíšenou s neústupností.

Odmítal se s tím smířit.

Ta zášť den za dnem rostla, přesto stále Chu Wanninga dráždil svými pokusy získat jeho pozornost, jeho chválu, jeho obdiv.

Když ho v té době Shi Mei pochválil slovy: „to bylo dobré,“ málem se radostí vznášel.

Ale za to, aby mu Chu Wanning řekl alespoň: „není to špatné,“ by tehdy ochotně dal život.

Chu Wanning ho však nikdy nepochválil. Bez ohledu na to, jak moc se snažil, jak byl pilný, jak dobrý byl, ten chladný člověk mu nikdy nevěnoval víc než mírné kývnutí předtím, než svou tvář odvrátil.

Mo Ran to nakonec vzdal.

Nebesa vědí, kolikrát jen chtěl Chu Wanninga přimět, aby tu tvář otočil nazpět k němu, aby se na něj podíval a vzal zpátky to, že „jeho charakter vykazuje nedostatky, které nelze nijak zmírnit.“

Ale dokázal jen před Chu Wanningem klečet jako poslušný pes, sklánět hlavu a s největší úctou opakovat: „Tento žák bude mít mistrovo poučení na paměti.“

Pro Chu Wanninga byl Mo Weiyu lůzou až do morku svých kostí.

I když z něj byl mladý pán, bylo to stejně k ničemu.

Nakonec pochopil, že Chu Wanning pro něj nikdy nebude mít nic jiného než pohrdání. Tak to zůstalo i později, potom, co se přihodilo tolik věcí. Mo Ran se zmocnil hory Sisheng a potom se stal prvním císařem kultivačního světa. Před jeho temným praporem se všichni třásli strachem a neodvažovali se pronést jeho jméno jinak než šeptem. Nikdo už nevzpomínal na jeho pochybný původ, na jeho poskvrněnou minulost.

Už se nejmenoval Mo Weiyu. Byl jen Taxian Jun. Taxain Jun, pokořitel nesmrtelných.

Všichni ho nenáviděli tolik, že víc to už ani nešlo.

Zrůdný Mo Weiyu, kéž je zatracen na věčnost, kéž není nikdy vykoupen, kéž se nikdy neznovuzrodí. Taxian Jun, Mo Weiyu, Taxian Jun, Mo Weiyu, Taxian Jun.

Ta. Xian. Jun.

Co na tom sejde, když mají strach? Hora Sisheng se rozezněla burácením mnoha hlasů, které se ozývaly, když se mu přišly poklonit tisíce lidí před palác Wushan, všechny ty hlavy se před ním uctivě sklonily. „Kéž císař Taxian Jun žije věčně!“

Bylo úžasné.

Dokud mezi všemi těmi obličeji neuviděl Chu Wanningovu tvář.

Chu Wanningova kultivace už tehdy byla zničena. Byl spoutaný u vstupu do síně, nic než pouhý vězeň. Mo Ran již rozhodl, že ho popraví, ale nechtěl, aby Chu Wanning měl rychlou a snadnou smrt. Tak mu nechal na ruce a nohy nasadit okovy, do tepny na krku vyříznout malou ranku a zranění očaroval, aby se nezhojilo. Krev unikala krůpěj po krůpěji, život mizel kapku po kapce.

Slunce nad hlavou pálilo. Obřad korunovace byl v plném proudu a Chu Wanning zakrátko vykrvácí. Až zemře, Mo Ran se konečně osvobodí od své minulosti, proto na svou korunovaci záměrně načasoval jeho smrt. Až se Mo Ran stane pánem kultivačního světa, z Chu Wanninga bude jen bezduché mrtvé tělo. Všechno, co se stalo v minulosti se tím smyje. Dokonalé.

Ale proč, i před branami smrti, je ten člověk stále tak netečný? Stále tak pohledný, tak chladný… jeho tvář už byla úplně bílá, ale jeho výraz byl stále lhostejný. Hleděl na Taxian Juna bez úcty i beze strachu. Jenom s odporem, pohrdáním a -.

Mo Ran si pomyslel, že nejspíš zešílel. Nebo že zešílel Chu Wanning. Ten na nej totiž hleděl se soucitem.

Chu Wanning, sám poražený, na prahu smrti, s ním má soucit! On má soucit s ním, který stojí na samém vrcholu, vysoko nad všemi ostatními, který dosáhl neomezené moci. Jak se jen… jak se jen opovažuje!

Hněv, který se v něm hromadil více než deset let doháněl Mo Rana k šílenství, právě tady v Síni věrnosti – přejmenované na palác Wushan – před tisíci lidí, kteří se zde shromáždili, zahrnuly jej svými ovacemi a lichocením, náhle vstal, vykročil dolů po schodech; jeho černé šaty se vzdouvaly.

Před všemi těmi lidmi přistoupil k Chu Wanningovi, chytil ho za čelist, v tváři pokřivený, zlý úsměv.

