Mo Ran dlouho neříkal nic a pak se zářivě usmál. „Pavilón sloužící jen jednomu mistru jako hezký příběh. Dobře řečeno.“

Bosýma nohama s vystupujícími modrými žílami přešel přes studenou kamennou podlahu a stanul před Song Qiutong.

Mo Ran zvedl nohu, jejími prsty se dotkl čelisti Song Qiutong a přinutil ji, aby se na něj podívala.

„Tak tohle jsi měla celou dobu na srdci, co?“

S úsměvem se zadíval na její vystrašenou tvář: „Císařovno Song, dobře víte, že na celou řadu věcí z vaší minulosti jsem se vás nikdy nezeptal. Když jste tedy dnes tak upřímná a mluvíte tak pěkně od srdce, co kdybychom si to dnes všechno vyříkali. No tak, pěkně si popovídáme.“

„Začněme s něčím nedávným. Jasně si vzpomínám, že když jsem se vydal do paláce Taxue, zamknul jsem Chu Wanninga tady v paláci. Vysvětli mi, jak to, že se objevil na hoře Kunlun? Kdo ho pustil ven a dovolil mu, aby mě hledal?

Song Qiutong se třáslo celé tělo. „Já nevím!“ řekla. Byla tak vyděšená, že zapomněla na uctivý tón a místo „tato osoba“ jí vyklouzlo „já.“

Mo Ran se usmíval: „Dobrá, tohle ty nevíš. Tak něco jiného. Toho roku, kdy jsem z tebe udělal císařovnu, jsem ti také dal do správy horu Sisheng. Pak jsem musel odjet v nějaké naléhavé záležitosti na horu Yin. Chu Wanning byl tenkrát neposlušný a já ho nechal zavřít do vodního vězení, aby zpytoval svědomí …“

Když o tom začal, Song Qiutong zbledl obličej a začaly se jí chvět rty.

„Prohlídka vězení byla jen výmluva, abys ho mohla vidět, jenže on s tebou pěkně zametl …“

„A-ano,“ odpověděla spěšně Song Qiutong, „ale Vaše Veličenstvo … A Rane, už jsem ti o té věci vyprávěla tehdy, když se to stalo. Učený mistr Chu mi sdělil, abych ho nechala o samotě tak neuctivým způsobem, že nešlo pouze o urážku mé osoby, ale i o urážku Vašeho Veličenstva, podlehla jsem tehdy hněvu a …“

„Naší Výsosti je to známo,“ usmál se Mo Ran. „Neovládla jsi svůj hněv, jenže Chu Wanning tehdy spáchal závažné zločiny a jeho trest nebylo možné svévolně zpřísnit bez dovolení Naší Výsosti. Ty jsi mu tehdy uložila drobnější potrestání a nechala mu vytrhat deset nehtů a na jejich místo jsi mu do každého prstu nechala zarazit ostré trny.“

Song Quitong byla hrůzou bez sebe a namítla: „Vaše Veličenstvo mne po svém návratu pochválilo!“

Mo Ran se smál: „Ach? … Skutečně?“

„Ty … ty jsi řekl, že když má někdo takovou nevymáchanou hubu, nic jiného si ani nezaslouží, a ještě jsi mi řekl, že ten trest byl moc lehký a že kdyby mluvil hrubě i v budoucnu tak … tak mu mám nechat zlámat prsty …“ Když uviděla děsivý úsměv na Mo Ranově tváři, zlomil se jí hlas a klesla na zem se slzami v očích. „A Rane …“

Mo Ran si povzdechnul. Usmál se: „Qiutong, je to už dávno. Naše Výsost si už nepamatuje, co tehdy řekla, nebo neřekla.“

Už uhádla, kam Mo Ran míří, a když slyšela, co řekl, celá se roztřásla.

