Yuliang byla malá vesnička a většina usedlíků už byli kmeti. Mladých lidí tu žilo málo, a proto každý rok, když měli rolníci nejvíc napilno, žádali o pomoc kultivující z hory Sisheng.

Takové prosby neměly s kultivací vůbec nic společného a jiné sekty je přehlížely. Xue Zhengyong se svým starším bratrem však horu Sisheng vybudovali od základů a když byli mladí, zažili hodně protivenství – říkalo se, že když vyrůstali, museli spoléhat na almužny, aby si naplnili břicha. Proto nikdy neodmítali prosby rolníků, kteří měli pole v pachtu, brali je velmi vážně a čas od času k nim posílali své žáky.

Vesnice nebyla od hory Sisheng nijak daleko, ale ani blízko. Nedalo se tam pohodlně dojít, ale zdálo se zbytečné na takovou cestu zapřahat vůz.

Xue Meng jim nechal osedlat dva dobré koně. Nastával konec podzimu. Listy se pestře zbarvily a když Chu Wanning sestoupil po schodišti k hlavní bráně, uvítal ho pohled na Mo Rana, který stál pod vysokým javorem. Jeho červené olistění zkrášlené jinovatkou ve větru šustilo jako vzácný brokát, znělo jako šplouchání vody, ze které vyskakují červení kapři.

Mo Ran svíral otěže černého koně, zatímco bílý kůň se otíral pysky o jeho tvář. Škádlil koně vojtěškou, když zaslechl blížící se kroky. Ohlédnul se přes rameno. Snesla se sprška červených listů, ze které vykouknul Mo Ran.

„Mistře.“

Chu Wanningovy kroky zpomalily. Zbývalo ještě sejít několik schodů. Kroky se zastavily.

Sluneční světlo skrz pestré listí dopadalo na kamenné stupně porostlé lišejníkem. Zadíval se na muže, který stál nedaleko; možná to bylo kvůli tomu, že ho poslali dělat rolnickou práci, ale Mo Ran si dnes neoblékl stejnokroj žáků z hory Sisheng, ani bílé šaty, které nosil, když se vrátil nazpět.

Namísto toho měl na sobě černý oděv, s předloktími chráněnými nátepníky. Jednoduché oblečení zdůrazňovalo jeho štíhlý pas, dlouhé nohy a široká ramena. Měl pěknou postavu s pevnou hrudí, kterou odkrývaly zpředu rozhalené šaty. Pod medově zbarvenou pokožkou se rýsovaly svaly, které se stahovaly s každým dechem.

Pokud bylo možné Xue Menga s jeho stříbrnou zbrojí přirovnat k pyšnému pávu, který dává na odiv své pestrobarevné peří, pak byl Mo Ran smyslný, ale nevinně smyslný. Jeho svůdnost byla neúmyslná, říkala já jsem slušný, čestný člověk, nikdy v životě jsem nikoho nesváděl ani nepopichoval a to jediné, na čem mi záleží, je poctivá tvrdá práce.

Chu Wanning si ho několikrát prohlédl od hlavy až k patě a nakonec řekl: „Mo Rane.“

„Hm? Co je, mistře?“ odpověděl mladý muž s úsměvem.

Chu Wanning měl kamenný obličej. „Není ti zima, když máš šaty u krku tak rozhalené?“

Když odeznělo počáteční překvapení, Mo Ran dospěl k závěru, že mistr má o něj starost, a to ho rozradostnilo. Odložil vojtěšku zpátky do koše s pící pro koně, otřel si dlaně a vyběhl po čedičových schodech a ve vší svojí pohlednosti stanul před Chu Wanningem. Než se Chu Wanning stačil vzpamatovat, vzal ho za zápěstí.

„Vůbec mi není zima, vlastně je mi vedro z toho, jak jsem od rána ještě nezastavil.“ Bezelstně se zazubil a přitiskl Chu Wanningovu dlaň na svou hruď. „Cítíte to mistře?“

Byla úplně horká.

Mladíkova hruď byla na dotek rozpálená, cítil silné údery srdce a viděl pár jasných očí. Chu Wanningovi přejel mráz po zádech. Rychle odtáhnul ruku a odvrátil obličej.

„To je nevhodné.“

„Ach … já jsem zpocený?“ Mo Ran nechápal. Myslel si, že Chu Wanninga muži nepřitahují a jejich vztah v minulém životě byl něčím, co si vynutil. Hlavně si myslel, že Chu Wanning nemůže mít žádný zájem o něj, a z toho plyne jedině to, že mistr musí být znechucený tím, jak je upocený.

