Dopadlo to tak, že než se na něj Mo Ran stačil podívat, dostal Chu Wanning nápad a na poslední chvíli se otočil, zkřížil paže, opřel se o zeď a pohledu svého společníka vystavil svá silná a rovná záda.

Tak ho Mo Ran nebude moci vidět zepředu.

Chu Wanning si blahopřál ke své chytrosti.

Ten hlupák nepochopil, že tím Mo Ranovi předvádí citlivé jamky na bedrech, kulaté, pevné hýždě a štíhlé a svalnaté nohy … Připomínal králíka, který si sám ostříhá srst, položí se do pekáče, nechá se do zlatova upéct, a ještě popřeje dobrou chuť.

Mo Ranovi vyschlo v ústech. Oči měl podlité krví a musel se napřed uklidnit, než dokázal promluvit: „Mistře, co … Co to děláte?“

Co to dělá?

… Hm … Ta poloha je sice trochu divná, ale co má na to říct, aby nevzbudil podezření. Chu Wanning po něm loupl očima, tím ukázal obličej z profilu. Po klidným a chladným výrazem se ze všech sil snažil skrýt, co se s ním děje.

Mo Ran položil jeho oblečení a blížil se k němu. Snad to bylo tím, že byl zády proti světlu, ale Chu Wanning měl dojem, že Mo Ran se tváří děsivě, jako vlk, který v lese příliš dlouho hladověl, ale maso, které vidí, je nastražené mezi železnými čelistmi pasti. Vlk váhá, jeho hlad a rozum spolu svádějí zuřivý boj, plameny té bitvy se mu odrážejí v očích. Mo Ranovy černé oči svítily hrozivým světlem.

Chu Wanning konečně pochopil, že se něco stalo. Tři slova, rychlá, jako vystřelená z luku proťala to divné ticho.

„Vydrhni mi záda.“

„… Hm?“ Mo Ranovi zamrzl hlas v hrdle, vyloudil nosový tón, který však zněl smyslně. „Cože?“

Byla to je výmluva, na kterou Chu Wanning přišel, když už byl s rozumem v koncích. Zbývalo mu jen předstírat, že je úplně klidný. Mrazivým tónem poručil: „Když už jsi tedy, vydrhni mi záda, než zase půjdeš.“

„V poslední době jsem pořád pracoval, jsem celý upocený.“ Chu Wanning dělal vše proto, aby jeho slova vyzněla bezstarostně. „Bylo by lepší mít záda dobře umytá.“

Nevěděl, zda se Mo Ran nechal jeho lhaním obalamutit, ani jestli ty lži působily přirozeně. Každopádně ho Mo Ran poslechl, přišel s žínkou, namočil ji do vlažné vody a pak začal Chu Wanningovi drhnout záda.

Starší Yuheng býval vždy moudrý, ale tohle byla ta největší pitomost, jakou kdy udělal.

Jaké je to nejkrutější mučení na světě?

Když ten, koho vášnivě milujete stojí přímo za vámi, párem velikých rukou vás drhne do čista, odděluje vás od sebe jenom drsná žínka, každé místo, kterého se dotkne, je najednou svěží jako by ho zalila pramenitá voda, a zůstávají tam červené skvrny. Mo Ran se pokoušel zadržet svou sílu, ale přesto byl dost nejemný. Navíc Chu Wanning nikdy předtím nikomu nedovolil, aby se dotýkal jeho nahé kůže. Cítil jen, jak se mu každý sval na těle rozechvěl. Napjal se a jen stěží se mu dařilo zachovat klid, aby si muž za ním nevšiml jeho podivného chování.

Přitiskl čelo ke zdi a hryzl se do rtu, tak, aby to Mo Ran neviděl. Koutky fénixích očí měl zarudlé, byl celý rozpálený touhou, orosený jako silné větve stromu po krátké přepršce …

Ještě nikdy nic takového nezažil, ale co dělat? Před tváří toho, koho miluje, musí své vzrušení překonat a předstírat, že je nedosažitelný.

To je nesnesitelné …

A jaké bylo nejkrutější mučení na světě pro Mo Rana? Odpověď by se dost lišila. Asi by řekl, že, když někdo před vámi stojí úplně nahý, s rukama opřenýma o zeď, s nataženými rameny, nemá vůči vám vůbec žádné podezření, upřímně a s rozmyslem se vám úplně vydá, nechá vás, abyste se ho dotýkali svýma horkýma rukama, oddělenýma jenom žínkou od jeho nejintimnějších míst a mysl se vám naplní nevyslovitelnými chlípnostmi.

