V noci oba leželi na širokém kamenném lůžku. Jak trávit čas ve vězení byl sám o sobě dost složitý úkol – už provedli svá denní cvičení a najedli se, a teď už nebylo co dělat.

Chu Wanninga to s jeho klidnou a tichou povahou ani v nejmenším netrápilo, ale Mo Ran ani zavřený v jeskyni nedokázal dlouho vydržet na místě a zdálo se mu, že čas se vleče ještě pomaleji než obvykle.

„Ach. Já se tak nudím, co mám dělat? Co mám dělat?“

Chu Wanning mu se zavřenýma očima odpověděl: „Spi.“

„Ale vždyť je ještě brzy.“ Mo Ran se zadíval na odkapávající vodní hodiny a pokýval hlavou: „Vážně je moc brzy.“

Chu Wanning si ho nevšímal. Mo Ran se převaloval na posteli, potom se z ničeho nic natáhnul a vzal ho za bradu.

„Bratříčku.“

„Bratříčku…“

„Bratříčku!!“

Chu Wanning rozhněvaně otevřel oči: „Co zas chceš!“

Mo Ran ho chytil za ruce a několikrát zhoupnul jejich pažemi sem a tam: „Pojď si se mnou hrát.“

„Kdo je tu mladší bratříček? Já nebo ty?“ Chu Wanning mu vytrhnul své ruce a vztekle zasyčel: „To tady mám s tebou bláznit?“

Mo Ran se sladce a drze usmíval: „No jasně. Je tady snad ještě někdo jiný?“

Mo Ran si z vlasů sundal červenou šňůrku, svázal její konce a omotal si jí kolem prstů, takže vytvořila pravidelný obrazec.

Chu Wanning, navzdory své neochotě vstal a nevrle se zeptal: „Co to je? Jak se to hraje?“

„Říká se tomu kolíbka. Hrajou to většinou holky, kluci moc ne, jenže já jsem vyrostl v zábavním podniku, kde byly hlavně holky, takže jsem se to naučil taky.“

„Je to docela zábava, koukej, tady zahákneš prst… ne, ten prst ne, použij malíček, jo, takhle. Tak a teď palcem a ukazováčkem chytneš ty dvě šňůrky tady…“ ¨

Mo Ran vysvětloval pomalu a trpělivě.

Plamínek svíčky praskal a vydechoval na ně svou teplou žlutou záři, jejich hlavy, velká a malá se soustředěně nakláněly, jak motali smyčky z červené šňůrky do vlasů. Jejich tváře najednou vypadaly daleko klidněji.

Chu Wanning držel v prstech obrazec z natažené šňůry a podle Mo Ranových pokynů skládal nový vzor, ale jedna nitka se mu náhodou vysmekla, takže když si vyměnili ruce, nevznikl nový obrazec, ale z červené šňůry byla zase jenom jednoduchá smyčka.

Zaraženě na to zíral, ruce pořád zdvižené, tvářil se nechápavě a bručel: „Proč se to rozpadlo? Co se stalo…“

„Haha, špatně. Asi ti zase utekla nit.“

„… Zase.“

„Už dost, dost,“ smál se Mo Ran. „Opakovat to samé pořád dokola je nuda, budeme dělat něco jiného.“

„Ne.“ Teď byl zase nespokojený Chu Wanning: „Ještě jednou.“

Strávili v jeskyni tři dny. Když tam byli čtvrtý večer, chtěl Mo Ran jako obvykle uvařit Chu Wanningovi něco dobrého. Během těch dní, kdy byli spolu, zjistil, že malý bratříček je opravdu ze stejného těsta jako mistr a chutná jim oběma to samé.

Jejich strážkyně z opeřeného klanu jim tentokrát přinesla slepici a pár hub. Mo Ran se chystal napřed uvařit slepičí polévku s houbami a potom do ní přidat nějaké nudle; to by nemuselo chutnat špatně.

„Budeme mít večer slepičí polívku?“

„Hm,“ odpověděl Mo Ran a zadíval se úkosem na Chu Wanninga. To dítě bylo výjimečně nadané, co se týkalo bojových umění, ale nedokázalo se naučit kolíbku. Ale bylo také příliš tvrdohlavé, než aby to vzdalo, a tak si během každé volné chvilky, kterou mělo hrálo s tou šňůrou do vlasů. Když Mo Ran viděl ten odhodlaný výraz, musel se smát.

