Chu Wanning věnoval Mo Ranovi trpělivý pohled a řekl: „Někdo tě hledá.“

„… Ha? Proč by se po mně někdo sháněl tak pozdě?“ Mo Ran právě neměl v hlavě nic, kromě Chu Wanniga a na všechno, co se odehrálo během dne mezi vesničany už zapomněl.

„To je ta, co zpívala,“ prohodil Chu Wanning s jízlivou vědoucností. „Však víš, nejkrásnější děvče ze vsi.“

„Ech, vážně …? Všechny ty holky z vesnice mi připadají jedna jako druhá.“

Když to Chu Wanning slyšel, na chvíli se odmlčel a potom poznamenal: „Pět let jsem tu nebyl, tak mi vysvětli, od kdy jsi slepý?“

Chu Wanningův hlas byl klidný, ale na kratičkou chvíli, když zvednul oči, v nich Mo Ran zahlédl veselí, jako by si ho dobíral. Mo Rana to příjemně překvapilo a zvedlo mu to náladu.

Vesnická dívka jménem Ling Er přinesla něco zabalené v modrém platně se vzorkem bílých květů a křičela, co jí dech stačil směrem k Mo Ranově pokojíku: „Nesmrtelný pane Mo, nesmrtelný pane Mo …!“

„Já jsem tady,“ ozval se hluboký mužský hlas za jejími zády. Ling Er se otočila a uviděla Mo Rana, který s úsměvem zvedl závěs ve dveřích.

„Už je dost pozdě, potřebujete něco?“

Ling Er byla chviličku vylekaná, ale úlek vzápětí vystřídala radost a zašvitořila: „Dobře, že nesmrtelný pán ještě nespí! Tohle jsem vám přinesla. Dostala jsem to od tetičky, jak jsme se domluvili u oběda. P… prosím vezměte si to.“ S těmi slovy mu podala raneček.

Mo Ran ho rozvázal a uvnitř našel tři dózy z pálené hlíny.

„Co je to?“

„Bylinková mastička.“

„Aha. Konečně si vzpomněl, o co jde. Mo Ran se cítil trochu zahanbeně, když zjistil, že dívka jeho výmluvě bezelstně uvěřila a mast mu opravdu přinesla. Ti vesničané jsou až moc důvěřiví …

„Ten komár vás asi moc neštípnul.“

Ling Er se postavila na špičky, pozorně si prohlížela Mo Ranův obličej a zářivě se usmívala. „Nikde žádný štípanec nevidím.“

Mo Ran si odkašlal: „Já jsem přece kultivující …“

Ling Er se smíchem spráskla ruce: „Vy kultivující jste tak zvláštní. Kdybych proto měla jen trošku nadání, také bych chtěla dosáhnout nesmrtelnosti, ale osud mi naneštěstí nepřál.“

Klábosili spolu, potom jí Mo Ran poděkoval a vrátil se i s mastí dovnitř. Chu Wanning se mezitím posadil ke stolu a listoval v knize, kterou tam Mo Ran nechal. Když uslyšel šramot, vzhlédnul.

„Hojivá mast,“ ozval se nesměle Mo Ran.

„Ty jsi opravdu poštípaný?“ zeptal se Chu Wanning. „Pojď sem, podívám se na to.“

Ve světle svíčky měla Mo Ranova pleť barvu bronzu a jeho rysy působili ještě přitažlivěji. Chu Wanning na něj chvíli hleděl a potom se zeptal: „Kde máš to štípnutí?“

Mo Ran si rozpačitě podrbal hlavu. „Už to zmizelo, já mám silnou kůži.“

Postavil tři dózičky před Chu Wanninga a prohlásil: „Já to nepotřebuji. Měl by si to nechat mistr. Hmyz spíš poštípe vás.“

Chu Wanning mast ani nepřijal, ani neodmítnul a řekl: „Napřed jedno mazání a teď tohle. Když to půjde takhle dál, brzy si otevřu lékárnu.“

Mo Ran se poškrábal na nose a nejistě se usmál. Chu Wanning natáhnul ruku a dloubnul ho do čela: „Už je pozdě. Vrať se do svého pokoje a jdi spát.“

„Hm. Dobrou noc mistře.“

„Dobrou noc.“

Jenže té moci i přes to, co si vzájemně popřáli, ve svých pokojích deset kroků přes dvorek, na svých slamnících, oba ani oka nezamhouřili. Jen se vrtěli a převraceli.

