Otupělý, s rozbolavělou hlavou plnou vířících myšlenek, se ztuhlýma a studenýma rukama i nohama, k sobě Mo Ran přitiskl Chu Wanningovu duši a jako ve snách sešel po schodech dolů.

„Doktore …“

„Zase vy? Co se stalo?“

„Víte určitě, že tam nahoře … že je to zemská duše mého mistra, ano?“

Duch lékaře byl podrážděný: „Samozřejmě, že ano, nemohu se přece takovým způsobem zmýlit.“

Mo Ran se však nevzdával a zkusil to znovu: „Nemohla byt to být rozumová duše, nebo …“

„Nebo co?!“ prskal lékař. „Člověk má tři duše: zemskou, rozumovou a lidskou. Léčím tu už sto padesát let, kdybych nedokázal rozeznat jednu duši od druhé, ctěný pán Yanluo by mě už dávno vrátil do koloběhu znovuzrození.“

Mo Ran stiskl rty a pak ho něco napadlo: „Doktore, a když tu jste už sto padesát let, neviděl jste někdy někoho, kdo má … dvě zemské duše?“

„Vy budete nejspíš nemocný!“ vrčel lékař. „Zdá se, že máte něco s mozkem, nejspíš bych vám měl změřit tep!“

Jistě že nemohl dopustit, aby mu duch lékař opravdu změřil tep; mistr Huaizui ho sice vybavil ochranným kouzlem, ale pokud nebude dost opatrný, pořád existuje možnost, že bude odhalen. Mo Ran proto ze sebe překotně vychrlil omluvu a vyběhl z Léčebny churavých duší i s lampiónem s lidskou a zemskou duší uvnitř.

V říši duchů stále panovalo šero. Den a noc se daly od sebe rozeznat jen pohledem na oblohu; pokud za clonou kouřového oparu a těžkých rudých mračen slabě hřálo slunce, byl den, pokud na obloze visel studený měsíc, byla noc.

Teď byla noc a ulice se pomalu vyprazdňovaly.

Mo Ran se skloněnou hlavou osaměle bloumal ulicemi, v rukou opatrně nesl lampión pro přivolávání duší. Nevěděl, co si má počít a čím déle kráčel, tím si připadal osamocenější a bezmocnější.

Takovou bezmoc a nejistotu denně prožíval v dětství; když nyní musel znovu čelit takovým pocitům, svírala ho úzkost. Vzpomínal na lidi, které kdysi znal, tehdy když byl ještě v nevěstinci. Dům opilého nefritu nakonec pohltily plameny. Všichni zemřeli, naživu zůstal jen on …

Spočítal roky – všichni, až na jeho matku se teprve měli převtělit. Kdoví, na koho může narazit, když se tu bude toulat.

Pak si vzpomněl na Xue Menga.

Myslel na Xue Mengův rozhněvaný křik, jak se mu pokoušel vytrhnout z rukou lampión pro přivolávání duší, jak ho nazval darebákem.

„Jaké ty na to máš právo? To se vůbec nestydíš?!“

Mo Ran k sobě přitiskl lampión; jeho kroky zpomalily a zastavil u zdi. Navzdory vší snaze mu zčervenaly oči. Se skloněnou hlavou se díval na ten malý, zlatý plamínek a tiše šeptal: „Mistře, vy … vy se nechcete se mnou vrátit?“

Světélko neodpovědělo, jenom pořád tiše svítilo.

Dlouho tak stál, až se zase trochu uklidnil. Podsvětí je tak veliké a on neví kam, nebo za kým by měl jít. Pak si vzpomněl na Chu Xuna a s výrazem tonoucího, který se chytil svého stébla se rozběhl k síni Shunfeng.

Když tam doběhl, v Shunfengu právě zavírali. Duch s maskou zamykal dveře. Mo Ran ho zadržel: „Promiňte, počkejte prosím!“

„To jste vy?“

Byl to ten stejný muž, který ho předtím vedl nahoru po schodišti. Na okamžik se zarazil a pak řekl: „Proč jste se vrátil?“

„Promiňte, že obtěžuji, ale je to naléhavé …“ Mo Ran běžel příliš rychle a teď namáhavě lapal po dechu; oči měl jasné, ale plné strachu. Polknul a chraplavě promluvil: „Chtěl bych znovu navštívit pana Chu.“

Chu Xun upřeně pozoroval rozkvetlou větévku jabloně haitang ve váze z tenkého bílého porcelánu, a byl dost překvapený, když znovu uviděl Mo Rana.

