Navzdory tomu, že Mo Ran nebyl nadán bystrým úsudkem, ten horečnatý pohled ho nemohl nechat na pochybách. Hned odpověděl: „Slečno Ling Er, vy jste moc pila, raději si promluvíme zítra …“

„Já s vámi chci mluvit teď!“

Děvče se tvrdohlavě nechtělo nechat odbýt. Vlasy mělo rozpuštěné a oči mu jen svítily.

Mo Ran neměl chuť se do něčeho zaplést a chystal se zmizet s použitím techniky qinggong, ale dívka ho chytila za cíp rukávu a nenechala ho odejít. Mo Ran byl pobavený i rozmrzelý zároveň.

„Pusťte mě.“

„Ne.“

Říká se, že pití jednomu dodá kuráž a Ling Er navíc měla odvahy vždycky dost. Po nesmrtelném z hory Sisheng neprahla jenom den nebo dva. Hlasitě zakřičela: „Moc se mi líbíte. Máte mě rád?“

Když se u muže nedočkala žádné odezvy, Ling Er trochu znejistěla.

Od chvíle, kdy tento muž přijel do vesnice Yuliang, myslela Ling Er jen na to, jak silného a udatného ducha má. Potom zjistila, že to je učený mistr Mo, jehož věhlas se tu v posledních letech šířil a dívčino srdce tálo jako z vosku.

Doba polních prací se nachýlila ke konci a Mo Ran brzy odjede. Byla jen obyčejným děvčetem z dolní kultivační oblasti, a jediné, co měla, byla pěkná tvářička a přitažlivá postava. I když nevěděla, jak se k ní Mo Ran má, kdyby se mu teď nevyznala, druhá příležitost by už nemusela přijít.

Proto dnešního večera svou odvahu povzbudila pálenkou, sledovala Mo Rana jako ocásek a zastavila ho, aby mu vyznala lásku.

Taková nevídaná odvaha popravdě udělala dojem i na Mo Rana.

Ling Er zadržovala dech, až jí z toho zčervenala tvář.

Myslela si, že když jí Mo Ran neodmítne, všechno už bude jen báječné. Nejen že bude mít tak hezkého milého, ale bude to znamenat i to, že má známost na hoře Sisheng a že tím pádem nebude kysnout v tomhle zastrčeném hnízdě. Bude mít krásný a pohodlný život a …

„Promiňte, slečno Ling Er, ale bude lepší, když mě necháte na pokoji.“

Ta prostá odpověď rozmetala vzdušné zámky, které si stačila vystavět.

Ruměnec na jejím obličeji ustoupil a nahradila ho smrtelná bledost. Potom se jí tvář ošklivě zkřivila a ona se lítostivě ohradila: „Nejsem snad dost hezká?“

„Jste moc hezká,“ Mo Ran se snažil být zdvořilý a zároveň se vyprostil z jejího sevření. „Ale nejste můj typ.“

To, co řekl napřed, jí ještě nabízelo možnost zachovat si tvář, ale řeči o tom, že není jeho typ, jí zbavily posledních zbytků důstojnosti.

Ling Eriny oči se zalily slzami. Nebylo to kvůli zlomenému srdci. Mo Ran se jí sice líbil, ale tak moc zase ne. Hlavním důvodem byla její touha dostat se někam dál a výš, a cítila mnohem větší zklamání nad tím, že se její krásný sen rozplynul.

„No …“ Zadržela slzy a zeptala se: „A jaký je váš typ?“

„Já …“

Její otázka Mo Rana vyvedla z míry.

Jaký je jeho typ?

Ze zvyku si představil, že jeho typ je někdo jako Shi Mei, ale když mu to mělo přejít přes rty, najednou měl pocit, že to vlastně není pravda. Začal tápat a nevěděl, jak odpovědět.

„Proč mi to nechcete říct, ha! Co se vám líbí?“ Ling Er naléhala, její krásné oči upřeně hleděly na Mo Ranův obličej, aby jí neunikla ani sebemenší změna výrazu.

Byla to tak trochu chudinka; měla starší sestru, která se provdala za obyčejného obchodníka s plátnem z horní kultivační oblasti a před mnoha lety se odstěhovala za lepším životem do Leizhou.

