Mo Ran okamžitě ztuhl.

Ucítil známou vůni květů jabloně haitang a přestože Chu Wanning nasadil kamenný výraz, dotyk látky rukávu na jeho očním víčku, když mu otíral oko, byl lehýnký. Ale co bylo nejdůležitější, ten muž v bílém, stál tak blízko, že viděl i jemné linky na jeho rtech, tak blízko, že všechno, co musel udělat, aby ty rty políbil, bylo sklonit hlavu. Jen sklonit hlavu, a ty květy by utrhnul, svými rty by se zmocnil těch jeho.

„I když jsi vyhrál, nebyl to spravedlivý závod, protože jsi mně nevzbudil,“ ozval se Chu Wanningův hlas, když skončil s otíráním potu z čela.

Mo Ran zamrkal a potom se usmál. „Ale já nevyhrál. Vyhrál mistr.“

„Ty jsi odpoledne už nic neposekal?“

„Ne. Moc toho tam už stejně nebylo, tak jsem jel na trh a koupil nějaké věci na zimu a pak jsem s tím obešel vesnici, což mi zabralo dost času,“ řekl Mo Ran. „Proto toho mistr posekal víc než já.“

Chu Wanning chladně odfrknul, zjevně spokojený.

Potom se zeptal: „Co jsi na trhu koupil? Matrace?“

Než Mo Ran mohl odpovědět, vmísila se do hovoru s úsměvem Ling Er, která nechtěla zůstat stranou: „Nesmrtelný pán nakoupil tolik věcí, až mi bylo líto toho ubohého koně, který je musel odtahat.“

„Nebylo toho tolik, jen trocha uhlí, a podobně a pak nějaké maso a sladkosti.“

„Nejenom to,“ pokračovala Ling Er. „Nesmrtelný pán taky koupil do každé rodiny matraci! Bylo jich tolik, že ta stará paní, co obchoduje s bavlnou, přijela do vesnice s ním, přivezli toho celý vůz.“

Chu Wanning byl ohromený: „Kde jsi na to vzal peníze?“

„Měl jsem nějaké úspory,“ usmál se Mo Ran. „A ty matrace byly na víc za velmi rozumnou cenu. Jsou daleko lacinější než ty, co prodávají v horní kultivační oblasti.

„K čemu je to maso?“

„Když už jsem ho koupil, dal jsem ho starostovi, aby ho nechal upéct a všichni jsme se o něj mohli zítra podělit.“

Chu Wanningova tvář zůstávala stále klidná, i když se zeptal: „A co ty sladkosti?“

Ling Er tleskla a zachichotala se: „Ty samozřejmě byly pro děti z vesnice. Nesmrtelný pán sladkosti rozdal, hned jak přijel nazpátek. Byly to sladové bonbóny a vonokvětkový koláč. Děti měly velkou radost, některé ještě nikdy předtím nic takového nedostaly.

Zarazila se a pak vesele dodala: „Já dostala taky.“

Dívka byla družná a dovedla se s každým spřátelit. Chu Wanningovi předtím nevadilo, že se vmísila do jejich rozhovoru, ale teď jí věnoval studený pohled.

„Bylo to dobré?“

„Bylo to výborné, slaďoučké.“

Zdálo se, že Chu Wannigovy rty se zkřivily do trpkého úsměvu. Utrousil: „Pak byste si měla říct o další.“ A s mávnutím širokých rukávů odešel. Mo Ran neměl ani tušení, čím ho tentokrát rozčílil a chtěl se za ním rozběhnout, ale najednou vůbec nic neviděl. Chu Wanning mu oděv, který měl přehozený přes ramena, hodil přímo do obličeje. Mo Ran si stáhl kazajku z hlavy a znepokojeně se za ním zadíval.

„Mistře?“

„Co tu chodíš nahý? Je mi zima, jenom se na tebe podívám!“ prskal Chu Wanning. „Obleč se!“

Mo Ranovi bylo doopravdy horko, ale přesto se oblékl, rychle a bez odmlouvání, protože mu to Chu Wanning poručil. Látka se nasákla potem a nepříjemně se lepila na kůži. Vzhlédl a jejich pohledy se setkaly.