„Mistře, dnešek přinesl tomuto žáku šťastnou událost, proč se neradujete?“

Tisíce lidí okamžitě ztichly.

Chu Wanning promluvil, nebyl ani ponížený ani pyšný, jen tvář měl studenou jako sníh: „Ty nejsi můj žák.“

„Mistr je tak bezcitný, Naše Výsost je zklamaná.“ Když to říkal, pronikavě se zasmál. „Já nejsem tvůj žák? A kdo mě tedy naučil kultivaci? Kdo mě naučil bojová umění? A ta má chladnokrevná krutost – kdo, mě jí jen naučil? Ty jizvy po bičování na mém těle, které už nikdy nezmizí, kdo mi je udělal?“

Přestal se usmívat, jeho hlas byl teď krutý, v očích měl studené světlo.

„Chu Wanningu, stydíš se, žes měl žáka jako jsem já? Jsem pro tebe příliš nízký, příliš špinavý? Zeptám se tě Chu Wanningu, zeptám se tě, co znamená: jeho charakter vykazuje nedostatky, které nelze nijak zmírnit?

Ztrácel sebeovládání a přeskakoval mu hlas, když se sklonil. „Nikdy jsi mě nepovažoval za svého žáka, nikdy sis o mně nemyslel nic dobrého. Ale já – ale já jsem tě kdysi skutečně považovat za svého učitele, vážil jsem si tě, miloval jsem tě! Ale proč jsi se ke mně vždy choval takto? Nikdy jsi mě ani slůvkem nepochválil, ať už jsem udělal cokoli, proč jsi pro mě nikdy neměl ani trochu uznání?“

Celé Chu Wanningovo tělo se zachvělo, jeho tvář byla ještě bledší. Zadíval se na Mo Rana a jeho fénixí oči se trochu rozevřely. Jeho rty se pohnuly, jako by se pokoušel mluvit, ale nevyšel z nich žádný zvuk.

Všichni, kdo kdysi žili na hoře Sisheng, už byli dávno pryč, z těch dávných dnů tu zbyli jen oni dva a dívali se na sebe.

Zdálo se, v tíživém tichu, které se rozhostilo, se Mo Ran uklidnil. Zavřel oči a když je znovu otevřel, měl na líci zase svůj ohavný úsměv, před kterým se všichni třásli hrůzou.

„Copak na mně mistr vždycky nezahlížel, nepovažoval mě za pouhou lůzu?“

Odmlčel se a přejel pohledem po tisících klečících lidí před svým palácem, kteří vypadali jako psi s nahrbenými hřbety, kteří ho uznali za svrchovaného vládce světa kultivace, který stojí vysoko nad prachem tohoto světa.

Mo Ran se usmál: „A co teď? Zeptám se tě ještě jednou, než zemřeš. Kdo je na tomto světě lůzou a kdo je vznešený? Kdo pokořil koho? Kdo nakonec zvítězil? Kdo prohrál?“

Chu Wanningovy řasy byly sklopené, jako by byl pořád zaskočený Mo Ranovým vyznáním, které zaznělo před okamžikem. Mo Ran ho chytil pod bradou a donutil ho zvednout hlavu.

V tu chvíli Mo Ran ztrnul.

Tehdy poprvé uviděl v Chu Wanningově tváři lítost. Ten výraz byl tak cizí, že Mo Ran ucuknul rukou, jako by se spálil.

„Ty…“

Chu Wanningova tvář byla plná bolesti jako by musel snášet nějakou trýzeň, která proniká až do kostí, muka, která mu trhají útroby na kusy. Jeho hlas byl velmi tichý.

Ten hlas unášel vítr a slyšel ho jen Mo Ran.

„Všechno to byla chyba tohoto mistra. Mo Rane, odpusť mi.“

Svět kolem ztichnul. Vanutí větru, šelestění listů, šustění šatů, to všechno bylo pryč. Zůstala jen Chu Wannigova tvář, která v k němu vzhlížela. Jako by byla to jediné, co na celém světě zbylo, to jediné, co zůstalo k vidění.

V tu chvíli mu myslí mohlo proběhnout tolik věcí: radost, pýcha, vytržení.

Ale na nic z toho nemyslel.

Napadla ho jen jediná, podivná myšlenka -.

Od kdy je vlastně… vyšší než Chu Wanning?

Tolik času uplynulo. Tolik se toho změnilo.

Mo Ran se zaváháním zašeptal: Co… co jsi to řekl?“

Ale Chu Wanning se jen usmál, úsměvem, jaký Mo Ran nikdy předtím nepoznal. Ve fénixích očích uviděl svůj vlastní pokřivený odraz.

Potom se ty oči pomalu zavřely a Chu Wanning se skácel dozadu. Mo Ran ho v téměř stejný okamžik chytil za ramena a vydal strašlivý výkřik, který zněl jako řev umírajícího zvířete.

