Po přestávce na osvěžení se oba zase pustili do práce, ale hned jak Mo Ran zvedl paličku, Chu Wanning věděl, že to nebude dobré.

Při tom rázném pohybu se mladíkovo tělo napnulo a jeho postava ještě více vynikla. Sluneční paprsky stékaly po jeho těle jako zlatý vodopád, světlo se smyslně lilo po pevných svalech a když zdvihl paže a roztáhl ramena, hruď měl hladkou a pevnou jako skála, na kterou celá den praží slunce a ve které se hromadí nepředstavitelné horko a síla.

Dřevěná palička prudce udeřila do kamenného hmoždíře, zabořila se hluboko do vlhkého a měkkého těsta na rýžové koláčky a vynořila se, pokrytá lepivou bílou hmotou …

Údery přicházely jeden za druhým, vedené ohromnou, nevyčerpatelnou silou. Chu Wanning si pomyslel, že kdyby ho některá rána nešťastně zasáhla, kosti by se mu roztříštily na kusy. Mo Ran byl soustředěný, mělce dýchal, hruď se mu zvedala s každým úderem srdce. Čelo měl pokryté potem, ohryzek v hrdle mu poskakoval, po každém úderu se mu svaly na pažích uvolnily. Jak ho Chu Wanning pozoroval, nedokázal se ubránit vzpomínkám na ten sen, který se pořád opakoval.

V tom snu ležel na Mo Ranově posteli, a ten do něj bušil, jako do toho těsta v hmoždíři. Jeho ponižované, hnětené tělo změklo … zíral do prázdna, dokud neuslyšel, že na něj Mo Ran mluví.

„Mistře.“

Možná že na něj Mo Ran už volal.

„Mistře. Mistře?“

Probral se, ale srdce mu šíleně tlouklo a oči se mu skelně leskly. Se staženým hrdlem a rozostřeným pohledem odpověděl: „Hm?“

Shlížely na něj Mo Ranovy jasné oči, z jeho těla sálalo horko a jeho pohled tak působil pronikavěji než obvykle. Řekl: „Mistře, obrátit.“

Když se Chu Wanning zadíval do těch o očí, když slyšel ten hlas, měl pocit, že sny a skutečnost se prolínají. Zatočila se mu hlava a před očima uviděl šarlatový záblesk. Uviděl dvě těla, která se zmítají na lůžku, kde má vše, prostěradlo, přikrývka i polštáře, červenou barvu a vše je vyšité motivy draka a fénixe provedenými zlatou nití. Silný, dobře stavěný muž po sebou drtil jiného muže, kterému se svíraly prsty u nohou, svaly lýtek se cukaly, moře touhy se dmulo rozbouřenými rudými vlnami.

„No tak, mistře, obraťte …“

Cítil na uchu mužův horký dech.

„Když tě šukám, chci se dívat do tváře.“

Chu Wanning byl naprosto šokovaný obrazy, které mu běžely myslí. Pevně zavřel oči a zavrtěl hlavou – co to je? Přelud? Nebo jen příliš živá vzpomínka na ten sen?

V hlavě mu hučelo. Cítil, jak po něm stéká studený pot a v žilách mu vře krev.

Mo Ran pochopil, že s ním není něco v pořádku, položil paličku a šel k němu. „Mistře, co je to s vámi? Není vám špatně?“

„Ne.“

Jen ze zvuku jeho hlasu Chu Wanninga zabolelo srdce, jako by ho do něj štípali mravenci. Chu Wanning ho odstrčil, zadíval se na něj svýma zarudlýma fénixíma očima, naplněnými hanbou i vztekem, vzdychl, rozzlobený hlavně na své zmatené srdce. „To slunce strašně pálí, jen se mi trochu zatočila hlava. Nestůj tak blízko, jsi celý zpocený.“

Mo Ran se na sebe podíval. Vážně, je to pravda. Byl z toho zdrcený. Věděl, jak Chu Wanning dbá na čistotu a hned poodešel, jen ho ustaraně pozoroval, nicméně z něj nehodlal spustit oči.

Chu Wanning byl potom zamlklý a sotva utrousil slovo, a když byly koláčky konečně hotové, a všichni se sesedali kolem, zmizel.

