Mo Ranovi se roztřásly ruce a srdce mu bilo tolik, jako by mu chtělo vyskočit z prsou.

Na mužích je nejhorší, že to, co mají mezi nohama nikdy neposlouchá to, co nosí na krku. Bez ohledu na to, jak moc se ze všech sil snažil, rostlo to a tvrdlo, byl celý zdřevěnělý a zároveň cítil nesnesitelné mravenčení.

V duchu zaklel. Poposedl si, aby si nikdo nemohl ničeho všimnout a podal Chu Wanningovi další misku polévky.

Ale když se k Chu Wanningovi natáhl s miskou, zavadil o něj špičkami prstů. Z toho dotyku mu přeběhl mráz po zádech, znovu se mu roztřásly ruce a trochu polévky rozlil.

Chu Wanning se trochu zamračil, ale měl dost vlastních starostí. Vzal polévku a napil se, aby zmírnil palčivou chuť ve svých ústech. Mo Ran, který seděl vedle něj, beze slova civěl na jeho rty, kterým koření dalo červenou barvu, takže připomínaly zralý plod mezi svěžími, zelenými listy, nebo zářivý, nachový květ na větévce.

Ty rty, které jsou při polibku měkké a vlahé …

Plác!

Mo Ran sám sobě uštědřil prudkou ránu.

Všichni se na něj překvapeně zadívali.

Konečně se vrátil nohama na zem. Mo Ran si odkašlal a zdušeně hlesl: „Měl jsem na tváři komára.“

„Tak to jo,“ zazněl do ticha ženský hlas. „Podzimní komáři bejvaj nejhorší, koukaj, jen kde by se nacucali krve, aby vydrželi zimu. Má na to nesmrtelný pán nějaké mazání?“

„He?“ Mo Ran se popleteně ohlédl za hlasem. Hlas patřil dobře rostlé mladé ženě. Její bujná postava byla zahalená do modrého svrchníku a lesklé černé vlasy měla zapletené do copu. Měla půvabnou tvář a světlou pleť, ale když se jí zadíval do očí, byly všechno, jen ne plaché.

Mo Ranovi to myslelo pomalu a jediné, co ho napadlo, bylo: aha, to je to děvče, co prve zpívalo.

On bystrý nebyl, ale stará tetka, která seděla vedle dívky rozhodně ano. Jako někdo, kdo dal život sedmi dětem, uměla číst v dívčích očích jako v knize. Neztrácela čas a hned prohodila: „Přijeli sem jen pomáhat se sklizní, určitě žádné mazání nemají. Ling Er, potom jim něco doneseš.“

Děvče jménem Ling Er se radostně zatetelilo: „Jasně, přinesu to večer.“

Mo Ran se ani nedostal ke slovu a když viděl, že ty dvě rázné ženské už rozhodly za něj, nedokázal už ani promluvit.

Otočil se zpátky k Chu Wanningovi právě ve chvíli, kdy vytáhl kapesník, pomalu si z ruky otíral vybryndanou polévku a tvářil se znechuceně.

Mo Ranovi to s ženami nikdy moc nešlo, a proto šeptem poprosil Chu Wanninga: „Nalil jsem si trochu polévky i na svou ruku, nepůjčil byste mi ten kapesník, až se otřete?“

Chu Wanninng mu podal kapesník ozdobený podobnou výšivkou květu jabloně haitang, jako ten, který kdysi měl.

Mo Ran si vzpomněl, že ho nosil u sebe, když byli v Prameni broskvových květů. Chu Wanning působil chladně a nepřístupně, ale ve skutečnosti to byl sentimentální člověk. Mo Ran to zjistil už minulém životě, když porovnával, jaké oblečení nosí a viděl, že vybavení jeho pokoje zůstalo po léta víceméně stejné. Netušil, že to bude platit i o kapesníku.

Kapesník byl tak starý, že barva výšivky už vybledla. Mo Ran si utřel ruku a pak si kapesník znovu prohlédnul. Když se zadíval pozorněji, s překvapením zjistil, že ačkoli květ vypadá zdařile, stehy jsou neobratné, jako by šlo o práci někoho, kdo se teprve učí vyšívat.

