Když dostal takovou otázku, zatvářil se Mo Ran rozpačitě.

Chybí mi?

Navzdory hluboké, nepřekonatelné zášti z minulého života, mu Chu Wanning v tomto životě nijak neublížil. Naopak, neustále ho chránil před nebezpečím a kvůli němu byl od hlavy až k patě samý šrám a modřina.

Po dlouhé době se konečně zmohl na odpověď: „Ehm… pokaždé, když byl zraněný, bylo to jen kvůli mně…“

Když Chu Wanning viděl, jak se tváří, ucítil v srdci teplou jiskřičku. Chystal se Mo Ranovi něco povědět, ale zarazil se kvůli tomu, co řekl hned potom.

„Udělal toho pro mě až moc, a já jen doufám, že mu pomůžu, aby se rychleji uzdravil. Nechci mu toho dlužit příliš.“

Jiskřička tepla v jeho srdci zhasla. Chu Wanning chvíli stál na místě bez jediného pohybu jako zkamenělý a cítil se hrozně směšně. Mo Ran už mu řekl, že to jediné, co mezi nimi je, je vztah mistra a žáka. Je to jen jeho chyba, že se mu začala samým rozrušením točit hlava, když spatřil jen náznak naděje. Vrhnul se přímo do plamene jako noční motýl a skončil spálený na popel. Nemůže z toho nikoho vinit.

Chu Wanning se usmál; ten úsměv musí být ošklivý a smutný.

„Přeceňuješ to. Jsi jeho žák a nemůžeš mu nic dlužit. Všechno, co dělá, dělá ze své vůle.“

Mo Ran se na něj zadíval: „A ty – ty jsi ještě malý, ale máš řeči jako dospělý.“

Rozesmál se a pohladil Xia Siniho po hlavě.

Chu Wanninng se tomu nejprve smál, ale po chvíli se mu začaly drát slzy do očí. Přímo před sebou měl tu rozzářenou mladou tvář. Tiše řekl: „Mo Rane, já už si s tebou nechci hrát, nech mě být.“

Mo Ranova hlava byla z těch natvrdlejších a vůbec si nevšimnul, že malý bratříček se teď chová jinak. Navíc si zvykl vyvádět a šaškovat s „Xia Xinim“, takže neváhal a štípnul ho do té hladké dětské tvářičky. Mo Ran našpulil rty a zapitvořil se: „Pffft, copak bratříčka zase rozzlobilo?“

Chu Wanning zíral na obraz dítěte který se odrážel v jeho očích, dítěte s ošklivým úsměvem na zčervenalé tváři, které vypadalo jako nějaká malá legrační příšerka.

„Přestaň.“

Mo Ranovi nic nedošlo a škádlil ho jako obvykle: „Dobře, dobře, jen se nehněvej, už nebudu říkat, že si hraješ na dospělého, hm? No tak, udobříme se, říkej mi zas starší bratříčku…“

„Už mě nech.“

„Buď hodný, říkej mi starší bratříčku a já ti koupím vonokvětkový koláč.“

Chu Wanning zavřel oči, řasy se mu slabě chvěly a pak konečně zajíkavým hlasem promluvil: „Mo Rane, já si nedělám legraci, já už si s tebou vážně nechci hrát. Můžeš mě nechat na pokoji?“

Svraštil čelo; tenká obočí se skoro spojila. Slzy mu netekly jen proto, že pevně zavřel oči, ale hlas měl plačtivý: „Mo Rane, to bolí…“

To bolí, nosit ve svém srdci jediného člověka, proto to pečlivě ukryl co nejhlouběji. Nevadí, že ho ten člověk nemá rád, stačí, že na něj může myslet, ochraňovat ho, nevadí, že ho nemůže mít, nic z toho nevadí.

Ale ten člověk dává všechnu svou laskavost a něhu jiným a pro něj má jen bodavé ostny a trny. Nosí ho v srdci a kdykoli se pohne, jeho srdce začne krvácet. Den za dnem se objevují nové rány, a ty staré se ani nestačí zahojit.

Chu Wanning věděl, že i když nebude usilovat o jeho náklonnost, každý okamžik, kdy jej nosí ve svém srdci, ho jen zraňuje. Nevěděl, jak dlouho ještě dokáže tu bolest snášet, nevěděl, kdy se konečně zhroutí.

Mo Ranovi konečně došlo, že něco není v pořádku a přestal ho škádlit. Bezradně ho pohladil po zrudlé tváři.

Chu Wanning si pomyslel, že být v těle dítěte nakonec není tak špatné. Přinejmenším může bez cavyků dát najevo, co mu není po chuti a může ukázat i svou zranitelnost.

Přinejmenším on má o něj trochu starost.