Pokud jde o Chu Wanninga, je zbytečné říkat víc, než že ho lechtala chodidla, jako by mu Mo Ran po nich pořád přejížděl prsty.

S Mo Ranem to bylo složitější. Myšlenky se mu toulaly sem a tam. Hlavu si opřel o ruku a prsty poklepával na mezery mezi prkny z postele a pořád si pro sebe opakoval: Mistr je bůh, je nesmrtelný, je to nebeská bytost, ať už se v minulém životě stalo cokoli, už nikdy nic tak pitomého neprovedu, nebudu mu ubližovat, už nikdy to tak příšerně nezvrtám …

Kromě toho také přemýšlel o Shi Meiovi.

Ano, měl by víc myslet na Shi Meie, Shi Mei …

Hned se cítil ještě víc nesvůj.

Po pravdě řečeno, od té doby, kdy se vrátil na horu Sisheng a znovu se setkal se Shu Meiem, zjistil, že k němu ochladl. Mít rád Shi Meie, chránit Shi Meie, to byl jeho zvyk, něco, co dělat pořád, ale co dál?

Měl moc rád Shi Meie z doby před pět lety, ale ten krásný muž, který se z něj po pěti letech stal, pro něj byl cizí.

Ta cizost v něm vyvolávala pocit ztráty; nechápal, co to s ním je, ani nevěděl, jak s tím naložit.

Druhého dne se Chu Wanning probudil velmi brzy.

Vyšel ven a narazil na Mo Rana, který právě roztáhl závěs a vykročil ze svého pokoje.

„Dobré ráno mistře,“ pozdravil ho Mo Ran.

„Dobré ráno.“ Chu Wanning se na něj zkoumavě zadíval. „Vyspal jsi se dobře?“

Mo Ran se přinutil k úsměvu: „Nejsem na takovou postel zvyklý. Ale to nic. Zdřímnu si potom.“

Společně se vydali na pole. Ranní větřík nesl osvěžující vůni trávy a stromů. Okolí bylo tiché a liduprázdné a jen občas se ozvalo žabí kvákání nebo vrzání cikád.

Chu Wanning ospale zazíval a pak zahlédl něco, co ho rozesmálo.

„Mo Rane.“

„Hm?“

Chu Wanning natáhnul ruku, prohrábnul Mo Ranovy vlasy a vytáhnul mu odtamtud stéblo slámy. S lehkým úsměvem poznamenal: „Co jsi dělal, to jsi se pořád převaloval po posteli? Máš ve vlasech slámu.“

Mo Ran se proti tomu chtěl ohradit, když si všimnul, že i Chu Wanning má na hlavě slámu, proto se i on usmál a řekl: „Mistr se musel převalovat také.“ A pomohl Chu Wanningovi stéblo vytáhnout.

Slunce šplhalo na východní obzor a mistr s žákem upřeně hleděli jeden na druhého nza sebou nebe ze zářivého zlata, jeden měl hlavu skloněnou a druhý zase vztyčenou.

Před pěti lety skláněl hlavu Chu Wanning a vztyčenou ji nesl Mo Ran. Ale roky uplynuly a Mo Weiyu, už nebyl dospívající chlapec, v tento okamžik se zdálo, že čas se chce konečně zastavit. V pomalu rostoucím ranním světle Mo Ran z náhlého popudu seskočil do rýžového pole, široce rozpřáhnul paže a na muže na vyvýšené hrázi zakřičel: „Skočte, mistře, já vás chytím.“

Chu Wanning si prohlédl hráz, která sahala sotva do pasu: „Ty ses praštil do hlavy?“

„Hahaha.“

Vyzul si boty a elegantně seskočil do rýžoviště. Voda se zčeřila a chodidla ho zastudila. Chu Wanning důstojně mávnul širokým rukávem nad širokým lánem. „Tohle je moje. Včera jsem toho neposekal tolik jako ty, ale dnes tě chci překonat.“

Mo Ranovy rozpřažené paže se zvedly; podrbal se na hlavě. Pak se mu koutky úst vyklenuly v obzvlášť okouzlujícím úsměvu. „Dobře, když prohraju, uvařím mistrovi spoustu lotosových koláčků a dušených krabích kuliček.“

„A spoustu lotosového kořene s medovou krustou a vonokvětkou,“ dodal Chu Wanning.

