Jedině Chu Wanning dokázal vyslovit něco tak ohromujícího, tak dech beroucího s takovým ledovým klidem.

Každý z jeho tří žáků si o tom myslel své.

Xue Mengovo uvažování bylo velmi prosté a dalo se shrnout do jediného výkřiku: Ááá!

Mo Ran nad věcí přemítal, hladil si bradu, vzpomínal na jisté události ze svého minulého života, a nakonec si řekl, že v tomto životě už určitě nechce Chu Wanningovu třetí zbraň znovu vidět.

Shi Mei vztyčil hlavu a v jeho velikých očích zazářilo světélko, možná obdiv nebo snad okouzlení: Tianwen jste získal u jezera Jincheng?“

„Hm.“

„Ty další dvě zbraně tedy…“

„Jedna z nich je také odtud, ta druhá už ne. Povaha zbraní nebývá tak divoká a nezkrotná, jak by se mohlo zdát, měly by být ovladatelné. Není žádný důvod k obavám.“

Xue Meng dychtivě vydechl: „Já bych rád viděl i ostatní mistrovy zbraně.“

„Stačí Tianwen,“ řekl Chu Wanning. „Bude nejlépe, když ty další dvě zbraně nebudu muset nikdy použít.“

Xue Meng neochotně přisvědčil, ale oči mu svítily. Chu Wanning si toho všiml; věděl, že Xue Meng je od přírody ctižádostivý a že se taková věc nedá snadno potlačit, ale naštěstí má srdce na pravém místě, takže, když se mu věnuje trocha péče, není třeba si dělat velké starosti.

Mo Ran stál stranou, pořád si mnul bradu, a strojeně se usmíval. Zbraň slouží k tomu, aby jinému vzala život a spravedlivý člověk se k něčemu takovému uchýlí až když už nezbývá žádná jiná možnost. Chu Wanninga však jeho spravedlnost, ať už v tomto nebo v minulém životě, dovedla jen do neštěstí.

Všechny ty žvásty o tom, že dobro a spravedlnost nakonec zvítězí nad zlem, to jsou jen slova napsaná na papíru, jenže ten pitomec to bral všechno vážně. Spolu s jeho výjimečným nadáním a bojovými schopnostmi mu to posloužilo jen k tomu, aby se z něj stal ubohý zajatec, hromádka kostí ve špíně.

Jeho přemítání přerušil Shi Meiův hlas: „Mistře.“

„Tento žák se doslechl, že stovky, ne-li tisíce lidí každý rok zlezou Jitřní horu, aby získali zbraň a snad jeden nebo dva z nich dokáží rozpustit led na jezeře Jincheng. V posledních několika letech se to nepodařilo vůbec nikomu. Kultivace tohoto žáka je nízká… vážně… není tu žádná vyhlídka na úspěch. A Ran a mladý pán jsou oba výjimeční, ale já bych tu asi měl zůstat a zdokonalovat se v základních dovednostech.“

Chu Wanning na to nic neřekl, jen jeho tvář, hladká jako z bílého porcelánu vypadala, jako by jí zakryla mlha, když se zamyslel.

V minulém životě Shi Mei také zahodil příležitost dostat se na Jitřní horu kvůli své nízké sebedůvěře. Když to Mo Ran slyšel, usmál se: „Zkusit to přece neuškodí. I když to třeba nevyjde, představ si, že je to jen výlet. Je to mnohem lepší než celé dny pořád jen trčet na hoře Sisheng, tak proč se nevydat do světa.“

Shi Mei však byl ještě více nesvůj: „Ne, já jsem opravdu moc slabý a na Jitřní hoře bude ohromná spousta lidí a když mě učedníci z jiné sekty vyzvou na souboj, já určitě prohraji a zahanbím mistra…“

Chu Wanning se na něj zahleděl: „To je to, čeho se opravdu bojíš?“

Jeho slova byla zvláštní, jako by se opravdu ptal, ale také jako by to byla jen řečnická otázka. Druzí dva nic nepozorovali, ale Shi Mei měl pocit jako by se mu do srdce vkrádal mráz a když zvedl zrak, jeho pohled se setkal s Chu Wanningovýma ledovýma očima.

