Mo Ran nevěřícně vydechl, tvář mu zpopelavěla, když k sobě přivolával zbraň, kterou sotva před několika okamžiky skryl. Jiangui odpověděl na jeho volání a skočil mu do dlaně jako šarlatový oheň.

Zbraň, která zabila Osmnáctou vypadala přesně jako Jiangui, až na to že neměla žádnou rukojeť. – Je snad možné, že na světě existuje ještě jeden Jiangui?

Než o tom mohl začít uvažovat, ozval se zvuk kroků, které se rychle přibližovaly. Chu Wanning si na rozdíl od Mo Rana zachoval chladnou hlavu; bystře odhadnul situaci a v očích se mu zatřpytil mráz: „Mo Rane, okamžitě Jiangui schovej!“

„Co?“

Bylo pozdě.

Ke vchodu do jeskyně už přišel celý zástup lidí. Byli tu členové pernatého klanu, kultivující ze všech možných sekt, byli tu i Xue Meng a Shi Mei… jako by si někdo povšiml, že se tu děje něco podivného a všechny sem rychle zavolal.

A tak je všechny, jak jeden po druhém vcházeli, uvítal pohled na zavražděnou Osmnáctou; kolem hrdla měla utaženou vrbovou haluz a za ní stál Mo Ran s malým dítětem, potlučení a zhmoždění, jako by podstoupili namáhavý zápas. Mo Ran byl potřísněný krví a v ruce držel Jiangui, vrbovou větévku, která planula zlověstným rudým světlem.

Nikdo ani nedýchal, dokud se někdo nerozkřičel: „V-vrah!“

Lidé rázem začali rámusit, zmatkovat, zlobit se a šeptat, šepot se slil v mocný proud a zaduněla slova, ze kterých šel mráz po zádech.

„Je mrtvá.“

„Vrah.“

„To bylo tak kruté.“

„Musel zešílet.“

„Blázen.“

To se ozývalo pořád dokola. Vydrážděný dav vypadal přesně stejně jako chodící mrtvoly z iluze. Mo Ranovi se na okamžik zdálo, že iluze neskončila, ale že ta noční můra pokračuje.

Jako by krev prolitá v Lin´anu před dvěma staletími pořád pokrývala zem.

„Ne…“ Ustoupil o krok dozadu, hrdlo měl úplně vyschlé.

„Já to neudělal.“

Ucítil, že ho něco zatahalo za šaty. Zastavil se.

Zadíval se dolů a uprostřed toho šílenství uviděl pár jasných očí.

Bezmocně zašeptal: „Já to neudělal…“

Chu Wanning kývnul a pokusil se ho zaštítit vlastním tělem. Ale teď je jen dítětem, co může dělat?

Ale zatímco se tak trápil, Mo Ran vykročil vpřed.

Stále víc a víc lidí začalo vykřikovat: „Chyťte ho! To dítě taky! Zadržte je oba! Vrazi!“

„Nemůžeme je nechat odejít, jsou nebezpeční! Rychle, chyťte je!“

Mo Ran postrčil Chu Wanninga za sebe, takže ten nic neviděl, potom se nadechnul a vzpamatoval se.

„Já jsem slečnu Osmnáctou nezabil. Prosím, nechte mě mluvit.“

Tváře v davu se rozmazaly, jak ho přepadla vzpomínka z jeho minulého života, tak nesnesitelná, že si ji nechtěl připomenout. Natahoval se, a pak v zástupu uviděl Xue Menga plného pochybností a potom i Shi Meie s široce rozevřenýma očima a bledým obličejem, který stále vrtěl hlavou.

Mo Ran zavřel oči a tichým hlasem řekl: „Já jsem jí nezabil, ani jsem neměl v úmyslu utéct. Můžete mně vyslechnout, než mě někam zavřete?“

Ale nikdo ho neposlouchal. Davem zmítal hněv a strach; vysoký ženský hlas vykřikl: „Při-přistihli jsme vás při činu, co ještě chcete vykládat!“

„Dejte je napřed pod zámek, když se ukáže, že to neudělali, můžeme je potom pustit vždycky!“

„Chyťte je! Na ně!“

Xue Meng se probral z otřesu. Postavil se před shromážděné lidi, před všechny ty obličeje sešklebené hněvem, zády k Mo Ranovi a zvedl hlas: „Prosím, uklidněte se prosím, musím vám něco říci!“

