Chu Wanning s Mo Ranem opustili Pramen broskvových květů, a trmáceli sem a tam, aby se dozvěděli, kdy se konají v různých sektách trhy. Po několika dnech rychlého cestování se rozhodli přenocovat v hostinci v malém městečku.

Od doby, kdy odešli z Pramene broskvových květů si sotva odpočali a Mo Ran si šel lehnout do svého pokoje už před nějakou chvílí. Chu Wanning se posadil ke stolu, zapálil svíčku a v jejím teplém žlutém světle si prohlížel porcelánový tyglík.

V porcelánovém tyglíku barvy bílého nefritu bylo kolem třiceti zlatavých pilulek.

Bylo štěstí, že Xuanji přivezl tu nádobku s sebou; kdyby se to nestalo, nevěděl jako kdo by před Mo Ranem vystupoval.

„To je nový lék od Tanlanga, je tam asi třicet kousků,“ řekl Xuanji Chu Wanningovi v jeskyni. „Prozkoumal staré záznamy a změnil některé složky, takže jedna pilulka vám umožní mít svou běžnou podobu na sedm dní. Nějakou dobu vám vydrží.“

„Vyřiďte Tanlangovi můj dík.“

„Není třeba děkovat,“ smál se Xuanji a mávnul rukou, „Tanlang se sice tváří přísně, ale nesmírně ho zajímá váš současný stav. Ó, a řekl, že máte vědět, že ten lék není stabilní a silné emoce mohou způsobit, že ztratí účinnost, tak na to dávejte pozor.“

Chu Wanning přemýšlel nad tím, co Xuanji řekl, když uslyšel klepání na dveře. Rychle ukryl porcelánový tyglík a uhasil kadidelnici a teprve potom řekl: „Dále.“

Mo Ran byl po koupeli, vešel do Chu Wanningova pokoje jen v lehkém spodním oděvu a vysoušel si své dlouhé vlasy, tmavé jako černý nefrit.

Chu Wanning si odkašlal, vděčný, že jeho tvář nic neprozradila: „Co se děje?“

„Mám špatný pokoj, nelíbí se mi. Mistře, můžu přespat u vás na zemi?“

Mo Ran neřekl nic určitého a Chu Wanning byl nedůvěřivý, měl pocit, že má něco za lubem: „Co se ti na něm nelíbí?“

„J-jen… jen není dobrý.“ Úkosem se zadíval na Chu Wanninga a zamumlal: „Není zvukotěsný.“

Chu Wanning se zamračil, byl příliš povznesený a cudný na to, než aby mu došlo, oč jde. Natáhnul si svrchní část šatů a beze slova, bosý došel k Mo Ranovu pokoji. Mo Ran by ho nemohl zastavit, ani kdyby se o to pokusil, a tak se jen ploužil za ním.

„Je to tu trochu strohé, ale dá se to vydržet.“ Chu Wanning stál v pokoji a rozhlížel se kolem dokola, v hlase se mu ozývalo podráždění: „Od kdy jsi tak rozmazlený?“

V tu chvíli se ze sousední místnosti ozvaly rány, na podlahu dopadlo něco těžkého. Mo Ran nechtěl čekat, co bude slyšet dál, tahal Chu Wanninga za rukáv a prosil: „Mistře, pojďme už pryč.“

Chu Wanning nakrčil obočí: „Co je to s tebou? Co je tu tak nesnesitelného?“

Mo Ran otevřel ústa, ale než řekl jediné slovo, za zdí se ozvalo koketní chichotání: „Mladý pan Chang je ale hanbatý, pořád mě tak trápí, nnn, n-ne, ještě počkejte … ach!“

„Hehe, zlatíčko, ta pivoňka, co máš na prsou je tak hezká, nech mě přivonět!“

Zdi byly tak tenké, že bylo slyšet i šustění šatů na druhé straně; hrubé hekání muže a slastné steny ženy se mísily v něco, co drásalo uši.

Chu Wanning zpočátku nechápal, co se děje, a teprve po chvíli si dal dvě a dvě dohromady, jeho krásné oči se široce otevřely, jeho tvář měnila barvu ze sytě červené na bledě zelenou, nakonec se ustálila na popelavě šedé. Zasyčel: „Nestoudné!“ a rozčilený vyběhl ven z pokoje a máchnul při tom svým širokými rukávy.