Pomyslel si, že to asi mistr vyšil sám, když se nudil a představil si, jak musel vypadat; vážný, s kamenným obličejem vyšívá malou jehličkou jabloňový květ. Mo Ran se nedokázal ovládnout a rozesmál se …

Chtěl si ho ještě prohlížet, ale Chu Wanning mu kapesník vzal.

„Proč mi to berete, já bych to vypral,“ ohradil se Mo Ran.

„Dovedu to vyprat sám,“ opáčil Chu Wanning a znovu sáhl pro svou misku. Mo Ran neměl náladu znovu přihlížet tomu, jak pokouší osud a misky vyměnil: „Tady, jezte z téhle misky, ještě jsem se toho ani nedotknul.“

Starostova manželka horlivě souhlasila: „To nevadí, že nesmrtelný pán nemůže pálivé, to nevadí, vůbec to nevadí.“

Chu Wanning pevně stiskl rty, pak sklopil oči a řekl: „Promiňte.“

Potom si vyměnil misku s Mo Ranem. Mo Ran seděl s Chu Wanningovou miskou a hůlkami v rukou, a právě se chtěl pustit do jídla, když ho najednou napadlo, že Chu Wanning už z toho jedl. Nevysvětlitelně ho to zahřálo u srdce, a to se prudce rozbušilo.

Vzal si kousek vepřového bůčku a nacpal ho do úst. Hůlky mu cvakly o zuby a přejely po rtech …

Jakou myslitelnou necudnost s Chu Wanningem v minulém životě nedělal? V tomto životě mu k tomu, aby se rozpálil, stačilo jen přejet jazykem hůlky, kterými jedl, rty se dotknout misky, ze které si nabíral.

Stačí jen to, a on a ta část jeho těla tam dole je zase tvrdá jako železný prut.

Navzdory tomu, jak si nadával, kolikrát si říkal že nesmí mít žádné neslušné myšlenky o svém ctnostném a nevinném mistrovi, jeho srdce jako by mu nepatřilo – mohl se přinutit k tomu, aby se ho ani nedotknul, ale nedokázal na něj přestat myslet.

Už dávno přestal Chu Wanninga nenávidět, ale myslel si, že když se zbaví nenávisti, jeho city k mistrovi se mohou změnit jedině v úctu a ochotu mu pomáhat.

Zdálo se však, že se zmýlil. Ukázalo se, že černá zášť, kterou k němu celou dobu cítil, byla jen odvrácenou stranou něžné lásky a sžíravé touhy … unášelo ho moře žádosti. Rád by se chytil plovoucích kmenů rozumu, kterých by se držel, dokud by nedoplaval na břeh, jenže stačí jediný pohled na Chu Wanninga, jedno ledabyle prohozené slovo a už se znovu řítí do propasti chtíče.

Měl pocit, že se opravdu zbláznil.

Chu Wanning není na muže a Mo Ran by raději zemřel, než by ho pošpinil, než aby mu ublížil.

Touha v něm žhnula, jako by se mu srdce proměnilo v jezero z plamenů, které se rozlévalo, až se z něj stal oceán a on hořel a zároveň se topil. Nedokázal myslet na nic jiného než na tohoto člověka vedle sebe, toho nevinného člověka, který v něm vyvolával samé hříšné myšlenky.

Zvedl se podzimní vánek, unášel vůni posečených klasů a zpěv žabího sboru a v ten okamžik, když seděl vedle něj, Mo Rana napadlo něco hloupého a směšného – že by nebylo špatné, kdyby mohli zbytek svého života strávit právě takhle. Většinou měl pocit, že nemá vůbec nic, a proto se o všechno rval, jako by mu šlo o život. Nyní však měl pocit, že má úplně všechno a neodvažoval se chtít víc.

Polní práce trvají zhruba čtrnáct dní a po tu dobu Chu wanning s Mo Ranem zůstali ve vesnici Yuliang. Ve vesničce pro ně sehnali dvě místnosti. Protože vesnice byla chudá, jejich pokoje byly trochu neútulné. Starostova žena pro ně horko těžko sehnala dvě silné matrace, jen aby její nabídku jednohlasně odmítli.