„Určitě! Ale co když mistr prohraje?“ Mo Ranovy oči byly čiré a jasné, jako by v sobě skrývaly celé hvězdné nebe. „Co potom?“

Chu Wanning na něj vrhnul chladný pohled: „Co chceš?“

Mo Ran nad tím chvíli dumal a hryzal si přitom spodní ret. Nakonec řekl: „Když mistr prohraje, bude muset sníst všechny lotosové koláčky a dušené krabí kuličky, které uvařím.“ Odmlčel se a se závanem větříku vydechl: „I spoustu lotosového kořene s medovou krustou a vonokvětkou.“

Chu Wanning se brzy naučil sklízet rýži s velkou obratností, a nerad prohrával. Stačilo, jak se mu včera všichni vysmívali. Nehodlal se stát terčem posměšku i dnes, přemítal podrážděně. Vytrvale pracoval, žal rýži a v poledne toho měl sklizeno víc než Mo Ran.

Když obědvali pod morušovníkem, byl dost pyšný sám na sebe. Nic neříkal, ale bylo to na něm vidět. Očima bloudil po té části rýžového pole, kterou posekal, a kde z klasů, které sklidil vyrostl úctyhodný zlatý kopec.

„Ling Er, přidej nesmrtelnému pánu rýži.“

Mo Ran jedl rychle a svou misku brzy vyprázdnil. Když si tetka všimla prázdné misky, rychle se do toho vložila.

Ale Mo Ran misku s hůlkami odložil, jako by měl někam naspěch a zazubil se: „To stačí, už jsem dojedl. Musím něco zařídit, takže na si odběhnu a může to nějaký čas trvat. Klidně jezte beze mě.“

Ling Er to nejprve překvapilo, a pak začala být nesvá: „Nesmrtelný pán bude opravdu jíst tak málo? Nechutnalo vám? Když vám nechutnalo … mohla bych … vám uvařit něco jiného?“

„Ne, ne, tak to není, jídlo je vynikající.“ Mo Ran si nevšímal postranních úmyslů, které z té nabídky přímo křičely. Zamával jí s oslnivým úsměvem a dlouhými kroky rázoval ke stáji.

„Kam jdeš?“ zeptal se ho Chu Wanning.

Mo Ran se se smíchem ohlédnul přes rameno. „Jen si jedu koupit pár věcí. Budu hned zpátky.“

„Nesmrtelný pane …“

„To je v pořádku, nechte ho,“ řekl Chu Wanning klidným hlasem a vzal si hůlkami kousek smaženého tofu.

I když ti dva kultivující přijeli spolu, každý, kdo měl oči musel vědět, kdo z nich poroučí a kdo poslouchá a čí slovo platí. Chu Wanning navíc působil příliš chladně a odtažitě a když teď rozhodl, vesničané se s ním nemohli dost dobře dohadovat a mohli jen Mo Rana nechat jít.

Po obědě se všichni rozdělili do malých skupinek. Někteří si krátili čas žvýkáním aromatických listů, někteří dřímali na sluníčku; ženy se sesedli a šily teplé oblečení na zimu, děti si spolu hrály, jezdily na bambusových tyčkách a předstíraly, že to jsou koně. Objevila se hubená kočka, která, čenichala po zemi s nadějí, že najde nějaké zbytky, růžový čumáček nakrčený, uši nastražené.

Chu Wanning odpočíval opřený o stoh se šálkem čaje v ruce, když si všiml žalostně vyzáblé kočky a pokusil se ji přilákat s tím, že pro ni najde něco k snědku. Kočka se však měla před cizáky na pozoru, a myslela si, že Chu Wanning zvedá ruku, aby po ní něco hodil a rychle pelášila pryč.

To opravdu budí takový strach? Ani kočky ho nemají rády?

Právě když se litoval s bradou opřenou o dlaň, uslyšel cinkání bronzových plíšků. Ling Er vesele přicupitala, také si přinesla šálek čaje a posadila se k Chu Wanningovi. Chu Wanning si ji prohlédl s kamenným výrazem.