Vzpomněl si na Chu Wanningovu čistotnost a nechuť k dotykům jiných lidí. Mo Ran se cítil zahanbeně, drbal si hlavu a řekl: „To bylo ode mě nezdvořilé.“

Kdyby se podíval blíž, viděl by, že Chu Wanningův elegantní krk i tváře zrudly a za odmítavě sklopenými řasami probleskuje touha.

On však ten prchavý okamžik přístupnosti promeškal a Chu Wanning mu nehodlal poskytnout další. Jeho sněhobílé boty sestoupily po ohlazených stupních a zamířily přímo k černému koni. Jediným graciézním pohybem, plynulým jako proud vody, vyskočil do sedla.

Slunce ozařovalo oblohu, hory i pláně byly pokryté červenými podzimními listy, kam až oko dohlédlo. Muž v bílém, který seděl na hřbetě mohutného černého koně se přes rameni ohlédl na svého žáka stojícího na zemi, jeho tvář, hladká a světlá, působila ušlechtile, jako by byla vyřezaná z chladného nefritu. Byl to stále ten přísný a pohledný starší Yuheng.

„Já jedu. Pospěš si.“

S tím zatnul své dlouhé nohy koni do slabin a pobídnul ho do cvalu.

Mo Ran vyjeveně zůstal stát jako přilepený, pak vzal bambusový koš plný vojtěšky, kterým ještě nedávno koně krmil a přivázal ho k sedlu bílého koně. Pak vyskočil do sedla, a nevěděl, jestli se má smát nebo plakat.

„Ale mistře, ten černý kůň je můj, nemůžete … Mistře! Počkejte na mně!“

Když ujížděli tryskem na rychlých koních, dorazili do vesnice Yuliang zhruba za hodinu.

Okolo vesnice se rozkládaly lány rýžových polí. Vítr rozvlnil zezlátlou rýži jako vodní hladinu. Na polích bylo asi třicet rolníků. Protože jich na to bylo málo, pracovali na polích všichni, mladí i staří, s ohnutými zády a vyhrnutými nohavicemi máchali srpy a po tvářích jim z té námahy stékaly velké krůpěje potu.

Mo Ran ihned vyhledal starostu vesnice, aby mu předal dopis, potom si nazul konopné střevíce a vydal se na pole. Měl hodně sil, a navíc byl kultivující. Žnutí rýže pro něj nebyla práce, která by stála za řeč, za půl dne sklidil celé dva lány rýže.

Po straně rýžovišť se vršily zlaté klasy, slunce na ně svítilo a vánkem se nesla sladká vůně rýžových zrn. Svištění srpů rolníků se rozléhalo po rovině. Na hrázi mezi políčky sbírala nějaká dívka klásky a při tom zpívala.

„Za hory zapadá sluníčko červené, červeně kvetou pivoňky voňavé. Červený vějíř zpívá mojí písničku, můj milý nosí za pasem modrou kytičku. Za pás jsem milého popadla: zastav se u mě dnes, na malou chviličku. Dnes ne, dnes nepřijdu, zítra musím dříví štípat, potom snad potěším sestřičku.“

Rolnická dívka bezstarostně zpívala melodickým hlasem a slova se zlehka snášela do srdcí těch, kdo písni naslouchali.

„Za pás jsem milého popadla: zastav se u mě dnes, na malou chviličku. Dnes ne, dnes nepřijdu, zítra musím dříví štípat, potom snad potěším sestřičku.““

Chu Wanning na pole pracovat nešel. Místo toho se usadil pod stromem a popíjel horkou vodu. Poslouchal píseň a jeho oči sledovaly vzdálenou postavu v černém. Myšlenky se mu toulaly sem a tam, takže většina vody neskončila v jeho břiše, ale vybryndaná na jeho hrudi, kde ho pálila.

„Obscénní píseň,“ odtušil chladně, když dopil vodu a vrátil konvici starostovi.

Starosta se na něj váhavě zadíval.

„Co je?“ zeptal se Chu Wanning podrážděně.

„Nesmrtelný pán … nebude pracovat na poli?“ Stařičký starosta byl až příliš přímočarý. Odpověděl třaslavým hlasem, bílá brada poskakovala a bílé obočí se svraštilo. „Nesmrtelný pán … je tu, aby dohlížel?“

Chu Wanning byl zahanbený jako ještě nikdy v životě.

Pracovat na poli …

Netvrdil mu Xue Zhengyong, že si má sednout stranou a nechat Mo Rana, aby všechnu práci zastal? To vážně musí také pracovat?