Samozřejmě, že věděl, myje záda svému mistrovi a že když jen trochu přitlačí, zrudne mu kůže a pak to bude vypadat, jako když ho trýznil.

Žínka přejela po lopatkách, Mo Ran se ho snažil mýt opatrně, ale péče, kterou mu věnoval, byla, aniž si to uvědomil, stále intenzivnější. Cítil, že se muž pod jeho doteky chvěje, ale nedokázal poznat, zda si to všechno jen nepředstavuje. Zíral na ty pěkné, oblé křivky a zoufale se krotil, až mu slzely oči, aby nezahodil žínku a nepoužil ruku, která by na tom kopečku nechala pět červených otisků.

Uplynul už dlouhý čas, od doby, kdy naposled ochutnal nepřekonatelnou rozkoš s tím mužem, ale co naplat. Musí spolknout slzy a vydržet, donutit se být slušným člověkem.

To je nesnesitelné …

Tak se ještě nějakou dobu nesnesitelně mučili. Kdyby to trvalo ještě o chvilku déle, vzplanul by z toho požár.

Nakonec už se Chu Wanning jen stěží dokázal ovládat. Nakřáplým hlasem pronesl: „To stačí, můžeš jít. Na zbytek už si dosáhnu, udělám si to sám.“

Mo Ran si okamžitě oddechl, čelo už měl celé zpocené.

„Dobře … mistře …,“ zahuhlal v odpověď.

Závěs zapleskal a spustil se. Mo Ran odešel.

Ještě dlouho po tom se Chu Wanning nevzpamatoval. Pořád se opíral o zeď, čelem se otíral o drsný povrch stěny. Uši měl krvavě rudé, stejně jako stopy, které na jeho zádech zanechalo to usilovné drhnutí a přemýšlel, jestli si toho Mo Ran všiml.

Otevřel své fénixí oči. Napřed se zdálo, že si hryže svůj dolní ret kvůli ponížení, kterého se mu dostalo. Dlouho váhal, ruka mu však nakonec zamířila dolů a chopila se jeho bolestně se dmoucí touhy.

Původně se běžel opláchnout, aby se těch nečistých pocitů zbavil.

Úradek nebes je však mocnější než vše ostatní. Díky nepředvídatelné náhodě ho Mo Ran stáhl ještě hlouběji do neklidných vln moře žádosti. Chu Wanning, který se odjakživa spoléhal na očišťující kultivaci, aby s její pomocí potlačil svou lidskou přirozenost, dnes konečně musel použít nejtriviálnější a nejvíc zahanbující způsob, aby ulevil svému přetékajícímu vzrušení.

Měl pootevřená ústa, fénixí oči přivřené, vypadal žalostně a ublíženě …

Tiskl se k ledově studené zdi, ale čelo mu jen hořelo. Půvabná ramena napjatá, ohryzek v krku mu poskakoval, jak se snažil zatajit svůj zrychlený dech a bolestné sténání.

Je to tak hříšné a přesto krásné.

Je jako bílý motýl, který uvízl v pavučině a bezmocně mává křídly, ale už nikdy neunikne ze sítě smrti.

Je pošpiněný.

Pošpiněný až na kost. Úplně, zoufale, strašlivě pošpiněný. Už bude jen vábit jiné, aby se ho zmocnili a nedokázali se ho nabažit.

Chu Wanning nakonec vztekle uhodil pěstí do zdi. Byl tolik zklamaný, zahanbený, mrzutý, že si rozdrásal kůži na prstech, až z ní tekla krev.

„Bídáku.“

Nebyl si jistý, jestli proklíná sám sebe nebo Mo Rana.

Chu Wanningovy oči byly plné slz, byly něžné a milující, zatrpklé a nenávistné a také zmatené.

Už uplynulo více než čtrnáct dní od doby, kdy přijeli do vesnice Yuliang a zemědělské páce se chýlily ke konci.

Ode dne, kdy si od něj nechal umýt záda, se Chu Wanning Mo Ranovi vyhýbal jako jedovatému hadu nebo dravé šelmě. Nebylo to tím, že by se snad Mo Ranovo chování k němu nějak změnilo, ale tím, že se nedokázal smířit s tím, jak se změnil sám.

Když se někdo příliš dlouho oddává askezi a čistotě těla i mysli, je pak snadné nad ostatními ohrnovat nos. Proč by Chu Wanning jinak pohrdal lidmi, kteří pěstovali partnerskou kultivaci? To nebylo ze závisti nebo žárlivosti. Starší Yuheng to opravdu nemohl vystát. Nad vším tím cítil jen znechucení.