„Naše Výsost nedávno měla ošklivé sny. Sny o tom, jak se vrátila z hory Yin, šla do vodního vězení a tam ho našla s hnisajícíma rukama pokrytýma krví …“ Mo Ran mluvil pomalu, ale na konec se mu se sevřelo hrdlo a v očích mu blýsklo studené světlo. „Naši Výsost to nepotěšilo.“

Song Qiutong bezmocně vydechla: „Vaše Veličenstvo, Vaše Veličenstvo … ne, A Rane, dovol mi to vysvětlit, prosím uklidni se a dovol mi to vysvětlit …“

„Naši Výsost to nepotěšilo.“

Mo Ran mluvil dál, jako by vůbec nic neslyšel, sklonil hlavu, jeho tvář neprozrazovala vůbec nic a jenom chladně sledoval ženu ležící na podlaze.

„Tobě na mě zaleží, viď?“

Tvářil se studeně a když zazněla ta otázka pronesená povýšeným tónem, Song Qiutong přejel mráz po zádech a vlasy jí začaly vstávat hrůzou, přestože už strávila ve společnosti toho krvežíznivého tygra už tolik let. Cítila blížící se bouři. Zvedla své tmavohnědé oči, zadívala se na něj se vší ponížeností a pokorou a připlazila se mu k nohám.

„Samozřejmě, udělám cokoli si A Ran přeje. Čím mám A Rana potěšit? Já určitě, určitě …“

Mo Ran se sklonil a vzal ji za bradu, donutil ji, aby obrátila tvář vzhůru.

Nasadil rozkošný, nevinný úsměv.

Právě takový úsměv měl, když se s ní poprvé setkal v sektě Rufeng, na tváři mu vyskočila dvojice roztomilých dolíčků, zatahal jí za rukáv a řekl: „Jak se jmenuješ sestřičko? Ale, ale, neboj se, já ti neublížím. Povídej si se mnou, dobře?“

Zachvěla se.

Po tolika letech, se stejným úsměvem a stejným tónem řekl něco úplně jiného. Něžně a sladce řekl: Qiutong, Naše Výsost ví že bys udělala cokoli, abys Naši Výsost potěšila …“

Prstem jí přejel po sametových rtech. Vypadaly téměř úplně stejně jako Shi Meiovy rty.

Mo Ranovy řasy se zachvěly, když si prohlížel ty rty, které vypadaly jako pár okvětních lístků. Nakonec řekl: „Počkáš na Naši Výsost na cestě do pekla.“

A pak měkce dodal: „Viď, že ano?“

Song Qiutong okamžitě vytryskly z očí slzy. Nebyly to slzy smutku, ale slzy strachu. Už pochopila, že když Mo Ran připomíná, jak kdysi trýznila Chu Wanninga, nedopadne to pro ni dobře. Ale představovala si, že to bude nanejvýš výprask anebo že jí vezme titul, ale nikdy si nedokázala ani představit, že Mo Ran by mohl …

Že by mohl, že by to udělal! Ten … ten …

Šílenec.

On zešílel … zešílel …

Mo Ran zaklonil hlavu a začal se tiše smát, jeho smích sílil a zněla z něj pýcha a zpustlost. Smál se, když rozkopnul dveře tichého spícího paláce a vyšel ven.

On zešílel … on zešílel!!

Mo Weiyu zešílel!!!

Song Qiutong padla na kolena na ledově studenou podlahu z leštěného kamene a zlatých cihel. Popel z chvilky společné vášně ještě nevychladl, jenže teď začaly žhnout pekelné plameny. S otevřenými ústy a hlavou zvrácenou dozadu se s námahou zadívala na oblohu venku.

Přicházel úsvit a nebe mělo barvu krve.

I její oči zčervenaly.

Odněkud zdálky se nesl Mo Ranův hlas, klidný, jako by poroučel, co mu mají uvařit k obědu.