„Proč se mladý pán vrátil? Nemůžete ho najít?“

„Našel jsem ho,“ odpověděl Mo Ran, „ale já … já …“

Chu Xun si všiml, jak je napjatý a plný úzkosti, takže soudil, že ať už ho trápí cokoli, jen těžko se to vysvětluje. Pozval ho dál, zavřel dveře a řekl: „Posaďte se prosím.“

Mo Ran, ve strachu, že když bude lampión pro přivolávání duší pořád držet, mohl by si Chu Xun něčeho všimnout, schoval ho do svého váčku qiankun.

Nemyslel si, že Chu Xun je nějaký záštiplný přízrak, ale v každém případě bude lepší před duchy udržet v tajnosti, že se do podsvětí vetřel živý člověk.

„Vydal se mladý pán na jihovýchod?“

„Hm.“

Chu Xun chvíli přemýšlel a pak řekl: „Byla to Léčebna churavých duší, že?“

Mo Ran kývnul a opatrně vážil slova: „Viděl jsem ho v Léčebně churavých duší, ale ta zemská duše byla neúplná, nemohla se hýbat ani mluvit. Dokonce vypadal jinak než ostatní duchové, byl napůl průhledný, zdálo se, že by se ho nikdo nemohl ani dotknout.“

„Poškozené zemské duše obvykle bývají takové,“ Chu Xun se tvářil smutně. „Některé duše jsou tak poničené, že se rozpadnou a není možné je dát znovu dohromady.

Mo Ran se hryzl do rtu a pak s váháním řekl: „Lékař tvrdil, že lidé s neúplnými dušemi bývají ve svém vtělení nějak oslabení. Ale člověk, kterého hledám … byl za živa v pořádku, tak myslím, jestli se někde nestala chyba …“

Odmlčel se a poté zvedl hlavu a zadíval se na Chu Xuna.

„Pane Chu, je možné, aby někdo měl dvě pozemské duše?“

„Dvě pozemské duše?“ zamrkal Chu Xun.

„Ano.“

Chu Xun se zachoval úplně jinak než lékař v Léčebně churavých duší, který Mo Ranovy úvahy okamžitě smetl. Chu Xun sklopil zrak, důkladně to promyslel a pak řekl: „Mám za to že … to není úplně nemožné.“

Mo Ranových tělem proběhl třas, hlava sebou trhla a oči se mu v matném světle svíček jasně zaleskly.

„Opravdu?!“

Chu Xun naklonil hlavu: „Za běžných okolností má člověk tři éterické duše a sedm duchů kteří chrání hlavní tělesné orgány, ale já jsem kdysi poznal ženu, která měla dvě rozumové duše.“

„Můžete mi tom povědět víc?“

Chu Xun potřásl hlavou, víčka mu klesla, a řasy se zachvěly. Nějakou dobu trvalo, než se uklidnil a prohlásil: „Všechno to je už minulost. Raději bych o tom nemluvil. Ta osoba nyní musí snášet muka sedmé úrovně pekla. Každého, jehož duše vykazuje nějakou abnormalitu, soudce Yanluo pošle do sedmé úrovně pekla a tam ji pomalu odstraní.“

Mo Rana jeho slova zneklidnila ještě víc. V šeru si nevšiml bolesti v Chu Xunových očích, když se zeptal: „Proč měla ta žena navíc jednu rozumovou duši? Lidé obyčejně sedmý den po smrti musí sebrat své tři duše a když má někdo navíc jednu rozumovou duši, znamená to, že se musí shromáždit čtyři duše?“

„Patrně to bude ten případ.“

„Ta žena, o které ctěný pán mluvil …“

„Po smrti jí využil devátý král démonů a přinutil jí vrátit se do světa živých …“ Chu Xun se odmlčel. Štíhlé prsty, které spočívaly na kolenou se pomalu svíraly.

„… Do světa živých, kde snědla za živa vlastní dítě.“

Mo Ran si okamžitě vzpomněl na události v Lin´anu, které spatřil, když pobýval v Prameni broskvových květů. Pochopil, že žena, o které Chu Xun mluví, je jeho manželka a jsou to jeho nejbolestnější vzpomínky. Není potom ten důvod, proč Chu Xun zůstal ve městě Nanke a nenarodil se do dalšího života, že čeká až jeho manželce bude odstraněna ta zvláštní duše navíc, vrátí se ze sedmého pekla a znovu se s ním shledá, aby se mohli znovuzrodit společně?

Mo Ran se už nedokázal dál vyptávat.

Chu Xun také mlčel. Těch několik slov: snědla za živa vlastní dítě – ho pálilo v hrdle, i když uplynulo dvě stě let, i když se z něj stal duch.

Zavřel oči.

„Duše té ženy byla tak rozervaná a zničená, že se spojila s rozumovou duší dítěte.“ Znovu se odmlčel a pokračoval až po chvíli.

