I když Chu Wanningův způsob balení knedlíčků byl nešikovný, konečný výsledek nebyl špatný. Knedlíčky uhnětené těmi dlouhými prsty byly pěkně kulaté a utěšeně přibývaly na stole.

Všichni tři žáci byli úplně ohromení.

„Mistr opravdu umí vařit knedlíčky…“

„Nezdá se mi to?“

„Jde mu to pěkně od ruky.“

„Ty jo…“

Jejich šeptání a mumlání neuniklo Chu Wanningově sluchu. Chu Wanning sevřel rty, jeho řasy se nepostřehnutelně zachvěly a ačkoli nasadil kamennou tvář jako obvykle, uši mu zrůžověly.

Xue Meng si neodpustil otázku: „Mistře, vy vaříte knedlíčky poprvé?“

„Hm.“

„Jak to, že se vám tak povedly?“

„… Je to podobné jako když stavím roboty, prostě složím pár záhybů, nic na tom není.“

Mo Ran ho sledoval přes dřevěný stůl a postupně ho pohltily vzpomínky. Ve svém minulém životě viděl Chu Wanninga vařit jen jednou, bylo to po Shi Meiově smrti. Toho dne odešel do kuchyně a tam pomalu a neobratně balil plněné knedlíčky, jaké nejlépe vaříval Shi Mei. Než je stačil dát vařit do hrnce, Mo Ran, který úplně ztratil rozum, je všechny naházel na zem; sněhově bílé knedlíčky se rozkutálely po podlaze.

Mo Ran si nedokázal vzpomenout, jestli ty knedlíčky byly kulaté nebo zploštělé, pěkně tvarované, nebo nepovedené. Jediné, na co si pamatoval, bylo to, jak se Chu Wanning tvářil, když se na něj beze slova díval, se čmouhami od mouky na obličeji a vypadal tak zvláštně, rozpačitě a zároveň trochu hloupě…

Mo Ran si myslel, že se rozzlobí, ale Chu Wanning na konec neřekl nic, jen se sehnul a se skloněnou hlavou mlčky posbíral zašpiněné knedlíčky jeden po druhém a hodil je mezi odpadky.

Co se v tu chvíli asi honilo Chu Wanningovi v hlavě?

Mo Ran to nevěděl; nikdy o tom ani nepřemýšlel, nechtěl o tom přemýšlet, popravdě se o tom přemýšlet bál.

Všechny knedlíčky byly zabalené a malý sněhuláci je odnesli uvařit do kuchyně. Podle zvyku Chu Wanning do jednoho z nich schoval měděnou minci; ten kdo jí dostane bude mít štěstí.

Netrvalo dlouho, a sněhuláci se vrátili s uvařenými knedlíčky a s pálivou a kyselou omáčkou na dřevěném podnosu.

Xue Meng řekl: „Mistře, prosím, vy první.“

Chu Wanning neodmítl. Vzal hůlkami jeden knedlíček a položil si ho do misky, ale nesnědl ho, namísto toho vzal ještě tři další a dal je Xue Mengovi, Mo Ranovi a Shi Meiovi.

„Šťastný Nový rok,“ řekl Chu Wanning tiše.

A tak se stalo, že Mo Ran kousnul do měděné mince, která byla ukrytá v jeho prvním knedlíčku. Vůbec to nečekal a skoro si vylomil zub. Když Shi Mei viděl jeho obličej, rozesmál se: „A Ran bude mít letos určitě velké štěstí.“

„Pes bude mít štěstí,“ odfrkl Xue Meng.

Mo Ran se slzami v očích šišlal: „Miftfe, nejfte vy af mof dofrý fe fybírání knedlífků, jaf to fe fned f tom frfním…“

„Mluv pořádně,“ napomenul ho Chu Wanning.

„Koufnul fem fe do jafyka.“

Mo Ran si hladil tvář, napil se čaje, který mu podal Shi Mei a sotva bolest trochu ustoupila začal hned žertovat: „Hahaha, nebylo to tak, že si mistr zapamatoval, ve kterém knedlíčku je ten penízek schovaný, a dal ho schválně mně?“

„Ty máš ale nápady,“ odsekl chladně Chu Wanning, sklonil hlavu a začal jíst.