„Chu Wanningu! Chu Wanningu, co jsi to řekl? Zopakuj to!“

Muž v jeho náručí neodpověděl. Jeho rty byly bílé jako hrušňové květy. Jeho krásná tvář vždy vypadala tak odměřeně, ale nyní těsně před smrtí zamrzla ve smutném úsměvu, koutky úst v jemné křivce. Tak v Mo Ranových vzpomínkách vypadala ta tvář, když ho poprvé uviděl pod Nebeskou věží.

Lehký, něžný úsměv.

„Chu Wanningu!“

Něžnost se roztříštila, uvadající květy jabloně haitang zasypaly zem. Konečně získal všechno, po čem toužil; vyšplhal až na vrchol a život svého mistra zadupal vlastníma nohama.

Ale co je to? Co je to!

Trýzeň a zloba v jeho hrudi se rozpínají. Co je to?

V Mo Ranově dlani se vytvořil obláček černé mlhy; se spěchem poklepával na dráhy Chu Wanningovy životní energie, aby zapečetil zbytky jeho života.

„Doufal jsi, že tě nechám takto zemřít?“ Mo Ranovy oči se vypoulily v krutém výrazu. „Ještě jsem s tebou neskončil. Chu Wanningu, mám s tebou nevyřízené účty, ještě jsem neskončil. Ještě jsem neskončil! Rozdrtím Xue Menga, zničím palác Taxue na hoře Kunlun, i všechny další, které jsi chtěl zachránit! Rozsápu je na kusy! Příště si to rozmyslíš!

Zapomněl na obřad, i na tisíce lidí, kteří zde stále klečeli. Jediným prudkým pohybem zdvihl muže, který již téměř vykrvácel, a s užitím techniky qinggong jediným skokem přelétnul zdvižený okraj střechy; jeho šaty se rozevlály, jako když orel roztahuje svá křídla. Skákal ze střechy na střechu a mířil k jižnímu vrcholku, přímo k Pavilónu rudých lotosů, k tomu místu, kde Chu Wanning kdysi žil.

Na tom místě je nashromážděno velké množství duchovní energie a je tam mnoho léčivých bylin. On Chu Wanninga přivede nazpět k životu.

Člověk musí žít, aby ho bylo možné nenávidět, když zemře, důvod k nenávisti zmizí. Zbláznil se snad předtím, když chtěl Chu Wanninga zabít vlastníma rukama? Kdyby Chu Wanning zemřel, co by mu na světě zbylo…

Ležel v posteli, na jazyku chuť vzpomínek.

Byla už hluboká noc, ale nemohl spát. Mo Ran vstal, opláchnul si obličej, vzal lampu a zamířil do Yanluovy síně.

Chu Wanning si určitě svá zranění ovázal jen ledabyle a potom sem přišel klečet, jako součást svého trestu. Mo Ran věděl, že je nesnesitelně tvrdohlavý a neústupný, a určitě ani chviličku neuvažoval o tom, jestli to jeho tělo může vydržet. Xue Meng ho stejně nemohl zastavit, ani kdyby se o to snažil.

Ale co teď? Ze Yanluovy síně bude světlo lampy určitě vidět a ze svíčky odkapává horký vosk.

Chu Wanning sedí zády ke dveřím, rovný jako kmen sosny.

Když Mo Ran uviděl jeho postavu, začal litovat, že sem vůbec chodil. Je hluboká noc. Co tu dělá? Přišel, aby se mohl dívat na Chu Wanninga? Zbláznil se snad? Ale už je tady, a asi by bylo hloupé se hned zase otočit a jít nazpátek.

Chvíli přemýšlel a pak sám se sebou uzavřel kompromis. Opatrně lampu položil na zem ke svým nohám. Neodejde, ale ani nepůjde dovnitř. Postavil se k oknu, opřel si lokty o dřevěný rám, hlavu si opřel do dlaní a pozoroval Chu Wanninga z dálky.

Bronzové zvonky, které visely z rohů střechy rozezníval vánek a vzduch byl plný noční vůně květin. Byli tam jen oni dva, jeden klečel a druhý stál, oddělení mřížovím okna, odříznutí tíživým tichem síně.

Kdyby se to stalo v jeho minulém životě, Mo Ran by prostě vkráčel do síně a rozkázal Chu Wanningovi, aby skončil se sebezpytováním a šel spát. Kdyby to Chu Wanning odmítl udělat, dokázal by ho znehybnit a odnést pryč i proti jeho vůli.

Jenže teď nemůže nikomu nic rozkazovat a ani nikoho k ničemu donutit. Není ani stejně vysoký jako Chu Wanning.

Mo Ran měl v hlavě zmatek. Sledoval toho muže oknem, ale ten si ho nevšiml. Neviděl Chu Wanningovu tvář a Chu Wanning neviděl tu jeho.

A tak bílá kočka celou noc klečela a ani se neohlédla.

A tak hloupý pes celou noc stál a ani se nepohnul.