V okamžiku tu byl Nový rok. Na hoře Shisheng panoval tou dobou největší shon. Všichni žáci měli plné ruce práce s vylepováním červených talismanů a zametáním sněhu. Vrchní kuchař v Sále Meng Po byl od rána do večera v jednom kole, jak připravoval pochoutky na slavnost konce roku. Ani starší nezůstávali pozadu a pilovali kouzla, kterými chtěli přispět k novoroční zábavě. Například starší Tanlang proměnil jezírko plné vody na jezírko plné dobrého vína, starší Xuanji vypustil do všech koutů tři tisíce ohnivých myší, které choval, aby každému přinesly trochu tepla a světla a zahnaly zimu. Starší Lucun očaroval sněhuláky, které všichni stavěli, takže pobíhali kolem hory a na každého, koho potkali pokřikovali: „Šťastný Nový rok!“

Nikdo neočekával, že by se starší Yuheng přidal. Ve skutečnosti byl pořád v ústraní. Byl pryč už dlouho a od začátku se nikomu ani neukázal. Xue Meng stál u okna, s tváří obrácenou vzhůru sledoval, jak se z nebe snášejí květy jabloně haitang a řekl, jako by ho něco trápilo: „Zítra už budeme pryč. Vypadá to, že už ho před odjezdem neuvidíme… Zajímalo by mě, co mistr asi teď dělá?“

„Určitě kultivuje,“ řekl Mo Ran s ústy plnými rozkousaného jablka. „Když o tom mluvíme, všichni starší mají dnes večer něco předvést. To je hloupý, že tu mistr není. Kdyby tu byl, musel by taky něco ukázat. Zajímalo by mě, co by to bylo.“

Mo Ran se začal smát a pak řekl: „Možná by zahrál scénku ‚Jak se rozzlobit‘, co?“

Xue Meng se na něj zadíval: „A co třeba hru ‚Jak zbičovat Mo Weiyua k smrti‘?

Byl Nový rok a Mo Ran se proto na Xue Menga za jeho drsné žertování nezlobil. Pak si na něco vzpomněl: „No jo, viděl jsi dneska našeho mladšího bratříčka?“

„Myslíš Xia Siniho?“ odpověděl Xue Meng. „Neviděl jsem ho, ale je to žák staršího Xuanjiho. Xuanji je tak hodný, že ho nechává, aby za námi chodil každý den. Jenže hádám, že kdyby na nás nalepil i při novoroční slavnosti, jeho mistr by nejspíš byl vzteky bez sebe.“

Mo Ran se zasmál: „To se vsadím.“

Paprsky zapadajícího slunce nad Pavilónem rudých lotosů ohlašovaly příchod večera. Chu Wanning držel v ruce pilulku a pozorně si ji prohlížel. Xue Zhengyong seděl proti němu a naléval si čaj, i když mu Chu Wanning žádný nenabídl. Vzal si i křupavé pečivo z podnosu, s etiketou si zbytečně nelámal hlavu.

Chu Wanning se po něm podíval, ale Xue Zhengyong klidně žvýkal: „Yuhengu, už jste si to prohlédl? Tanlang snad může mluvit hrubě, ale zcela jistě nemá žádné špatné úmysly. Určitě vám nechce ublížit.“

„… Vůdce sekty, co to říkáte,“ odpověděl Chu Wanning. „Jen jsem přemýšlel o tom, proč starší Tanlang, když už se obtěžoval vyrobit pilulku, která mi umožní získat nazpět mou dospělou podobu na jeden den, nevyrobil těch pilulek víc? Mohl bych je prostě užívat, kdykoli bych potřeboval.“

„Ach, to není tak jednoduché,“ řekl Xue Zhengyong. „Suroviny na její výrobu jsou nesmírně vzácné, a Tanlangovi potom, co udělal tři, už všechny složky došly. To není dobrý nápad.“

„Chápu,“ odpověděl Chu Wanning zahloubaně. „Když to tak je, vyřiďte mu prosím moje poděkování.“

„Haha.“ Xue Zhengyong mávnul rukou: „Jste si vlastně dost podobní, vy dva, tvrdá slova, ale ne tvrdá srdce.“

Chu Wanning na něj vrhnul ostrý pohled, nic však neřekl. Nalil si šálek čaje a spolknul lék, který mu měl vrátit jeho původní podobu. Xue Zhengyong se právě natahoval po dalším kousku koláče, když mu Chu Wanning odstrčil ruku.

„Co?“ vydechl nespokojeně vůdce sekty.

„To je moje,“ prohlásil Chu Wanning.

Když se na hoře Sisheng setmělo, všichni žáci se jeden po druhém začali trousit do Sálu Meng Po. Každý ze starších se posadil se svými žáky a začali společně válet těsto a dělat z něj knedlíčky. Sněhuláci i ohnivé myši se prodírali zástupem a nosili sůl, mletý červený pepř, mísy nasekané jarní cibulky a spoustu dalších věcí.

U každého stolu bylo živo, ozýval se hovor a smích. Stůl staršího Yuhenga však byl výjimkou. Všichni žáci tu seděli, ale jejich mistr chyběl.