Mo Ran si nebyl jistý, jestli si to jen nepředstavuje, ale ve světle svíček se zdálo, že Chu Wanningovi zrudnul obličej.

Po knedlíčcích následovala opravdová, bohatá večeře, kterou uvedl hlavní kuchař. Stůl zakryly podnosy plné masa a ryb.

V Sálu Meng Po bylo ještě víc živo než předtím. Z čestných míst Xue Zhengyong a paní Wang poručili sněhulákům, aby ke všem stolům roznesli červené obálky.

Malý sněhulák vytrvale narážel do Chu Wanningova kolena a kamínky, které měl místo očí se protáčely, jak na něj upřeně zíral.

Chu Wanning zamrkal: „Hm? Já jsem také něco dostal?“

Vzal červenou obálku, a uvnitř našel hrst zlatých lístků. Nevěděl, co na to říci, podíval se na Xue Zhengyonga, ale uviděl jen jak se na něj ten obhroublý chlapík zubí a zvedá číšku s vínem k přípitku.

Jak hloupé.

Ten Xue Zhengyong je opravdu tak… opravdu…

Chu Wanning ho chvíli pozoroval, a nakonec se neubránil úsměvu, který mu vyklenul koutky rtů. Pozvedl vlastní pohár, pokynul vůdci sekty a vyprázdnil ho jediným douškem.

Chu Wanning rozdělil zlaté lístky mezi své žáky. O tři přípitky později, ve spojení se zábavnými vystoupeními na jevišti, se i u jejich stolu rozhostila uvolněná atmosféra. Nejspíš proto, že ti tři spratci se ho přestávají bát. Chu Wanning však uměl pít.

„Mistře, mistře, dovolíte, abych vám četl z ruky?“

Xue Meng se z nich opil jako první.

Vzal Chu Wanninga za ruku a pozorně si prohlížel jeho dlaň. Nebýt těch třech číší vína, nikdy by si k němu takové chování nedovolil.

„Vaše čára života je dlouhá, ale přerušovaná. To znamená, že máte křehké zdraví,“ Xue Meng pletl jazykem. „To znamená, že snadno onemocníte.“

„To bude určitě pravda,“ zakřenil se Mo Ran.

Chu Wanning po něm střelil pohledem.

„Dlouhý a štíhlý prsteník. Mistr má štěstí ve finančních záležitostech.“

„Tři linie vyrůstají z jediného místa, čára lásky se rozvětvuje, a její vrchol přetíná čáru moudrosti, to obvykle ukazuje na ochotu obětovat se pro lásku…“ Xue Meng chvíli zíral do prázdna, pak trhnul hlavou a zeptal se: „Je to tak?“

Chu Wanningův obličej zpopelavěl. Mezi zaťatými zuby zasyčel: „Xue Zimingu, už tě život omrzel?“

Jenže Xue Meng byl příliš opilý na to, aby poznal, že se vrhá do smrtelného nebezpečí, jen se sebevědomě pousmál a zamumlal: „Á, tady čára lásky tvoří ostrůvek, tady přímo pod prsteníkem, a to mistře znamená, že si vyberete moc zlého člověka, hotového démona…“

Chu Wanning toho měl dost. Vytrhnul mu ruku, stáhnul si rukáv a zvedl se k odchodu. Mo Ran umíral smíchy, držel se za břicho a hlasitě se chechtal. Když však zachytil Chu Wanningův ledový vražedný pohled, s námahou smích potlačil, ale bolela ho bránice.

„Čemu se směješ?“ vrčel vztekle Chu Wanning. „Co je na tom k smíchu?“

Už málem vybuchl hněvem, jenže Xue Meng, ho chytil za rukáv. Po tom, co následovalo, Mo Rana rázem všechen smích přešel. Xue Meng ve svém opileckém omámení strhnul Chu Wanninga zpátky, obemknul ho pažemi a hlavu zabořil do záhybů mistrových šatů. Potom ho objal kolem pasu a přitisknul se k němu.

„Mistře…“, řekl měkkým chlapeckým hlasem, který zněl jako hlas roztomilého, ale rozmazleného dítěte. „Nechoďte. Ještě se spolu napijeme.“

Chu Wanning vypadal, jako by se dusil.