Chu Wanning nakrčil obočí, které tvarem připomínalo čepel meče: „Zapni si límec! To se musíš vystavovat před celým světem? Je to tak neslušné!“

Mo Ran si okamžitě zapnul límec, povytáhl ho tam, kde se shrnul, aby mu nebyla vidět ani píď holé kůže. Jenže když se celý zahalil, byl ještě přitažlivější. Pohled na něj Chu Wanninga nevysvětlitelně rozzuřil ještě víc; tiše zaklel, máchl rukávy a nechal Mo Rana, aby za ním koukal, jako hloupý pes.

Starosta se svou ženou a Ling Er tomu poděšeně přihlíželi. Ling Er znepokojeně prohlásila: „Z toho nesmrtelného mistra … jde ale strach … ještě nikdy jsem nepotkala nikoho s takovou divnou povahou.“ Pak zašeptala, trochu lítostivě a trochu vemlouvavě: „Váš učitel je na vás tak zlý … vy ale máte trpělivost, vycházet s takovým …“

Otočila hlavu, ale slova jí odumřela na jazyku, když se její oči potkaly s Mo Ranovýma očima. Obličej věčně usměvavého a dobromyslného nesmrtelného pana Mo, celý potemněl, a oči mu náhle zasvítily vlčí krutostí.

Rychle zavřela pusu a Mo Ran hned odvrátil tvář. Jeho oči z té strany už nevypadaly tak hrozivě. Ling Er cítila, jak se jí rozbušilo srdce a najednou si nebyla jistá, jestli se jí to jen nezdálo, anebo jestli ten muž vedle ní, který byl pořád tak klidný a neotřesitelný jako mohutná hora v ten okamžik opravdu neukázal úplně jinou, dravou a divokou tvář, která připomínala tlamu vlka nebo tygra.

Mo Ran zahučel: „Promiňte, ale jděte napřed, já musím za ním,“ a pádil pryč.

Chu Wanninga našel na říčním břehu, rákosí se vlnilo a šelestilo a zapadající slunce už bylo zpola ponořené v šarlatových vlnách.

Mo Ran zastavil a lapal po dechu, protože za ním běžel.

„Mistře? Udělal jsem něco špatného?“

„Ne,“ řekl Chu Wanning.

„Tak proč jste tak nespokojený?“

„Já jsem naprosto spokojený.“

Mo Ran zamrkal: „Cože?“

Chu Wanning se ohlédl a mrzutě zabručel: „Můžu být spokojený i když jsem nespokojený.“

Mo Ran se nechtěl nechat zatáhnout do Chu Wanningovy hry se slovíčky. Místo toho si bedlivě prohlédl jeho obličej, a když pochopil, nedokázal se ubránit úsměvu. „Já už vím, proč je mistr rozzlobený.“

Chu Wanningovy ruce ve vzdutých rukávech se rázem sevřely v pěsti a téměř nepostřehnutelně se mu napjala ramena, i když měl stále klidný výraz. „Říkám, že nejsem …“

Ale Mo Ran už došel k němu pod strom, schoval ruku za zády a zubil se. Starý banyánový strom na břehu řeky měl silné kořeny, která vyčnívaly z půdy jako mohutné žíly, které protkávají zemi.

Mo Ran se postavil na jeden z vyčnívajících kořenů a vypadal, že je ještě vyšší než ve skutečnosti.

Chu Wanning z toho byl rozladěný a celý nesvůj. „Slez dolů,“ poručil.

„Dobrá.“

Mo Ran zlehka seskočil z kořene a dopadl přímo před Chu Wanningem – strom byl tak mohutný a rozrostlý, že kolem bylo jen málo míst, které nezabíraly kořeny; na jednom z nich stál Chu Wanning a jediný způsob, jak nestát výš než on, byl postavit se přímo k němu.

Jak tam stál se skloněnou hlavou, jeho dech Chu Wanningovi ovíval oční víčka. Chu Wanning se zase cítil nesvůj a zamračeně mu přikázal: „Postav se támhle.“

Mo Ran se musel smát: „Nahoru a dolů, nahoru a dolů. Mistr se mnou hraje nějakou hru?“

Chu Wanning věděl, že je podrážděný a chová se hloupě. Když na to bylo tak otevřeně poukázáno, neohradil se, ale ponořil se do sklíčeného mlčení.

