Mo Ran si hleděl sklízení rýže, když najednou ucítil, jak ho za pás tahá cizí ruka, což ho dost vyvedlo z míry.

Obrátil se a uviděl, že to je Chu Wanning, který klouže a padá, což ho vyvedlo z míry ještě víc.

Mo Ran honem odhodil srp, aby ho podepřel, ale byl to tak nešťastný pád, že Chu Wanning, už byl v té chvíli napůl na zemi a podepření by mu nepomohlo. Neměl jinou možnost než ho obemknout oběma pažemi. Muž ve vlajících bílých šatech, který slabě voněl po květech jabloně haitang, tvrdě dopadnul na jeho hruď. Mo Ran bez přemýšlení kolem něj sevřel své paže jako v objetí. Rýžové klasy, kterých měl plnou náruč, se rozsypaly po zemi.

„Mistře, co to tu děláte?“ zeptal se, ještě stále vyplašený. „Polekal jste mě.“

„Rýžoviště je pro chůzi hodně kluzké, musíte dávat pozor.“

Muž v jeho náruči nic neřekl a ani se na něj nepodíval, styděl se tolik, že se nezmohl ani na slovo. Zato vesnická dívka nemilosrdně vyzpěvovala: „Za pás jsem milého popadla: zastav se u mě dnes, na malou chviličku.“

Do Chu Wanninga jako by uhodil hrom. Hned pustil Mo Ranův pás, a rychle se postavil na nohy. Zhluboka se nadechnul a pak Mo Rana odstrčil. Ačkoli jeho tvář mohla vypadat klidně, oči se mu nebezpečně zatřpytily, jako když se sluneční paprsky odrazí od rozbouřených vln. Byl zjevně rozčílený, ale předstíral klid.

Mo Ran náhle zpozoroval, že má úplně rudé uši.

Byla to krásná barva, lalůčky zčervenaly jako zralé broskve vysoko ve větvích. Najednou mu přišlo na mysl, jak ty lalůčky chutnaly, když je v minulém životě sál, jak se Chu Wanning pokaždé, když to udělal, začal celý chvět, a přes všechen vzdor jeho pevné tělo s kostmi jako z oceli v jeho náruči zvláčnělo.

Mo Ran polknul, pohled mu proti jeho vůli ztemněl …

Jenže Chu Wanning byl rozzlobený – i když si nebyl tak úplně jistý na koho se zlobí – a skrz zatnuté zuby zasyčel: „Co zas čumíš! Co je tu k vidění?“

To Mo Rana vrátilo zpátky do přítomnosti, rozbouřená krev ochladla.

Ty zvíře!

Jaké nepopsatelné věci to mistrovi v minulosti dělal, jen aby ukojil vlastní chtíč? Mistr je tak hrdý, jak by se mohl smířit s tím, že se ho někdo takhle zmocní? A nejen to, takový chladný člověk jako on nemůže mít žádné touhy, cítit žádnou lásku, jak se jen mohl odvážit myslet na takové nestoudnosti?!

Mo Ran házel hlavou sem a tam jako chřestítkem.

Chu Wanning na něj vyjel: „Co vrtíš hlavou! Máš z toho snad zábavu?“

Mo Ran okamžitě přestal hýbat hlavou, vrhnul však na Chu Wanninga kradmý pohled.

Chu Wanning se zjevně stydí, ale stud se rozhodl ukrýt za maskou předstíraného vzteku. Když ho teď vidí z blízka, může mu to číst přímo z očí.

Stydí se, protože uklouznul před svým žákem kvůli kvákavé žábě.

To je ale roztomilé.

Mo Ran si musel odkašlat.

Ale to odkašlání popudilo Chu Wanninga ještě víc. Čelo se mu vztekle nakrčilo: „Čemu se směješ?! Já sice neumím sedlačit, obdělávat půdu, ale co je na tom k smíchu!!“

„Nic, vůbec nic na tom k smíchu není,“ přitakal Mo Ran, potlačil úsměv a přinutil svůj obličej nasadit vážný výraz, ačkoli nedokázal skrýt veselí ve svých očích, jasných a zářících radostí.

Když zadusil svůj smích a zdálo se, že věc je tím vyřízená, žába, která mezitím doskákala na hráz mezi rýžovými políčky, se nafoukla a dvakrát hlasitě zakvákala. Vypadalo to, že to udělala naschvál, aby ukázala, že má navrch.

