Mo Ran dlouho mlčel, jenom naprázdno polknul a v hrdle mu poskočil ohryzek.

Bylo mu jako by se topil v povodňovém přívalu a zoufale se chytal plovoucích klád, když si v duchu říkal: Chovej ho v úctě, miluj ho.

Měj k němu úctu, to znamená chovej ho v úctě a miluj ho, miluj ho, to znamená miluj ho s úctou. Nesmí ho pošpinit, ublížit mu, ani mít žádné hloupé pocity a docela určitě mu nesmí provádět nic z těch příšerných věcí, které v minulém životě dělal, aby mistra ponížil.

V hrudi mu vzlínala horká láva. Mo Ran si tu větu musel v duchu zopakovat, čtyřikrát, pětkrát, než měl dost odvahy, aby s předstíraným klidem vkročil do pokoje a s úsměvem Chu Wanninga pozdravil.

„Mistře, když jste tady … proč jste nic neřekl?“

„Právě jsem se vzbudil,“ řekl Chu Wanning chrčivě.

To chrčení nebylo předstírané – měl sucho v ústech a doutnala v němu touha, tolik, že jediná jiskřička mohla způsobit nezastavitelný požár.

Mo Ran nesl velikou a na pohled těžkou pětipatrovou bambusovou krabici na jídlo. Nejprve ji zamýšlel položit na stůl, ale stačil mu jediný pohled, aby pochopil, že stůl je zavalený knihami, papíry, vrtáky, dlátky, čepy, hřebíky a různými plánky. Neměl jinou možnost než krabici položit na Chu Wanningovu postel.

Chu Wanning vypadal ještě podrážděněji, než obvykle po ránu býval. Byl zjevně rozzlobený a na Mo Rana se utrhl: „Co to děláš?“

„Mistr se probudil dost pozdě. V Síni Mengpo už moc jídla nezbylo, a protože nemám nic na práci, udělal jsem snídani, abych se o ni mohl s mistrem podělit.“

Otevřel krabici a začal vyjímat její obsah. Nejvyšší patro ukrývalo talíř smažených hub, v dalším bylo restované čínské zelí, potom hedvábné závitky, lotosový kořen s medovou krustou a úplně vespod dvě misky rýže, každé zrnko kulaté a průsvitné, spolu s miskou bambusových výhonků a polévkou se šunkou.

Dvě misky rýže …

Chu Wanningovi došla řeč – to si o něm Mo Ran opravdu myslí, že je takový žrout?

„Na stole je trochu nepořádek … chtěl by mistr jíst v posteli, nebo mám stůl uklidit a prostřít tam?“

Chu Wanning v posteli jedl nerad, ale přikrývka byla tím jediným, co dokázalo ukrýt jeho vzrušení před zvědavýma očima. Chvíli váhal mezi dobrými způsoby a zachováním své důstojnosti a pak se rozhodl pro druhou možnost.

„Na stole je moc věcí, úklid by trval dlouho. Nech to tady.“

Mo Ran s úsměvem kývnul: „Dobře.“

Musel připustit, že Mo Ran umí opravdu dobře vařit. Docela dobře vařil už před pěti lety, už tehdy byl lepší než většina kuchařů. Nejen to – Mo Ran nějak zjistil, co mu chutná – věděl, že nerad snídá rýžovou kaši. Na jídlo z hub vybral kukmák, hedvábné závitky raději než fazolovou pastou naplnil sladkými bramborami, použil jen nejkřehčí, horní části bambusových výhonků, ukrojil pěkně prorostlý kousek šunky, růžová a bílá se na ní hezky střídají jako na večerních oblacích …

Mo Ran se ho nikdy nezeptal, co by chtěl jíst, a přesto všechno správně přichystal, jako by spolu žili už mnoho let.

Chu Wanning měl z jídla radost – sice zachovával svou obvyklou odměřenost, ale jeho hůlky se ani na chviličku nezastavily. Když vysrknul poslední doušek polévky a vzhlédnul, uviděl Mo Rana sedět na kraji lůžka s jednou nohou opřenou o trnož židle, bradou opřenou o dlaň, jak ho s úsměvem pozoruje.

„Co je?“ Chu Wanning vzal kapesník a otřel si ústa. „Mám snad něco na tváři …“

„Ne,“ odvětil Mo Ran. „Jsem jen rád, že mistrovi chutná.“

Chu Wanning se cítil trochu rozpačitě a mírným tónem podotkl: „Bylo to dobré, ale bylo tam moc té rýže. Příště stačí jen jedna miska.“

Zdálo se, že Mo Ran chce něco dodat, ale nakonec se rozhodl mlčet, místo toho mu věnoval úsměv, ve kterém odhalil řadu pravidelných bílých zubů.

„Budu si to pamatovat.“

Je to takový hlupák, tolik se stará o ty příšerně důležité věci nesmírného významu, ale když přijde na ty obyčejné, každodenní starosti, je úplně ztracený. Vůbec si nevšiml, že na dně krabice byly dva páry jídelních hůlek.

Sám spořádá jídlo pro dva a pak mu vyčte, že se přecpal, protože toho bylo moc.

