„Hej, hej, už jste to slyšeli? Starší Yuheng bude tři dny klečet v Yanluově síni za trest, kvůli přestoupení řádu sekty.“

Druhého dne se v rámci ranní výuky žáci sekty shromáždili u Jeviště neřestí a ctností, aby tam meditovali. Všichni žáci byli dost mladí, těm nejstarším bylo sotva přes dvacet; a tiše sedět v meditaci se srdcem klidným jako jezerní hladina bylo pro ně takřka nemožné. Sotva se k nim učitel otočil zády, začali si mezi sebou šeptat.

Zprávy o tom, že Chu Wanning byl potrestán, se šířily jako požár. Žáci, kteří tomu včera přihlíželi, o tom dnes bez zábran klevetili.

„Aha, vy to nevíte? Museli jste včera jít do hor se starším Lucunem sbírat noční rosu z květů, jo? Tak já vám řeknu, o co jste přišli! V noci, v Síni nebeské čistoty tekla krev, prostě masakr! Starší Yuheng dostal přes dvě stě ran! Víc než dvě stě! Každá ta rána byla pěkně tvrdá, bylo to dost krutý!“

Žák ze sebe každou větu vychrlil s přehnaným důrazem. Lichotilo mu, že je v houfu mladších bratrů a sester ze sekty, kteří nad jeho slovy jen lapají po dechu.

„Dokážete si vůbec představit víc, než dvě stě ran železnou tyčí? Ani statný muž nemusí něco takového přežít, co teprve starší Yuheng. Ten nevydržel a několikrát ztratil vědomí! Náš mladý pán se z toho málem podělal, vrazil tam a začal se hádat se starším Jielü, že si nemůže dovolit staršímu Yuhengovi zkřivit ani vlásek, no to bylo divadlo…“

Zašklebil se v předstíraném znechucení, zvedl prst a zamával jím: „Sss.“

Jedna z mladších sester zbledla: „To ne! Starší Yuheng vážně omdlel?

„Mladý pán se opravdu pohádal se starším Jielü?“

„Tak proto starší Yuheng nepřišel ráno do hodiny… to je hrozné… co vlastně udělal?“

„Slyšel jsem, že v návalu vzteku zbil klienta.“

Takové klepy nepřetržitě doléhaly až k Xue Mengovým uším. Mladý pán z hory Sisheng zdědil ošklivou povahu svého mistra, ale naneštěstí pro něj nemluvili na Jevišti neřestí a ctností o potrestání staršího Yuhenga jenom jeden nebo dva lidé, ale úplně všichni. Z toho rámusu se mu načepýřilo peří, ale nemohl s tím vůbec nic dělat.

Xue Mengovi na čele nepřetržitě tepala žilka a Mo Ran téměř nepřetržitě zíval, protože v noci ani nezamhouřil oko.

Protože Xue Meng neměl po ruce nikoho jiného, obořil se na Mo Rana: „Ráno je nejdůležitější část dne, jak to, že ty se hned po ránu chováš jako líný prase! Učil tě snad mistr tohle?“

„Haa?“ zazíval Mo Ran a zamžoural očima. „Xue Mengu, to se tak nudíš, nebo co? Co mě učí mistr je jedna věc, ale kdo seš sakra ty? Prokaž staršímu bratranci trochu úcty, ty drzej spratku.“

„Můj starší bratranec je zasranej pes, a když na tom trváš, máš to mít!“ odsekl Xue Meng zlostně.

Mo Ran se smál: „Ty jsi ale ošklivé děťátko, být tak sprostý na staršího bratříčka. Mistra by to určitě ohromně zklamalo, kdyby se o tom dozvěděl.“

„Jak se opovažuješ mluvit o mistrovi? Proč jsi ho včera nezastavil, když šel ke kázeňskému soudu?“

„Mengmengu, blbečku, mluvíš o mistrovi, o Yuhengovi noční oblohy, Beidouovi nesmrtelnosti? Já bych chtěl vidět, jak ho zastavíš ty.“

Xue Meng vyplanul hněvem; zamračil se, vyskočil a vytasil meč. „Jak mi to do prdele říkáš?!“

Mo Ran si podepřel rukou bradu a zazubil se: „Mengmengu, buď hodný chlapec a pěkně se zase posaď.“

„Mo Weiyu, já tě zabiju!“ řval Xue Meng.