Mo Ran nad sebou ztrácel vládu, ale ještě se stihl otočit a zakašlat do dlaně. Ale nepovedlo se mu nic zamaskovat; hlasitě vyprsknul smíchy.

Chu Wanning byl teď skutečně zahanbený. Rozhněvaně se brodil k hrázi a vlekl za sebou zablácený oděv, když uslyšel, jak na něj Mo Ran volá.

Nijak daleko od sebe nebyli a Mo Ranovi by stačilo natáhnout ruku, aby ho zadržel – ale on to neudělal. Ještě pořád cítil Chu Wanningovo teplo na své hrudi, ještě pořád cítil vůni květů jabloně haitang z Chu Wanningových šatů.

Srdce ho bolelo, jako by mu mělo puknout.

On ale svému srdci nic takového nesměl dovolit. Ten člověk tady je až příliš dobrý, musí ho střežit, a ctít ho, jako by to byl bůh. Nechce ho už nikdy poskvrnit svou nízkostí.

Zavolal jen: „Mistře.“

„Co je, ještě ses nenasmál dost?“ Chu Wanning se na něj úkosem zadíval.

Dolíčky v Mo Ranových tvářích byly veselé, ale laskavé. „Chcete se to naučit? Já vás to budu učit, je to docela jednoduché a mistr je chytrý, určitě to brzy zvládnete.“

Zatím co ho Mo Ran poučoval, jak sklízet rýži, Chu Wanning se neubránil myšlenkám na to, jak se všechno naráz zvrtlo. Přikradl se tam s tím, aby všechno potichu odkoukal a skončí jako jeho žák.

To je ale nadělení.

Mo Ran to však bral velmi vážně, byl pozorný a jeho neobratným pokusům se nesmál.

Obočí měl černá jako kaňky tuše, jeho rysy byly tvrdší a ostřejší, než když býval mladší. Takoví lidé jsou sice pohlední, ale obvykle působí nadutě. Jeho oči však byly mírné a trpělivé, jako by skrývaly něco, co ho trýzní, nebo možná neskrývají nic, jen se v nich zračí hloubka a klid, které přicházejí s uplynulými roky.

„Musíte tak, všechno je to v pohybu zápěstí, chápete?“

„… Hm.“

Chu Wanning se snažil dělat to, tak jak mu to vysvětlil, ale stále se mu to nedařilo. Byl zvyklý pracovat se špalky tvrdého dřeva, ale s těmi tenkými klasy se mu z nějakého důvodu zacházelo mnohem hůř.

Mo Ran ho pár chvil po straně pozoroval, potom vztáhl pevnou svalnatou paži a opravil mu úchop srpu.

Kůže se dotkla kůže jenom na okamžik; Mo Ran se ho neodvažoval dotýkat víc a Chu Wanning by mu stejně víc ani nedovolil.

Jeden byl jako těžký mrak, plný deště, který se nemá kam vypršet a druhý byl jako vyschlé jezero s rozpraskaným dnem, které marně touží po jediné kapce. Dokonale by se k sobě hodili – kdyby se jeden z nich odvážil, přestal bloudit sem a tam, když se nedokáže nikde vybouřit a ten druhý by se konečně dočkal deště, který ho svlaží a zcelí všechny praskliny a pukliny.

Jenže nic neudělali, jenom to dál úzkostlivě skrývali.

Za zády mu zaznělo: „Dejte ty prsty níž, a pozor, ať se neseknete.“

„Já vím,“ ozvala se nerudná odpověď.

„Uvolněte se trochu, nebuďte pořád takový napjatý.“

„Uvolněte se.“

Čím častěji to Mo Ran opakoval, tím víc bylo Chu Wanningovo tělo napjatější a jeho stisk křečovitější. Uvolnit se, uvolnit se! Ne že by nechtěl! To se snadno říká. Jenže Mo Ran mu hučí přímo do ucha, jeho dech, horký a těžký, naráží do jeho lalůčku a nese s sebou mužův divoký pižmový pach – jak se asi má sakra uvolnit?!

A z kdovíjakého důvodu si jeho hlava vybrala právě tu chvíli, aby si vzpomněla na ten nestydatý sen.