Mo Ran s úsměvem řekl: „Jen si hraj, já ještě vařím, ale bojím se, že se to stejně nenaučíš, ani když už bude navařeno.“

Chu Wanning chladně odfrknul a potom řekl: „Zbyl ještě zázvor?“

„Počkej… jo, je ho dost, včera nám ho dali hromadu.“

Chu Wanning vypadal spokojeně: „Tak ho tam přidej, zbaví syrové maso zápachu.“

Mo Ran se poškrábal na bradě: „Hm… budu hádat. A co tak přidat goji?“

Chu Wanningovi se rozzářily oči: „A ty je máš?“

„Pffft. Jasně, že ne. Jen jsem si říkal, že máš úplně stejné chutě jako mistr. On má taky rád polévku se zázvorem a goji.“

„… Ty víš, co rád jí?“

„Haha, jo, já jsem totiž strašně chytrý.“

Mo Ran nehodlal nic vysvětlovat a malému bratříčkovi navíc stejně nemohl vykládat nic o svém minulém a současném životě, a tak to zamluvil: „Já jsem totiž dokonalý případ oddaného žáka, který se řídí čtyřiadvaceti příklady synovské oddanosti, víš? Akorát je špatný, že mistr si mojí upřímné oddanosti ještě nějak nevšimnul.“

Mo Ran čistil slepici a tlachal, co mu slina na jazyk přinesla, takže neviděl, jak se Chu Wanning tváří. Doškubal slepici a potom jí jediným zkušeným, obratným pohybem zbavil vnitřností, a právě se jí chystal propláchnout vroucí vodou, když uslyšel, jak malý bratříček potichu říká: „Možná, že o tom ví.“

„Cože?“

Když Chu Wanning zjistil, že se na něj Mo Ran dívá, zčervenaly mu špičky uší. Otočil se a odkašlal si: „Řekl jsem, že je docela dobře možné, že starší Yuheng ví, jak jsi k němu hodný.“

„Aha, tohle. Vlastně to nevadí, jsem už na to zvyklý. Kdysi jsem si moc přál, aby byl jako jiní mistři a občas si se mnou obyčejně promluvil, nebo že by si zjistil, co rád jím, tak jako já vím, co má rád on. Ale to už je dávno. Když jsem poprvé přišel do sekty, nechal jsem se oklamat tím, jak hezky vypadá a myslel jsem si, že to bude laskavý člověk. Když si na to vzpomenu teď, bylo to vážně… ach jo, můj vážený mistr je tak slavný a nedosažitelný, má navíc pořád tolik práce, tak jak bych si mohl myslet, že ho budu zajímat? Hahahahahaha.“

Chu Wanning, když to slyšel, se napřed rozzlobil, ale když se nad tím zamyslel, musel uznat, že pravdou je, že i když se o Mo Ranův všední život staral, neustále si od něj udržoval odstup a choval se odměřeně; beze slova svěsil hlavu a jeho hněv se proměnil v pocit zdrcení. Po chvíli seskočil z postele a tiše se přikradl k Mo Ranovi.

„Co je?“

„Ty vaříš pořád. Dneska je to jednoduché, budu vařit místo tebe.“

Mo Ran zamrkal a potom se usmál: „Jak tě to napadlo? Jsi moc malý, než abys dosáhnul na plotnu, tak jak budeš vařit? Navíc já jsem tvůj starší bratr a ty mi tak říkáš, a to nejmenší, co pro tebe můžu udělat, je nakrmit tě.“

Chu Wanning si přitáhnul stoličku, vylezl na ní a potom se na něj tvrdohlavě, upřeně, beze slova díval.

„Co na mně tak koukáš?“

„Já na plotnu dosáhnu.“

„Starší Yuheng možná neví, co rád jíš, ale já nejsem tak studený jako on,“ řekl bezvýrazně Chu Wanning. „Odpočiň si a já budu vařit.“

A tak se Chu Waning věnoval přípravě večeře a odmítal, aby mu Mo Ran jakkoli pomáhal. Zvedl kuchyňský nůž a očích mu při pohledu na tu ubohou slepici zaplála taková divokost, že Mo Ran ten pohled skoro nevydržel.

Mo Ran mu zkoušel pomáhat, ale ukázalo se, že malý bratříček má i stejnou povahu jako mistr, a nesnese, aby ho někdo rušil, když se na něco chce soustředit. Mo Ran si jen mohl podrbat hlavu a jít si lehnout na postel.

Chu Wanning konečně nacpal slepici do hrnce, přiklopil jí hliněnou pokličkou, a právě se chystal Mo Ranovi něco říct, když od vchodu do jeskyně uslyšel tichý hlas.

„A Rane, bratříčku, jste tady?“

Hned jak ten hlas uslyšel, Mo Ran rovnýma nohama vyskočil z postele a rozběhl se ke vchodu. Mezerou v trní viděl ženu z pernatého klanu, která tam stála s chladným výrazem, ale za ní byl Shi Mei, oblečený v bílém, s tváří plnou obav.

Mo Ran byl radostí bez sebe: „Shi Meii!… Co tady děláš?“

„Musím vám povědět něco moc důležitého,“ řekl Shi Mei. „Vůdce sekty dostal zprávu a ihned odjel do Pramene broskvových květů. Zatímco tady spolu mluvíme, jedná s pernatým klanem. Jak jste na tom, zacházeli s vámi dobře?“

„Je mi skvěle, jím a piju a běhám.“ Mo Ran se odmlčel a zeptal se: „A co mistr? Kde je?“

„Slyšel jsem, že zůstává v ústraní a že nepřijel.“

„Ach…“ Mo Ranovi se zablýsklo v očích, pak zavzdychal a zamumlal: „To je dobře, že nepřijel… to je dobře.“

„Ale starší Xuanji přijel, aby se zaručil za bratříčka Xia. Bratříček Xia už spí?“ zeptal se Shi Mei.