„Můžeme spát na slámě, tam je tepla dost,“ řekl Chu Wanning. „Matrace si prosím nechte pro sebe.“

Mo Ran s úsměvem souhlasil. „My jsme přece kultivující a nemůžeme vám jen tak sebrat postel.

Starosta se propadal hanbou a pořád dokola opakoval: „Opravdu nás to moc mrzí, mívali jsme těch matrací víc, ale loni, když tu řádil zlý duch, vesnice vyhořela a hodně věcí …“

„To je v pořádku,“ řekl Chu Wanning.

Starosta se svou manželkou po dalším chlácholení konečně nejistými kroky odešli. Mo Ran chystal lůžko Chu Wanningovi, nacpal pod prostěradlo víc slámy, s nadějí že to bude měkčí a vypadal při tom jako pes, který si do pelechu tahá polštáře a přikrývky.

Chu Wanning se opíral o stůl a s klidem ho sledoval. Nakonec prohlásil: „To už stačí. Jestli tam toho nacpeš ještě víc, budu spát na stohu, a ne na posteli.

Zahanbený Mo Ran se podrbal na hlavě a řekl: „Dnes už na to není čas, ale zítra půjdu na trh a koupím mistrovi pořádnou matraci.

„Takže ty si půjdeš na trh a já mám udělat všechnu práci?“ loupl po něm očima Chu Wanning. „Už s tím přestaň, takhle to stačí.“ Přišel blíž a zhluboka se nadechl. „Krásně to voní obilím.“

Mo Ran nesouhlasil: „To ne. Mistr nesnese zimu, jenom se …“

„Vždyť ještě není zima,“ zamračil se Chu Wanning. „Proč ty ciráty. Běž do svého pokoje, dneska toho bylo dost. Sotva cítím nohy. Jdu si lehnout.“

Mo Ran poslušně odešel.

Chu Wanning si vyzul boty, ledabyle si opláchl chodidla v hliněném umyvadle, a právě se chystal na slamník, když uslyšel klepání na dveře. Mo Ran se vrátil a venku zakřičel: „Mistře, jdu dovnitř.“

Chu Wanning byl zlostí bez sebe: „Nezakázal jsem ti snad něco takového říkat?!“

Mo Ran se jen zazubil a rozrazil dveře hlavou. Chu Wanning zuřil. Mo Ran nemohl otevřít rukama, protože nesl – s vyhrnutými rukávy, které odhalovaly, pevné, přitažlivě svalnaté paže barvy medu – vědro plné horké vody, ze které stoupala pára.

Mladíkovy oči se za oblakem páry třpytily, spíše doslova zářily.

Chu Wanningovi se z toho pohledu rozbušilo srdce a zjistil, že ztratil řeč. Mo Ran přivlekl těžké vědro s vodou a posadil se k jeho lůžku a pak, s rozjasněnou tváří se sladkými dolíčky, řekl: „Mistře, vy jste se dnes tak nadřel, pěkně si umyjte nohy a já vám, než usnete, namasíruji chodidla.“

„To n…“

„Já vím, já vím, mistr chce říct, že to není třeba,“ usmál se Mo Ran. „Ono to je potřeba. To je poprvé, co pracujete na poli, a brzy budete celý rozlámaný. Když si dnes v noci kvůli tomu pořádně neodpočinete, zítra nebudete moct vstát a děti z vesnice se vám zase budou smát.“

Voda ve vědru byla horká, snad až moc, ale ne nesnesitelně horká.

Chu Wanning ponořil nohy do vody. Prsty měl útlé a hladké, kotníky pravidelné a půvabně vykroužené. Jeho nohou se nikdy nedotkl sluneční svit, takže jejich kůže byla bílá a jemná.

Mo Ran dumal na tím, že Chu Wanningova pokožka je mnohem světlejší a hebčí než pleť krásných dam. Když nad tím tak uvažuje, ani ta ženská, Song Qiutong, kterou si v minulém životě vzal za manželku, nebyla na dotek tak příjemná, jako Chu Wanning … fuj, na co to zas myslí.