„Xue Zimingu! C-co si myslíš, že děláš? Pusť mě!“

Právě v ten okamžik z jeviště seskákali sněhuláci, což znamenalo, že vystoupení staršího Tanlanga, tanec s mečem, právě skončilo a své umění má předvést Chu Wanning. Naneštěstí to znamenalo, že všechny oči v síni se upřely na Chu Wanninga, a všichni tak viděli, jak opilý Xue Meng drží staršího Yuhenga kolem pasu v těsném objetí. Žáci tím byli úplně vyvedení z míry, hůlky jim padaly z rukou; všechny oči bez mrknutí sledovaly jejich stůl.

Bylo to nevýslovně trapné; starší Yuheng nemohl vstát, ani se posadit, Xue Meng ho držel na místě a pořád se k němu tisknul.

Do hrobového ticha se ozvalo Mo Ranovo nucené odkašlání: „No tak, Xue Mengu, proč se pořád chováš jako malé dítě, nejsi už snad velký?“ Natáhl ruce a pokusil se ho odtáhnout: „Dost, nemůžeš se přece na mistra takhle pověsit.“

Xue Meng se tak nechoval úmyslně, pokud si to bude pamatovat i potom, co víno vyprchá, nejspíš se samou hanbou propadne.

Jenže teď byl zpitý pod obraz a Mo Ran mu musel hezkou chvíli domlouvat a odtahovat ho, než se mu konečně podařilo ho od Chu Wanninga odtrhnout.

„Seď. Kolik je to prstů?“

Xue Meng se zamračil a zadíval se na jediný prst, který mu Mo Ran ukázal: „Tři.“

Shi Mei vyprsknul a neodpustil si zábavu na jeho účet: „Kdo jsem já?“

„Ty seš Shi Mei,“ Xue Meng netrpělivě zakroutil očima.

Mo Ran se přidal: „A kdo jsem já?“

Xue Meng na něj chvíli zíral a pak řekl: „Pes.“

„Xue Zimingu, za to mi zaplatíš!“ křičel Mo Ran.

Od vedlejšího stolu se nečekaně ozval jeden ze žáků – těžko říci, zda byl tak odvážný, nebo z něj mluvilo víno – ukázal prsten na Chu Wanninga a škodolibě a hodně hlasitě se zeptal: Mladý pane, podívejte, kdo je tohle?“

Xue Meng už nedokázal ani sedět. Sesunul se na stůl, podepřel si bradu dlaní a dlouho a upřeně civěl na Chu Wanninga.

Byl bez hnutí tak dlouho, že už si všichni mysleli, že usnul. Najednou se široce usmál a pokusil se znovu chytit Chu Wanninga za rukáv.

„To je můj nesmrtelný starší bratříček.“

Ta slova byla zřetelná a nemohli se mýlit.

„Pfft.“

Nebylo možné zjistit, kdo se začal smát jako první, ale nikdo se pak už nedokázal ovládnout a všichni se přidali. I když Chu Wanningova tvář byla chmurná jako půlnoc a měl příšernou náladu, každému došlo, že jen těžko dokáže zbičovat všechny přítomné. Sál Meng Po se otřásal smíchem, všichni se u svého jídla a pití náramně bavili.

„Hehehe, nesmrtelný bratříček.“

„Starší Yuheng je tak krásný, že snad opravdu vypadá jako nebešťan.“

„Když o tom mluvíme, napadá mně jedno úsloví. Kdykoli ho vidím, vzpomenu si na to.“

Někdo se zeptal: „Jaké úsloví?“

„To jen sníh na tobě ulpěl, komu pod nebesy sluší bílá víc?“

„Sprosťáku!“

Chu Wanningův obličej měnil odstíny tak rychle, že připomínal malířskou paletu, než se rozhodl předstírat, že je úplně klidný a vůbec nic neslyšel.