Čím víc o tom Mo Ran přemýšlel, tím zábavnější mu to připadalo, až si musel položit ruku na čelo a zavřít oči. Řasy se mu chvěly potlačovaným smíchem.

„Co je tu tak veselého?“

„Nic, nic.“ Mo Ran ho nechtěl přivést do rozpaků – jeho mistr považoval zachování tváře za tu nejdůležitější věc na světě. Proto raději změnil téma. „Mistře, vzpomněl jsem si, že jsem vám včera zapomněl něco vyřídit.“

„A co to je?“

„Když jsem jel zpátky, doslechl jsem se, že starší mistr Huaizui odešel den předtím, než jste se vrátil z ústraní.“

„Hm, správně.“

„Takže vy jste se s ním po probuzení neviděl?“

„Ne.“

Mo Ran zavzdychal a řekl: „Takže není vůbec pravda, že by mistr byl nezdvořilý. Slyšel jsem, jak lidé venku říkají, že mistr nemá žádné způsoby, že starší mistr Huaizui strávil pět let tím, že snažil mistra přivést zpět k životu a on mu za tu snahu ani nepoděkoval. Ale starší mistr odešel dříve a bylo by nerozumné čekat, že mistr hned až se probudí, poběží do chrámu Wubei, aby si tam kleknul a ronil slzy vděčnosti. Tihle žvaniví lidé jsou vážně otravní, takže když jsme si to teď vyjasnili, poprosím strýčka, aby to oznámil na ranním shromáždění …“

„To není třeba,“ přerušil ho Chu Wanning.

„Proč ne?“

„… Starší mistr a já už si dávno nemáme co vykládat. Nepoděkoval bych mu, ani kdyby tady při mém probuzení byl,“ řekl Chu Wanning.

Mo Raa to ohromilo: „Ale proč? Já vím, že mistr chrám opustil ze své vůle a že odmítl staršího mistra Huaizuie uznávat jako svého učitele, ale on přesto přišel mistra v nouzi zachránit a …“

Chu Wanning mu skočil do řeči: „To, co se stalo mezi ním a mnou se těžko vysvětluje, a já o vysvětlování ani nestojím. Když o mně lidé chtějí říkat, že jsem chladný, nevděčný člověk, který nemá žádný cit, tak je nech. Vždyť je to pravda.“

„Jaká pravda?“ zaprskal Mo Ran. „Vy přece … vy přece takový nejste!“

Chu Wanning trnul hlavou a jeho tvář zamrzla, i když se v něm vařila krev, jako když draku sáhne na obráceně narostlou šupinu.

„Mo Rane,“ vyhrkl, „co ty o mně víš?“

„Já …“

Zadíval se do Chu Wanningových jasných očí a do mrazivého chladu za nimi; byl to člověk, který nikdy nedával najevo slabost a vždy si udržoval odstup.

Na okamžik měl chuť nebrat ohled na možné následky a říci: vím, vím o tobě spoustu věcí. Chápu to, a i když neznám celou tvou minulost, chci ti naslouchat, nést to břemeno spolu s tebou. Neukrývej to v sobě, zamčené a zazděné. Nejsi z toho už unavený? Není to pro tebe těžké?

Má ale právo něco takového říkat?

Je jeho žákem. Nebude zbrklý. Nebude neuctivý.

Mo Ran nakonec neřekl nic.

Čas plynul v tichu a Chu Wanning, napjatý jako tětiva luku, se pomalu uvolnil. Unaveně povzdechnul a prohodil: „Lidé nejsou světci a proti osudu se dá dělat jen málo. Některé věci nezměníš, ani kdybys chtěl. No nic, už mi mistra Huaizuie nepředhazuj. Můžeš jít, chci se převléknout.“

„… Ano.“ Mo Ran sklonil hlavu a tiše poskládal krabici na jídlo. Ale když došel ke dveřím, řekl: „Nezlobíte se na mně mistře, že ne?“

Chu Wanning se na něj ostře zadíval: „Proč bych se na tebe měl zlobit?“

Mo Ran se rozzářil: „Výborně, výborně. Tak to můžu zítra zase přijít?“

„Jen si posluž.“

Zarazil se, jako by si na něco vzpomněl a dodal: „Příště neříkej takové věci, jako jdu dovnitř.“

Mo Ran zamrkal. „Proč?“

„Stejně si sem chodíš, jak se ti zlíbí! Co má za smysl něco takového říkat?!“ Chu Wanning se znovu rozčílil, ale zda to bylo kvůli Mo Ranově prostomyslnosti, nebo protože mu už zase zrudnul obličej, bylo možné jen těžko hádat.

Chu Wanning nevstal z lůžka, dokud Mo Ran opravdu neodešel. Byl celý popletený. Nezdržoval se hledáním bot a bosý došel ke knihovně, vytáhnul bambusový svitek, rozvinul ho a s nerozluštitelným výrazem dlouho hleděl na napsané znaky.