„Kdo sakra jste!“

„Proč bychom vás měli poslouchat!“

„Počkejte, není to malý fénix?“

„Malý fénix? Myslíte miláčka nebes? Toho Xue Menga?“

„To je on…“

Xue Meng vypadal strhaně; byl smrtelně bledý. Zhluboka se nadechnul a pomalu promlouval: „Vy všichni, poslouchejte prosím. Oba jsou to žáci z hory Sisheng a já se mohu zaručit za to, že by v žádném případě nemohli vztáhnout ruku na někoho nevinného. Prosím uklidněte se a nechte je mluvit.“

Chvíli bylo ticho a potom někdo zaječel: „A proč máme věřit vám? To že to jsou žáci z hory Sisheng, ještě neznamená, že je opravdu dobře znáte!“

„Přesně tak! Nikdy nevíte, čeho je ten druhý schopen, ani když jste ze stejné sekty!“

Xue Meng se zamračil, rty měl stisknuté do tenké čáry a ruce zatínal v pěsti.

Za ním stál Mo Ran s Chu Wanningem v závěsu. Po pravdě ho dost překvapilo, když Xue Meng vystoupil na jejich obranu. V minulém životě si se svým bratrancem nebyli nijak blízcí, po pravdě, sotva se dokázali snést. Když se později stal císařem lidské říše a zabíjel, pálil a plenil podle libosti, přirozeně skončili jako nepřátelé.

Proto nečekal, že se Xue Meng postaví zády k němu a bude čelit rozhněvanému davu a jejich ukazujícím prstům.

Mo Ran cítil, jak mu srdce zaplavuje příliv vřelosti: „Xue Mengu, ty… mi věříš?“

„Um! Jo, správně, ty pitomej pse! Xue Meng se k němu natočil a zavrčel: „Podívej se, v čem to zas lítáš! Nejsi náhodou ty ten starší a rozumnější? Proč mám pořád žehlit tvoje průšvihy!“

Když ale Mo Ranovi vynadal, obrátil se nazpátek a začal ještě ostřejším tónem křičet na lidi před sebou: „Co? Já že je neznám? Jeden je můj mladší bratr a druhý je můj bratranec! Tak kdo je zná líp? Vy nebo já?!“

„Xue Mengu…“

„Vás by snad zabilo, kdybyste si je poslechli? To se bojíte, že když jim dáte trochu času, tak jim narostou křídla a uletí pryč?“

Shi Mei teď také vystoupil dopředu, ale jeho způsoby byly příliš mírné na to, aby udělal dojem a v jeho hlase byla nejistota, když říkal: „Poslouchejte všichni, já se za ně také zaručuji. Oni určitě slečně Osmnácté neublížili, prosím, vyslechněte si je, děkuji…“

Vystoupil i Ye Wangxi. I když se za ně nezaručil, byl daleko klidnější než zbytek rozlíceného davu: „I když se jedná jen o dočasné zadržení, měli by mít možnost vše vysvětlit a hájit se. Jinak nám může skutečný vrah uniknout. Co když je to jeden z nás, jak tu mluvíme?“

„… Tak dobrá! Poslechneme si vás!“

„Ale stejně vás dáme pod zámek! Opatrnosti není nazbyt!“

„Jsou vinní, dokud se neprokáže opak!“

Mo Ran vydechl, sepjal ruce a dotkl se s nimi svého čela a potom se usmál.

„Nikdy jsem nedoufal, že když budu v úzkých, najde se někdo, kdo mi bude věřit. Dobrá, i když skončím ve vězení, kvůli vám třem se přesto nebudu hněvat.“

Stručně a jednoduše popsal k čemu došlo, od manifestace iluze, přes události, které tam prožili až po to, jak vystoupili z iluze a našli Osmnáctou mrtvou. Naneštěstí, děj „Nepřátel“ doběhnul až do konce, a pokud by do něj chtěla vstoupit další osoba, vznikla by úplně nová iluze. Neexistoval žádný způsob, jak ověřit, jestli Mo Ran mluvil pravdu, anebo lhal. Zdálo se spíš, že si Mo Ran musel ten nepravděpodobný a komplikovaný příběh vymyslet, protože měl moc málo času na to, aby přišel s něčím lepším.

Když skončil, vypadalo to, že zhruba polovina přítomných váhá.