„Ta její zvláštní duše navíc je vlastně duší jejího dítěte, která uvízla v její duši, pomalu se s ní spojila až se stala její neoddělitelnou součástí.“

Tento muž musí ve smrti, stejně jako za života snášet krutou bolest, aby pomohl jiným. Mo Ran se cítil hrozně. Nemohl to říci naplno, tak řekl jen: „Dál už nemusíte nic říkat, já, já to chápu.“

„Proč vám to všechno vykládám – měl byste vědět, že pokud ten mladý pan Chu, kterého hledáte, má opravdu dvě zemské duše, pak s největší pravděpodobností jedna z nich nebude jeho vlastní.“

Mo Ran si to nechal projít hlavou a pak se zeptal: „A není možné, aby se jedna zemská duše rozdělila na dvě?“

„Je to možné, ale ne ve vašem případě.“

„Jak to?“

Chu Xun začal vysvětlovat: „Viděl jsem i duši, která se rozdělila na dvě části, ale to bylo něco úplně jiného. Taková věc se obyčejně stane jen když někdo páchá velice zlé skutky a svévolně vraždí, takže jeho duše to neunese a rozštěpí se. Ale i tak, duše, která se rozštěpí, je vždy lidská duše, odpovědná za morálku a lidskost a nikdy zemská duše nebo rozumová duše.“

„… Rozumím,“ zamumlal Mo Ran.

Jakmile Mo Ran slyšel o páchání zlých skutků a svévolném vraždění, došlo mu, že tohle nebude mít s Chu Wanningem nic společného. Pak pomyslel na sebe a přemýšlel: až jeho život opravdu skončí a přijde do podsvětí, rozpadne se jeho duše opravdu na dvě poloviny, jak si ostatně zasluhuje?

„Navíc, pokud se jedna duše rozdělí na dvě, potom by ani druhá zemská duše nemohla chodit, a i ona by skončila v Léčebně churavých duší,“ dodal Chu Xun. „Protože mladý pán tam viděl jen jednu poškozenou zemskou duši, hádám, že ta druhá by měla být úplná, zdravá duše.“

Mo Ranovi po té poznámce všechno zapadlo do sebe. Celý se rozzářil a vychrlil ze sebe: „Velice vám děkuji, ctěný pane Chu. Tak já … já hned půjdu zase hledat.“

„Výborně. Kompas ukazoval nejen ve směru na Léčebnu churavých duší, ale také na severovýchod. Mladý pán by se měl pokusit vydat tím směrem. Avšak město Nanke je veliké, přichází sem a zase odsud odchází mnoho duchů, kteří čekají na své znovuzrození …“

Chu Xun povzdechl.

Mo Ran viděl v těch laskavých očích lítost a bylo mu jasné, co chce ještě povědět.

Město Nanke je veliké, procházejí jím tisíce duchů. I když zná směr, nebude nijak snadné tu najít jednu určitou zemskou duši.

Pokud to těm dvěma lidem není souzeno, i když jsou ulice osvětlené tak jasně, že se vůbec nezdá, že je noc, mohou se minout, jeden půjde na východ a druhý na západ, jeden druhého si nevšimne a nikdy se už neuvidí.

A když je v podsvětí takový klid jako teď, všechno se to lehce říká ale o to hůře udělá.

Ale Chu Xunova duše byla laskavá. Zvedl ruku a poklepal Mo Ranovi na rameno.

„Mladý pán má v sobě takovou upřímnou jistotu. Určitě se s ním znovu setkáte.“

Byl tolik podobný Chu Wanningovi. Když to říkal, ze svíčky tiše stekla kapka vosku, plamínek zablikal a jeho tvář zmatnila.

Mo Ranovi se v přítmí zdálo, že vidí Chu Wanningovu tvář, najednou mírnou, že slyší, jak mu Chu Wanning říká, že se spolu znovu setkají.

Mo Ranovi se proti jeho vůli vedraly do očí slzy.

Spěšně sklonil hlavu, sepjal ruce na znamení úcty a chraptivým hlasem řekl: „Jsem vám opravdu velice vděčný.“

Chu Xun však neodpověděl. I když Mo Ran dávno odešel a zavřely se za ním dveře, stál a díval se za ním, fénixí oči byly zmatené.

To byly … slzy … to, co viděl v očích toho mladého muže?

Duchové nemohou plakat. Ošálil ho zrak? Nebo …

Ohlédnul se přes rameno na kvetoucí větévku jabloně haitang ve váze. Květy ze světa živých nesnášejí jinovou energii podsvětí; i přes úzkostlivou opatrnost jeden květ upadl a snesl se na lesklou dřevěnou desku starožitného stolu. Chu Xun přišel blíž a sebral zářivý květ. Ten vybledl, uschnul a mezi prsty se mu proměnil v sypký prach.

„Stráž.“

„Pane Chu.“

Okamžitě vešel muž s maskou a uctivě zůstal stát opodál.