„Stráže, odveďte císařovnu.“

„Vaše Veličenstvo …!“ Slyší vyděšené hlasy zvenku. „Vaše Veličenstvo, to …“

„Hoďte jí do kotle a usmažte jí zaživa.“

Song Qiutong už nic neslyší, jako by se ponořila hluboko pod mořskou hladinu, už nemůže nic slyšet.

„Usmažte jí zaživa. Usmažte jí zaživa, to bude zábava. Haha … hahahaha …!“

Odešel, ale jeho smích se dál vznášel nad horou Sisheng jako kroužící orel.

Vycházející slunce vrhlo na zem dlouhý stín za osamělou postavou. Kráčel pomalu, tak pomalu. Téměř viděl obrysy dvou mladíků, kteří kráčejí vedle něj, viděl i vysokého muže v bílých šatech.

Dva obrysy zmizely a provázel ho jen záblesk bílého oděvu.

Kráčel dál a ve zlatých paprscích jitra zmizel i bíle oděný muž.

Vycházející slunce bylo tak čisté a neposkvrněné, vzalo si k sobě ty, kteří byli také čistí a neposkvrnění, a nechalo ho tu samotného uprostřed pekla, v oceánu krve, ztraceného mezi démony a přízraky.

Nechalo ho tady samotného, jenom jeho, aby se cítil osaměleji a osaměleji, čím dál kráčel. A on šel, až měl pocit, že už je mrtvý, že už je mrtvý …

Čím déle kráčel, tím víc ztrácel rozum.

Mo Ran si vzpomněl, že v tom roce, kdy si vzal život, se někdy díval do zrcadla a nepoznával toho netvora, který mu pohled oplácel.

Vzpomněl si, že tu noc, předtím, než zemřel, seděl v bambusovém přístřešku u Pavilónu rudých lotosů a jediný, kdo ho doprovázel, byl starý sluha.

Líně se starce zeptal: „Eunuchu, jaká Naše Výsost bývala kdysi?“

Nečekal na odpověď a mluvil dál, prohlížel si svůj odraz na hladině rybníčku. „Naše Výsost zamlada nenosila takový účes, ani tu korunu s ověsy, že?“

Liugong povzdechl a odpověděl: „Jak Vaše Veličenstvo říká. Koruna i účes byly připraveny na přání císařovny Song po vašem nástupu na trůn.“

„Ach, vy myslíte Song Qiutong?“ vydechl Mo Ran a zaklonil se, protože si přihnul vína Hrušňový květ.

„To jsem jí pořád tak poslouchal?“

Snad proto, že se blížil konec a nebylo si třeba dívat pozor na to, aby císaři náhodou nešlápnul na kuří oko, a už neplatilo, že kdo si nedá pozor na jazyk, přijde o hlavu, stařec řekl čistou pravdu.

Se sklopenýma očima a rukama schovanýma v rukávech eunuch řekl: „Ano, když Vaše Veličenstvo nastoupilo na trůn, císařovnu Song protěžovalo. Bylo i takové období, že Vaše Veličenstvo dělalo všechno, co císařovna řekla, to … Vaše Veličenstvo všechno zapomnělo?“

„Zapomnělo?“ Mo Ran si odkašlal. „Nic jsem nezapomněl. Jak bych jen mohl zapomenout …“

Když si vzal Song Qiutong za manželku, někdo jí prozradil, že jí má tak v oblibě, protože je podobná zemřelému Shi Mingjingovi.

Byla velice chytrá a obratná, a tak jí nestálo moc námahy, aby napodobila Shie Meiův vzhled a chování. Jako manželka tak vystupovala každý den, až to vypadalo, jako by mrtvý obživl.

Jak by na to jen mohl zapomenout.

Mo Ran se nevesele usmál, pak si sundal korunu, hodil ji do rybníčku a ani se za ní nepodíval. Vystrašené rybky vyskakovaly z vody a odraz postavy na hladině se pokřivil a rozpil.

Hleděl na pokřivený obraz, rozvázal si uzel na hlavě a rozpustil černé vlasy. Naklonil se nad vodou a do tváře mu padlo stříbřité světlo, které odrážela hladina.