Byla velice hezká, co víc, nebyla hubená a křehká, ale měla plnou ženskou postavu, která je v takových zapadlých koutech vzácností. A také se uměla oblékat – neměla peníze, aby si mohla kupovat ozdoby, tak posbírala kousky bronzu a železa, vyleštila je, připevnila na kroužky a ty si našila na lem šatů, takže při chůzi zvonily a třpytily se na slunci.

„Nesmrtelný pane,“ pronesla hlasem sladkým jako zralé ovoce.

„Co je?“ odpověděl Chu Wanning hlasem ledovým a ostrým jako zimní mlha.

Linger Er napřed zarazila jeho odměřenost, ale rychle nasadila úsměv, jako by všechno bylo naprosto báječné a řekla: „Nic, jen jsem vás viděla takového samotného a řekla jsem si, že bych k vám měla zajít a dělat vám společnost.“

Chu Wanning dobře věděl, že nepůsobí právě přívětivě, jak mu ostatně před chvílí dokázala kočka. Lidé a kočky jsou rozdílní, kočky přinejmenším nebývají lstivé, ale lidé, ti mají vždycky něco za lubem.

A opravdu, po chvilce švitoření o nejrůznějších hloupůstkách, Ling Er jako by náhodou utrousila: „Nesmrtelný pane, co obnáší … stát se žačkou na hoře Sisheng? Myslíte … že bych to mohla zkusit?“

„Podejte mu ruku,“ řekl Chu Wanning.

„Ach …“ Rozrušeně vyvalila oči a ruku mu podala. Chu Wanning položil špičky prstů na vnitřní stranu jejího zápěstí, po chvíli prsty odtáhnul a prohlásil: „Ne, to nemohla.“

Ling Er ihned celá zrudla: „Já nemám patřičné schopnosti?“

„Když jsem vás požádal, abyste mi podala ruku, věděla jste, že je to proto, abych prozkoumal vaše duchovní jádro. To znamená, že už vás někdo předtím prohlížel,“ řekl Chu Wanning. „Kultivace vám není souzena a pravděpodobně si pro ni ani nedokážete vytvořit základ, ani kdybyste se o to snažila celý život. Kdybyste odešla na horu, byla by to jen ztráta času. Raději na to zapomeňte.“

Ling Er zmlkla a sklíčeně svěsila hlavu. Potom se hryzla do rtu a tiše zamumlala: „Díky za radu.“

„Není zač.“

Tiše odešla. Chu Wanning sledoval její záda se smíšenými pocity. Prostí lidé dolní kultivační oblasti daleko usilovněji než lid horní kultivační oblasti, upínali své naděje k tomu, že vstoupí do kultivační sekty. Pro lid z horní kultivační oblasti kultivace jednoduše znamenala poctu pro jejich předky a způsob, jak se proslavit. Ale pro lidi z dolní kultivační to znamenalo najít si způsob, jak přežít.

Chu Wanning se položil do slámy a usrknul si čaje. Počasí začínalo být chladnější; za tu krátkou chvíli, kdy nepil, čaj úplně vystydl. Dopil zbytek a zavřel oči. Chtěl si trošku odpočinout, ale protože minulou noc usnul pozdě a celý den tvrdě pracoval, prospal celý zbytek dne.

Když se vzbudil, obloha už hořela červení, ve větvích krákaly vrány a na polích už byla jen rýžová sláma v úhledných stozích a vydrolená zrnka rýže.

Chu Wanning polekaně rozevřel oči. Když si pomyslel, že takhle, ve stohu slámy, spal až do západu slunce. Rolníci se ho, kvůli jeho postavení, neodvážili probudit, a někdo ho dokonce přikryl svým oblečením, aby se nenastydl.

Ty šaty …

Chu Wanning se už chystal posadit, když ucítil známý pach. Setřásl zbytky spánku a prohlédl si oděv, který ho přikrýval. Látka byla hrubá, ale velmi čistá, na jejích nitkách stále ulpívala vůně mýdlových ořechů, které se používají na praní.

To jsou Mo Ranovy šaty.

Když to Chu Wanningovi došlo, svalil se zpátky do slámy. Svaly na zádech se mu uvolnily, obličej si napůl zakryl oblečením; byl vidět jen pár jasných očí, které teď zlehka přivřel, jako by chtěl skrýt nějaký nepopsatelný pocit.

Musel se zbláznit.