„Pffft.“

Mo Ran se neudržel a začal se vzadu tiše smát. Naštěstí byl Chu Wanning tak vyvedený z míry, že i rukama mával proti rytmu kroků, jak prkenně odcházel a nevšimnul si, že se mu Mo Ran směje.

Teprve když se vrátil do svého pokoje a vypil celý šálek čaje, konečně se trochu zklidnil. Kývnul na Mo Rana: „Takové nemravnosti skutečně škodí kultivaci. Můžeš tu dnešní noc zůstat.“

„Ó.“

Po pravdě řečeno, Mo Ran byl úplně bez sebe leknutím i radostí zároveň, když se Chu Wanning z čista jasna objevil v Prameni broskvových květů a udělal všechno pro to, aby ho zachránil. Ani na okamžik o Mo Ranovi nepochyboval a ještě teď, když se věci trochu uklidnily, se mu z toho točila hlava. Právě tady a teď ve světle svíčky vypadal mistrův obvyklý netečný výraz najednou ohromně roztomile.

Seděl se zkříženýma nohama na podlaze, podpíral si bradu, mhouřil oči, uculoval se a upřeně hleděl na Chu Wanninga.

„… Na co koukáš?“

„Neviděl jsem mistra už moc dlouho, jen si vás chci prohlédnout.“ Hlas zvoní smíchem, oči má vřelé a jasné.

Když se tak dívá, Chu Wanning … opravdu vypadá úplně jako Xia Sini.

Chu Wanning ho probodnul pohledem: „Místo dívání na mně si raději pořádně usuš vlasy. Jak chceš jít spát, když ti z nich kape voda.“

Mo Ran se zazubil: „Zapomněl jsem si ručník ve svém pokoji. Mistře, pomůžete mi?“

Kdysi se stalo, že Xue Meng se zranil a nemohl hýbat paží a pokaždé, když si myl vlasy mu je mistr sušil. Zvládl to vždy velmi rychle, protože použil svou duchovní energii k zahřátí a usušení ručníku.

Chu Wanning se zadíval na Mo Rana a jeho dokonale zdravé končetiny a chladně poznamenal: „Nejsi nemocný ani zraněný, proč bych to měl dělat?“

Ale kývnul.

Svíčka vrhala své měkké světlo Mo Ranovu překrásnou tvář.

Od jeho znovuzrození už uplynul téměř rok. Byl právě ve věku, kdy se rychle roste; sám si toho nevšiml, ale během posledních měsíců dost vyrostl. Když teď seděl na posteli, byl téměř stejně vysoký jako Chu Wanning. Ta výška Chu Wanningovi znesnadňovala vysoušení vlasů, tak se Mo Ran zaklonil dozadu a opřel se o ruce. Chu Wanning stál u postele, a utíral mu vlasy a tvářil se rozzlobeně.

Mo Ran spokojeně zívnul, zavřel oči a vychutnával si tu chvilku klidu.

Venku za oknem občas zakvákala žába.

„Mistře.“

„Hm.“

„Víte to? Pernatý klan vytvořil iluzi a v té jsem se ocitnul v Lin´anu před dvěma sty lety a potkal jsem tam někoho, kdo se jmenoval Chu Xun.“

Sušení pokračovalo: „Jak to můžu vědět?“

Mo Ran se zazubil a poškrábal se na nose: „On vypadal úplně jako vy.“

„… Hodně lidí si je podobných, na tom není nic zvláštního.“

„Ne, opravdu,“ prohlásil vážně Mo Ran. „Vypadal, jako byste byli odlití z jedné formy. Mistře, myslíte, že to mohl být váš předek?“

Chu Wanning vlídně odpověděl: „To je možné. Ale kdo to muže vědět? Bylo to před dvěma sty lety.“

„On měl syna,“ pokračoval Mo Ran. „Který vypadal úplně jako bratříček Xia. Mám pocit, že to není žádná náhoda. Mistře, co kdyby byl bratříček Xia váš ztracený příbuzný?“

„Já nemám příbuzné.“

„Proto jsem řekl ztracený …“ mumlal Mo Ran. Byl Chu Wanningovi tak blízko, že cítil slabou uklidňující vůni květů jabloně haitang.

