Zbraň, která se ukrývala uvnitř Věčně toužící byl Tianwen, nebo přesněji, zlatá vrbová ratolest, která vypadala přesně jako Tianwen, včetně rýh na kůře; i proutky byly zapletené úplně stejně.

Toužit a nechápat; zlomí se křehká snítka jívy.

Když podával vrbovou haluz Mo Ranovi, měl Chu Wanning ve tváři zvláštní výraz, v jeho dlani se rozzářilo světlo. Přivolal Tianwen. Obě zbraně byly jako zrcadlové odrazy, nebyl mezi nimi sebemenší rozdíl.

Nikdo nečekal, že se stane něco takového, a ani Mo Ran nemohl uvěřit svým očím – jako někdo, kdo už nejméně tisíckrát musel snášet rány Tianwenu – by nikdy neuvěřil, že z jezera Jincheng získá úplně stejnou zbraň.

Co se to vlastně děje?

Všichni se zadívali na Gouchena Vznešeného.

Zdálo se, že Gouchen Vznešený je překvapený stejně jako oni: „To na světě současně existují dvě duchovní esence živlu dřeva?“

Xue Meng se zeptal: „A co je to vůbec ta duchovní esence živlu dřeva?“

„Ach, toto,“ vysvětloval Gouchen. „Jak všichni víte, ve světe existuje pět živlů. Během kultivace zlatého jádra se každý člověk spojuje s jedním nebo dvěma živly. Osoba, která je naplněna v největší míře nějaký živlem se stává duchovní esencí onoho živlu. Například bohyně Wushan byla duchovní esencí živlu země. Nicméně, obecně může existovat v jediném pokolení u každého živlu jen jediná duchovní esence – ale právě zde je duchovní esence živlu dřeva, které jsem daroval před mnoha lety první zbraň živlu dřeva.

Jeho pohled spočinul na Chu Wanningovi.

„Když jsem vytvářel pět nejmocnějších magických zbraní, zamýšlel jsem původně vyrobit jen jedinou zbraň pro každý živel. To se u čtyř z nich povedlo, ale magická zbraň živlu dřeva se na kovadlině rozlomila na dvě poloviny. Považoval jsem to za vůli nebes a ze dvou polovin vrbové ratolesti jsem vytvořil dvě zbraně. Byl jsem si však jistý, že tyto zbraně nenaleznou své majitele současně, proto jsem jednu z nich svěřil Ji Baihuovi a jeho brokátové skříňce, abych ji uchoval v bezpečí před všemi zlovolnými lstmi. Ale vůbec jsem neočekával…“

Gouchen potřásl hlavou a chtěl mluvit dál, když vrbová haluz v Mo Ranových dlaních vybuchla rudým ohněm; zlatý svit se změnil v divoký tanec šarlatových plamenů. Mo Ranova byla stále zmatený, a tak bez přemýšlení vykřikl: „A, sakra!“

Chu Wanning se ho pokusil umlčet, ale bylo už pozdě.

A tak se spolu s Gouchenem Vznešeným mohli jen s lítostí dívat na Mo Rana. Mo Ran brzy pochopil, co ty jejich pohledy znamenají.

Vzpomněl si: když magická zbraň změní barvu, znamená to, že přijala svého pána a žádá, aby jí pán pojmenoval…

Naneštěstí bylo pozdě. Mohli se jen bezmocně dívat, jak se na stříbrné rukojeti vrbové ratolesti pomalu objevují znaky, vyvedené v elegantní kaligrafii: Jianqui – A, sakra!

„Áááááááááá!“ vykřikl Mo Ran.

I když Xue Meng a Shi Mei nevěděli nic o tom, jak se dávají jména čarovným zbraním, brzy jim došlo, co se stalo. Xue Meng se otřásal smíchem, držel se rukama za břicho a téměř slzel: „Jenom ty dokážeš dát takové jméno! Hahaha, moc pěkné jméno, moc pěkné. Mistr má svůj Tianwen a ty máš Jianqui, hahahahaha!“

A protože Mo Ran už svou magickou zbraň měl, Xue Meng a Shi Mei si vybrali zbraně, které se jim líbily. Xue Meng si zvolil dlouhý meč a Shi Mei se rozhodl pro krátkou flétnu. Ani jedna z těchto zbraní však nezměnila barvu; zjevně je neuznaly za své pány. Ale to jim nevadilo; doufali, že se to nějak vyřeší později.