„To bychom měli. Koruna je pryč a vlasy mi visí. Starý, pomoz mi přece, co Naší Výsosti schází, aby vypadala, jako předtím, než usedla na trůn?“

„No …“

„Stuha ve vlasech, ne?“ Mo Ran se díval na svůj odraz. „Taková ta modrá stuha, jakou obvykle nosili žáci z hory Sisheng. Zůstaly v paláci ještě nějaké?“

„Ano. Vaše Veličenstvo tomuto starému otroku přikázalo, aby střežilo stejnokroj, který nosilo, než získalo trůn. Tento starý otrok jej donese, pokud si to Vaše Veličenstvo přeje.“

„Výborně. Jdi, a přines to všechno i se stuhou do vlasů.“

Liugong odešel a vrátil se s balíčkem starých šatů v rukou. Mo Ran vstal a když se jeho prsty dotkly tkaniny z bavlny a konopí, vzpomínky se na něj snesly jako padající listí a zasypaly jeho děravé srdce. Celý nadšený vzal svrchní šaty a začal se do nich soukat. Jenže oděv jeho mládí mu byl příliš malý a nepadnul mu, i když hodně snažil.

Rozhněval se.

„Jak to, že mi to není! Proč se nemůžu vrátit?“

Chodil sem a tam, jako zvíře v kleci, v tváři šílenství, oči mu nebezpečně plály.

„Toto že je oděv Naší Výsosti! Jsou to opravdu šaty Naší Výsosti?! Nesebral jsi někde špatné šaty? Když jsou to šaty Naší Výsosti, jak to, že mi nejsou? Jak to, že mi nepadnou!!!“

Starý sluha byl zvyklý na pánovy záchvaty hněvu a šílenství. Obvykle si říkal, že z Mo Rana jde hrůza. Ale dnes mu ho bylo nějak líto. On nehledá šaty – on hledá sám sebe, své staré já, které se už nikdy nevrátí.

„Vaše Veličenstvo,“ vzdychl stařec, „je to marné, vy už nejste ten mladík, kterým jste býval.“

Mo Ran zuřil a když uslyšel ta slova, prudce otočil hlavu a ostře se zadíval do starcovy vrásčité tváře. Pak jako by se dusil, nedokázal ze sebe vypravit ani jediné slovo, jen lapal po dechu se zarudlýma očima.

Za dlouhou dobu nakonec řekl: „Nejsem …?“

„Nejste.“

„… Já se nemůžu vrátit?“

„Nemůžete.“

Poprvé se v tváři dvaatřicetiletého muže objevila dětská bezmoc. Zavřel oči, jen v hrdle mu poskakoval ohryzek. Starý sluha stál vedle něj se svěšenou hlavou a říkal si, že až otevře oči, tak určitě vycení své ostré tesáky a rozsápe na kusy všechno ve svém dosahu.

Ale když Mo Ran znovu otevřel oči, byly vlhké. Snad ty slzy uhasily pekelné plameny v jeho srdci.

Mo Ran otevřel ústa a chraptivým, unaveným hlasem pronesl: „Já vím … já vím … nemůžu se vrátit … nemůžu se vrátit …“

Unaveně si obléknul šaty, posadil se ke kamennému stolu a schoval si obličej do dlaní.

Po chvíli řekl: „Tak mi alespoň svaž vlasy.“

„… Vaše Veličenstvo, proč to všechno …“

„Život Naší Výsosti brzy skončí a nechce být sama, až ten čas přijde.“

Když mluvil, zakrýval si tvář a jeho výraz se nedal zahlédnout. „Chci se jen převléci a mít pocit, že mi nějací staří přátelé pořád dělají společnost.“

Eunuch znovu vzdechl: „To je přece jenom sen.“

„Sny jsou dobré,“ řekl Mo Ran.

