Té noci Mo Ran civěl na zeď; hlavu si podpíral rukama. Na druhé straně té zdi byl Chu Wanningův a Xue Mengův pokoj.

Shi Mei byl čistotný, a tak si na postel složil náhradní oblečení a šel dolů, požádat sluhu, aby mu ohřál vodu na koupání.

Zdi v hostinci rozhodně nebyly zvukotěsné. V tichu byl slyšet každý šelest v sousední místnosti.

Chu Wanning něco řekl, ale to nezaslechl zřetelně. Ale pak uslyšel Xue Mengův jasný a silný hlas:

„Je to moc těsné.“

Mo Ran nastražil uši jako pes a zavrtěl sebou.

Za zdí malý fénix řekl: „Mistře, nebolí to?“

„To je dobré, pokračuj.“

„Budu opatrný, ale řekněte, kdyby to bolelo.“

„Moc mluvíš. Dělej, nebo toho nech.“

Mo Ranovy oči se polekaně rozevřely. Jistě že mezi těmi dvěma se nemohlo nic stát, to je vyloučené, ale co je tohle za hovor? Co tam dělají?

Štěně přitisklo ucho na stěnu. Ozvalo se slabé zašustění šatů a když se zaposlouchal, uslyšel Chu Wanningovo tlumené zasténání.

Už mnohokrát předtím slyšel Chu Wanninga v posteli vydávat přesně stejné zvuky. Ten jeho mistr vůbec nerad dělal hluk, ať už to bylo opravdu příjemné nebo to hodně bolelo, raději si pokaždé hryzal dolní ret a polykal slzy. Musel pořádně přitlačit, aby se z jeho hrdla konečně ozvaly takové tiché vzdechy…

„Po-počkej.“ Chu Wanningův hlas byl hluboký a chraptivý. „Ne… tam mi nesahej.“

„Dobře.“ Xue Meng zaváhal a potom tiše řekl: „Takže… mistře, uděláte si to sám?“

Kam? Co to má znamenat? Kam mu to nemá sahat? Co si udělá sám? Co tam spolu dělají? Mo Ranova tvář potemněla.

Než si sám uvědomil, co dělá, už klepal na dveře sousedního pokoje. Zevnitř bylo slyšet uspěchaný šramot. Štěně se zamračilo ještě víc.

Zvedl hlas: „Mistře, co se to tam…“

Dveře se otevřely s pronikavým zavrzáním.

Za nimi stál Xue Meng, úplně oblečený a v ruce držel krví nasáklý obvaz. Přivřel oči a udiveně pohlédl na Mo Rana.

„Co chceš, proč uprostřed noci děláš takový rámus? Viděl jsi strašidlo, nebo co?“

Mo Ran hloupě otvíral a zase zavíral ústa. Zadíval se za Xue Menga a spatřil Chu Wanninga sedět u stolu, na kterém stála nádoba s mastí a čisté obvazy.

„Co jsi tady…“

Xue Meng do něj zabodnul pohled: „Přece ošetřoval mistra. Mistrovo rameno se ještě neuzdravilo. Obvazy se několik dní nevyměnily a některé rány jsou znovu zanícené.

Mo Ran se nepříliš chytře zeptal: „A co bylo moc těsné?“

„Moc těsné?“ Xue Meng se zamyslel až se mu z toho zkrabatilo čelo. „No, obvazy. Předtím byly moc utažené, slepila je zaschlá krev a skoro nešly sundat.“

Zmlkl a nedůvěřivě se zadíval na Mo Rana.

„Ty jsi nás špehoval?“

Mo Ran uhnul očima a snažil se zachovat si lítostivý výraz. „Nikdo vás nešpehoval! Zdi jsou tak tenké, že když se k nim přitiskneš, uslyšíš na druhé straně lidi dýchat. Klidně si to zkus, když mi nevěříš.“

„Vážně? Aha.“ Xue Meng přikývnul, ale za okamžik mu došlo, že tu něco nehraje: „Počkat, jako to víš? Ty se tiskneš ke zdem a posloucháš?“

„Mo Weiyu, ty seš pěkně divnej!“ zasyčel Xue Meng rozzlobeně.