Byla s matkou svou starší sestru navštívit, přivezly s sebou svazek pepřených sušených ryb, ale švagr odporný zápach ryb nemohl vystát a myslel si, že když ty dvě cuchty nechá bydlet u sebe doma, bude z toho mít jen ostudu. Netrvalo dlouho a poslal je nazpátek. Ta příhoda Ling Er ranila a od té doby se odmítala smířit se svým ošumělým starým životem a zapřísahala se, že si bude žít lépe než starší sestra a všechno to ponížení jí vrátí.

Proto neustále slídila po někom zajímavém a výjimečném, koho by zaujala a změnila tak svůj osud.

Rozhodně nehodlala nechat Mo Rana na pokoji.

Její poblouznění bylo dost zoufalé. Opile se k němu přivinula. Měla kypré a smyslné tělo a když se v létě procházela mezi rýžovými poli, muži se po ní ohlíželi. Vsadila všechno na to, že svým pěkným tělíčkem prorazí pevné brnění, kterým se vybavil učený mistr Mo.

„Proč vám nejsem dost dobrá? Ani jste se nad tím nezamyslel a rovnou mě takto odmítnete?“

Přitiskla se k němu svým horkým a zvláčnělým tělem, ale v Mo Ran z toho měl jen nepříjemný pocit. Odtrhnul ji od sebe a odstrčil stranou. Tvář mu potemněla.

„Slečno Ling Er, jak dlouho vás znám? Jak bych vás mohl mít rád, nebo si na vás myslet?“

„Jak to víte, když jste to ještě nezkusil?“

Mo Ran zpozoroval, že se na něj chce znovu vrhnout a vykřikl: „Nepřibližujte se ke mně!“

„To jsem vám tak odporná?“ Ling Er nevěřícně rozevřela oči. „To ani trochu … ani trochu …“

„Nemám vás rád, ani trochu.“ Mo Ran si pomyslel, že to možná nebylo dost jasné a jasné slovo je pro něco jako neopětovaná náklonnost nejlepší. I když to bylo trochu kruté, dodal: „Nemám o vás zájem, a to ani trochu.“

Ling Er oněměla.

Ne proto s tím jeho typem, tomu rozuměla.

Ale on nemá zájem …

Kolik svobodných mládenců by dokázalo vzdorovat dívce s tak pěknou tváří i tělem, která se jim sama vrhá do náruče a jen by s vážnou přísností řeklo, že nemají zájem. Jak by mohli vzdorovat svodům takové krásky a necítit ani záchvěv touhy?

Byla jako zkamenělá, stála bez hnutí na místě a pak vykoktala: „Jak … jak je možné … proč byste …“

Jen s námahou hledala slova.

Původně totiž chtěla říci: Jak to, že vůbec necítíte žádné vzrušení? To přece není normální.

Mo Ran z jejího váhání pochopil, co měla na jazyku, ale neměl chuť jí nic vysvětlovat. Sotva se tu potkali náhodou. Žena, která chce známost na jednu noc a muž, který takové úmysly nemá.

Jen ať si o něm myslí, co chce.

„Omlouvám se,“ řekl jí Mo Ran tiše a vyklouzl do tmy.

Tváře mu pohladil noční vánek. Zašilhal.

Po rozhovoru s Ling Er mu došlo, že se možná celou dobu mýlil v lásce.

Ling Er se ho ptala: „Co se vám líbí?“

Jak to vypadalo, sám si takovou otázku nikdy nepoložil.

Ti, co nikdy nedostávali moc lásky, neměli právě na výběr. Když k němu někdo projevil alespoň špetku laskavosti, byl mu hned nadšeně oddaný.

„Co se vám líbí?“

O tom se nikdy ani neodvážil uvažovat.

Každý na světě má vlastní vkus, ví, co se mu líbí a co mu chutná. Když byl Mo Ran malý, často slýchal na ulicích jiné děti, které tahaly rodiče za rukávy a říkaly: „Já rád jím tamto, je na tom jarní cibulka.“ Nebo: „Mami, červené lampióny vypadají líp než žluté. Já chci červený.“

Sám takové věci říkat nemohl. I kdyby to dělal, bylo by to k ničemu. Mohl si tak dovolit tu nejlacinější placku bez náplně, a ještě se o ni rozdělit se svou matkou.

