Skrytý mezi tisíci širokých lotosových listů Mo Ran polekaně strnul, neschopný jediného pohybu, jako by do něj udeřil blesk. Měl dojem, že mu v hrudi něco puklo, po tváři se mu rozlil otřesený výraz.

V jako ohňostroj v něm vybuchly úlek, rozhořčení, žárlivost a hněv. Pohnul rty, ale nedokázal ze sebe vypravit ani slůvko. Ani nevěděl, proč tolik zuří. V hlavě měl jen jedinou myšlenku –

Jak se někdo opovažuje sahat na to, co patří Naší Výsosti?!

Chu Wanningu, ty falešná, pokrytecká kurvo! Jak se opovažuješ… jak se opovažuješ…

Úplně zapomněl, že s tímto Chu Wanningem nemá žádný intimní vztah. V tu chvíli ho opustil všechen rozum.

Koneckonců to trvalo deset let, celý život, od narození do smrti. Mohl to přehlížet a ovládat se, když byl při smyslech. Ale teď, když byl úplně zmatený, měl pocit, že Chu Wanning musí být jen jeho. Právě teď si vzpomněl, jak chutnají Chu Wanningovy rty, ani nemluvě o tom, s jakou vášní a touhou se proplétala jejich těla, jakou rozkoš zakoušel…

Po svém znovuzrození se tolik snažil na ty věci nemyslet.

Jenž teď viděl Chu Wanningova nahá záda, tu známou postavu se širokými rameny a dlouhýma nohama, vyrýsovanými svaly a útlými, ale pevnými boky, ponořenou v průzračné vodě…

Všechny vzpomínky a city, které se tolik pokoušel potlačit, ho bez varování zavalily. Byl úplně ochromený.

… A jeho tělo začalo odpovídat. Byla to taková ta nechtěná reakce, tak mohutná, že ji nedokázal zastavit. Jen se díval a z podbřišku mu stoupaly vlny žáru.

Než si uvědomil, co to vlastně dělá, už rozhněvaně zvýšil hlas a zakřičel: „Chu Wanningu!“

Chu Wanning měl tu drzost si ho nevšímat.

Na ty dvě osoby, které držely Chu Wanninga za ramena a podpíraly ho, nebylo kvůli mlze na hladině lotosového jezírka dobře vidět a on nemohl rozeznat jejich rysy. Stáli však velmi blízko u něj a jejich siluety splývaly.

Mo Ran stále křičel, vstoupil do vody, a brodil se k Chu Wanningovi – když se dostal blíž, poznal –

Ti dva „lidé“ byli ve skutečnosti roboti, sestrojení z kovu a cedrového dřeva.

A co hůř, vypadalo to, že používali lotosové jezírko, aby k Chu Wanningovi přenesli duchovní energii a když se Mo Ran bezohledně přihnal, narušil energetické pole…

Nebyl si jistý, jakou techniku Chu Wanning použil. Ten byl v bezvědomí a opíral se o roboty, z jejichž dlaní bez ustání proudilo do jeho zranění na rameni světlo. Bylo zřejmé, že se tu jde o léčbu.

Když Mo Ran narušil pole, světlo se rozptýlilo a k jeho zděšení se procedura začala obracet. Když světlo pohaslo, Chu Wanningova zranění se začala obnovovat. Jeho tvář se stáhla, vydal bolestný sten a vykašlal ohromné množství krve. Poté se mu všechny jizvy na těle začaly otvírat. Vytékající krev zabarvila jezírko do červena.

Mo Ran se zděsil. To byla Chu Wanningova technika obětování ducha květů! Pochopil, že možná… možná udělal strašnou chybu.

Chu Wanningova duchovní energie se skládala převážně z živlů dřeva a kovu. Složku duchovní energie ze živlu kovu, do které patřil i Tianwen, užíval k boji, kdežto duchovní energii tvořenou živlem dřeva používal k léčení.

Takové byla i technika obětování ducha květů. Chu Wanning dokázal využívat duchovní esenci rostlin k léčbě zranění. Nicméně, když její provádění narušila jiná osoba, duchovní esence rostlin se okamžitě rozplynula a na zranění to nemělo žádný hojivý účinek, naopak, zranění se ještě zhoršilo. V nejhorším případě mohla duchovní esence rostlin strávit Chu Wanningovo zlaté jádro.

Naštěstí byl Mo Ran za svého minulého života s technikou obětování ducha květů dobře obeznámen a okamžitě přerušil tok energie. Chu Wanning ztratil oporu robotů a začal se hroutit dopředu. Mo Ran ho zachytil a pevně sevřel.