… Jenže on neví jak!!

Vesnický starosta se na něj díval, jako by měl ještě něco na jazyku. Jejich hovor poslouchaly i malé děti a staré babky a teď všichni zírali na muže v nádherném oděvu.

Děti nevydržely mlčet a jeden drobeček s culíčky rýpavě prohodil: „Babi, babi, ten velký bratříček od pánů Cesty je úplně bílý, může snad takhle na pole?“

„Má takové široké rukávy …“ zašvitořilo další dítě.

„I boty má úplně bílé …“

Chu Wanning byl jako na trní. Chvíli tam ještě stál, ale tu pohanu ze všech stran nedokázal dlouho snášet. Popadl srp a vydal se na rýžoviště, ani boty si nezul. Na nohy se mu okamžitě nalepilo mazlavé bahno a studená voda mu sahala až po kotníky. Chu Wanning udělal dva vratké kroky, nohy mu klouzaly. Potom se pokusil několikrát rozmáchnout srpem, ale přinejlepším to bylo šmátrání kolem. Sekat srpem zkrátka neuměl.

„…Hihi, tenhle bratr od pánů Cesty je vážně nemehlo.“ Jeho snahu sledoval po morušovníkem houf dětí. Posměváčci se mu sborem chichotali.

Tvář mu potemněla a ztratil sebemenší chuť zůstat mezi těmi lidmi jen o jediný okamžik déle. Chu Wanning sebral všechno své sebeovládání, aby zachoval důstojnou tvář a své kroky vyrovnané a plynulé, když se brodil blátem směrem k postavě, která žala rýži.

Chystal se pokradmu pochytit, jak to Mo Ran dělá.

Podle přísloví se člověk vždy může učit od ostatních; on se chystal učit tajně.

Pokud šlo o polní práce, byl Mo Ran očividně mnohem zdatnější než Chu Wanning. Ohnutý pod pálicím sluncem, každým máchnutím srpu požnul pěknou hromádku rýžových klasů, které poslušně padly do jeho náruče. Držel klasy jednou paží, dokud jich nebylo tolik, že je musel nacpat do bambusového koše za sebou.

Byl tak zabraný do práce, že si ani nevšiml Chu Wanningova příchodu. Se sklopenýma očima stále pilně pracoval, jeho rovný nos vrhal stín a po tvářích se mu koulely korálky potu. Jeho tělo vydávalo téměř zvířecí pach, horký a divoký, tlumený, přesto probouzející náruživost. Pod žhavým sluncem byla jeho kůže rozžhavená jako kusy bronzu a železa, které právě vytáhli kalicí lázně, ještě praskají ohnivými jiskrami a syčí z nich pára, a ještě stále z vydávají oslepující, přesto úchvatnou záři.

Chu Wanning stanul opodál, ani příliš blízko, ani daleko, chvíli se z toho pohledu těšil, dokud mu nedošlo, co to provádí. Zamračil se, potřásl hlavou, něco si zamumlal, a s protaženou tváří pokračoval v chůzi.

Však on to tajně odkouká!

Prohlížel si, jak Mo Ran drží srp a pod jakým úhlem se rozmachuje, aby zjistil, proč je rýže v jeho vlastních rukách pevná jako ocel, zatím co v těch Mo Ranových je poddajná a padá do jeho náruče jako svolná dívka.

Chu Wanning pozoroval tak soustředěně, že si nevšiml žáby pod svýma nohama, dokud s mlasknutím nevyskočila a neodskákala k hrázi.

Překvapený Chu Wanning rychle couvnul, ale rýžoviště bylo zrádně kluzké a on nebyl ve střehu. Tak se stalo, že starší Yuheng, kvůli jediné zatracené žábě uklouzl a padal obličejem přímo do páchnoucího bahna.

„Čvacht!“

Když se jeho obličej nezadržitelně blížil k nevábnému blátu, neměl Chu Wanning čas nic vymýšlet, jen bezděčně natáhnul ruku, aby se zachytil muže před sebou, dosud plně zabraného do práce.

Zazněl předstíraně upejpavý hlas vesnického děvčete: „Za pás jsem milého popadla: zastav se u mě dnes, na malou chviličku. Dnes ne, dnes nepřijdu, zítra musím dříví štípat, potom snad potěším sestřičku.“

Náhoda tomu chtěla, že Chu Wanning udělal několik potácivých kroků dopředu, chytil se za Mo Ranův pás a padl na mužnou širokou a horkou hruď, aby ho vzápětí objal pár silných, pevných paží.