„Ach, vy se ptáte na nesmrtelného pana Chu? Říkal, že ho trochu bolí hlava a jde si odpočinout do domu,“ řekl starosta. „Když jsem ho viděl naposledy, měl červené tváře. Doufám, že nemá horečku.“

Když to Mo Ran uslyšel, přepadla ho úzkost. Přestal pomáhat se skládáním koláčků a rozběhl se k domku, kde bydleli.

Když vpadl do dveří, v posteli nikdo neležel. To ho znepokojilo ještě víc. Pak uslyšel z kuchyně šplouchání vody. Mo Ran zvedl závěs a bez rozmýšlení vrazil dovnitř.

Uviděl svlečeného Chu Wanninga, který stál bosý na podlaze z červených cihel, a právě zvedal vědro s vodou, aby se polil.

Byl konec desátého měsíce a podle kalendáře už mělo mrznout.

Chu Wanning … To se sakra myje ve studené vodě?!

Mo Ran byl dočista omráčený, střídavě bledl a rudl. Zíral na úplně nahého mistra a měl pocit, že už nikdy neuslyší nic jiného než krev, která mu v žilách hučela jako zuřivá povodeň na řece Qian.

Co to jen vidí …

Bylo to poprvé od jeho znovuzrození, kdy viděl Chu Wanningovo tělo tak jasně a úplně celé. Žádná pára, žádné zakrývání, nic, jen známé črty. Před tím tělem se hroutily všechny obranné valy, které vystavěl, bortila se stavidla, za kterými se městnaly jeho vzpomínky. Cítil, jak v něm vaří krev, a chce se prodrat kůží ven jako žhavá láva.

Všechno bylo na svém místě, přesně tak, jak si pamatoval, nic se nezměnilo.

Nejednou zjistil, že nemůže dýchat.

Viděl Chu Wanningova ramena, pevná a zakulacená jako napjatý luk, připravený vystřelit. Pod kůží, průsvitnou jako tenký led, prosvítaly lopatky.

Sledoval proud vody, ano, sledoval proud vody, protože voda se zmocnila jeho pohledu a odnesla jej níž, viděl Chu Wanningův útlý pas, dvě mělké jamky na bedrech, které byly jak dvě jezírka plná opojného vína, které otrávilo každého, kdo po něm kdy zatoužil.

Ještě níž uviděl pevné hýždě, lákavé jako zralé, sladké podzimní plody. Dobře věděl, jaké potěšení by bylo se jich dotknout, jaká chvějivá slast by přišla, kdyby se spojili, jako by se mu duše chtěla rozskočit. Kdyby tak s ním mohl navždy splynout, cítit jeho tělo pod svým tělem. Jakmile to sladké opojení jednou okusil, nemohl se nabažit, nemohl přestat …

„Nesmrtelný pane Mo!“

Někdo ho volal. „Nesmrtelný pane Mo, jste tam?“

Mo Ran ztuhl a pak otočil hlavu, ale než stačil cokoli udělat, závěs se rozhrnul. Ling Er napřed strčila dovnitř hlavu, pak vešla a vykládala: „Proč jste tak utekl? Maminka mi řekla, ať vás přivedu zpátky na sladké koláčky, vy …“

Uviděla umývajícího se Chu Wanninga a hlas jí odumřel v hrdle.

„Áááá!“ vykřikla dívka a vyděšeně si zakryla oči. Chu Wanning udělal příšerný obličej a zoufale se sháněl po šatech.

U všech ďasů, jak mohl čekat, že se do domu, kam se běžel umýt, aby se zchladil, vetřou dva nezvaní hosté!

Vždycky dělal, co ho právě napadlo a jeho šaty zůstaly pohozené u dveří kuchyně, kde si je svléknul. To má před zraky dospívající dívky přejít nahý celou kuchyň, aby sebral svoje šaty?

Vězel v té bryndě až po uši a když se cítil úplně bezradný, přistoupil k němu Mo Ran, rozpřáhnul paže, opřel si ruce o zeď a uvěznil ho ve svém objetí.