Jedna z příslušnic pernatého klanu něco tiše pošeptala své podřízené a potom nahlas řekla: „Mo Rane, Xia Sini, ačkoli jste nám poskytli vysvětlení, nepředložili jste žádné důkazy. Abychom v Prameni broskvových květů zajistili bezpečnost, musíme vás zadržet do doby, než bude záležitost objasněna.“

Mo Ran se bezmocně usmál: „Dobrá, předpokládal jsem, že to tak dopadne. Pokud mi budete dávat dost jídla a pití, nebudu si na nic stěžovat.“

„To je samozřejmé,“ řekla žena a pokračovala: „Od nynějška se prosím mějte všichni na pozoru, aby se předešlo podobným incidentům. Všichni, kdo se nebudou dostavovat včas, budou vyslýcháni, abychom vyloučili jakákoli podezření. Dále o celé věci zpravím vůdce všech sekt, zejména vůdce hory Sisheng, který má na celé záležitosti největší zájem. Pokud to bude možné, ráda bych sem pozvala vašeho mistra, abych si s ním pohovořila.“

„Mistra?!“ Mo Ranův výraz se okamžitě změnil.

Chu Wanning neřekl ani slovo.

„Já nechci, aby přijel mistr! Nestačí strýček?“

O záležitostech, které se týkají žáka, je vyrozuměn učitel. To je jedno z pravidel kultivačního světa. Na hoře Sisheng je to jinak?“

„Ne, ale…“

Mo Ran si zklamaně drbal hlavu, vzdychal, ale nevěděl, co říci.

O záležitostech, které se týkají žáka, by měl být vyrozuměn učitel, to jistě dává smysl. Když ale přemýšlel o Chu Wanningově lhostejné tváři a o jeho chladném, ostrém pohledu, byl si Mo Ran jistý, že kdyby přijel, dal by mu napřed co proto, a potom teprve začal zjišťovat, jestli něco udělal nebo ne. Vůbec neměl chuť se s ním vidět.

Ale ať už říkal cokoli, stejně nemohl nic dělat.

Jeho i s malým bratříčkem zavřeli do vězení.

V Prameni broskvových květů vězení představovala jeskyně, nijak velká, ale ani příliš malá. Její vchod byl zarostlý starými ostružiníky, které poslouchaly jen příkazy pernatého klanu. Denní světlo dovnitř nepronikalo, ale naštěstí tam byla pícka s očarovaným ohništěm, které nikdy nevyhasínalo.

Její vybavení bylo prosté: kamenné lůžko, na kterém byly pro větší pohodlí zlatorudé péřové polštáře, kamenný stůl a čtyři kamenné stoličky, bronzové zrcadlo a pár misek a pohárů.

Mo Rana a Chu Wanninga tady uvěznili společně. I když jejich věc ještě nebyla vyřízená a žádný rozsudek nepadl, hlídala je členka pernatého klanu, která měla zřejmě dost blízko k Osmnácté. Osmnáctá přišla bezdůvodně o život, takže strážkyně se jim rozhodla jejich životy ztížit.

První večer si jejich strážkyně vzpomněla a donesla jim nějaké jídlo; nebyly žádné lahůdky a nebylo toho moc, ale k jídlu to stačilo. Ale druhý den už jim dovnitř hodila jen syrové maso, zeleninu, rýži, mouku, a sůl s tím, že nemá čas, aby jim vyvářela a ať se o sebe starají sami.

„Dobře, tak se postaráme sami. Je to jen vaření, co na tom může být těžkého?“ zamumlal Mo Ran z místa, kde ležel na zemi a začal sbírat rozházené potraviny.

„Co chce bratříček jíst?“

„… Cokoli.“

„Ach, neznám jídlo, které je těžší uvařit než to, co se jmenuje ‚cokoli‘. Tak se na to podíváme. Máme vepřové bůček, pekingské zelí… ts, ten pták je ale lakomý, je to jen pár zelných listů. Je tu dost rýže a mouky, ale jak dlouho s tím máme vydržet?“

Bručel si a přehraboval se v jídle a potom se podíval na Chu Wanninga: „Chceš rýži nebo nudle?“

Chu Wanning ležel na břiše na lůžku. Chvíli váhal a nakonec řekl: „Nudle.“

Pak dodal: „Vývar s nudlemi a žebírky.“

„… Hahaha, a kde mám vzít žebírka?“

„Tak cokoli.“

Mo Ran seděl se zkříženýma nohama na zemi, jednu ruku si položil na koleno, druhou si podepřel tvář, a po nějaké době uvažování řekl: „Moc toho tu není, co takhle nudle s nasekaným masem?“

„Nudle s nasekaným masem?“

„Jedl bys to?“

„Určitě. Bude to pálivé?“

„Mo Ran se uculil: „Ten pták nám nedonesl ani zrnko pepře.“

Když bylo o večeři rozhodnuto, Mo Ran začal hníst těsto. Chu Wanning byl malý a neměl takovou sílu a tak se ani neobtěžoval předstírat, že pomáhá. Z postele se díval, jak Mo Ran hněte bílou kouli těsta a oči se mu začaly klížit.