V tom snu byli ve víceméně stejné poloze, Mo Ranovy rty měl přímo u ucha, téměř se ho dotýkaly a potom zase oddalovaly.

Mezi nádechy tiše řekl: „Uvolni se trochu … nesvírej mně tak pevně …“

Chu Wanningův obličej rázem úplně zrudnul.

Udělal všechno, co bylo v jeho silách, aby ty hrozné myšlenky zaplašil, ale sotva odešly ty první, hnaly se za nimi další a jen se jich zbavil, hned si zase vzpomněl na tu knížečku, ve které nalistoval ‚Žebříček velikostí mladých hrdinů kultivačního světa.‘

Chu Wanning začínal mít strach, že se mu za chvíli začne kouřit z hlavy.

Mo Ran navíc nemoudře řekl: „Proč jste pořád napjatý? Uvol…“

„Já jsem úplně uvolněný!“ rozkřikl se Chu Wannih a otočil hlavu, oči se mu leskly slzami, a přesto planuly hněvem a zadíval se na Mo Rana tak ostře, jako by mířil mečem na Mo Ranovo srdce.

Srdce jim oběma hlasitě bušila v hrudích, ale jakkoli hlasité ty údery byly, ten druhý je stejně nemohl slyšet, ne dokud by nepřišel blíž, tak blízko, aby se mu hrudí opřel o záda, ne dokud by ho nevzal za ruku, kousnul do jeho ucha, svými rty mu sevřel ušní lalůček a mezi hlubokými nádechy zašeptal: „Uvolni se, nebuď tak rozčílený.“ Potom by možná jeden druhému porozuměli.

Ale to by Mo Ran nikdy neudělal, natož Chu Wanning.

Mo Ran váhavě stáhnul ruku nazpět, napřímil se a řekl: „… Chtěl by to mistr ještě zkusit?“

„Hm.“

Mo Ran na něj vrhnul úsměv, potom vzal vlastní srp a dal se do práce o kousek dál. Dvakrát se rozmáchnul a pak si na něco vzpomněl a ohlédl se přes rameno: „Mistře?“

„Co?“ Chu Wanning se tvářil výhružně.

Mo Ran ukázal na jeho boty: „Měl byste se zout.“

„To neudělám.“

„Když je budete mít na nohou, můžete uklouznout,“ řekl Mo Ran bezelstně. „Ty boty mají hladké podrážky a já nebudu po ruce vždycky, když vám to podjede.“

Chu Wanning zavrčel, potom odkráčel k hrázi, zul si boty, stáhnul ponožky, hodil je vedle kupky slámy a bosý se vrátil na rýžoviště, aby sekal rýži.

Kolem poledne se Chu Wannig konečně naučil se srpem jakžtakž zacházet a jeho pohyby byly daleko plynulejší. Rýže, kterou s Mo Ranem sklidili vytvořila úctyhodný, zlatavě zbarvený stoh.

Poté, co Chu Wanning na jeden zátah posekal další pruh rýže, začal se konečně cítit trochu unaveně. Narovnal se, aby se pořádně nadechnul a setřel si rukávem z čela pot. Podzimní větřík zavlnil zlatými klasy a přinesl osvěžující podzimní chlad. Kýchnul a Mo Ran se po něm okamžitě starostlivě ohlédnul.

„Není vám zima?“

„To nic,“ Chu Wanning zavrtěl hlavou. „Dostal se mi do nosu prach.“

Mo Ran se usmál a chystal se něco odpovědět, když se od morušovníku ozval jasný ženský hlas. Rolnická dívčina si přiložila dlaně k ústům a hlasitě křičela: „Oběd! Oběd!!“

To je ta dívka, co předtím zpívala,“ poznamenal Chu Wanning a ani se neohlédnul.

Mo Ran se otočil, zastínil si dlaní oči a zahleděl se do dálky. „Opravdu, je to ona. Mistr jí dokázal poznat jen po hlase?“

„Hm, tolik ječení jen pro ohlášení oběda, kdo jiný by to mohl být?“ Chu Wanning vysypal poslední koš s rýžovými klasy na hromadu a vydal se k morušovníku. S botami se nezdržoval, stejně už měl špinavé nohy. Mo Ran se smíchem potřásl hlavou a zrychlil, aby ho dohnal.