Mo Ran otočil hlavu a vyštěkl na Ling Er: „Ven!“

„Á! Jistě, jistě!“ Dívka byla také vylekaná a zůstala chvíli zaraženě stát na místě, než konečně vycouvala ven a utekla.

Mo Ran se tvářil ponuře a teprve když si byl jistý, že dívka je už opravdu pryč, otočil hlavou zpět. Jen aby spatřil Chu Wanningův chladný a netečný obličej.

Uvědomil si, že se choval jako zuřivý pes, který si brání svou potravu a cení zuby, a když zastraší vetřelce, s kňučením se vrátí olizování a polykání svého těžce vydobytého jídla.

Ruce měl pořád opřené o zeď, aby Chu Wanninga zakryl, byl k němu velmi blízko, byl tak blízko, že cítil Chu Wanningovu vůni a nevědomky ztuhnul …

Hlava mu ztěžkla, byla horká, bolela ho.

Vzpomínky a chutě nejsnadněji probudí vůně. Člověk dostane hlad, stačí, když cítí vůni masa, vůně slivoňový květů vzbudí vzpomínky na zimní sníh a tak dále.

S láskou a touhou je to stejné.

Mo Ran jen vnímal, jak se v něm dme dravá divokost a hrozí, že překoná hradby odhodlání, které s takovou námahou vystavěl. Chu Wanningova vůně byla jako jiskra, která padla do jeho na troud vysušeného srdce a roznítila v něm jeho zvířecí choutky plamenem, který hrozí všechno spálit na popel.

I jindy, když si byli příliš blízko, vůbec nezáleželo na tom, že Chu Wanning je úplně oblečený. Srdce se mu stejně prudce rozbušilo a je vlastně jedno, že ten muž tady na sobě nemá ani nitku, vůbec nic …

Zoufale zatoužil sevřít Chu Wanningova ledově chladná zápěstí, stále pokrytá kapkami vody, otočit ho a přimáčknout ke zdi, strhnout si vlastní šaty, přitisknout se k němu ještě víc, sevřít ho, opřít se mu hrudí o záda, nemilosrdně do něj vniknout, jako do dělával v minulém životě, když měl úplnou moc nad jeho životem a smrtí a všechno by se rozpilo v potu a vzdeších, rozplynulo by se to, jako krásná vůně.

Už se neudrží … chce ho tak moc.

Mo Ran začal ztěžka dýchat.

Nepromluvil a Chu Wanning nevydal ani hlásek.

Stále se tiskli ke zdi, jeden druhému tak blízko, až se téměř dotýkali. Svaly na Mo Ranových pažích byly napjaté a třásly se.

Nesmím se ho dotknout, nesmím se ho dotknout.

Chovej ho v úctě. Miluj ho.

Nesmím se už nikdy dopustit té pošetilosti a zneuctít své předky a učitele. Nesmím.

To si v duchu opakoval pořád dokola.

Bylo chladno, ale čelo se mu orosilo potem.

Nesmíš … nesmíš… Mo Rane … nes. Nedovol svým myšlenkám, aby se toulaly …

Polknul, zavřel chvějící se oční víčka, zastřel ten spalující pohled, ale ve tváři měl ztracený a zmatený výraz …

Kdyby byl Chu Wanning ve své kůži, nepoznal by, že se s Mo Ranem něco děje?

Ale ten teď na tom nebyl o nic lépe než Mo Ran. Ve skutečnosti na tom byl ještě hůř. Vypadal studeně a netečně, ale jen nebesa vědí, kolik vůle ho stálo, aby se nepohnul a kolik, aby předstíral klid. Mo Ranův horký a těžký dech, plný mužského pachu, ho spaloval. Paže zapřené stěnu byly tak pevné a silné. Od doby, kdy procitl k životu s Mo Ranem ještě nebojoval, ale věděl, že pokud by šlo jen o tělesnou sílu, a ne o duchovní moc, ty paže ho mohly rozdrtit.

Nechtěl se Mo Ranovi podívat do očí, uhýbal pohledem a na konec zíral na Mo Ranovu hruď.

Netiskli se k sobě tělo na tělo, ale Mo Ran byl velice blízko, byla mezi nimi sotva píď volná a cítil mužné napětí, které vyzařovalo z té horké a široké hrudi a kterým by mohl rozehřívat i ty nejmrazivější kusy ledu, a měnit je neovladatelné bystřiny.