Vonělo to tak pěkně. Zdálo se, že v každém z životů ho Chu Wanningova vůně uklidňuje; kdykoli, když se v minulém životě vrátil z krvavé řeže, položil tvář do jamky na mistrově šíji, jen aby mohl tu vůni zase cítit. Ať už si to chtěl přiznat nebo ne, byl na Chu Wanningově vůni beznadějně závislý.

Zavřel oči a pomalu se uvolnil, mysl se toulala v toku času. Když se v minulém životě vrátil do prázdného paláce Wushan po dalším zabíjení, promočený od hlavy až patě, kdy na sobě nesl tolik vin, a stejně nebyl víc než opuštěný toulavý pes. Tehdy si sednul a chytil Chu Wanninga kolem pasu, hlavu mu položil do klína a prosil ho, aby ho znovu a znovu hladil po vlasech – je to dokázalo utišit šílenství, které ho spalovalo.

Ty zmizelé sny, to byla minulost, jiný život.

Ale když teď zavřel oči, zdálo se, že se to stalo včera.

Chu Wanning si všimnul, že obvykle užvaněný Mo Ran je nějak potichu, sklopil oči a zadíval se na něj. Ve slabém světle svíčky jeho tvář vypadala klidně a bezstarostně. I když jeho obličej pořád nesl stopy měkkosti mládí, jeho rysy už získaly výraznou ostrost, jako by oparem prosvítala pohledná dospělá tvář, která však má stále svěžest mládí.

Chu Wanningova ruka se zachvěla a jeho srdce se rozbušilo.

Nevěděl, co ho přimělo, aby ho tiše oslovil: „Mo Rane.“

„Hm.“

Mo Ran bezmyšlenkovitě odpověděl a pak, jako by mu došly síly, se o něj opřel a položil mu hlavu na klín, jak to dělával v minulém životě.

Buch. Buch. Buch.

Srdce mu bušilo jako vojenské bubny na bitevním poli; z těch prudkých úderů cítil závrať. ChuWanning sevřel rty, nevěděl, co má dělat, tak jen utíral Mo Ranovy vlasy, vysušoval poslední kapičky vody.

Tak uplynula dost dlouhá doba, potom odložil ručník, bezděčně odhrnul zatoulané pramínky vlasů z Mo Ranova čela a tiše řekl: „Hotovo. Můžeš teď jít spát.“

Mo Ran otevřel oči, černé, s purpurovými skvrnkami, pořád byl trochu omámený, a teprve po chvíli získal jasné vědomí. Když se probral, zjistil, že zašel příliš daleko, a ze zvyku položil Chu Wanningovi hlavu na klín, a co bylo daleko divnější, on ho neodehnal. Mo Ran byl nejprve tak polekaný, že nedokázal promluvit a jen v ohromeném úžasu široce otevřel oči, takže vypadal úplně jako hloupý pes.

Chu Wanning se nejprve cítil trochu rozpačitě, ale když viděl Mo Ranovu tvář, musel se usmát.

Mo Ran viděl, že se vlastně usmívá. Jenom zlehýnka, ale určitě to byl úsměv a vyvalil oči. Zvedl se, vlasy měl trochu rozcuchané a úplně vážným tónem pronesl: „Mistře, vy něčím voníte, voní to moc hezky.“

Ztichl, zamračil se, jako by se snažil si na něco vzpomenout a zamumlal: „Ha, to je divné, nevoní … nevoní bratříček Xia úplně stejně?“

Chu Wanningova tvář ztuhla.

Než se Mo Ran stačil vzpamatovat, mrsknul mu na hlavu ručník a shodil ho z postele. Studeným hlasem řekl: „Jsem unavený. Vypadni sakra a jdi spát.“

Mo Ran nic takového nečekal a dopadnul na záda. Ležel celý překvapený na podlaze. Vstal a poškrábal se na nose. Ani se nezlobil.

Potom si poslušně lehl na zem.