Xue Meng se rozhlédl kolem dokola a vzdychl: „Stýská se mi po mistrovi.“

Shi Mei mu odpověděl se vší svou laskavostí: „Copak nám mistr před pár dny neposlal dopis, máme si užít všechny slavnosti a potom pilně pracovat na své kultivaci, až budeme u Pramene broskvových květů, a hned jak se vrátí z ústraní, tak se na nás přijde podívat?“

„Řekl, že hned jak se vrátí z ústraní…“

Xue Meng smutně zavzdychal a jeho pohled lhostejně zabloudil ke dveřím síně, najednou se napřímil a rozevřel oči, takže připomínal kočku, a sledoval dveře.

Xue Mengova tvář napřed zbledla a potom zčervenala, byl tak vyvedený z míry, že nemohl ani pořádně promluvit.

„To je… to je… to je…“

Mo Ran si myslel, že nějaké vzácné zvíře, které choval starší Xuanji uteklo a že se pěkně rozproudí zábava a Xue Meng je tak překvapený, protože je nezkušený a propadá panice. Rozesmál se: Tak co? Podívej se na sebe, vypadáš, jako bys viděl nesmrtelného, tak co je t…“

Se smíchem se otočil a podíval se. Nedokázal dokončit větu.

Venku, v zasněženém soumraku, stál Chu Wanning, ve svých bílých šatech a jasně červeném plášti. Elegantně se obrátil, aby odložil deštník z naolejovaného papíru a smetl ze sebe sníh, potom vzhlédl; jeho řasy se zvedly a odkryly pár jasných, úzkých fénixích očí; jeho pohled se upřel na ně.

Když Mo Ran přišel k sobě, zjistil, že mu srdce divoce buší, dlaně má vlhké potem a skoro přestal dýchat.

Hovor v Sálu Meng Po postupně utichl. Když se v Sálu Meng Po objevil Chu Wanning, žáci se obvykle neodvažovali dělat hluk. Tím méně nyní, když předtím strávil dlouhou dobu v ústraní. Najednou se objevil v zimní noci uprostřed novoroční slavnosti. Jako by ho sníh a mráz zkrášlily; jeho tvář byla najednou jemnější a pohlednější, jeho obočí temnější a ostřejší.

Mo Ran vstal a zamumlal: „Mistře…“

Xue Meng vyskočil a rozběhl se dychtivě jako kotě k Chu Wanningovi. Vykřikl: „Mistře!“ a vrhnul se mu do náruče.

Chu Wanningovy šaty byly ledově studené díky štiplavému mrazu venku, ale Xue Meng se tvářil, jako by z jara objímal kvetoucí broskvoň, nebo ohřívadlo na konci podzimu. Xue Meng hlasitě vykřikoval: „Mistře, konečně jste vyšel ven! Myslel jsem, že vás nebudu moci před odjezdem vidět, ale vy nás máte tak rád! Mistře, mistře…“

Shi Mei také přistoupil, uctivě se uklonil, tvář rozzářenou radostí: „Blahopřeji mistrovi k návratu z ústraní.“

Chu Wanning pohladil Xue Menga a kývl na Shi Meie: „Tento mistr se trochu opozdil, ale Nový rok přivítáme společně.“

Posadil se ke stolu s Xue Mengem po boku a s Mo Ranem naproti.

Když rozruch vyvolaný Chu Wanningovým pozdním příchodem opadl, jeho tři žáci se vrátili ke svým obvyklým zvyklostem a seděli zpříma a mlčky jako mistr. Kolem jejich stolu se rozhostilo podivné ticho.

Na stole byla mouka, maso, vejce a spousta dalších ingrediencí, včetně nově vyražené měděné mince.

Mo Ran z nich měl největší kuchařské znalosti, a tak se dohodli, že jim bude radit.

„Dobře, ale pak mi to proplatíte,“ smál se Mo Ran. „Ví někdo z vás, jak se dělá těsto?“

Nikdo neřekl ani slovo.

„… Jo, tak já ho udělám,“ řekl Mo Ran. „Shi Mei, nejlepší plněné knedlíčky vaříš ty a tohle bude stejné. Tak můžeš udělat náplň.“

Shi Mei chvíli otálel a pak řekl: „To… to není úplně stejné, já mám strach, že se mi to nepovede.“

Chu Wanning tiše odpověděl: „Neboj se, pokud to bude možné jíst, úplně to stačí.“

Shi Mei se usmál: „Tak dobře.“

„Xue Mengu, ty dojdi pro vodu, nebo nám můžeš pomoct vyhrnout rukávy, ale do vaření se nepleť.“

„Pokud jde o mistra,“ řekl Mo Ran a zazubil se, „posadil by se mistr laskavě stranou a dal by si šálek čaje?“

„Já budu balit knedlíčky,“ opáčil Chu Wanning chladně.

„Co?“ vykřikl poplašeně Mo Ran, který měl dojem, že asi ohluchl na obě uši. „Co že to chcete dělat?“

„Řekl jsem, že budu balit knedlíčky.“

Mo Ran si pomyslel, že by bylo mnohem lepší, kdyby opravdu ohluchl.