Mo Ran z obří mísy vytáhl papírek, rozbalil ho a uhladil. Když uviděl, co je tam napsané, nejprve si oddechl, ale rychle zas zneklidněl.

„Co je tam?“ zeptal se starosta.

Mo Ran mu papírek ukázal. Starosta si ho vzal a řekl: „Haha, díky nebesům nepřijel nesmrtelný pan Mo s žádnou zvědavou starší nebo mladší sestřičkou, jinak by se tu někdo mohl urazit.“

Chu Wanning byl sám zvědavý, jakou otázku si Mo Ran vytáhl, ale když slyšel starostu, hned byl ještě zvědavější. Mo Ran se na papírový lístek díval, jako by ho chtěl propálit.

Odkašlal si: „Ale pane starosto, vidíte přece, co tam je? Není to náhodou proti pravidlům, co? Všichni ostatní dostali jen jednu otázku, ale tohle jsou tři otázky dohromady.“

„Nesmrtelný pán má rychlou a přesnou ruku a vytáhl si tohle,“ prohlásil starosta. Co naděláme. Pokud se to nesmrtelnému pánu nelíbí, ať to zahodí a vytáhne si něco jiného.“

Ale vybrání nového lístku by nejspíš skončilo u další otázky jako: Vypadají líp ženský s dlouhýma nohama, nebo ženský s tenkým pasem?“

Mo Ran si znovu odkašlal: „Zapomeňte na to, zůstaneme u toho, co máme.“

Vrátil papírek starostovi se slovy: „Vylosoval jsem si to, abych vyjmenoval tři lidi, které mám v životě nejraději.“

Právě v tu dobu se vrátila Ling Er s opuchlýma očima, ale nedrala se dopředu; bála se totiž, že by si někdo mohl všimnout, že právě plakala. Posadila se co nejdál od ohně a proto ji Mo Ran neviděl.

Popravdě, od chvíle, kdy Mo Ran otázku přečetl, nedíval se na nikoho. Měl pocit, že u takové osobní otázky by mu bylo nepříjemné se na kohokoli dívat a nejspíš by pak ani nemohl mluvit. Proto se raději díval na oheň.

Oheň se odrážel v jeho černých očích, na pěkné tváři se mihotalo světlo a stíny a on upřeně hleděl do klubka plamenů, ztracený v myšlenkách a nakonec promluvil: „Nejprve vám řeknu něco o svojí mamince.“

„Moje maminka zemřela už moc dávno, takže si už přesně nevzpomínám, jak vypadala. Vzpomínám si jen, že když tu ještě byla, mohl jsem se vždycky dosyta najíst a dobře vyspat.“

„Když mám vyjmenovat tři lidi, ona bude jedním z nich,“ řekl Mo Ran.

Starosta kývl: „Hluboké city k matce, velmi dobře, tedy ta se počítá jako první, nesmrtelný pane.“

„Druhý je můj starší bratr ze sekty. Je na mně moc laskavý, a i když nás nespojuje pokrevní pouto, zachází se mnou lépe než rodný bratr.“

To byla přesně taková odpověď, kterou Chu Wanning čekal. Je jedno, jestli se s tím pochlubí, nebo si to nechá pro sebe. Že má Mo Ran rád Shi Mingjinga bylo více než očividné, na vlastní uši slyšel, jak to řekl v jezeře Jincheng a nebyl tím vůbec překvapený.

Díval se na toho muže, který tam stál v noční tmě, ozářený ohněm, měl urostlou, pěknou postavu, ze které čišela síla, byl neuvěřitelně pohledný a hluboko v sobě nosil nezničitelnou tvrdohlavost. Do duše je vidět z očí člověka a Mo Ranovy oči byly černé a jasné, neuvěřitelně živé, jako světlo lampy, které plane, dokud nespotřebuje všechen olej.

Někdo s takovýma očima musí být neuvěřitelně tvrdohlavý. Ale běda, ta tvrdohlavost nepatří jemu.

Mo Ran vykládal o tom, jak moc je Shi Mingjing hodný, ale Chu Wanning neposlouchal.

Cítil, že noční větřík začíná být trochu studený, proto si nalil šálek horkého čaje, držel ho v dlaních a pomalu upíjel.

Čaj mu zahřál hrdlo i žaludek, teplo pronikalo do krve i svalů, zahřívalo mu i srdce.