Jídlo pro celou vesnici bylo uvařené v obrovských kotlích a čtyři nebo pět vesničanek doneslo tři dřevěné soudky, jeden plný vařené, horké rýže, druhý naplněný dušeným vepřovým se zelím a v posledním byla zeleninová polévka s tofu.

Po pravdě řečeno, život prostých lidí v dolní kultivační oblasti nebyl právě jednoduchý a maso pro ně byla sváteční pochoutka. Ale teď tady byli kultivující z hory Sisheng, a co by to byl starosta za hostitele, kdyby jim nabízel jen zeleninu? Proto byly v jídle s vepřovým a zelím pořádný díl masa.

Jakmile se odklopily puklice a zavonělo maso, všem těm neotesaným vesničanům se začaly sbíhat sliny.

„Je to jen takové skromné jídlo, nabídněte si, prosím, nesmrtelný pane.“ Starostova manželka byla podsaditá žena okolo padesátky s pronikavým hlasem a širokým, upřímným úsměvem. „Maso je z našeho chovu, i zeleninu jsme si vypěstovali sami, doufám, že se neurazíte.“

Mo Ran rychle nesouhlasně mávnul rukou. „Jistě, že ne.“ Nabral dvě misky rýže a podal je mistrovi, potom si nabral třetí misku pro sebe.

Chu Wanning nahlédl do soudku a zjistil, že dušené vepřové se zelím je posypané vrstvou pálivých papriček. Ten pohled ho trochu zneklidnil, ale ta tetka mu jídlo tak srdečně nabízela a potom mu do jeho misky nalila vrchovatou naběračku pálivé omáčky s kousky masa.

Pro někoho ze Shu, kdo miluje ostrá jídla by to byla lahůdka, pro Chu Wanninga to byla jeho smrt.

Jenomže nemohl pohostinnost venkovanů jen tak odmítnout. Chu Wanning se zarazil, a nevěděl co dělat, dokud se neobjevila ruka a nenabídla mu jinou misku.

Miska byla plná tofu a zeleninové polévky. Byl to chudý pokrm, ale Chu Wanning ho jídal rád.

„Vyměňte si to se mnou,“ řekl Mo Ran.

„Ne, jen si sněz svojí porci,“ odmítnul Chu Wanning nabízenou misku.

Tetka na to zaraženě koukala, ale vrzy si dala dvě a dvě dohromady, pleskla se do hlavy a zalamentovala: „Ó, ten nesmrtelný pán nejí pálivá jídla?“

Když Chu Wanning viděl její provinilý výraz, řekl: „Ne, občas je jím.“ Potom si nabral hůlkami sousto rýže s pálivou omáčkou.

Chvilku bylo ticho, jen Chu Wanningův obličej byl na pohled červenější a červenější a pevně sevřené rty se začaly třást, až –

„… Ehm, chm, chhh!!!“

Byl to takový kašel, až se země třásla.

Kdo to jen řekl, že na světě jsou jen tři věci, které se nedají vydržet: láska, bída a kašel.

Očividně zapomněl na pálivé papričky.

Chu Wanning zoufale přecenil své síly a značně podcenil papričky. Lapal po dechu tak usilovně, že měl obličej celý rudý a nemohl vůbec mluvit.

Přihlížející vesničané byli vyděšení, děti se hihňaly za zády dospělých, ale tím si vysloužily jen pár pohlavků.

Mo Ran rychle odložil svou misku a hůlky, vzal jinou misku a nalil mu polévku. Trochu to pomohlo, ale jazyk měl z toho koření a horké polévky jako v ohni. Tvář mu znachověla a oči se mu zalily slzami. Zadíval se na Mo Rana a zachraptěl: „Víc …“

Víc.

Chu Wanning tím jistě myslel, že chce víc polévky, ale Mo Rana při pohledu na jeho uslzené oči, na tvář, která měla barvu jarních květů jabloně haitang, polila horkost a myšlenky se mu proti jeho vůli splašeně rozběhly.

Na kratičký okamžik se mu v hlavě vynořila vzpomínka z minulého života, na toho muže, jak ležel pod jeho tělem, díky své touze i díky účinkům afrodisiak lapal po dechu, měl otevřené oči, ale ty byly zastřené a nepřítomné, tělo se mu lehce chvělo, vlhké rty se rozevřely a vyšlo z nich chraptivé zasténání: „Prosím … víc …“