S přivřenýma očima se zahleděl na rýžová pole, hledal ho. Netrvalo to dlouho – konec konců Mo Ran vyrostl do krásy tolik, že všude vyčníval.

Právě pomáhal vesničanům nakládat posečené klasy na vůz s volským spřežením a Chu Wanning odsud viděl jen jeho záda. Nejspíš bude celý uřícený z toho, jak celý den dřel a proto si, podobně jako vesničané, svléknul kazajku a košili a stavěl na odiv svá svalnatá, bronzová záda.

V posledních vlnách horka před západem slunce po jeho zádech pomalu stékaly kapky potu a nechávaly po sobě mokré cestičky. Každým pohybem jeho svalů se kapičky potu pohnuly a putovaly do prohlubní zad a dál, k jeho pasu, dosáhly ho a mířily dolů …

Byl rozpálený jako kus železa, jako uhlí v peci, všechny city se proměnily v syrovou tělesnou touhu. Chu Wanning pomalu přestával vnímat cokoli kromě něj, měl oči jen pro jeho úchvatné tělo, pružné svaly, hladké pohyby pantera a profil jeho tváře, který viděl, pokaždé když se otočil ke starostovi a prohodil s ním pár slov, tváře s dolíčky a okouzlujícím vlídným pohledem.

Mo Ran jako by vycítil pohled za svými zády a ohlédnul se přes rameno. Chu Wanning rychle zavřel oči a předstíral spánek. Srdce mu však poplašeně tlouklo, krev mu bouřila v žilách a hučela mu v uších.

Až po dlouhé době opatrně otevřel jedno oko a podíval se přes řasy. Mo Ran se dávno otočil zpátky, Ling Er za ním přicházela s plachým pohledem a podávala mu kapesník.

„Tumáte, nesmrtelný pane, otřete si pot.“

Mo Ran měl právě náruč plnou posečené rýže, kterou nakládal na vůz. Usmál se a řekl: „Později, teď mám moc práce.“

Vypadalo to, že Ling Er má velkou radost z toho, že tu může být, tu a tam pomohla chytit něco, co padalo. Mo Rana její dychtivost pomáhat trochu překvapila. Řekl: „Díky.“

Hned měla ještě větší radost. Stála tady vedle toho vysokého, urostlého muže, ze kterého mužnost přímo sálala. Když poslouchala jeho dech, dívala se na jeho široká ramena, musela se zardít. Na chvíli zapomněla na věci jako je zdvořilý odstup a vhodné chování žen k mužům a naopak. Zmuchlala kapesník a špitla: „Nesmrtelný pane, když si neotřete pot, nateče vám do očí …“

Mo Ran odsekl: „Nemám ruku navíc.“

„Já vám můžu čelo otřít …“ Ještě, než to dořekla, přejel jí mráz po zádech.

Aniž si čehokoli všimli, objevil se jim za zády Chu Wanning, pře ramena měl stále přehozenou Mo Ranovu černou kazajku, vypadal trochu lhostejně a trochu popuzeně, jako by se právě probudil. Řekl: „Mo Rane.“

„Ano?“ Člověk, který měl ještě nedávno tolik práce, okamžitě pustil všechny klasy, které měl v rukou, poškrábal se na špičce nosu, otočil se a jakmile uviděl mistra, celý se rozzářil.

„Mistře, vy jste se vzbudil.“

Chu Wanning si ho prohlédnul od hlavy až k patě. „Není ti zima?“

Mo Ran se usmál: „Ne, vlastně je mi trochu horko.“

Právě když to řekl, pot, který se nashromáždil na tmavém obočí, mu stekl do oka. Oko se hned zavřelo a ozvalo se „ááá“. Druhé oko zůstalo zatvrzele otevřené, aby se mohlo dívat na Chu Wanninga. Nemohl už o kapesník požádat dívku, a tak se na prosebně obrátil na Chu Wanninga: „Mistře, moje oko …“

„Můj kapesník je vypraný a suší se.“

Lig Er si hned pospíšila: „Můžete si vzít můj …“

Aniž jí věnoval jediný pohled, přistoupil Chu Wanning blíž, se svým obvyklým netečným výrazem, vzhlédnul, zvedl svou paži ve sněhobílém rukávu, sevřel jeho cíp a opatrně jím otřel pot z Mo Ranova oka.