Později, když se ocitl v zábavním podniku, často si prohlížel ty bohaté mladé pány, kteří se ovívali hedvábnými vějíři a znuděně říkali: „Líbí se mi ta z minula, ta Cui Er, proč by nám dnes také nemohla zazpívat. Má takové delikátní způsoby a sladký hlas,“ a tak dále a podobně.

Popravdě, v Mo Ranových očích krása sestřičky Cui Er bledla ve srovnání s půvabem sestřičky Bairong, ale kdo by se staral o to, co si myslí on? Hodnotit krásu a vybírat si, to příslušelo boháčům. Pro Mo Rana bylo jen to, co mu jiní dali. Byl vděčný, že má co jíst a plakal radostí, když dostal něco na sebe.

Aby se mu to líbilo?

Vypadal by jako v záchvatu šílenství. Proč by se jemu mělo něco líbit? Jak by si mohl dovolit něco si oblíbit? Jaké právo měl na to, aby se mu něco líbilo? Měl jen svůj bezcenný život, o který musel ze všech sil zoufale bojovat.

Vedl takový život příliš dlouho a osvojil si proto hluboký zvyk lpět na všem, co kdy dostal, který mu zůstal vrostlý až do morku kostí i později, když ho obklopovalo nesmírné bohatství a poklady. Z nejvzácnějších parfémů a vůní jenom kýchal a hluboko v nitru s sebou stále vláčel svou bídu.

Když se Mo Ran ohlédl za svým životem, viděl, že celé dětství byl chudý a zklamaný, jeho pocity byly stejně bezcenné, jako bláto na podrážkách. Nikdo by se ho tehdy nezeptal: „Co se ti líbí?“

Později, když se vydrápal až na vrchol, ti, co provázeli císaře, se chovali jako když provázejí tygra. Jen pořád hádali, jaká má přání. Nikdo se neodvážil zeptat se: „Co se vám líbí?“

A teď se ho na to ptá Ling Er. Pár obyčejných slov ho zahnalo do kouta.

Kdysi si myslel, že když někoho miluje, musí ho chovat v úctě a co nejlépe o něj pečovat, nikdy ho nepošpinit ani myšlenkou.

Tak se choval k Shi Meiovi.

Myslel si, že je to láska. Nezdálo se, že je na tom něco špatného.

Ale teď si začínal uvědomovat, že to možná není tak, jak si představoval.

Má opravdu raději poddajnost než vzdor?

Má raději jemnost než sílu?

Má raději něžné oči, podobné půvabným broskvovým květům než ostrý mráz fénixích očí?

Má opravdu … rád Shi Mingjinga? A ne … a ne …

Neodvážil se na to jméno ani pomyslet, ale tlukot svého srdce umlčet nedokázal. Krev mu začínala vřít.

Mo Rana zaskočila jeho vlastní láska a touha.

Lásku a touhu od sebe nejde oddělit, nikdy nemůžou být zvlášť. Být přitahován něčí krásou, být okouzlen něčím hlasem, vůní, nebo jen jediným pohledem a chtít dobývat, zmocnit se, zanechat vlastní vůni na tom těle, které s ním původně nemělo nic společného, s horkostí do něj proniknout.

Vždy věřil, že láska je posvátná a to, co milujete, nesmíte pošpinit.

Ale jak ho nemá pošpinit?

Když se před ním objeví tělo toho, koho vroucně miluje, po kom touží, koho obdivuje, jak se může ovládnout, zadržet sžíravý chtíč a nevzrušit se?

Na světě je tolik způsobů lásky, ale právě taková láska nemohla nikdy zůstat čistá.

Byl jí souzen pot, a horko, barva nahých těl, propletené vlasy a pach semene. Byly jí vlastní vzdechy a výkřiky a vášeň. Bylo jí souzeno být něžná a mámivá a patřily k ní oblé a kypré části těl, které se rodí v takové nečisté bažině, jakou je vyhřáté lůžko.

Mo Ran stále utíkal tmou, potom se zastavil, oči mu plály a ve tváři měl údiv.