„Mistře …“

Mladík ho z ničeho nic oslovil. Nebyl si jistý, zda si to jen nepředstavuje, ale měl dojem, že jeho hlas zní zastřeně, a je plný vazké touhy a horké žádostivosti.

Mo Ran mu řekl mistře už mnohokrát předtím, klidně, uctivě, vztekle, žertovně i dalšími nespočetnými způsoby.

Ale tentokrát slyšel to „mistře“ jinak jakoby se jeho rty a zuby s tím slovem mazlily, dodaly mu roztouženou naléhavost, znělo nejednou svádivě a necudně. Chu Wanning měl pocit, že mu z toho křehnou i kosti.

To není možné. Mo Ran by s ním tak nikdy nemluvil.

Musel se přeslechnout. Představuje si něco, co není.

Srdce mu zaplnily nečisté tužby.

Nevědomky ustoupil a zády narazil na ledově studenou zeď. Proti své vůli se roztřásl, zachvěly se mu i rty a pootevřel ústa. Vypadal ztraceně a bezmocně.

Mo Ranovy oči ztemněly.

Civěl na ty vlhké růžové rty. Ani se nepohnul, ale jeho představivost pracovala na plné obrátky. Viděl se, jak sklání hlavu a Chu Wanninga líbá, jak ho přiměje, aby otevřel ústa a on se zmocní svým horkým jazykem těch dosud neposkvrněných a nikým nenavštívených zákoutí. Představil si, jak sevře rukama Chu Wanninga kolem pasu, tak pevně, až mu na kůži naskočí červené skvrny.

Bez ohledu na to, jak moc se Mo Ran ovládal, v žilách mu pořád kolovala vlčí krev. Jeho přirozenost, když jí popustil uzdu, byla pokaždé dravá a násilná, žádala takové věci, jako roztrhat toho, kdo s ním sdílí lože na kusy, vyrvat mu útroby a slíznout každou kapku krve, spolknout každý proužek masa.

On se nikdy nenechá ochočit.

Zavřel oči a zdusil vzlínající lávu ve své hrudi. Věděl, že je to zlé. Věděl, jak blízko ke zvířeti člověka dovede chtíč, a že musí to zvíře zahnat, dříve, než se jeho chtíč urve z řetězu.

Odtáhl ruce a hrdelním hlasem pronesl: „Mistře, já … najdu vám šaty.“

Horký dech Chu Wannigovi pohladil řasy.

Mo Ran se otočil, šel dlouhými kroky ke dveřím a posbíral šaty, které tam Chu Wanning nechal ležet.

Chu Wanning se pořád opíral o stěnu s pocitem, že právě uběhl tisíc mil, a vyčerpaný lapal po dechu. Přivřel své fénixí oči, když uviděl, že Mo Ran je otočený zády a přebírá se v šatech, které si svléknul na opačném konci místnosti. Náhle si uvědomil stav jisté části svého těla. Na okamžik strnul a potom se probral.

Když předtím Mo Ran vešel, poléval se vodou, zády k němu, a když se otočil, stál Mo Ran tak blízko, že se nemohl podívat dolů, aby si všiml jeho rostoucí touhy.

Pokud se Mo Ran otočí, až sebere šaty, potom bude dobrá pověst staršího Yuhenga v troskách a s ní i obraz odměřeného, odříkání se oddávajícího Chu Wanninga.

Chu Wanninga se zmocnila hrůza.

Viděl, jak Mo Ran oprašuje a skládá jeho šaty, bere je do rukou a už otáčí hlavu …

Chu Wanning měl jen dvě možnosti.

Buď bude předstírat, že má něco s nohama a sesune se na zem, nebo mu bude muset vyloupat oči.

Než se mohl mezi oběma stejně děsivými možnostmi rozhodnout, Mo Ran se otočil.

„Mistře, vy …“

Vy co?

Nedopověděl.

Ať už měl na jazyku cokoli, odumřelo to, jen co spatřil tu podívanou, která ho jen stáhla hlouběji do bahna, ze kterého už neměl vybřednout.