Erotickým obrázkům se nevyhýbal z pokrytectví, ale protože o ně skutečně neměl zájem. Chu Wanning dokázal ještě snášet takové věci jako mít někoho rád, nebo líbat se, ale pokud to mělo zajít někam dál, k něčemu jako masturbace, nebo soulož, už jenom z té představy bledl a nemohl se s ní vyrovnat.

Byl jako někdo, kdo celý život nejedl maso a když dostal do misky kousek do křupava usmažené slaniny, mohl si říct, že to pěkně voní. Kdyby však dostal kus masa, které je opečené jen na povrchu a uvnitř úplně krvavé, nejspíš by mu z toho bylo na zvracení.

Toho dne, když pominul ten opojný příliv, Chu Wanning vystřízlivěl. Civěl na svou ruku, plnou lepkavé tekutiny a měl pocit, jako by mu někdo na hlavu vylil vědro studené vody.

Tvář mu pobledla.

Co to dělá? To mu dvacetiletý mladíček opravdu zamotal hlavu tolik, že se nedokáže ovládat, a musí se ukájet na vlastním těle, aby utišil bouřlivý příval, který zmítá jeho srdcem?

Chu Wanningovi na zádech naskočila husí kůže.

Poté, vždy když narazil na Mo Rana, držel se nejméně na tři stopy od něj, ze strachu, aby se nějakou náhodou neosvobodila zuřivá šelma v jeho srdci a on neudělal něco, čeho bude později litovat.

Stáhl se a Mo Ran se stáhl také.

Mo Ran se potom, co se přihodilo, také bál. Zjistil, že jeho touha po Chu Wanningovi je daleko silnější, než očekával. Hráz, kterou vystavěl, už sotva vzdorovala bouřlivým vlnám, které na ni útočily. Vášeň v jeho nitru hrozila, že hráz provalí.

Jasně chápal, že rozdíl mezi člověkem a zvířetem často spočívá jen v ovládnutí nebo podlehnutí slabosti. Nechtěl kvůli té slabosti Chu Wanningovi znovu ublížit, a proto se mu nevědomky začal vyhýbat.

Vzdálenost, která mezi nimi narostla budila zdání, že jde o uctivého žáka a laskavého mistra.

A dny pokojně míjely.

Jednoho dne vesnický lovec skolil statného jelena a vesničané se rozhodli, že si maso společně upečou na mlatu u brány do vesnice.

Z každého domu tam přinesli jídlo, ať už to byly koláče nebo sušené maso a starosta otevřel dva džbány pálenky. Lidé se sesedli, všichni byli nadšení. Vždyť to byla radost, dívat se na oheň, cítit vůni pečené zvěřiny a poveselit se u jídla a pití. Chu Wanning a Mo Ran neseděli vedle sebe, ale zvlášť; oddělovaly je šlehající plameny. Pokradmu jeden druhého přes oheň pozorovali a oba doufali, že to ten druhý nezjistí.

Můžeš po mně hodit očkem a myslet si, že to bylo úplně nenápadné, ale dva upřené pohledy se spolu často potkají. Oba proto předstírali, že se jim jen zraky nechtěně zatoulaly, plaše uhýbali očima, jen aby si o chvilku později znovu potajmu vzájemně hltali tváře pohledem.

Oranžové plameny vyrostly a polena zapraskala.

Smích a radostný hlahol se mísil a rozléhal všude kolem, ale oni dva nic neslyšeli ani neviděli. Měsíc na nebi svým světlem zaléval jen jejich srdce.

Džbány pálenky, které starosta otevřel, se brzy vyprázdnily, ale všichni měli dojem, že toho bylo nějak málo.

Mo Ran si vzpomněl, že u sebe v domku má ještě džbánek Hrušňového květu a pohotově se pro něj vydal.

V polovině cesty k domu za sebou uslyšel hluk.

Otočil se: „Kdo je tam?“

Zvuk kroků okamžitě ustal, potom se zpoza nároží nesměle vynořil pár zelených střevíčků vyšívaných žlutými kvítky.

Mo Ran strnul.

„Ach, to jste vy, slečno Ling Er.“

Ling Er toho vypila o něco víc, než snesla a její líčka, bílá jako vzácný nefrit, se teď zardívala, a i rty měla sytě červené. Stála tam, v záři měsíce, zamilovaně na něj pohlížela a plná ňadra se jí dmula s každým nádechem.

Hlesla: „Nesmrtelný pane Mo, já vám musím něco říct.“