Mo Ran ukázal ruku, kterou dosud schovával za zády. Byla v ní hrst sladkostí, které se objevily jako kouzlem. K dlani měl kupu pestrobarevných cukrátek zabalených do rýžového papíru.

„Nezlobte se už, já jsem vám je schoval.“

Chu Wanning se okamžitě rozzuřil ještě víc, tolik, že mohl začít dávit krev. Plameny jeho hněvu už stoupaly až k nebesům. Obočí, které připomínalo čepele mečů se nakrčilo a on vykřikl: „Mo Weiyu!!!“

„Tady!“ ohlásil se Mo Ran a postavil do pozoru.

„Kdo stojí o ty tvoje blbý sladkosti? Máš mně snad za tříletý dítě? Nebo za vesnickou holku? Já to ne… mmmff!“

Ústa měl zacpaná bonbónem.

Chu Wanning otřeseně ztuhl.

Zrudly mu uši, i celý obličej, dalo se jen hádat, zda vztekem, nebo hanbou. Fénixí oči měl široce rozevřené, jak zíraly na toho rozesmátého člověka přímo před sebou, zpola otřeseně a zpola zlobně.

„Je s mléčnou příchutí,“ řekl Mo Ran. „Váš oblíbený.“

Chu Wanning zjistil, že mu došla řeč a že se cítí úplně bezmocně, jako kočka s ustřiženými drápy, která sice prská a vrčí, ale nikomu to nenahání strach.

Převaloval mléčný bonbón v ústech, pramínek vlasů, který se uvolnil, když se sem přihnal, se třepotal jako lístek ve vánku. Mo Ran se na to díval a dostal neodolatelnou chuť natáhnout ruku a ten pramínek zastrčit nazpátek.

Mo Ran je muž činu.

Pro co se rozhodl, to také vykonal.

Mo Ran s úsměvem prohlásil: „Přinesl jsem sladkosti a pečivo pro celou vesnici, ale ty nejlepší jsem nechal pro mistra. Bonbóny jsem schoval do rukávu a pečivo je ve vašemu pokoji – koupil jsem vám moc pěkné lotosové koláčky – snězte si je raději o samotě, protože jestli to uvidí ta drobotina, hned budou chtít ochutnat.“

Chu Wanning neříkal nic, jen převaloval mléčný bonbón po jazyku, stál tam mezi rákosím pod banyánovým stromem a teprve za dlouhou dobu zvedl oči a zadíval se na postavu před sebou.

Pak se jako mimochodem zeptal: „A co lotosový kořen s medovou krustou?“

Mo Ran se zasmál: „Přinesl jsem ho.“

„A dušené krabí kuličky?“

„Ty také.“

Chu Wanning se odvrátil. Měl pocit, že dnes ztratil velký díl své důstojnosti, který by měl zvednout z prachu a očistit. Napřímil se, vystrčil bradu a s hranou lítostí prohlásil: „Škoda že k tomu není Hrušňový květ.“

Nejspíš si myslel, že vypadá přísně a důležitě. Možná tak vypadal dříve, když byl Mo Ran mladší a menší než on.

Netušil, že tím dává Mo Ranovi na odiv svou jemně vykrouženou bradu a porcelánově bílou šíji. Byl jako domýšlivá kočka, která ješitně nastavuje své nejzranitelnější místo vlčím tesákům a myslí si, že tím vlka zastraší, ale vlk nechce nic jiného než sevřít to štíhlé hrdlo svými čelistmi, líbat a kousat, sníst ho úplně celého.

Hlupák jeden.

Mo Rana stálo hodně přemáhání, než se mu podařilo odvrátit pohled od Chu Wanningovy brady a hrdla. Když se zadíval na tu postavu před sebou, oči mu ztemněly a hlas zhrubl.

Přinutil se k úsměvu, ovládl se, jak se sluší na ušlechtilého člověka a prohlásil: „Mám i ten.“

Chu Wanning to napřed nepochopil, a zamračil se: „Co?“

„Hrušňový květ, to bílé víno.“

Mo Ran přiměl svůj obličej ke klidnému výrazu, potlačil touhu, která plála v jeho nitru, tiše vydechl, ale jeho hlas zněl trochu chraptivě.