Zatímco si Chu Wanning koupal nohy, Mo Ran se posadil ke stolu a otevřel si knihu. Knihu si přinesl s sebou, byl to suchopárný svazek o léčitelských kouzlech. V místnosti bylo takové ticho, že oba bezděčně tajili dech, aby je ten druhý neslyšel. Blikala tam jediná svíčka a jen občas se ozvalo šplouchnutí, jak Chu Wanning pohnul nohama ve vědru.

„Tak jsem si nohy pěkně vykoupal. Už mě nebolí, můžeš jít.“

Ale Mo Ran si trval na svém – dobře věděl, že když Chu Wanning říká, že ho nic nebolí a nic mu není, nesmí tomu věřit. Zaklapl knihu, přistoupil k Chu Wanningově lůžku, klekl si na koleno, vzal nohu, kterou se Chu Wanning pokusil odtáhnout a zadíval se na něj pohledem, kterým dával na srozuměnou, že ne není odpověď.

„Odejdu, až mistrovi domasíruji nohy.“

Chu Wanning měl chuť ho nakopnout, až by vyletěl ven a přestal do něj sakra pořád hučet.

Ruka, která ho držela, však byla příliš silná, její pokožka byla trochu hrubá. Mozoly na bříšcích prstů a v mezeře mezi palcem a ukazováčkem ho zatlačily do nohy, kde měl kůži kvůli koupeli v horké vodě zvlášť citlivou, až tolik, že ucítil lechtání a měl co dělat, aby se nerozesmál. Tím promeškal svou poslední příležitost Mo Rana vykopnout.

Mo Ran, který zpola klečel na zemi, si položil jeho nohu na koleno a začal ji jemně a pečlivě masírovat, oči soustředěně sklopené.

„Mistře, nebyla na poli zima?“ zeptal se a přitlačil.

„Ne, bylo celkem teplo.“

„Je plno napadaných větví a nepořádku. Vidíte, tady jste se poškrábal.“

Chu Wanning se podíval na svou pravou nohu. Opravdu tam byla malá ranka. „Je to jenom škrábnutí, ani to nebolelo.“

Mo Ran měl jasno: „Přibalil jsem si nějaké masti, právě kvůli takovým věcem. Počkejte chvilku, mistře, já pro to zajdu a ošetřím vás. Tetička to umí namíchat opravdu dobře, do rána by se to mělo zahojit.“ Ještě mluvil a už vycházel ze dveří. Mířil před dvorek, ke svému pokoji, který byl přímo naproti tomu Chu Wanningovu. Dvorek to byl maličký, sotva na dvanáct kroků.

Vzápětí se vrátil a přinesl nádobku s voňavou mastí.

„Nepřeháníš to trochu?“

„Samozřejmě, že ne. Co když se to zanítí? No tak, mistře, sem s tou nohou.“

Chu Wanning se kvůli tomu cítil trochu rozpačitě. Co byl naživu, své nohy nikdy nikomu neukazoval, protože vždycky chodil zahalený od hlavy až k patě a samozřejmě nikdy nechodil bosý. Jeho nohy spatřil sotvakdo a nikdo se jich ještě nikdy nedotýkal.

Říká se, že jen ten, kdo nic neví, se také nebojí. Dovolil Mo Ranovi masírovat mu nohy, protože nevěděl, jaké to je. Nečekal, že to bude bolet – sice jen maličko, jako by ho hryzali mravenci. Když mu měl znovu podat nohu, začal váhat.

Mo Ran zíral na pár nohou, které se ustrašeně schovávaly pod lemem šatů, bílá chodidla, která zčervenala v horké vodě. Chu Wanning měl štíhlé, drobné prsty s hladkými, průsvitnými nehty, které vypadaly jako tenká vrstva ledu na jezerní hladině uprostřed zimy. Špičky prstů díky horké vodě zrůžověly, jako když pod ledem pučí květy jabloně haitang.

Mo Ran poklekl a s vážným výrazem opatrně vzal ty vlažné jabloňové květy do rukou. Ucítil, jak se mu květy haitangu v dlaních zachvěly, okvětní lístky se roztřásly. Přepadla ho náhlá touha sklonit hlavu a vtisknout jim polibek, aby neváhaly a nebály se, možná by se pak mohly rozvinout a vykvést.

