Palác čtvrtého krále démonů měl jedinou bránu a u té byly stráže. Mo Ran samozřejmě nebyl tak hloupý, aby se cpal hlavní branou. Vylezl na stříšku, schoval lampión pro přivolávání duší do měšce qiankun, aby světlo nepřitáhlo nežádoucí pozornost a pak skákal ze střechy na střechu, rychlý jako blesk.

Zvenčí se palác zdál veliký, ale uvnitř byl ještě větší. Nádvoří za nádvořím, spousta chodeb a jeden zastřešený průchod se táhl jeden za druhým. Mo Ran vyšplhal na věž a přitiskl se k okrovým cihlám. Rozhlédl se. Palác vypadal jako město, rozprostřené, kam až oko dohlédne.

Mo Rana popadla úzkost.

Teď už chápal, proč mu ten muž nechtěl povědět, kam se mistr ztratil – nejspíš se bál, že tím krále démonů popudí. Ale i když teď ví, že Chu Wanning je někde v paláci, nemá sebemenší tušení, co udělat …

Je tu přinejmenším devět set pokojů, ne-li tisíc. Kde by Chu Wanning mohl být?

Byl jako člověk, který hledá poklad, ruce i srdce se mu chvěly ještě víc něž před chvílí.

Mistře …

Kde jste?

Byl ještě ponořený do myšlenek, když si všiml, že na nároží se vynořil průvod lidí s červenými lampióny, všichni na sobě měli zlatou zbroj a vysoké vojenské boty. Kráčeli jeden za druhým směrem od východní brány k hlavní cestě a poté po mnoha odbočkách došli až k zastrčené, nepříliš výstavné stavbičce.

Mo Ranovi ve výhledu na budovu bránil mohutný vysoký strom. Viděl jen polovinu nádvoří, druhou zakrývaly husté listy.

Duchové vojáci vešli dovnitř, ozval se křik a zvuky převracených stolů a židlí, zkrátka jeden velký zmatek. Pak se obloze vznesl zděšený výkřik, ven vyvlekli ženu s rozcuchanými vlasy a vyhodili ji na nádvoří. Zpola vysvlečené šaty z ní díky tomu hrubému zacházení sklouzly a odhalily bělostnou pleť.

„Chceš utéct?! Chceš sakra utéct?!“

Přes ženino tělo švihnul bič. Pravděpodobně to byl nějaký podsvětní nástroj trestů, který byl schopný způsobit nesnesitelnou bolest i duchům.

Žena se třásla a plazila po zemi. Zdálo se, že chce utéct, ale všude kolem stáli vojáci, a nebylo kam uniknout.

„Ty smradlavá kurvo, myslíš si, že z paláce čtvrtého krále jenom tak odejdeš?“

Žena naříkala: „Já žila poctivě! Neudělala jsem nic zlého! Proč mi to děláte? Nechte mě jít. Chci se znovuzrodit, nechci zůstat tady!“

Žena zakvílela; znovu na ni dopadl bič.

„Služba čtvrtému králi tě osvobodí z utrpení v koloběhu převtělování. Nevíš, co je pro tebe dobré!“

„Ale vždyť si mě nevybral! Proč mě nenecháte odejít? Já – áááá…“

Další švihnutí zasáhlo ženinu tvář. Žena začala plakat, neovladatelně se chvěla, ale stále se pokoušela odplazit pryč.

Její děsivé zoufalství zřejmě vojáky čtvrtého krále démonů jen rozveselilo. Všichni se rozesmáli drsnými hlasy. Ven byla vyvlečena další „kořist“.

Promluvil velitel vojáků: „Všichni jste tvrdě pracovali a já vím, jak se vy chlapi nudíte. Tohle všechno jsou zbytky po čtvrtém králi; tak do toho a podle libosti si vyberte kousky se kterými si chcete pohrát. Pokud vás někdo z nich obzvlášť zaujme, stačí mi říct, abych si je zapsal a můžete je odvést domů.“

Chlípní duchové hrozivě vyli a chechtali se a šli si vybrat nejkrásnější duše. Ani žena venku neunikla. Přímo pod stromem ji obstoupili a pak se na ní vrhli jako smečka hladových vlků, která chce její duši roztrhat na kusy.

Z budovy zaznívalo sténání a vulgární slova. Lidé uvnitř křičeli, plakali, prosili.

Byli tu takoví, co to utrpení nemohli snést a chtěli za každou cenu uniknout i takoví, kteří se poddali a vyhověli, jen aby získali přízeň. Ať ve světě živých nebo v podsvětí, všude vládne stejná lidská bída.