Byl zvyklý na to, že ho všichni mají v úctě a drží si od něj odstup, a to nečekané sbližování v rozjařeném ovzduší svátku, provázené potoky vína, ho dočista vyvedlo z míry, takže nevěděl, co si počít. Vůbec nevěděl, co má v takové situaci dělat, a tak se nutil k předstírání klidu, který vůbec necítil. Jeho krásnou, ale jako mrazem ztuhlou tvář, zradily zrudlé uši.

Mo Ran si toho všiml. Stiskl rty a mlčel, ale v hrudi se mu vzdouvalo divoké vlnobití žárlivosti. Nebylo to tak, že by si neuvědomoval, jak moc je Chu Wanning pohledný, ale jako všichni ostatní dobře věděl, že je to ten nebezpečný druh krásy, jako je krásné ostří meče, a dobře věděl, že je chladný jako sníh a led, nikdy se neusměje a všechny od sebe odhání.

Z jeho omezeného pohledu byl Chu Wanning jako křupavá chutná pečínka, kterou někdo schoval ve staré ošklivé krabici na jídlo, a na celém světě jen on jediný tu nevábnou krabici otevřel a tu lahůdku ochutnal. Nebál se, že by někdo jiný zjistil, co je to za pochoutku a snědl by mu jí.

Jenže dnes večer, u příjemného tepla ohně, u opojného vína, se najednou na tu krabici, která předtím nikoho nezajímala, upřelo příliš mnoho očí. Mo Ran začal cítit neklid. Nejraději by tu krabici schoval, a všechny ty, kterým se sbíhají sliny na jeho masíčko, by odehnal jako hejno bzučících much. Pak si vzpomněl, že v tomto životě mu ta pečínka nepatří. A ruce má plné bílých, průsvitných knedlíčků, takže nemá čas na odhánění hladových slintajících vlků.

K Mo Ranově překvapení i k překvapení mnohých dalších se Chu Wanning na novoroční vystoupení stejně jako ostatní starší připravil; zahraje na citeru guquin.

Žákům se rozzářily oči a někdo zašeptal: „Kdo by si pomyslel, že starší Yuheng umí hrát na guqin…“

„A umí hrát moc dobře, málem jsem si zapomněl přidat maso.“

Mo Ran jen seděl a neřekl ani slovo. Xue Meng před chvílí usnul, zhluboka dýchal a rozvaloval se po stole. Mo Ran vzal džbán s vínem u jeho ruky a naplnil vlastní číšku, pil, poslouchal a sledoval muže na jevišti. Bouře v jeho hrudi sílila.

V jeho minulém životě Chu Wanning o novoroční slavnosti nikdy nic nezahrál. Jen málo lidí vědělo, jak vypadá, když hraje na guqin.

Na nádvoří, kde ho Mo Ran věznil, byla citera ze dřeva paulownie. Jednoho dne, snad aby utišil své zoufalství, se k ní posadil a zahrál píseň.

Vzduchem se nesly sladké tóny citery a přilákaly ptáky a motýly. Když se Mo Ran vrátil, uvítal ho pohled na Chu Wanningovu hrdou a klidnou postavu.

A co s ním provedl potom?

Ó, ano.

Srazil ho na zem a vzal si ho tam u té citery. Toho muže, který byl čistý a chladný jako měsíční světlo, zneuctil na tom nádvoří. Mo Ran se staral jen o vlastní rozkoš a Chu Wanningově ponížení a bolesti nevěnoval ani jedinou myšlenku. Nevšímal si ani toho, že je zima a jeho mistr, který tak špatně snáší chlad, leží přímo na studené dlažbě, protože z něho strhal šaty. Dělal mu to zezadu tak dlouho, dokud neztratil vědomí. Při nejlepší péči se z toho potom nevzpamatoval ani za několik měsíců.

Tehdy mu Mo Ran ostrým tónem řekl: „Chu Wanningu, od nynějška máš zákaz hrát na guqin před lidmi. Víš vůbec, jak vypadáš, když hraješ, tak…“

Sevřel rty, ale nenacházel slova. Nemohl větu dokončit.

Tak co?

Tak čistě, hrdě a důstojně, že se nedokážu ovládnout?

Chu Wanning neřekl nic, měl bledé rty a oči pod tmavým obočím byly zavřené.

Mo Ran zvedl ruku a dotkl se nakrčeného místa na čele mezi jeho obočím. Taxian Junovy doteky byly téměř něžné, ale jeho hlas byl chladný a krutý.