Mistrova tvář byla bledá; rty měl promodralé, tělo studené jako led. Bez dalšího rozmýšlení ho Mo Ran vytáhl z jezírka. Zpola jej nesl a zpola vlekl, až se dostali do Chu Wanningovy ložnice, kde ho položil na lůžko.

„Mistře? Mistře!“

Několikrát na něj volal, ale Chu Wanning ani nemrknul. Vypadal jako mrtvý, jenom hruď mu mělce klesala a stoupala.

Když viděl Chu Wanninga v takovém stavu, připomnělo mu to minulost. Hrdlo se mu sevřelo a srdce se prudce rozbušilo.

V jeho minulém životě mu zemřeli dva lidé v náruči.

Shi Mei.

Chu Wanning.

První byl jedinou láskou jeho života, na kterou myslel ve dne v noci. Druhý byl jeho smrtelný nepřítel, se kterým po celý život zápasil.

Když zemřel Shi Mei, ze světa zmizel Mo Weiyu. A když zemřel Chu Wanning…?

Mo Ran nevěděl. Věděl jen, že tehdy cítil, jak je tělo v jeho objetí chladnější a chladnější. Neplakal ani se nesmál, radost i žal odešly.

Když Chu Wanning zemřel, Mo Weiyu nevěděl, že nějaký svět vůbec je.

Ve světle svíčky viděl Chu Wanningův nahý trup. Yuheng noční oblohy obvykle nosil takový oděv, který toho zakrýval co nejvíce. Nosil vysoké límce a pás si kolem těla omotával natřikrát; obraz důstojnosti a zdrženlivosti. Proto nikdo nemohl vidět, jaká zranění mu vznikla, když dostal svých dvě stě ran…

I když Mo Ran viděl rány na Chu Wanningových zádech v den, kdy byl potrestán, všechno, co věděl, bylo, že je ošklivě zraněný. Když v dalších dnech viděl Chu Wanninga stát na nohou a chodit, řekl si, že to nejspíš nebude tak vážné. Teď pochopil, že Chu Wanningova zranění byla daleko horší, než si vůbec představoval.

Pět ran, které způsobily drápy mistryně obřadů duchů, bylo otevřených, z nejhorších míst se šklebily bílé kosti. Zdálo se, že Chu Wanning nikoho nepožádal, aby mu pomohl zranění převázat a pokoušel se ošetřovat sám. Hojivou mast si nenanesl rovnoměrně a části, kam si nedosáhl už byly zasažené snětí a hnisaly. O modrofialových zhmožděninách po úderech železným prutem ani nemluvě. Ty mu pokrývaly celá záda, ani kousíček kůže nebyl nedotčený. Navíc se teď po neúspěšné duchovní léčbě všechny šrámy otevřely a zalily mu záda krví, která nepřestávala téci; bílá prostěradla pod jeho tělem zrudla.

Kdyby to Mo Ran neviděl na vlastní oči, nikdy by nevěřil, že člověk, který trval na tom, že bude čistit sloupy na mostě a vytvořil obrovskou bariéru, aby žáky schoval před deštěm, je ten samý, co leží tady před ním, zraněný tak těžce, že patří na pod nepřetržitou péči na ošetřovnu. Kdyby Chu Wanning nebyl v bezvědomí, Mo Ran by ho popadnul a pořádně s ním zacloumal a zeptal se ho –

Chu Wanningu, proč musíš mít tu svojí mizernou hrdost? Co se stane, když jednou v životě před někým ukážeš trochu slabosti? Proč jsi, sakra, tak příšerně tvrdohlavý? Jsi dospělý a neumíš se starat sám o sebe? Proč sám se sebou nezacházíš o trochu líp? Proč jsi někomu neřekl, aby ti pomohl s obvazováním? Jak je možné, že raději, než bys otevřel hubu a někomu řekl, ať ti pomůže, postavíš si ty svoje pitomé roboty, abys mohl provozovat tu svojí ještě pitomější léčbu. Chu Wanningu, to seš vážně úplnej blbec?!

V duchu mu nadával, ale současně se rychle pokoušel zastavit krvácení. Potom přinesl džber vlažné vody a omyl Chu Wanningova záda zborcená krví. Vzal nůž a opálil ho nad plamenem; rozhodl se odstranit všechnu svalovinu zasaženou snětí.

Nůž se zanořil do masa; Chu Wanning hlasitě zanaříkal bolestí a jeho tělo sebou trhlo.

Mo Ran ho pevně sevřel a rozčileně hučel: „ty nemáš co fňukat! Chceš mě proklít? Jestli ještě cekneš a vrazím ti ten nůž mezi žebra. Až bude po tobě, zaručeně tě už nic bolet nebude! Tím se to vyřeší!“

Tady a teď si Mo Ran dovolil odhalit svou pravou přirozenost, svou úpornou povahu a křičel na něj stejně, jako to dělával dříve.