Najednou měl pocit, že to vlastně všechno vlastně vůbec není špatné – Mo Ran neví, kdo je, takže může být s ním, a když Mo Ran začal vařit, dokonce se ho zeptal, co by chtěl jíst. To vůbec není zlé.

Jen byl trochu nesvůj, jestli toho nedostává nějak moc, jako by to všechno skutečně ukradl chlapci jménem Xia Sini.

Mo Ran dovařil nudle a na ně nasypal osmažené nadrobno nasekané maso. Neměl skoro nic, čím by to ochutil, takže žádnou velkou lahůdku připravit nemohl, ale nudle byly správně měkké, a z masa okrájel dost tuku, aby mohl vyškvařit sádlo, na kterém maso usmažil. Maso prskalo, když je pokládal na nudle; bylo by lepší je tam zamíchat.

„Bratříčku, večeře je…“

Vzhlédnul a zjistil, že Chu Wanning usnul, ležel pořád na břiše jako předtím, hlavu si opíral o ruce, dlouhé řasy se dotýkaly tváře a vypadal klidně a spokojeně.

„Hotová…“ Zašeptal, přikradl se k posteli a pohladil Chu Wanningovy jemné černé vlasy.

„Když se na tebe teď dívám, tak opravdu vypadáš docela jako mistr. Zajímalo by mě, co máte doopravdy společného ty, mistr a rodina Chu z Lin´anu. Ach jo… chtěl bych vědět, co by mistr udělal, kdyby věděl, co se tu stalo. Dával by mi to za vinu, bez ohledu na okolnosti?“

Mo Ran si hrál s pramínkem Chu Wanningových vlasů; namotal si je na prst a oči mu potemněly. Znovu zavzdychal.

„Ty ho neznáš, ale kdykoli se něco stane, mám s ním peklo… On mě vážně nemá vůbec rád.“

Ale Chu Wanning spal a ta slova se rozplynula v noční tmě bez odpovědi a smyčky nedorozumění se kolem nich stále ovíjely, jako to bylo už po celá desetiletí, po dva životy.

Mo Ran počkal až nudle trochu vychladnou a pak Chu Wanninga vzbudil.

„Bratříčku, večeře je hotová.“

„Aha, večeře…“

Mo Ran donesl nudle. Rád vařil, ale nesnášel mytí nádobí, a aby nebylo nádobí tolik, dal nudle přímo do hrnce, ve kterém usmažil maso.

Chu Wanninga takové neformální stolování dočista vyvedlo z míry, vyvalil oči a zíral na hrnec s nudlemi: „Jak… to budeme jíst?“

„No přece spolu.“

Mo Ran mu podal pár jídelních hůlek, sám složil ruce a zazubil se: „Závod o to, kdo si nabere najednou víc nudlí začíná! Kdo toho sní víc? Hned to zjistíme.“

Mo Ran se škodolibě smál, oči zamhouřené do malých štěrbinek.

Chu Wanning na něj pořád zíral: „Vypadá to, že když máš jídlo, tak jsi hned takový…“

„Veselejší, viď?“

„Hm.“

„Haha, jídlo je přece to nejdůležitější!“ řekl Mo Ran a potom si drze nabral ohromnou porci nudlí, mlaskal, a cpal se o sto šest: „Nevypadají nejlíp, ale jsou docela dobré.“

Chu Wanning se zamračil: „Přestaň mlaskat.“

„Hahaha!“ zasmál se Mo Ran a plácnul se do stehna. „Takový malý a už je úplně jako můj mistr. Ten mi taky pořád říká, ať nemlaskám, ale víš co? Jednou, když jsem s ním jedl, tak jsem mu schválně hodil kost do misky. Ten se mohl zbláznit! Hahahahaha…“

Chu Wanning zaťal zuby: „Nestoudné!“

„Jo, jo, jo! Přesně tohle říká, jak to víš? Dokonce jsi to řekl úplně stejně jako on! Hej bratříčku, vážně si myslím, že vy dva můžete být příbuzní, zeptej se na to mistra, až sem přijede. Hej, ne, to vejce je moje, počkej…“