Chu Xun se neotočil. Zíral na květy haitangu a tiše se zeptal: „Byla ta osoba nedávno v síni Shunfeng?“

„Ne, nebyl tu. Všechno pokračuje jako obvykle, každých deset dní jedna větévka jabloně haitang. Neodváží se přijít do síně Shunfeng osobně, pokaždé někoho pošle, aby to pro něj doručil.“

„Děje se něco, pane? Stalo se něco, když tady byl ten mladý pán? Pokud se opovažuje posílat sem lidi, co vás mají obtěžovat, můžete požádat pana Yanluoa …“

„Ne,“ Chu Xun odvrátil pohled, přerušil svého podřízeného a obdařil ho lehkým úsměvem. „O nic nejde,“ vydechl. „Ta osoba ho sem pravděpodobně neposlala. A i kdyby ano, to dítě jen někoho hledá. Se mnou to nemá nic společného.“

„Ale pokud ho ta osoba sem poslala, proč jste se obtěžoval …“

„Nemá s tím zlem nic společného.“

Chu Xun bez hnutí stál u kvetoucí větvičky, jako šaty měly barvu čerstvě napadaného sněhu.

„Nechte ho na pokoji.“

Ulice byly prázdné. Mo Ran opustil síň Shunfeng a zamířil na severovýchod. Šel s Chu Wanningovým obrazem od dveří ke dveřím, ale bylo to jako hledání jehly v kupce sena. Komu obraz ukázal, ten jenom odmítavě mávl rukou, a někteří se na obraz nechtěli ani podívat a vyhýbali se mu.

„Ten člověk na obrázku? Nikdy jsem ho neviděl.“

„Neviděl jsem ho, neviděl jsem ho. Nepleťte se do mých věcí.“

„Jděte mi z cesty! Obtěžujete! Copak nevíte, kolik je hodin? Zmizte! Jaký portrét? Dejte to sakra pryč!“

Obyvatelé města Nanke byli sice samí duchové, ale tihle duchové se teprve měli oprostit od svých pocitů a tužeb. Jak tady tak žili pohromadě, většina z nich se vrátila k tomu, jak svůj čas trávili za života. Zatímco museli osm nebo deset let čekat, někteří z nich hledali své příbuzné nebo přátele, pořídili si mrtvého psa nebo kočku, zkrátka žili stejně jako když ještě opravdu žili. A tak, třebaže žádný spánek nepotřebovali, když měsíc vystoupal vysoko na oblohu, leželi všichni pěkně v postelích.

Jak padla noc, bylo s ním ochotno mluvit stále méně a méně lidí a nikdo pro něj neměl žádnou novinu, natož aby mu ukázal, kam se vydat.

Osamocený se toulal nekonečně dlouhou ulicí, která se táhla na severovýchod, bušil na každé dveře, vkročil do každého domu a s omluvným úsměvem skláněl hlavu …

„Už jsem vám to říkal! Kouknul jsem se špatně! Přemýšlel jsem o tom a ten člověk, kterého jsem viděl, není ten samý jako na té podobizně. Nemohl byste mi už dát pokoj?!“

Vousáč se chystal, společně s manželkou a dětmi, které si našel ve světě duchů, k nočnímu odpočinku a snažil se zavřít dveře.

Mo Ran na něj narazil na ulici už dříve, když se vracel domů a zeptal se ho, zda neviděl člověka na portrétu. Přemýšlel a pak řekl, že má dojem, že někoho takového před několika dny viděl v okolí východního tržiště, jenže jeho žena se na něj významně zadívala a on zmlknul, jako by mu něco došlo, začal mávat rukama a trvat na tom, že neviděl vůbec nic.

Jenže Mo Ran měl pocit, že něco ví a odmítal to vzdát, šel za ním až k jeho domu a neúnavně se ho celou dobu vyptával.

Muž ho hrubě vystrčil ze dveří a spouštěl dřevěnou závoru. Mo Ran zoufale škemral: „Nemohl byste se nad tím znovu zamyslet? Kde je východní tržiště? Kam šel potom? Prosím …“

„Nevím!“

Rozruch vzbudil pozornost dalších duchů a brzy se vytvořil hlouček přihlížejících. Muž vztekle zařval a znovu se pokusil zavřít dveře, bez ohledu na to, že Mo Ranova ruka stále spočívala na zárubni.

Dveře mu bolestivě drtily prsty. Bylo to nesnesitelné, ale teď na to nebyl čas. Potlačil bolest a nechal ruku ve štěrbině, která se zavírala a vší silou jí otevřel.

„Prosí vás, zamyslete se nad tím ještě, já chci jen vědět kam potom šel …“

Muž rozrazil dveře, aniž si všímal Mo Ranových krvácejících prstů, prudce ho odstrčil a vykřikl: „Už jsem řekl, že nevím! Koukej táhnout!“