Ale zanícených ran bylo moc, kůže byla bílá a odumřelá, Chu Wanning těžce dýchal, jak ji kousek po kousku odřezával. I když byl v bezvědomí, odmítal dávat najevo bolest, tělo, které bylo před chvílí omyté se však pokrylo chladným potem.

Mo Ran měl pocit, že to trvalo celé hodiny, než konečně nanesl mast a ovázal rány. Oblékl Chu Wanninga, našel silnou přikrývku a svého mistra, který už měl horečku, jí přikryl, a teprve potom ulehčeně vydechl.

Vzpomněl si, že lék od paní Wang je pořád v papírovém sáčku. Vstal a připravil misku odvaru. Potom se vrátil k Chu Wannigovu lůžku.

„No tak, musíš si vzít svůj lék.“

Jednou rukou ho nadzvedl a opřel si ho o rameno. Druhou rukou mu přidržel misku s lékem u rtů, napřed však do nápoje foukal a napil se, aby zjistil, jestli už lék dost vychladl.

Mo Ran se zašklebil: „Fuj, to je hořké.“ Nechal nápoj ještě chladit a potom dal Chu Wanningovi napít.

Chu Wanning spolkl sotva půl lžíce, pak už nemohl a všechno vykašlal, povětšinou Mo Ranovi na šaty. Ten věděl, že Chu Wanning nemá rád hořké tolik, že se dalo říci, že hořké přímo nenávidí. Jenže starší Yuheng byl umíněný jako mezek; kdyby byl vzhůru, jistě by bez řečí vypil celou misku jediným loknutím. Nanejvýš by se pak tajně sháněl nějaké sladkosti.

Naneštěstí byl teď Chu Wanning v bezvědomí. Nedalo se nic dělat, nemohl se přece zlobit na někoho, kdo o sobě neví. Musel to překousnout a trpělivě mu dávat pít po malých doušcích; dokonce mu občas otíral ústa.

Pro Mo Rana to nebylo nic těžkého. Vlastně ve svém minulém životě prožil určitou dobu, kdy musel takovým způsobem dávat Chu Wanningovi léky každý den. Jednou se tomu Chu Wanning dokonce bránil, tak ho nejdříve udeřil dlaní do tváře, potom ho chytil za bradu a hrubě přitiskl své rty na ty jeho, jazyk by vnikl do jeho úst plných kovové pachuti krve…

Mo Ran se na to usilovně snažil nemyslet, a tak pár posledních doušků moc uspěchal; Chu Wanning většinu zase vykašlal. Potom ho dost nejemně uložil zpět na lůžko a přikryl.

„Tohle dělám, protože jsem velkorysý. Ne, že se v noci odkopeš. Máš horečku, a ještě se nastydneš…“

Ještě něž to dořekl, rozčílil se a kopl do nohy postele.

„Vždyť je to jedno, proč se mám starat, jestli se nastydneš nebo ne! Doufám že jo. Doufám, že to bude příšerné a ty na to umřeš!“

Zvedl se a rozzlobeně vykročil.

Došel až ke dveřím, potom měl pocit, že na něco zapomněl, otočil se a přikradl se nazpět do pokoje. Když pochopil, co to bylo, sfouknul zapálenou svíčku a pak znovu vyšel ven. Tentokrát dorazil až k lotosovému jezírku. Uviděl, že rostliny zřetelně povyrostly a jejich květy se rozvinuly, když do sebe nasály Chu Wanningovu krev a životní energii a jeho podráždění ještě vzrostlo.

Teď už úplně rozčilený, prkenně vykročil zase nazpátek do ložnice, rukama máchal mimo rytmus chůze. Dusal jako starý rezavý robot a obkroužil celou místnost, než se nakonec rozpačitě postavil vedle Chu Wanningova lůžka. Pootevřeným bambusovým oknem proudilo měsíční světlo a ozařovalo Chu Wanningovu klidnou tvář. Měl bledé rty a trochu se mračil.

Mo Ran chvilku váhal a potom okno zavřel. Žije na místě, kde je dost vlhko a jeho zdraví neprospěje, když bude spát při otevřeném okně. Mo Ran se snažil donutit se k odchodu, a proto sám sobě přísahal: jestli ještě jednou projdu těmi dveřmi, tak jsem pes!

Když překročil práh, zaslechl tlumené žuchnutí. Chu Wanning se sebe právě shodil přikrývku.

Co má dělat, když ten člověk má ve zvyku ze sebe stahovat ve spánku přikrývky?