„Sny jsou lepší než nic.“

Shrnul si své dlouhé vlasy dozadu a nadvakrát je svázal vyblednou stuhou, pak sebral z hromádky starých šatů ozdobnou jehlici do vlasů a chtěl si ji ve tknout do vlasů, jako když byl mladý, ale zadíval se na svůj odraz na vodní hladině a zaváhal.

Na kterou stranu ji nosil, nalevo nebo napravo?

Nenosil tu jehlici tak dlouho, že už si nepamatoval. Mo Ran zavřel oči a zeptal se: „Eunuchu, víš, jak jsem si kdysi česal vlasy?“

„Vaše Veličenstvo, tento starý otrok přišel do vašeho paláce až dva roky poté, co jste nastoupil na trůn. Tento starý otrok neví.“

„Ale kde najdu někoho, kdo to ví?“ zamumlal Mo Ran. „Kdo mi řekne, jak jsem kdysi vypadal?“

Starý eunuch si dlouze povzdechnul, ale nevzpomněl si ani na jediné jméno. Po pravdě, Mo Ran už v srdci věděl, že starý muž pro něj nebude mít žádnou odpověď, a tak vetknul jehlici nejprve nalevo, potom napravo, pak znovu nalevo a upevnil ji tam.

„Takhle to vypadá dobře,“ Řekl Mo Ran. „Dojdu se zeptat jeho.“

Šel dovnitř, do pavilónu, dál k lotosovému rybníčku, kde ležel Chu Wanning a vypadal, jako když jen spí.

Mo Ran se posadil na zem, opřel si hlavu o dlaň a řekl: „Mistře.“

Vánek unášel jemnou vůni lotosových květů. Zadíval se na toho muže uprostřed zářivé červeně v rybníčku a najednou měl pocit, že mu toho musí tolik vyprávět, ale zároveň neví, co má říci.

Vždy, když se ocitl tváří v tvář Chu Wanningovi, zaplavilo ho množství pocitů, které však byly tak pomíchané, tak zmatené, jako když jedno jídlo chutná zároveň sladce i kysele, je hořké a zároveň pálí, takže nevěděl, zda to, co k tomu člověku cítí je nenávist nebo ještě něco úplně jiného.

Kdysi si říkal, že důvod, proč drží Chu Wanninga po svém boku je, aby mohl dát průchod své zášti a ukájet svůj chtíč. Ale Chu Wanning zemřel a on si ponechal jeho tělo, i když mu už k ničemu nebylo, i když byl připravený hrob, nemohl se odhodlat k tomu, aby ho pohřbil.

K čemu bylo nechávat si studené, nehybné, mrtvé tělo, které nemohlo ani promluvit?

Sám nevěděl.

Zažili toho spolu příliš mnoho, a ta malá čistá věc, která mezi nimi na počátku byla, zmizela někde hluboko pod hladinou.

Když Chu Wanning ještě žil, sotva společně strávili alespoň jeden příjemný, poklidný den.

Ale teď byl Chu Wanning mrtvý a mezi mrtvým a živým vzniklo podivné pouto kruté něžnosti. Mo Ran za ním často chodil, nosil džbánek bílého vína Hrušňový květ, a jen se na něj mlčky díval.

Teď byl obklíčený ze všech stran a věděl, že jeho život se chýlí ke konci. Chu Wanningovo tělo byla jediná věc, která na hoře Sisheng zbyla z jeho minulosti, jediná, která vypadala pořád stejně, on jediný ze všech s ním zůstal celou dobu.

Mo Ran měl najednou chuť si s tím studeným mrtvým tělem pěkně od srdce promluvit. Chu Wanning je už stejně mrtvý, takže nemůže nic namítat, natož mu nadávat. Ať řekne cokoli, může jen ležet a poslouchat.

Ale když otevřel rty, hrdlo se mu stáhlo.

Nakonec se mu podařilo říci jen jedinou věc.

„Mistře, proč si mně nevšímáte?“