Mo Ran podrážděně vyštěkl: „Kdo ví, jaký zvrhlosti jsi tady mohl mistrovi provádět!“

Xue Meng byl čistý jako lilie a o takových věcech nevěděl vůbec nic. Nechápal, o čem to Mo Ran mluví a vztekal se ještě víc: „Co to plácáš za pitomosti?“ Otočil se, aby si postěžoval: „Mistře, on…“

Chu Wanning přes sebe přehodil vnější šat, jednou rukou si přidržoval oděv a druhou si uhladil vlasy. Rozvážně přistoupil k Mo Ranovi, a od hlavy až k patě po něm přejel pohledem.

„Copak jsi chtěl?“

„Já… já slyšel…“ Mo Ran s námahou hledal slova: „Ehm, tamto, tak jsem si myslel, že vám Xue Meng třeba ubližuje…“

„Cože?“ Chu Wanning vůbec nevěděl o čem je řeč. „Kdo mi měl ubližovat?“

Mo Ran by si nejraději dal pár facek.

Když přišel nahoru Shi Mei, právě trapně zírali jeden na druhého.

„A Rane, co děláš před mistrovým pokojem?“

„Já…nn…,“ koktal Mo Ran, „to bylo, nn, nedorozumění.“

Shi Mei se usmál: „Dobře, a už se to vysvětlilo?“

„Jo, jo,“ řekl Mo Ran spěšně. „Shi Mei ty jsi byl za podomkem, aby ohřál vodu na mytí? Mistr se asi taky ještě nevykoupal, já tam zajdu, aby přinesli té vody víc.“

„To není potřeba,“ prohlásil Shi Mei. S úsměvem vytáhl čtyři bambusové destičky. „Sluha mi řekl, že nedaleko je horký pramen, u kterého hostinský postavil lázeň. Ty tabulky, to jsou vstupenky, vzal jsem pro každého jednu.“

Mo Ran si pomyslel, že on, ustřižený rukáv, by se s těmi třemi ostatními nejspíš koupat neměl. Xue Meng mu byl sice lhostejný, Shi Mei byl pro něj zas tak čistý a posvátný, že se ho neodvažoval pošpinit ani myšlenkou. Ale Chu Wanning… několik velmi blízkých setkání, které s ním od svého znovuzrození měl, ho utvrdilo v přesvědčení, že jestli toho uvidí nahého, asi se pomátne.

Mo Ran si zakryl tvář rukama: „Já nepůjdu.“

Xue Meng byl znechucený: „Ty se před spaním nemyješ? No, to je hnus!“

„Řeknu někomu ze služebnictva, ať mi přinesou horkou vodu nahoru,“ řekl Mo Ran.

Shi Mei byl překvapený: „Oni žádnou vodu neohřívají, protože všichni hosté chodí k horkému prameni.“

Protože mu nic jiného nezbývalo, popadl Mo Ran své náhradní oblečení a šel s ostatními k prameni. V tom hostinci se hodně snažili zavděčit se hostům, dobře totiž věděli, že většina z nich jsou kultivující, kteří míří s nadějí na získání zbraně k jezeru Jincheng a tak lázni dali název „Odraz úsvitu v jezeře Jincheng“, aby to přinášelo štěstí.

Mo Ran byl ze svých obav celý zdřevěnělý a neodvažoval se druhých dvou ani prstem dotknout. Chvatně se svléknul, omotal si pevně kolem pasu ručník a rychle se sám rozběhnul k prameni, aby si našel nějaké místo v ústraní.

Bylo už trochu pozdě, a tak se v lázni moc lidí nekoupalo, a ti co tam byli, byli docela daleko. S bílým ručníkem na hlavě se Mo Ran potopil a venku si nechal jen polovinu obličeje. Vydechnul a z vody vystoupaly bubliny.

První osoba, která skončila s převlékáním, s dlouhýma hladkýma nohama vyšla ven. Mo Ran se tam zadíval a vydechl úlevou. Naštěstí to byl jenom Xue Meng. Mladý pan Xue byl snad hezký, ale nebyl to Taxian Junův šálek čaje. Jejich pohledy se setkaly a Xue Meng na něj ukázal prstem: „Ty se ode mě drž dál!“

„Proč jako?

„Seš odporně špinavej.“

„Hehe,“ smál se Mo Ran.