Ne, přece není pes. Šestnáctiletý císař Taxian Jun se ovládl a odešel. Neporuší své slovo a těmi dveřmi se rozhodně nevrátí!

Takže za nějakou chvíli –

Vznešený a mocný císař vlezl do pokoje oknem.

Zvedl z podlahy přikrývku a přehodil ji přes Chu Wanninga. Když slyšel Chu Wanningovo těžké, namáhavé dýchání a viděl, že se stočil do klubíčka v rohu postele a jeho záda se chvějí, hněv, který k němu obvykle choval, zmizel.

Mohl říci: dobře ti tak, ale srdce ho zabolelo. Posadil se na postel vedle Chu Wanninga a hlídal ho, aby se zase neodkryl. Bylo už pozdě, a na Mo Rana konečně začala dotírat únava z toho dlouhého dne. Hlava mu pomalu klesala a on usnul.

Ten spánek mu nepřinesl žádný odpočinek. Chu Wanning se neustále převracel a Mo Ran i přes závoj dřímoty vnímal jeho tiché sténání.

Ve spánku Mo Ran nemohl říci, kdy nebo jak se stalo, že se ocitl natažený na posteli vedle Chu Wanninga a držel chvějícího se muže v náruči. V polospánku ho objímal, jemně ho hladil po zádech a šeptal: „ššš, ššš, už to přece nebolí.“

Ve spánku měl Mo Ran dojem, že se vrátil na horu Sisheng svého minulého života, do prázdného a ponurého paláce Wushan. Po Chu Wanningově smrti už nikoho nikdy ve spánku neobjímal. Ať už za to mohla jeho spalující zášť, nebo přetrvávající náklonnost, v těch nekonečných studených dnech samoty, se mu ze vzpomínek na všechny to pocity svíralo srdce. Pohltily ho toužebné sny. Ale i když si to moc přál, Chu Wanning se nevrátil.

Poslední plamínek světla v jeho životě zhasnul.

Objímal Chu Wanninga celou noc. Mezi sny a mlhou spánku si občas jasně uvědomoval, že se znovuzrodil, jindy si myslel, že je zpátky ve svém minulém životě. Bál se otevřít oči. Bál se, že až se ráno probudí, uvidí vedle sebe prázdný polštář a zatažené závěsy. A že po zbytek svého života zůstane sám.

Byl si jistý, že Chu Wanninga nenávidí. Ale když ho držel v náruči, cítil, jak mu vlhnou oči.

To bylo to teplo, o kterém si dvaatřicetiletý Taxian Jun kdysi myslel, že jej ztratil navždy.

„Wanningu, to bude dobré…“

Všechno měl zamžené, hladil muže ve své náruči po vlasech a z úst mu vycházela taková něžná slova jako by byl tím Mo Ranem z minulosti.

Byl tak unavený, že ani nevnímal, co to říká a jak oslovuje druhého muže. Ta slova mu mimoděk vyklouzla a on o nich nepřemýšlel. Začal zhluboka dýchat a upadl do tvrdého spánku.

Přišlo ráno. Chu Wanningovy řasy se zatřepetaly, jak se probouzel. Díky vysoké úrovni jeho kultivace vysoká horečka, kterou měl v noci, už klesla. Chu Wanning pomalu otevřel oči zastřené spánkem. Když však chtěl vstát, shledal, že v posteli vedle něj někdo leží.

Mo, … Mo Weiyu?

Byl tak vylekaný, že se bál promluvit nahlas. Chu Wanning zbledl, ale za život si nemohl vzpomenout, co se minulou noc stalo. A co hůř, tím, jak se pohnul, probudil Mo Rana.

Mladík zazíval, svěží tvář mu pokrýval zdravý ruměnec. V ranním světle mhouřil oči, zadíval se na Chu Wanninga a zahuhlal: „Hm, … nech Naši Výsost ještě spát… ale když už jsi vzhůru, mohl bys mi uvařit rýžovou kaši s masem a vejci…“

Co je to za nesmysly? To mluví ze spaní?

Mo Ran měl mysl pořád zamženou, a když viděl, že Chu Wanning nevstává, aby mu připravil snídani, nenaléhal. Místo toho se usmál, přitáhl si Chu Wanninga k sobě a na rty mu vtiskl lehký polibek.

„Tak tobě se nechce vstávat, to nevadí. Naše Výsost měla moc ošklivý sen. V tom snu… ach… to je jedno.“

Vzdychl a objal zkoprnělého Chu Wanninga. Opřel si bradu o hlavu muže, kterého svíral svými pažemi a zamumlal: „Chu Wanningu, chci tě takhle držet ještě chvilku.“