Shi Mei, který se zase ocitl mezi těmi dvěma a musel snášet jejich obvyklé půtky, dlouze a unaveně vzdychl, promnul si spánky a pokusil se soustředit na knihu: „Plň kotlík esencí slunce a esencí luny, po čase vznikne zlaté jádro. Řád nebes je však neměnný; život a smrt zůstanou navždy odděleny, tak jako hvězdy Shen na západě a Shan na východě odděluje celá rozloha oblohy.“

Tři dny uplynuly jako mrknutí oka. Chu Wanngův trest klečení a sebezpytování skončil. Teď ho podle předpisů čekaly tři měsíce omezení pohybu, kdy se nesměl hnout z hory Sisheng a musel vykonávat různé práce jako výpomoc v Sálu Meng Po, čištění sloupu na mostu Naihe, zametání schodů před branou a podobné úkoly.

Starší Jielü byl poněkud znepokojený: „Starší Yuhengu, abych pravdu řekl, myslím si, že tuto část trestu byste měl vynechat. Jste význačný mistr kultivace a činnosti jako mytí nádobí a utírání podlahy… jsou opravdu hluboko pod vaši úroveň.“

Ohleduplně nevyslovil to další, co si myslel: tento starý muž si není vůbec jistý, že opravdu zvládnete základní úkony jako zametání, vaření nebo praní!

Navzdory tomu se Chu Wanning přihlásil v Sále Mengpo bez stínu pochybností o svých dovednostech. Každý v Sále Mengpo, od poslední služtičky po hlavního kuchaře, zbělel hrůzou, jako by se blížil ukrutný nepřítel, když se dozvěděli, že Chu Wanning tu má za trest pracovat.

Chu Wanning přišel ve svém vlajícím bílém oděvu. Jeho pohledná tvář byla klidná a vyrovnaná a úplně postrádala jakýkoli výraz. Stačilo jen přidat mu pod nohy obláček a do ruky metlu z koňských žíní a vypadal by úplně stejně, jako nesmrtelní z obrazů.

Hlavní kuchař se Sálu Mengpo se cítil dost nesvůj, když měl takovému fešákovi nakázat, aby se pustil do čištění zeleniny a vaření. Jenže Chu Wanning si vůbec neuvědomoval, že ho považují za pohledného a prostě šel přímo do kuchyně. Lidé, kteří pracovali uvnitř, nemohli jinak, než ustoupit o krok, když na nich spočinul jeho studený pohled.

Chu Wanning šel rovnou k věci: „Co mám dělat?“

Hlavní kuchař si rozpačitě pohrával s obrubou svých šatů a potom se obezřetně zeptal: „Byl by starší Yuheng tak laskavý a očistil zeleninu?“

„Jistě.“

Hlavní kuchař si oddechl. Napřed si vůbec nemyslel, že se Chu Wanningovy jemné ruce hodí pro hrubou práci a že nejspíš nebude chtít dělat takové věci jako mytí zeleniny. Ostatní druhy práce, při kterých nehrozilo, že se jeden zamaže od hlavy až k patě, vyžadovaly alespoň nějakou zručnost a on se bál, že by je Chu Wanning nezvládl. Když viděl, jak Chu Wanning upřímně souhlasil s tím, že bude čistit zeleninu, řekl si, že se není čeho bát.

Ale jak se ukázalo, hlavní kuchař byl příliš naivní.

Před Sálem Mengpo protékal malý, čistý potůček. Chu Wanning s košem zelí v náručí zamířil k vodě, vyhrnul si rukávy a začal zelí omývat. Protože na tuto oblast dohlížel starší Xuanji, jeho žáci tudy občas chodili. Když uviděli, že tam Chu Wanning myje zeleninu, byli tak vyvedení z míry, že se sebe nedokázali vykoktat souvislou větu. Nejdříve si všichni protřeli oči, aby zjistili, zda je nešálí zrak a potom ze sebe vypravili: „D-dobré r-ráno, starší Yu-yuhengu.“

Chu Wanning na ně letmo pohlédnul: „Dobré ráno.“

Žáci staršího Xuanji se roztřásli a dali se na útěk.

Chu Wanning s nimi neztrácel čas a soustředil se na svoje zelí, které oplachoval a vracel nazpět do košíku. Omýval zelí se vší vážností, odtahoval list za listem a horlivě ho myl pořád dokola. Výsledkem jeho postupu bylo, že když se přiblížilo poledne, pořád mu zbýval plný koš zelí k umytí.

Kuchtíci v kuchyni čekali, úzkostně přecházeli sem a tam: „Co máme dělat? Když nepřijde s tím zelím, jak máme uvařit restované hovězí se zelím?“

Hlavní kuchař se podíval na oblohu; slunce už stálo vysoko. Řekl: „Nečekejte dál, udělejte dušené hovězí.“

Takže když se Chu Wanning vrátil, v Sále Mengpo se už dusilo hovězí a maso do sebe nasávalo bohatou chuť přísad. Bylo jasné, že zelí nikdo nepotřebuje. Chu Wanning objímal koš zelí, na kterém se tolik napracoval a nešťastně se mračil: „Proč jste mě poslali mýt zelí, když žádné zelí nepotřebujete?“

Hlavní kuchař se zpotil; vzal kus papíru, aby si otřel čelo a potom řekl něco, čeho litoval až do konce svých dní: „No, to proto, že jsme doufali, že by starší Yuheng mohl připravit tofu s dušeným zelím.“

Chu Wanning s kamenným obličejem držel své zelí a zadumaně mlčel.