Lázeň byla plná páry. Uplynul nějaký čas, Xue Meng se přestal drhnout a zakřičel: „Mistře, tady!“

Mo Ran, který byl zase pod hladinou až do půlky obličeje, se málem nalokal vody. Věděl moc dobře, že se tam nemá dívat, ale jeho oči tam stejně zabloudily.

Jediný pohled ho skoro zabil. Spolknul dva velké doušky vody z koupele. Nebyl čas se starat o to, jestli mu je zle, a ponořil se ještě hlouběji, takže nad hladinou měl jen oči.

Vůbec nečekal, že Chu Wanning a Shi Mei přijdou společně. Shi Mei byl štíhlý a křehký jako dívka, zahalený ručníkem, dlouhé černé vlasy mu zakrývaly ramena. To na něj se Mo Ran měl nejvíc toužit dívat, jenže pohled mu přeskočil jinam. Mo Ran ho přece ctil jako jasnou lunu na nebi a neodvažoval se na něj civět na veřejnosti.

Na druhou stranu Chu Wanning byl vysoký a ledově krásný, měl široká ramena a úzké boky, svalnaté tělo a pružnou jemnou pokožku. Vlasy měl vyčesané nahoru a svázané do uzlu a na sobě měl dlouhé bílé koupací šaty, které mu zakrývaly skoro celé tělo, vpředu však byly dost široké a odkrývaly velkou část hladké, pevné hrudi.

Jak se na něj Mo Ran díval, měl pocit, že se ve vodě utopí a uvaří zároveň.

Chtěl odvrátit zrak. Ale zrádné oči ho neposlechly, jeho pohled byl jako přišpendlený na jediném místě. Uši mu pomalu zčervenaly.

Přes hustou mlhu to vypadalo, jako když se Chu Wanning dívá na něj, nebo možná ne. Přes své obvazy vložil kouzlo na odpuzování vody a vstoupil do lázně. Jeho šaty se rozhrnuly a odhalily dlouhé a rovné nohy.

Už to nevydržel, zavřel oči a ponořil se pod vodu celý. Jeho odezva byla příliš prudká, i když ji zakryl ručník ovázaný kolem pasu…

Mo Ran cítil, že je to všechno strašlivě špatně.

On přece Chu Wanninga nemá rád, on Chu Wanninga nenávidí.

Ale tělo jako by si pamatovalo jejich horečnaté milování, jejich vášnivá objetí, která i kosti ze železa přetavila v něžnost, všechny ty nemožné věci, které se mezi nimi odehrály a tvář mu zrudla a srdce se divoce rozbušilo.

Ohryzek v krku mu poskakoval, v jeho nitru zuřila divoká bouře. Mo Ran měl slzy na krajíčku. Bylo to poprvé v životě, kdy pociťoval sám nad sebou zhnusení – proč je takový? Shi Mei stojí támhle, tak proč sakra šílí kvůli Chu Wanningovi?

I když se k sobě v minulém životě v objetí těsně tiskli, je to všechno pryč.

Ať už s Chu Wanningovým tělem zacházel jakkoli, udělal by totéž Shi Meiovi? Ne, to by bylo příliš ponižující a on si zasluhoval něco lepšího.

Mo Ran sklonil hlavu a hezkou chvíli se musel snažit, aby zahnal ty nečisté myšlenky a potlačil horkost v podbřišku. Vynořil se z vody a oklepal se, otřel si obličej ručníkem a otevřel zamžené oči.

Ocitnul se tváří v tvář Chu Wanningovi.

A co hůř, voda, kterou ze sebe otřepal, Chu Wanningovi nacákala do obličeje. Díval se, jak kapičky pomalu stékají dolů, k jeho ostrému černému obočí a potom přes něj ke krásným fénixím očím.

Bylo to strašné. Když se potopil a zadržoval dech tak samozřejmě nemohl vidět, co se děje kolem. Chu Wanning netušil, že Mo Ran je tady pod vodou. Vydal se sem, aby našel skříňku s parfémy. Ke skříňce se vůbec nedostal, protože mu někdo do tváře vyšplíchal vodu.

Horký pramen byl dost hluboký a voda měla velký vztlak. Mo Ran se pokusil ustoupit nazpátek, jenže místo toho uklouznul a spadl Chu Wanningovi přímo do náruče.

„Ach!“