„Mistře …“

„Co je?“

V Chu Wanningově hlasu zněla zvláštní syrovost, jako když větve kvetoucího stromu obtěžká touha, květy se už co nevidět otevřou a vyprahlou zem skropí sladký nektar.

Mo Ran trhnul hlavou a svíčka si vybrala stejný okamžik, aby hlasitě zapraskala obláčkem jiskřiček; pramének vosku pomalu stékal dolů. Jeho oči se střetly s Chu Wanningovým pohledem. Ve světle svíčky jim oběma hořely oči hladovou touhou.

„Ty …“

Chu Wanning sklopil oči a řekl tiše: „Přestaň už, lechtají mě chodidla.“

Mo Ranův obličej celý zčervenal, ale pod jeho opálením to naštěstí nebylo moc vidět. Souhlasně zamumlal a sklonil hlavu, aby nanesl mast. Ruměnec mu sahal až k uším. Ale musel si v duchu pořád opakovat slova: „Přestaň už.“

Polknul s očima upřenýma na hebkou kůži.

Vzpomínky na minulost se vynořily do vědomí a projasnily se. Vzpomněl si na rozestlané lůžko v paláci Wushan, jak Chu Wanningova kůže vypadala na červených prostěradlech ještě běleji, že byli propletení jako zvířata v kleci, šíje na šíji a hlasité vzdechy a tlumené steny místnosti propůjčovaly atmosféru divokého napětí.

Vzpomínal na Chu Wanningovy steny, když se led jeho hlasu v plamenech touhy rozpustil v měkce plynoucí vodu, která začínala pomalu vřít.

„Přestaň už s tímhle nesmyslem … ach …“ Téměř slyšel u svého ucha Chu Wanningův hlas.

Mo Ran pevně zavřel oči a zamračil se. V tu chvíli si uvědomil, že být na Chu Wanninga hodný pro něj nebude vůbec lehké.

Když si od něj bude udržovat odstup, nedokáže se o něj postarat, nedokáže o něj pečovat.

Ale když zůstane v jeho blízkosti, sotva zkrotí plamen chtíče, který v něm doutná, bál se, že se jeho rozum v jediném okamžiku, kdy si nedá dost pozor, od toho plamene zapálí a shoří a že udělá něco strašlivě ostudného.

Chtěl ho, chtěl s ním spát. V tu chvíli mu proletělo hlavou, že to co, chce, není tady před Chu Wanningem klečet, masírovat mu chodidla a natírat mastí jeho škrábance. On je přímo tady, sedí si na posteli a není o nic silnější, než býval v minulosti. Chu Wanning se mu nedokáže ubránit.

Chtěl ho mít, chtěl ho přitlačit na postel. Chtěl ho, chtěl ho tolik, až mu z toho vyschlo v hrdle, chtěl ho tolik, až ho všechno bolelo a pálilo, chtěl Chu Wanninga líbat, až ztratí dech, chtěl …

„Hotovo mistře!“ vykřikl až se Chu Wanning lekl.

Jenom Mo Ran věděl o studeném potu, který mu stékal po zádech. Nejednou se cítil velice uboze. Proč jenom nedokáže být na mistra hodný tím čistým, upřímným způsobem? Proč se nedokáže té spalující touhy zbavit?

Chu Wanning. Chu Wanning …

Jeho mistr je ten nejvznešenější člověk na světě. Co by asi dělal, kdyby zjistil, co k němu jeho žák cítí? Měl by pro něj jen pohrdání a opovržení?

Už to jsou dva životy a on nechce, aby se na něj ještě někdy někdo díval s opovržením.

Chu Wanning si natáhl boty. Mo Ran celou dobu seděl stranou se svěšenou hlavou a vypadal jako poslušný pes; jen on sám věděl, co se odehrává v jeho nitru.

Až za dlouhou dobu se Mo Ranovi podařilo zkrotit žár ve svých prsou. Řekl: „Mistře, pěkně se vyspěte. Jestli vám ráno nebude dobře, odpočívejte, já budu klidně dělat za dva.“

Než mohl Chu Wanning odpovědět, zvenčí zazněl příjemný hlásek: „Nesmrtelný pane Mo, nesmrtelný pane Mo, jste tam?“