Hlavní kuchař spěšně dodal: „Když starší nechce, je to v naprostém pořádku -.“

Než stihl dokončit větu, Chu Wanning ho neomaleně přerušil: „Kde máte tofu?“

„…Starší Yuhengu, vy… opravdu umíte vařit?“

„Něco snad umím. Mohu to zkusit.“

Když přišlo poledne, Sál Mengpo jako obvykle zaplnili hovorní a veselí žáci. Rozsadili se ve skupinkách po třech až pěti a když si zabrali místa, vydali se pro jídlo.

Pokrmy byly vždy chutné a vydatné; neočekávali, že by to dne mělo být jinak. Dušené hovězí bylo tak akorát, pikantní trhané vepřové mělo pěknou barvu i vůni, stažené vepřové proužky byly zlaté a křupavé a ryba na paprice byla krásně a lákavě červená. Žáci se seřadili do fronty, aby mohli zhltat svá oblíbená jídla a doufali že by jim kuchař mohl dát navíc žebírka ve sladkokyselé omáčce nebo jim rýži polít masovou šťávou či pálivou omáčkou.

První v řadě stáli jako vždy žáci staršího Lucuna. Klouček v jejich čele měl na nose velký nežit a byl celý nedočkavý na mapo tofu. Opatrně donesl svůj tác na konec fronty, a aniž by se podíval s kým to mluví, řekl: „Kuchaři, misku tofu.“

Kuchařovy světlé a elegantní ruce mu nandaly štědrou porci tofu. Jenže to nebylo mapo tofu, na jaké byl zvyklý. Miska byla plná jakési černé hmoty, která se jen obtížně dala pokládat za jídlo.

Žák vyděšeně vyvalil oči: „Co to je?“

„Tofu s dušeným zelím.“

Sál Mengpo se naplnil mumláním. Žák nečekal, až pozná hlas osoby, která mu odpověděla a nakvašeně prohlásil: „Zkoušel jsi uvařit elixír nesmrtelnosti? V kterým světě je tohle tofu s dušeným zelím? Já to nechci, vem si to zpátky!“

V polovině své tirády se konečně podíval na kuchaře, ale jakmile spatřil, kdo to stojí za pultem, začal se třást strachem a málem převrhnul svůj tác.

„Starší Yu-Yuhengu!“

„Hm.“

Žák se skoro rozplakal: „Ne… já… to je tak… já to tak nemyslel… já jen…“

„Když to nechceš jíst, vrať to,“ řekl Chu Wanning s kamennou tváří. „Neplýtvej jídlem.“

Žák mechanicky zvedl misku a prkenně jí podal Chu Wanningovi, potom se neohrabaně odporoučel. Teď už všichni věděli, že za pultem stojí Chu Wanning, a obvykle rušný Sál Mengpo se ponořil do ticha.

Žáci stáli tiše a spořádaně v řadě jako spráskaní psi a vyděšeně si plnili talíře. Uctivě kráčeli ke konci pultu, schlíple pozdravili staršího a utíkali pryč, jak nejrychleji uměli.

„Zdravím Vás, starší Yuhengu.“

„Hm.“

Dobrý den, starší Yuhengu.“

„Dobrý den.“

„Děkuji, že jste se obtěžoval, starší Yuhengu.“

Žáci byli přehnaně zdvořilí a úzkostlivý a Chu Wanning přijal všechny jejich pozorné pozdravy… ale nikdo už nechtěl tofu a zelí z jeho hrnce. Fronta se pomalu zkracovala a jídlo, které vydávali ostatní kuchaři, už bylo téměř pryč. Jedině hrnec před Chu Wanningem byl plný až po okraj, jídlo v něm vychládalo, a přesto nikdo nechtěl ani trošku.

Chu Wanningova tvář nic neprozrazovala, ale měl takový pocit… Celé ráno mu zabralo mytí zelí…

V tu chvíli vešli dovnitř jeho tři žáci. Xue Meng, který měl jako obvykle na sobě stříbrnomodrý stejnokroj a zbroj, k němu rázně přispěchal. Vesele přistoupil až k němu a řekl: „Mistře! Jak se vám daří? Bolí vás ta zranění?“

„Ne,“ řekl tiše Chu Wanning.

„Tak to je dobře,“ odpověděl Xue Meng.

Chu Wanning se na něj upřeně zadíval a z ničeho nic se zeptal: „Nedáš si tofu?“