Tak se všichni v dobré náladě vrátili do domu k večeři. Gouchen Vznešený ještě nikdy předtím nepřivedl do jezera Jincheng žádné smrtelníky; velkoryse je pozval, aby se zdrželi přes noc a jako hostitel na nich v nejmenším nešetřil. Stoly se prohýbaly pod množstvím masa a vína a jejich veselí doprovázela hra na bubínek. Všichni se tam opili.

Gouchen musel zavolat komorníka, aby hosty doprovodil do jejich pokojů. Pokoje pro hosty přiléhaly ke zbrojnici. Obrovský strom Mo Ranovi připomněl Jinagui, který právě získal, nedokázal odolat a musel si zbraň prohlédnout.

Toužit a nechápat; zlomí se křehká snítka jívy.

Co ten liščí démon Ji Baihua opravdu věděl, proč to řekl a co mají ta slova znamenat? Byl trochu opilý, víno mu zakalovalo myšlenky a nic nedávalo smysl – pokud nebyla Věčně toužící rozbitá, tak jak ji mohl Chu Wanning otevřít?

Samozřejmě, že Chu Wanninga nemá rád. Stejně jako Chu Wanning určitě není hluboce zamilovaný do něj… to je přece k smíchu.

Když tak přemýšlel, ohlédl se po svém mistrovi. Jenže Chu Wanning se na něj nečekaně zadíval také. Jejich pohledy se setkaly a Mo Ran měl dojem jako by se jeho srdce zachvělo, jako by ucítil lehké, ostré bodnutí a zároveň ho zaplavil podivný hořkosladký pocit. Bez přemýšlení se na Chu Wanninga usmál, ale ten pocit trval jen okamžik a potom ho nahradila lítost.

Vždyť přece Chu Wanninga nesnáší, jak je tedy možné, že když se na něj podívá, cítí takový klid a zároveň vřelost?

Na druhou stranu Chu Wanning působil jako obvykle chladně a lhostejně. Když uviděl, že Mo Ran přivolal Jiangui, chvíli přemýšlel a poté přivolal Tianwen. Vykročil k Mo Ranovi.

Zdálo se, že Jiangui je ve špatném rozpoložení; vycítil blízkost druhé zbraně živlu dřeva. Zapraskaly rudé plameny a vyletěl oblak žhavých jisker; některé dopadly na Xue Menga; zdálo se, že chce předvádět svou sílu.

I když Tianwen zjevně také vycítil přítomnost něčeho podobného jemu samotnému, přijal již Chu Wanningovy způsoby do takové míry, že ačkoli byl stejně bojechtivý, jeho zlaté světlo nevybuchlo v zuřivé šarlatové plameny jako Jiangui, na místo toho postupně sílilo, a když ho jeho pán nezadržel, přerostlo v oslepující jas, jako by se rozhodl ukázat Jiangui vyrovnanost a klid s jakými výjimečná zbraň očekává boj.

Dvě magické zbraně, kdysi jediná ratolest.

Jedna nová, dosud nevyzkoušená v boji a druhá, která již prošla stovkami bitev. Jedna žhne rudým světlem, podobná netrpělivému a nezkušenému holobrádkovi, druhou obklopuje zlatý svit; je jako hrdý a domýšlivý mistr, který vystoupal na nejvyšším horu.

Chu Wanning se zadíval na vrbovou větévku ve své ruce a zamyšleně zabručel, poté své oči, zastíněné dlouhými, hustými řasami obrátil k Jiangui.

„Mo Rane,“ řekl.

„Mistře?“

„Vezmi svůj…“ Vyslovit jméno Jiangui – ho přivádělo do rozpaků. Chu Wanning se odmlčel a potom řekl. Vezmi svou vrbovou ratolest, utkáme se.“

Mo Ranovi se v hlavě všechno převracelo a pořád nic nechápal. Štípnul se do nosu a snažil se usmívat: „Prosím mistře, nežertujte, mějte ke mně ohledy.“

„Dám ti tři údery k dobru.“

„Já jsem vrbovou ratolest ještě nikdy neměl v ruce.“

„Deset úderů.“

„Ale-.“

Chu Wanning už nehodlal dál plýtvat slovy, trhnul zápěstím a stuha zlatého světla před ním zazářila jako blesk. Mo Ran, který měl strach z Tianwenu vepsaný až do morku kostí, se vyděsil a pozvedl Jiangui, aby ránu odrazil. Vrbové ratolesti rozťaly oblohu a poté se propletly jako dva bojující draci; vyletěl oblak zlatých a šarlatových jisker.