Huaizui nechal před svým odchodem svitek ležet na jeho polštáři. Svitek byl opatřený kouzlem, které mělo zabránit tomu, aby ho otevřel někdo jiný než Chu Wanning. Písmo bylo úpravné a rovné a on četl: „Důvěrné. Určeno pouze učenému mistru Chu.“

Jeho vlastní učitel ho tituluje učený mistr Chu.

To je směšné.

Dopis nebyl ani dlouhý, ani příliš krátký. Zmiňoval se o věcech, na které má Chu Wanning po svém probuzení dbát a téměř na konci listu ho žádal o jedinou věc.

Starší mistr Huaizui ho žádal, aby se s ním, až si odpočine, setkal na hoře Longxue poblíž chrámu Wubei. Upřímně mu sděloval, že je starý a na světě si už dlouho nepobude a že cítí velkou vinu, kvůli jistým událostem, které se v minulosti přihodily.

Tento starý mnich doufá, že si před svým odchodem z tohoto světa s Vámi ještě pohovoří. Stále nosíte tu starou ránu a dozvěděl jsem se, že kvůli následkům zranění musíte každých sedm let trávit deset dní v ústraní. To způsobilo tomuto starému mnichu výčitky svědomí. Pokud byste byl ochotný přicestovat na horu Longxue, Vaše zranění by tam mohlo být vyléčeno. Nicméně hojivé kouzlo je poněkud riskantní, proto je třeba, abyste sebou přivedl žáka obdařeného duchovními esencemi živlů dřeva a ohně, aby mohlo dojít k energetické stabilizaci.

Stará rána … hora Longxue …

Chu Wanningovo čelo se zachmuřilo. Ruku zaťal tak pevně, že se mu nehty zaryly do dlaně.

Vyléčeno? Jak? Jak se dá vyléčit něco, co bylo zničeno, něco, co je dávno ztracené, za sto šedesát čtyři dní na hoře Longxue? Jak vysoké mínění o sobě Huaizui má, když si myslí, že dokáže odstranit tak hlubokou jizvu?!

Doširoka rozevřel oči a v dlani mu zapraskalo zlaté světlo. Dopis napsaný na pevné bambusu xiangfei se v jeho rukách změnil v hromádku prachu. Dokud bude živ, nevkročí do chrámu Wubei. Už nikdy nebude Hauizue nazývat svým mistrem.

Čas plynul jako voda a už to byl čtvrtý den, od doby, kdy se Chu Wanning vrátil z ústraní. Xue Zhengyong ho nechal zavolat do Síně věrnosti předal mu dopis s žádostí o pomoc. Otevřel dopis a přečetl několik krátkých vět, které v něm stály.

Chu Wanning zvedl zrak a řekl: „Mám dojem, že jste mi dal špatný list.

„Ha?“ Xue Zhengyong vzal psaní, znovu jej přečetl a poté odpověděl: „Ne, je to tento dopis.“

Chu Wanning přivřel oči: „Píše se tam, že žádají o pomoc se zemědělskými pracemi ve vesnici Yuliang.“

„Vy to neumíte?“ Xue Zhengyong vyvalil oči. „Počkat, vy to opravdu neumíte?“

Chu Wanninga ty otázky zahnaly do kouta. Zasyčel: „Nemáte tam něco normálního, jako třeba vyhnání démonů?“

„Víte,“ začal Xue Zhengyong, „v poslední době tady bylo docela klidno. Právě teď tu démoni nikde neřádí. Bude to dobré. Pojede s vámi Ran Er. Když budete chtít, můžete sedět stranou a on odvede všechnu dřinu. Sklizeň rýže a mlácení prosa nebude pro takové silného, zdravého mladíka nic těžkého.

Chu Wanningovo tmavé obočí se nakrčilo: „Kdy začala hora Sisheng poskytovat takové podřadné služby?“

„… Odjakživa? Například když kočka staré paní Wang z města Wuchang uvízla na stromě a Shi Mei tam pro ni lezl. Většinou tu byly složitější záležitosti k řešení, a proto jsem vás podobnými věcmi nikdy neobtěžoval.“

Xue Zhengyong pokračoval: „Navíc jste se teprve nedávno probral, ne? Vlastně jsem tam chtěl poslat někoho jiného, ale myslel jsem si, že vás to posedávání nudí.“

„Ale já … nehodlám sklízet rýži.“ Chu Wanning se úzkostlivě vyhýbal tomu, aby z úst vypustil: já neumím sklízet rýži.

Xue Zhengyong však trval na svém: „Jak už jsem řekl, Ran Er vám bude k ruce, vezměte to jako výlet na zotavenou a choďte na procházky.“

„Nemohu se zotavovat a chodit na procházky, aniž by mi to bylo přiděleno jako pracovní úkol?“

„To sice ano,“ řekl Xue Zhengyong a poškrábal se na hlavě. „Vesnice Yuliang ale leží poblíž Motýlího města s tou Nebeskou puklinou, kterou naposledy látal Mo Ran. On není jako vy. Až tam budete, můžete to zkontrolovat a podívat se, jestli nějaké části nepotřebují opravu.“

Teprve potom Chu Wanning uznal, že je potřeba, aby se tam vydal. Vzal dopis a bez dalších řečí Síň věrnosti opustil.