Mo Ran pod pláštěm tmy slezl z věže na střechu boční budovy. Podle toho, co mu řekl stařeček ze stánku s knedlíčky, Chu Wanning se sem dostal nedávno, a ještě nemohl projít výběrem krále démonů, takže by neměl být na tomto místě. Mo Ran se přesto bál. Opatrně sejmul hnědou střešní tašku a otvorem nakouknul dovnitř.

Místnost páchla horkým a těžkým pachem smilstva. V té příšerné změti poznal jednu tvář.

Rong Jiu.

Prostitut, pro kterého měl ve svém minulém životě slabost, a který té slabosti využil, aby proti němu pletichařil a pokusil se ho připravit o jeho kultivaci. I on byl tady.

Byl to chytrák, který si uměl poradit za živa a poradil si i po smrti.

Mnoho lidí v místnosti raději bojovalo, než aby se vzdali, někteří volali své milované, jiní chrlili kletby a zuřivě zápasili o svou důstojnost. Ne tak Rong Jiu. Mo Ran ho znal jako své boty – miloval peníze a svůj život. Teď samozřejmě život, který by mohl milovat neměl, ale stále si cenil své duše a nechtělo se mu trpět.

Ležel se zavřenýma očima na široké zválené posteli, zatímco se ostatní, nevybraná kořist vzpírala nebo žadonila o slitování, předl měkce jako kotě a nechával vojáky, ať mu provádějí, co chtějí.

Když Mo Ran pohlédl na jeho tvář zčervenalou vzrušením, srdce mu zalil chlad.

Myslel na Chu Wanninga.

Ron Jiu je změkčilý a poddajný. Chu Wanning je pevný jako ocel.

Na první pohled je chladný a tvrdý jako černé železo, neohne se. Jenže v takové chvíli se Rong Jiu ohne, poddá, a z jeho slabosti se rázem stane nedobytná pevnost.

Vodu nezlomíte, ale meč z oceli ano.

Prásk!

Hluk vylekal lidi v místnosti, i toho na střeše. Mo Ran zvedl hlavu a podíval se na nádvoří. Tvář mu zbělela.

Jeden z vojáků probodl hruď ženě, která se předtím venku tak zoufale vzpírala. Z očí jí tekly proudem slzy a její duše bledla a zprůsvitněla.

Všechno se zastavilo. Pak vybuchl oblak nesčetných zářivých jisker.

Její duše se rozpadla.

Voják, který zničil její duši, se postavil na nohy a zaklel. Kůži na obličeji měl rozseknutou – žena mu zřejmě vytrhla bič na duchy a švihla ho.

Voják si odplivl: „Pitomá děvka! Myslela, že i po smrti musí zůstat počestná, kráva jedna!“

Mo Ran měl pocit, jako by se propadl do ledové jeskyně.

Nešlo o to, co se stalo nějaké neznámé ženě, ale o to, že Chu Wanning možná vybrán byl.

Rong Jiu se společně s chlípnými duchy svíjel v posteli. Schopnost, kterou si osvojil, aby přežíval, spočívala v tom, že se přivinul k někomu silnějšímu jako plazivý úponek, polapil ho ve své měkkosti jako v nezničitelné pasti.

Kořist v místnosti se postupně vzdávala, pach sexu byl tak silný, až nutil ke zvracení.

Nevěděl kolik času uplynulo, než se nad tím odporným divadlem konečně zatáhla opona. Rong Jiu opravdu uměl okouzlit. Jeden z vojáků si natáhl šaty a hned běžel za velitelem, aby mu ho připsal. Toho, koho čtvrtý král viděl a odmítl, si mohl beze všeho odvést.

Přízrační vojáci sloužili čtvrtému králi a byli vyjmuti z koloběhu znovuzrození. Přilepit se na jednoho z nich neznamenalo žádnou ostudu, ale vcelku pohodlný život i když ne takový, jako kdyby šlo o samotného čtvrtého krále.

Rong Jiu s tím byl spokojený.

Voják, který si ho chtěl odvést, s ním ještě chvíli koketoval a pak musel odejít do stráže. Ostatní duchové odcházeli, pokoj zůstal zpřeházený jako po nějaké divoké pitce, ponurý, plný skvrn od vína a lidské špíny, které stydly na podlaze.

Líně se posadil, ze všech, co tu byli, zažil nejméně násilí, i když byl mužem. Oblékl se, upravil a podíval do bronzového zrcadla. Měl dojem, ve srovnání s růžovým nádechem pleti, jaký měl za živa, je jeho tvář po smrti mnohem bledší a koketní pohledy mu už tolik nesluší.