„Ne, vaří polévku. Bratříčku… pojď sem!“

Chu Wanning odložil malý bambusový vějíř, kterým rozdmychával oheň a šel ke vchodu. Zadíval se na dvě postavy venku, nedal najevo ani náznak překvapení a bezvýrazným hlasem se zeptal: „Co se děje?“

Shi Mei nestačil promluvit, protože členka pernatého klanu hlasitě odfrkla a ucedila: „Co se asi může dít? Přijeli lidé z hory Sisheng. Tvůj mistr tvrdí, že se za tebe zaručí, a právě teď mluví s naší nesmrtelnou starší.“

„… Můj mistr?“

„Starší Xuanji.“

„Aha.“ Chu Wannig měl úplně kamennou tvář. „Dobře.“

Žena se usmála: „Vy dva můžete jít ven. Všichni se už shromáždili v Síni Doušků rosy a čekají na vaše vysvětlení.“

Chu Wanning se zadíval zpátky na slepičí polévku na pícce a řekl: „Já zůstanu. Polévka ještě není uvařená. Musím na ní dávat pozor. Mo Rane, budeš mluvit i za mě.“

Když ho žena z pernatého klanu slyšela, pomyslela si, že je to ještě jen malé hloupé dítě; chladně se usmála a pokusila se mu nahnat strach. „Když tam nepůjdeš, promeškáš svojí příležitost hájit se. A když usoudí, že jsi vrah, přijdeš o hlavu.“

Ale Chu Wanninga její řeči nezajímaly. S kamennou tváří na ní vrhnul ledový pohled a odešel.

Shi Mei na něj chtěl zavolat, ale Mo Ran s úsměvem zavrtěl hlavou: „Nech ho, já jdu.“

„Ale starší Xuanji sem jel kvůli němu takovou dálku, bude dost hrubé, když ho alespoň nepozdraví…“

Než Mo Ran mohl něco říct, ozval se Chu Wanningův hlas: „Bratře Mo, prosím vyřiď mistrovi moje pozdravení.“

Shi Mei to řekl docela tiše a on to přesto slyšel; měl z toho divný pocit. Odkašlal si a počkal, až žena odklidí trnité větve od vchodu do jeskyně, a strčil do Mo Rana, aby už šli. V tu chvíli se Chu Wanning vrátil a volal: „Bratře!“

„Bratříček se rozmyslel a chce přece jen jít?“ usmál se Mo Ran.

Chu Wanningova malá ruka nesouhlasně mávla rukávem: „Jistě, že ne. Chtěl jsem ti jen připomenout, aby ses vrátil včas, nebo polévka vychladne.“

Mo Ran zamrkal a pak se rozpačitě zasmál: „Dobře. Počkej na mě.“

„Hm.“ Chu Wanning už nic dalšího neřekl a sledoval, jak Mo Ran odchází pryč a mizí za ohybem cesty a potom se vrátil k polévce.

Síň Doušků rosy nestála daleko od jeskynního vězení. Cestou se Shi Mei nečekaně Mo Rana zeptal: „A Rane, nezdá se ti, že ses v poslední době s bratříčkem Xia nějak sblížil?“

Mo Ran se usmál: „Jo, hodně jsme toho spolu zažili. Copak, Shi Mei, žárlíš na dítě?“

„… Nesmysl.“

„Hahaha, nemusíš se bát, nejradši budu mít vždycky Shi Meie.“

„… Přestaň blábolit nesmysly. Mám jen pocit, že bratříček Xia je trochu zvláštní.“

„Zvláštní? No…“ Mo Ran se zamyslel a pak přikývnul: „Myslím, že je dost zvláštní.“

„Taky si to myslíš?“

„Jo.“ Mo Ran se zazubil. „Je tak malinký, a přitom mluví jako dospělý, ale na jeho magii nic k smíchu není. Ach, a to jsem vám nestačil říct, ale v té iluzi se stalo něco ještě divnějšího. Víš, myslím si, že to může být příbuzný našeho mistra.“

Shi Mei mírně zvedl obočí a zeptal se: „Proč to říkáš?“

„V té iluzi jsme viděli syna prefekta Lin´anu z doby před dvěma sty lety. Měl taky příjmení Chu a vypadal úplně jako mistr a jeho syn taky vypadal…“

Právě když se chtěl dostat k tomu nejdůležitějšímu, ozvalo se hlasité klení a nadávky. Uviděl, jak se k nim řítí Xue Meng se zamračenou tváří a nadává: „Parchant! Zrůda! Hnusný prase!