Jako by mu v hlavě něco prasklo. Bouřlivé vlny, které vždy hloupě a tvrdohlavě zaháněl, se přes něj v jediné chvíli přelily a spolkly ho.

Stál tam zkamenělý hrůzou.

Chtíč, touha.

Láska.

Chu Wanning …

Konečně mu vytanulo to jméno.

Smetl hlínu a prach a objevil se drahocenný poklad.

Vždy to byl Chu Wanning … Ten ukrývaný pocit, ta planoucí láska vždy patřila Chu Wanningovi!

Zatmělo se mu před očima. Blud, který trval dva životy se rozpadal, přílivová vlna strhávala zdi, omývala jeho srdce. Sotva lapal po dechu.

Byl ohromený.

Jak … jak je to jen možné?

Celou dobu se mýlil, když si namlouval, koho má rád, kdo je jeho takzvaná láska?

Když se Mo Ran vrátil k ohni i se džbánkem Hrušňového květu, Ling Er už byla dávno pryč.

Nikdo si samozřejmě dívčina odchodu nevšiml a nikdo nevěděl ani o jejím rozhovoru s Mo Ranem. Stejně jako předtím všichni popíjeli a veselili se.

Po třech přípitcích vesničané začali hrát zábavné hry. Vzali rýžová stébla, upletli z nich slaměný věneček, nechali ho kolovat a jeden člověk musel tlouct do bubínku. Když bubnování ustalo, ten, u koho věneček skončil, dostal otázku, na kterou musel odpovědět.

To byla zábava rolníků z dolní kultivační oblasti, kterou si krátili čas, když neměli, co na práci. Hra měla jednoduchá pravidla, a i takový nudný suchar jako Chu Wanning se do ní mohl snadno zapojit.

„Teď je řada na Lao Baiovi. Pojď, jen pojď Lao Bai, vytáhni si papírek!“

Lao Bai s nešťastným výrazem vytáhl z obří mísy několikrát přeložený papírek, rozbalil ho a nahlas četl: „Co vypadá líp? Ženská s velkýma kozama nebo ženská s velkou prdelí?“

Celé shromáždění se rozesmálo.

Lao Bai zrudl vztekem, zvedl papírek a zaječel: „Kterej blbec tam dal tuhle otázku? Jen počkej, rozdám si to klidně i s tvýma zatracenejma předkama!“

„To ne!“ Smál se jeden z venkovanů a tahal ho za cíp šatů. „Nech zatracený předky bejt a radši pěkně odpověz.“

Lao Baiova žena tam seděla také a zírala na něj svýma ropušíma očima tak, že mu z toho stály vlasy na hlavě. Zabručel, mávl rukou a zamumlal: „Mám dojem, že to vyjde na stejno.“

Někdo na něj výsměšně zakřičel: „Co to kecáš, nelži! Nedávno jsi mi říkal, že ženská vypadá líp, když má pořádnou prdel, že takový líp roděj. Co s tebou, když tak lžeš? Už vím. Musíš se napít, za trest pij!“

Lao Bai neměl na výběr, zatvářil se nešťastně a lil do sebe víno tak dlouho, dokud ho jeho žena nevytahala za ucho.

Chu Wanning byl mezi lidmi a když to přihlížel, cítil zároveň rozpaky i zvědavost. Takové otázky však na něj byly příliš vulgární, a kdyby si jí vylosoval, určitě by odmítl odpovědět.

Starosta právě sebral na stopu dlouhý pruh černé látky a s veselým úšklebkem prohlásil: „Vyměníme bubeníka, vystřídejte Lao Zhanga, ať si taky může zahrát. Kdo ho vystřídá?“

Chu Wanning okamžitě odpověděl: „Já to udělám.“

Přistoupil k širokému koženému bubnu, vzal paličky a posadil se. Starosta mu pozorně přeložil černou látku přes oči, a uvázal ji. „Škrtí to?“

„Ne.“

„Vidíte přes to?“

Ne.“

Starosta se usmál. „Pak nesmrtelného pána poprosím, aby bubnoval. Přestaňte, kdykoli se vám bude chtít.“

„Dobře,“ odpověděl Chu Wanning, zvedl paličky, několikrát poklepal na silnou kůži napnutou na bubnu a potom začal hbitě bubnovat, hlasitými, ale nestejnými údery.