Romg Jiu si nevšímal plačících, třesoucích se a ochromených žen, vesele si uhladil šaty, nazul si pár hedvábných střevíců a vyšel na nádvoří.

I v pekle kvetly prvosenky, ještě červenější než ty ve světě živých. Otrhal květy a rozemnul je v prstech, aby si nalíčil rty a tváře.

Každý považuje za prvořadé něco jiného. Rong Jiu měl těžký život už od narození; v jeho očích si jenom majetní a mocní lidé, kteří stáli vysoko nad všemi ostatními, mohli dovolit takový luxus jako je přátelství nebo náklonnost. Sám byl jen špinavý červ v bahně a nemohl si dopřávat čest, důstojnost a podobné zbytečnosti. Všechno, co měl, byl jeho život a když zmizel, zbyla mu jen jeho duše.

Něco za ním zašustilo, jako by se někdo prodíral keři. Myslel, že se vrátil voják, který si ho oblíbil. Do svého pohledu přidal značnou dávku zamilovanosti – za všechno se platí, jen city jsou zadarmo.

Ostýchavě se ohlédl, snažil se být co nejvíc krásný a okouzlující, aby se nadalo rozeznat, zda je muž nebo žena.

Vedle rozkvetlého keře však se studenou tváří stál někdo úplně jiný. Rong Jiu ucouvnul o krok, vyvalil oči a otevřel ústa, jako by udeřil hrom.

„Vy!“

„Já,“ řekl Mo Ran.

Na Rong Jiuově jemné, hezké tváři se vystřídaly zděšení, pochybnosti, vztek, obavy i hraná bezstarostnost, a nakonec se na ní usadila chladná odměřenost.

Příliš často se usmíval. Přehnaně podrážděný výraz na jeho obličeji působil nepřirozeně, jako by se tak ani tvářit nechtěl.

„Jak příjemné je se tu s vámi setkat, mladý pane Mo.“

Jejich poslední setkání nedopadlo právě nejlépe. Rong Jiu se držel zpříma a působil netečně.

„Někoho hledám,“ prohlásil Mo Ran.

„Komu takový proutník jako pan Mo věnoval svou přízeň, že přestála i smrt?“ zeptal se Rong Jiu posměšně.

Mo Ran nechtěl plýtvat slovy. Vytáhl svitek s obrazem a podal ho Rong Jiuovi.

„Viděl jsi ho?“

Rong Jiu přelétl očima portrét a ušklíbnul se: „Dočista průměrný vzhled. Ze kterého bordelu je?“

Mo Ran se zamračil: „Nech si ty řeči o bordelu, prostě mi řekni, jestli jsi ho viděl.“

„Ne,“ řekl lhostejně Rong Jiu. „Stejně bych vám nic neřekl. Teď jsem unavený, jdu si odpočinout. Vy se prosím vraťte tam, odkud jste přišel.“

„Rong Jiu!“ vykřikl Mo Ran.

Štíhlá postava se zastavila a pohledná tvář se mírně pootočila a nabyla samolibého výrazu.

„Ano?“

„Jdu ho zachránit. Jestli chceš, dostanu odsud i tebe,“ řekl Mo Ran. Tohle místo je kruté a ty se určitě ve skutečnosti nechceš jen věčně tahat s těmi vojáky. Budeš se moci znovuzrodit.“

Rong Jiu se otočil víc a sladkým hlasem odvětil: „Taková slova, mladý pane Mo. Jistě, je to tady kruté, ale kde není? Rong Jiu prožil krušných dvacet let, než se ocitl zde a o mnoho se to neodlišuje od mého pozemského života, jen mí ochránci nejsou lidé, ale duchové. Co záleží na tom, jestli se narodím v novém těle, nebo ne?“

„… Tvůj život tady bude jako balancování na ostří nože.“

Rong Jiu vyprsknul smíchy. Poté se uklidnil, ale díval se na Mo Rana stále s úsměvem.

„A kde můj život nebude jako balancování na ostří nože? Lidé jsou jako nože a já jsem jen kus masa. Když mám štěstí a natrefím na někoho laskavějšího, možná mi dá o trochu stříbra víc. Když potkám někoho tak hodného, jako je mladý pan Mo, že mi nezaplatí, bude to nejmenší. Vy jste mě okradl a pak jste navíc předstíral, že mně vůbec neznáte. Mladý pane Mo, vy mně napřed pořežete a pak mi říkáte, abych si dával pozor na nože. Jste opravdu ohleduplný.“