„Když nebudeš poslouchat, tak tě Naše Výsost přiváže řetězem k posteli a ty nebudeš moct dělat nic jiného než spát s Naší Výsostí. Nemysli, že to Naše Výsost neudělá.

Co mu na to Chu Wanning řekl? Mo Ran spolknul další doušek, s pohledem upřeným na muže na jevišti pokračoval ve svém zádumčivém vzpomínání.

Nebyl si jistý, snad na to neřekl nic.

Možná že otevřel oči a studeně řekl: „Táhni.“

Nemohl si vzpomenout. V tom životě se Chu Wanningem zaplétal tak dlouho, že si spoustu věcí už nepamatoval. Byl jako zvíře a věděl jen jedno: Chu Wanning patří jemu. I když ho nemá rád, je jeho, aby ho alespoň ponížil a zlomil. Raději by Chu Wanninga roztrhal na kusy, napřed mu odtrhnul ruce a nohy, a potom ho rozsápal jako vlk, jako tygr, než aby se ho dotkl někdo jiný.

Chtěl, aby v Chu Wanningových žilách kolovala jeho touha, kosti nesly jeho kletbu, tělo naplnila jeho vášeň.

Nebyl pořád tolik ctnostný a nedotknutelný? A jak skončil? Roztahoval nohy pro toho nejhoršího darebáka na světě, válel se v posteli nejkrutějšího tyrana, jeho život nezničila čepel, ale jiná zbraň. Poskvrnil ho, pošpinil, uvnitř, zvenčí, všude.

Roztrhané šaty si už nikdo jen tak neobleče.

Mo Ran zavřel oči, klouby rukou mu zbělely, srdce divoce tlouklo. Ponořil se do vzpomínek tak hluboko, že už neslyšel šum a smích novoroční slavnosti, ani útěšné tóny Chu Wanningovy citery.

Myslí mu zněl krutý, šílený hlas, který přiletěl z minulosti a kroužil nad ním jako sup.

„V pekle je moc zima. Chu Wanningu, vezmu si tě do hrobu s sebou.“

„Správně, ty jsi bůh, jsi světlem pro ně všechny, pro Xue Menga, pro Mei Hangxueho, pro všechny prosté lidi, kteří jen čekají, že pro ně budeš zářit. Jste tak plný soucitu, učený mistře Chu!“

Hlas se radostně smál, smál a smál, najednou byl krutý jako rozpolcená duše a zahřměl: „Ale co já! Zářil jsi někdy pro mě? Dal jsi mi někdy trochu tepla? Dal jsi mi jen ty jizvy, které musím nosit na těle! Jaký soucitný čin, Chu Wanningu!“

„Tvoje tělo patří mně a tvůj život zrovna tak. Ty chceš být jejich světlem, ale já si  tě vezmu do hrobu a tam budeš zářit leda na mojí mršinu. Chci, abys tam hnil se mnou!“

„Živý nebo mrtvý, nikdy s tebou neskončím…“

Najednou se ozvaly ovace a potlesk.

Mo Ran otevřel oči. Záda měl mokrá potem. Vystoupení skončilo a všichni žáci nadšeně tleskali. Mo Ran usazený uprostřed davu vnímal, jak se jeho vzpomínka ztrácí a rozplývá. Sledoval Chu Wanninga, který sestupoval z pódia a nesl guqin ze dřeva paulownie.

V ten okamžik, poprvé ve svém životě, měl pocit, že to všechno, co se stalo, bylo úplně nesmyslné, že jeho minulé já bylo šílené.

Chu Wanning nebyl zlý člověk… tak proč to… všechno dělal?

Polknul, alkohol ho zaštípal v hrdle, ale pořád se cítil rozpačitě, vyčerpaně a zmateně, dokud neupadnul do těžkého, opileckého spánku.

—————————————————————————————————————————

Poznámka: Xue Meng o Chu Wanningovi doslova řekne: „Nesmrtelný gege.“ Gege, jak možná nemusím připomínat, je nejen familiérní výraz pro staršího bratra, ale toto slovo také může označovat milence nebo manžela.