Mo Ran se nikdy neučil, jak takovou zbraň používat, ale dlouhou dobu sledoval Chu Wanningův způsob boje. Díky tomu a svému nesmírnému vrozenému nadání dokázal Chu Wanningův výpad přece jen odrazit.

V ledově chladné vodě jezera si vyměnil několik tuctů úderů. Chu Wanning se držel zpátky, přesto byl Mo Ranův výkon výborný a dalece překonal jeho očekávání.

Zlatý Tianwen a šarlatový Jinagui tančily a zanechávaly za sebou klikaté čáry světla; byla to velkolepá podívaná.

Vrbové pruty rozrážely dosud stojaté vody, čeřily je a rozdělovaly, zlatá a šarlatová se splétaly ve vyrovnaném zápasu, jako by se od sebe už nikdy nechtěly oddělit.

Chu Wanningův pohled byl plný chvály, ale Mo Ran, který jen lapal po dechu a sotva se po boji držel na nohou, si toho vůbec nevšiml.

„Tianwene, vrať se,“ řekl Chu Wanning.

Vrbová větévka, ještě před chvílí krutá a sveřepá zbraň, se poddala rozkazu, a jako tvrdý led, který roztává v zurčící jarní potůček, se vrátila do Chu Wanningovy dlaně.

Mo Rana z křečovitého nadechování rozbolela hruď, stále svíral Jiangui, který praskal červeným ohněm. Nohy mu vypověděly službu a on dočista nedůstojně spadnul na zadek, přímo na zem, tvářil se ztrápeně: „Dost, dost, mistr mne týrá.“

„… Dal jsem ti deset úderů k dobru.“

Mo Ran dotčeně zakňoural: „Deset úderů mohlo stačit jen těžko, a ani se stovkou úderů by to nebylo lepší! Au, moje ruce, asi mi upadnou. Shi Mei, Shi Meii, pomoz mi.“

Naříkal, Xue Meng se mu posmíval a Shi Mei se snažil, co jen mohl, aby je oba dva zklidnil.

Chu Wanning je mlčky sledoval a dál už nic neřekl.

Ve studených zelených vodách jezera to vypadalo, jako by se koutky Chu Wanningových úst pohnuly a vytvořily lehký, ale vřelý úsměv, jenže bylo to jen na okamžik a snad to bylo pouhé zdání. V další chvíli se obrátil, nonšalantně si dal ruce za záda a zadíval se na gigantický strom uprostřed nádvoří s tisíci svěšených větviček, ponořený do nevyřčených myšlenek.

Tu noc Mo Ran strávil v pokoji pro hosty s čistou a měkkou podlahou tvořenou bílým pískem, modrozelenými stěnami, které byly očarované, takže zářily paprsky světla, které pronikalo vodou. Okno bylo zpola otevřené, závěs z perel se pohupoval jako ve večerním vánku a stole stála lampa z perly, která svítí ve tmě; její záře dodávala pokoji zvláštní poklidnou náladu.

Uprostřed pokoje stála obrovská lastura, vystlaná hebkým saténem. Mo Ran se uložil do té nezvyklé postele a přivolal Jiangui. Sevřel zbraň v dlani a zadíval se na ní. Snad protože byl příliš unavený, usnul dříve, než si ji stačil pořádně prohlédnout.

Jiangui stočený na Mo Ranově hrudi tepal slabým červeným světlem, jako by upadl do spánku společně se svým pánem…

Mo Ran se náhle probudil, neměl ani tušení, jak dlouho předtím spal, ale cítil napřed ledový chlad a potom ostrou bolest v zápěstí.

Prudce se nadechnul, zvedl hlavu a pomalu se posadil. Podivná bolest v zápěstí se pomalu vzdalovala s tím, jak se mu projasňovalo vědomí. S úlekem zjistil, že na zápěstí má hluboký šrám pokrytý zaschlou krví.

Co se to děje?

Kde to jsem?

Mo Ranovy oči se široce rozevřely.

Náhle vystřízlivěl; zjistil, že se ocitl v temné a úplně neznámé místnosti se zdmi z kamene, s jediným úzký otvorem ve stropu. Studené jezerní světlo sem pronikalo jenom tímto otvorem, který byl široký sotva pár stop. Stěny měly šedozelenou barvu, byly vlhké a kluzké; ve slabém světle se leskly.