„Mistře…“

Chu Wanningova tvář zůstala klidná, když řekl: „Tvým oborem je léčení a boj není tvoje silná stránka. Když tě s tím bude někdo obtěžovat, prostě odmítni, to není žádná hanba.“

Mo Ran se zazubil: „Shi Meii, neměj strach, máš přece mně.“

A tak se všichni tři sbalili a vyrazili na cestu. Cíl byl tentokrát daleko, až v horní kultivační oblasti. Jet na koni by bylo nesmírně namáhavé a Chu Wanning odmítal létat na meči. Proto cestovali pomaličku vozem. Dorazit do města na úpatí Jitřní hory jim trvalo déle něž deset dní.

Tři žáci už vystoupili z vozu, jen Chu Wanning ještě neměl chuť se zvednout, vyhrnul bambusovou zástěnu, která zakrývala okno vozu a řekl: „Zůstaneme tu přes noc. Zítra nás čeká ještě kousek cesty a budeme na Jitřní hoře.“

Jejich zastávkou bylo město Dai. Nebylo to nijak veliké město, ale bylo rušné a bohaté. Ženy tu chodily v hedvábí a nefritu a muži nosili drahý brokát. Město bylo zjevně daleko bohatší než ta nejbohatší sídla dolní kultivační oblasti.

Xue Meng mlasknul jazykem: „Podívejte se na ty zabedněnce z horní kultivační oblasti; z domů boháčů se line vůně masa a vína a chudáci hladoví a mrznou na ulicích.“

Ani Mo Ranovi se to nelíbilo, a tak se pro jednou se Xue Mengem nehádal. Místo toho s úsměvem na tváři o té věci zažertoval: „Věřte mi, já jim tak závidím. Být prostý člověk zde, i bez kultivace nesmrtelnosti, to znamená mít mnohem lepší život, tam dole u nás.“

Předtím než beze spěchu vystoupil z vozu, si Chu Wanning nasadil stříbrnou masku. Pozoroval zdejší shon, ale nebylo možné říci, nač vlastně myslí.

Xue Meng byl zmatený: „Proč si mistr vzal masku?“

„Toto je území sekty Rufeng z Linyi. Bude lepší, když tu svůj obličej nebudu ukazovat,“ odpověděl Chu Wanning.

Mo Ran viděl v Xue Mengově tváři narůstající zmatek a zavzdychal: „Malý fénixi, svou hlavu sis asi nechal doma, když jsi zapomněl, že mistr byl kdysi učitelem v sektě Rufeng.“

Jeho slova sice osvěžila Xue Mengovu paměť, ale miláček nebes rozhodně nehodlal připustit, že něco zapomněl. Místo toho zrudnul a obrátil oči v sloup: „Jistě že to vím! Ale mistr tam byl jenom hostujícím učitelem, není to tak, že by si ho koupili, nebyl žádný důvod, proč by od nich nesměl odejít. I kdyby ho tu lidé ze sekty Rufeng uviděli, co můžou dělat? Odvléct ho nazpátek?“

Mo Ran řekl: „Ty dubová palice, ty jsi o tom vážně nikdy neslyšel? Když mistr opustil sektu Rufeng, nikdo z dolní kultivační oblasti vlastně nevěděl, kam šel. Když se vydáme vymítat duchy a démony, a někdo se nás zeptá, u koho se učíme, neříkáme pokaždé jen to, že jsme z hory Sisheng, a o mistrovi nemluvíme?“

Xue Meng se na chvíli zarazil a pak mu to došlo: „Aha, takže, kde teď mistr žije je tajné? Ale mistr je přece tak silný, proč by se měl schovávat?“

„Já se neschovávám, já jen nechci, aby mě někdo pořád obtěžoval,“ řekl Chu Wanning. „Musíme najít nějaký hostinec.“

Přiklusal sluha s lesklou mastnou tváří: „Vítejte! Vznešení pánové se u nás zdrží?“

„Čtyři pokoje,“ řekl Xue Meng.

Sluha se křečovitě usmál a zamnul si ruce: „Je mi líto pane, ale všechny hostince ve městě jsou zaplněné a obávám se, že čtyři volné pokoje nemáme. Nespokojili by se laskaví pánové se dvěma?“

Nedalo se nic dělat, a tak se museli o pokoje podělit. Rozdělení pokojů však přineslo malou potíž.

„Já chci mít pokoj se Shie Meiem,“ prohlásil Mo Ran odhodlaně. Žáci spolu stáli v hloučku, zatímco Chu Wanning platil účet.