Nic neviděl a nemohl si všimnout, jak se na něj Mo Ran zmateně dívá skrz plameny, ztracený a vystrašený.

Mo Ran ho pozoroval. Ohnivé jiskry vylétávaly do černé tmy jako oranžové světlušky. Viděl ve tmě muže v dlouhých bílých šatech, které vláčí po zemi. Pídí za pídí klouzal pohledem po Chu Wanningově čele, po špičce jeho nosu, po jeho bradě.

Chu Wanning s očima zavázanýma pruhem černého plátna pro něj představoval tajemné pokušení, ale tentokrát Mo Ran to pokušení nepustil. Opatrně ho olíznul a ochutnal.

Našel v něm chuť lásky.

Znovu se mu zachvělo srdce, musel se v tom utvrdit … Ne, neplete se. To, co k Chu Wanningovi cítí, je láska. Nemá to nic společného s láskou mistra ke svému žáku, a je to na hony vzdálené dobrotě a laskavosti.

On ho prostě miluje, touží po něm, chce ho.

On …

Ohlédnul se zpátky a konečně poznal, že Chu Wanninga miloval i předtím.

Byla to láska.

Nemohl uvěřit tomu, že byl tak popletený, svéhlavý, hloupý, slepý.

Nemohl uvěřit tomu, že to trvalo až do dneška, kdy to konečně pochopil.

On miluje Chu Wanninga.

Když mu to došlo, vrstva hlíny, pod kterou byl pohřbený jeho rozum, se pohnula a najednou se začaly drát ven všechny věci, které dříve nechápal, všechny odpovědi, které neměl a všechny směřovaly k jeho opožděné lásce.

Ale neměl kdy to pořádně promyslet a okusit jakou chuť ta věc má. Ozvalo se hlasité „dong“, buben zmlknul a ostatní zvuky se zčeřily a projasnily.

Ani pomalu, ale ani příliš rychle na jeho kolenu spočinul slaměný věneček a on ho udiveně vzal do rukou. Vzhlédl, a spatřil Chu Wanninga, který si oddechl a jednou rukou si odvazoval černou látku. Fénixí oči zamrkaly do měsíčního světla a zahleděly se, čisté a krásné.

I on byl zvědavý, chtěl vědět, kde věnec skončil, když přestal bubnovat.

Jeho oči se setkaly s Mo Ranovýma očima.

Není nic hloupějšího, než když se na někoho potají díváte a on se zároveň potají dívá na vás.

Oba pohledy se nesměle odvrátily.

Ale Chu Wanning už dál očima neuhýbal. S úlekem poznal, že Mo Ranova pohledná tvář právě odráží složité pocity. Nebylo možné je schovat ani za ohněm, ze kterého vyletovaly zlaté jiskry, ani za dav rozjařených lidí, odhalily se tak přímočaře, tak děsivě, tak nepokrytě.

Chu Wanning pomalu široce rozevřel své fénixí oči.

„Hodně štěstí, nesmrtelný pane Mo,“ smál se starosta a zvedal Mo Rana.

Mo Ran se zdráhal, ale potom si podle pravidel položil věneček do vlasů. Černé oči mu jasně zářily, zdál se však být bezradný. Nasadil si slaměnou korunu a znovu se nesměle podíval po Chu Wanningovi. Pak jeho půvabná tvář ve světle ohně zrudla.

Chu Wanninga jeho nezvyklé chování polekalo, vyvalil oči ještě víc a upřeně ho sledoval.

Mo Ran pod Chu Wanningovým netajeným pohledem sklopil zrak, sevřel rty, ale nevydal ani hlásek. Vypadal poslušně a trochu nejistě.

Úplně jako přihlouplý chlapec, který dorostl do věku, aby už věděl, co je to láska, poprvé se zamiloval, je příšerně neohrabaný, a tak pošetilý, že to je k politování, ale zároveň je i roztomilý.

Pokud byl předtím polekaný, teď byl otřesený.

To byl celou dobu slepý?

Jak jinak by bylo možné, aby ten přerostlý medvěd začal být tak citlivý ohledně každé prkotiny, jako by mu najednou přeskočilo?