„Mám i víno Hrušňový květ. Cestou zpátky mně napadlo, že mistr by na něj mohl dostat chuť,“ vysvětloval Mo Ran. „Dobře, že jsem ho vzal.“

Když se Chu Wanning díval na svého žáka, který dělal všechno možné, jen aby ho potěšil, nenalézal slova. Jen měl pocit, že nemá smysl pořád tak trpět, nemá smysl schovávat se pod maskou chladu a hněvu.

Pomalu se uvolnil, opřel se zády o starý banyánový strom a pozoroval Mo Rana. Potom řekl: „Mo Rane?“

„Hm?“

„Změnil ses.“

Náhle zpozoroval v Mo Ranových očích podivnou tíseň, ale Mo Ranovy silné řasy zamrkaly a on se zeptal: „Líbí se to mistrovi?“

„Neříkám, že se mi to nelíbí,“ odpověděl Chu Wanning.

Pak si zřejmě na něco vzpomněl, zvedl ruku, chvíli ji váhavě držel nataženou a potom se dotkl Mo Ranova boku.

Mo Ran ucuknul a zmateně pohlédl na Chu Wanninga.

„Četl jsem o tvém boji s démonem sucha u Žluté řeky,“ zabručel Chu Wanning. „To je to místo, kde tě zranil?“

„… Mn.“

Chu Wanning si tiše povzdechl a poplácal Mo Rana po rameni. „Vedl sis dobře. Titul učený mistr Mo je zasloužený.“

„Tento žák nesouhlasí.“

Chu Wanningovy rty rozehrály lehkým úsměvem, poklepal Mo Ranovi na čelo a odtáhl ruku. „Učený mistr se nemá chovat tak, že celý den někde pobíhá polonahý. Slunce už zapadlo, půjdeme zpátky, je čas jít spát. Co se chystá na zítřek?“

Mo Ran se zamyslel: „Mám dojem, že říkali něco o vaření rýže na rýžové koláčky.“

Chu Wanning kývl a z ničeho nic vyhrknul: „Už se znovu nesvlékej.“

Mo Ran zčervenal: „Dobře.“

„Když je ti horko z námahy, udělej si přestávku.“

„Ano.“

Chu Wanning chvíli přemýšlel a potom dodal: „Pamatuj, že si máš nosit vlastní kapesník a nelaškuj s neprovdanými děvčaty. Máš kapesník?“

„… Nemám.“ Mo Ran se cítil zahanbeně.

„A jak si utíráš obličej?“

„… Do rukávu.“ Mo Ran si připadal jako neotesanec.

Chu Wanning ohromeně mlčel a nakonec řekl: „Potom ti nějaký ušiji.“

Mo Ranovi se rozzářily oči: „Vy? Pro mě?“

„Hm.“

Mo Ran byl u vytržení. „To je výborné! A kdy mi to mistr ušije?“

Chu Wanning se zamračil: „Nejdřív, až tady skončíme.“

„Tak … tak to já chci taky kapesník s květem haitangu, můžu?“

„… Uvidím, jestli to zvládnu.“

Mo Ran byl z kapesníku, slíbeného za hrst cukrátek, celou noc radostí bez sebe. Převaloval se po nové přikrývce, příliš šťastný, než aby dokázal usnout.

Pět let probděl v drtivém zoufalství.

Teď je to poprvé, kdy nemůže spát štěstím.

Srdce mu zběsile tlouklo a on se pořád nemohl uklidnit. Nakonec to vzdal a posadil se. Okno měl přímo naproti tomu Chu Wanningovu. Se zapraskáním okno otevřel a vyklonil se ven, aby se nadechl svěží vůně divoké krajiny. Zadíval se přes dvorek a uviděl světélko svíčky.

Chu Wanning je pořád vzhůru.

Co to dělá?

Láme si hlavu nad tím, jak ušít kapesník, nebo se cpe lotosovými koláčky? Mo Ran velice dlouho, dlouho pozoroval žluté světélko, které svítilo v protějším pokoji, dokud nezhaslo a Chu Wanning nešel spát. Váhavě zašeptal: „Krásné sny, mistře.“

V srdci mu však vytanula jiná slova, slova, které se neodvážil vyslovit, aby je nikdo nezaslechl.

Krásné sny.

Wanningu.