Xue Mengovi se to vůbec nelíbilo: „Jdi se bodnout!“

Mo Ran předstíral překvapení: „Cože? Já myslel, že se na mistra rád lepíš.“

„J-já ale přece vůbec nechci…“

K mistrovi choval tu nejhlubší úctu, ale zároveň z něj měl strach. Popravdě, sám nevěděl, jestli ho víc obdivuje, nebo se ho víc bojí.

Když Mo Ran viděl Xue Mengovu červenou tvář, potměšile se ušklíbl: „Mladší bratříčku, proč jenom mám takový dojem, že to není tak, že bys u mistra nechtěl spát, ale že se jen bojíš?“

Xue Meng divoce vyvalil oči: „Mistr mě přece nesní, tak čeho bych se bál!“

„Aha.“ Mo Ranův zlomyslný úsměv se rozšířil: „A víš, že mistr ve spaní mlátí lidi?“

Xue Meng se zajíknul a jeho tvář měnila barvu z bílé na fialovou a zase zpátky, až ho konečně něco napadlo a rozzlobeně odseknul: „Jak víš, co mistr dělá ve spaní! Ty už jsi s ním spal?“

To bylo dost dvojsmyslné, i když Xue Meng to tak jistě nemyslel. Mo Ran se v duchu dusil smíchem; nejenže Naše Výsost u něj spala, ale už se s ním i vyspala.

Ale opravdoví muži se nechvástají svými minulými úspěchy, a tak se jen pořád zubil: „Když mi nevěříš, tak to v noci můžeš sám vidět. A nezapomeň si vzít léčivou mastičku, budeš jí potřebovat.“

Xue Meng se skoro rozběsnil, ale Chu Wanning už zaplatil, krátce se zadíval na žáky a řekl: „Jdeme.“

Tři mladíci následovali mistra po schodech do patra jako tři ocásky. Před pokoji se zastavili a navzdory předchozímu hašteření všichni tři pokorně čekali, co řekne Chu Wanning. Jejich hádka ve skutečnosti vůbec nic neznamenala. Když došlo na opravdové rozdělení pokojů, všichni tři tiše stáli a čekali, jak rozhodne Chu Wanning.

Chu Wanning zaváhal a potom řekl: „Máme jen dva pokoje, kdo z vás…“

Zmlkl, cítil se nejistě.

Jak se jen zeptat: kdo z vás chce zůstat u mě?

To znělo opatrně a sebelítostivě. To se nehodí ke způsobům staršího Yuhenga.

Jak to má tedy říct?

Mo Weiyu, ty budeš se mnou. Tak?… To asi ne. Ještě mu chybí okovaná palice a tygří kůže a bude si připadat jako hanebný loupežník, který rodičům unáší nevinnou dceru. On je přece uznávaný mistr kultivace a musí si zachovat tvář.

Navíc, od té noci v Pavilónu rudých lotosů se oba cítili rozpačitě a vyhýbali se tomu, aby spolu zůstali sami. Chu Wanningova tvář byla jako zkamenělá, ale hlavou mu prolétávaly tisíce myšlenek. Uběhla dost dlouhá doba než konečně, klidně a rozvážně kývnul na Xue Menga.

„Xue Meng se ubytuje v pokoji se mnou.“

Překvapenému Mo Ranovi povadl úsměv na líci. Doufal sice, že Xue Meng zůstane s Chu Wanningem a on bude moci být se Shi Meiem. Ale když slyšel to rozhodnutí z Chu Wanningových úst, neočekávaně se cítil rozladěný.

Vůbec si to neuvědomoval, ale byl jako zatoulané štěně, které nevědělo o světě vůbec nic. Štěně potkalo člověka. Ta osoba k němu nebyla právě laskavá, ale každý den mu dávala kosti, aby se mohlo do sytosti nažrat. Toulavé štěně toho hlupáka nemělo rádo. Hryzalo kosti a pak si jen olízlo packy a bez přestání na něj štěkalo. Toho muže zkrátka nepovažovalo za svého pána. Jednoho dne, z důvodů, které štěně nechápalo, ten člověk přišel s miskou, ve které nebyly kosti, ale proso. Přiletěl nádherný pták s barevným peřím, sedl si tomu muži na rameno, zíral na něj svýma očima jako korálky a vychytrale se k němu lísal. Ten člověk se k němu otočil a začal ho hladit po peří a krmit prosem. Toulavé štěně bylo úplně ohromené.

Byl si docela jistý, že si Chu Wanning vybere jeho…