Potichu si nalil další šálek, a právě se chtěl napít, když zaslechl, že Mo Ran už přestal vyprávět o Shi Mingjingovi, na chvíli se odmlčel a prohlásil: „Ještě je tu někdo. Třetí člověk, o kterému budu mluvit, je můj mistr.“

„Chhh!“

Zdálo se, že se Chu Wanning opařil, protože vyplivl čaj a rozkašlal se. Tvář mu jen hořela. Soustředil se na utírání rozlitého čaje a na Mo Rana se ani nepodíval.

Někdo, kdo je zvyklý své city skrývat, a kdybyste ho strhli na zem a nutili ho, aby je dal najevo, bude se strachovat jen o to, aby se neušpinil, bude cse htít skrýt v temnotě, stočit se do klubíčka a ztratit se.

Ale Mo Ran mu zřejmě nechtěl poskytnout žádnou příležitost k úniku. Chu Wanning byl příliš uzavřený člověk a pokud jste mu nechali volnou cestu, poskytl vám jen pohled na svá mizející záda. Působil výbušně, působil přísně, jeho pohled byl ostrý jako meč, z očí mu často sršely blesky, ale Mo Ran věděl, že to je jenom do podrobností propracovaná maska z lidské kůže.

Uprostřed páry z kuchyně v Síni Megpo viděl laskavost Chu Wanningovy lidské duše, tak soucitné a bezmocné.

Už nechtěl dovolit, aby si Chu Wanning ubližoval.

Chu Wanning už nesmí tu ošklivou strašidelnou masku nosit, a pokud ji ten chlapík nemocný vlastní hrdostí nechce sundat sám, dobře, on mu pomůže.

Rozlilo se jen trochu čaje, a ta trocha už byla dávno utřená, ale Chu Wanning nepřestával cídit nějakou neviditelnou skvrnu.

Byl zvyklý, že si kolem sebe snová neprostupný zámotek, a proto ani nezvedl pohled.

Pomalu pochopil, že je kolem nějaké ticho, takové divné ticho. Jen nějaké dítě se zasmálo, velice tiše, ale všichni to slyšeli.

„Mami, nesmrtelný pan Chu je ale hloupý.“

Matka rychle zakryla dítěti ústa: „Pšššt.“

Chu Wanning to ale slyšel.

Hloupý …

Ne, s Yuhengem Noční oblohy slovo hloupý nemá co dělat, on je prudký, zlostný a studený, on je …

„Mistře, jestli to budete pořád utírat, vydřete do stolu díru.“

Vysoké černé boty přešly ke stolu a zastavily se blízko, tak blízko, až to vypadalo, že jde o útok, Chu Wanning zahlédl, jak se k němu natahuje temný stín, padá na něj s tíhou hor, až téměř nemůže dýchat, s takovou tíhou, až ho to pokořuje, cítí hanbu a vztek.

Zuřil, rozhněvala ho vlastní slabost.

Chňapnul po kapesníku, vzdorně zvedl hlavu a fénixí oči, které planou hněvem, upřel na Mo Rana, napjatý, připravený udeřit.

Ale ve stejnou chvíli uslyšel, jak Mo Ran tiše a s úctou říká: „Mistře, prosím, podívejte se na mně.“

Ta slova byla jako zaklínadlo; Chu Wanning vzhlédl. Ale jen on sám věděl, že se nepodíval proto, že Mo Ran řekl: „Mistře, prosím, podívejte se na mně.“ Ne, byla to jen náhoda.

Ale k čemu to bylo?

Kromě něj si všichni, ať už Mo Ran, nebo lidé kolem, myslí, že Chu Wanning ihned odpověděl na prosbu svého žáka.

Ihned.

Není nic víc ponižující než toto slovo. Měl pocit, že právě ztratil tvář.

Chu Wanningův obličej byl jako z ledu, ale v očích planuly ohnivé jiskry.

Ale když se střetly s Mo Ranovým vřelým a laskavým pohledem, jeho hněv vyhasl, jako zalitý bezedným pramenem, jeho ostré špičáky se rázem otupily.

„Mistře, vy jste má třetí odpověď.“

Chu Wanning neměl, jak upustit svůj vztek, a tak nasadil netečný výraz: „… Mm.“

Působil tak vyrovnaně a lhostejně.

Nesmírně klidný a velkodušný, tak měl vypadat učený mistr Chu, který nepodléhal svodům světa smrtelníků. Chu Wanning se v duchu radoval.

Mo Ran ho však pozoroval s pobavením.

Učený mistr Mo si myslí, že učený mistr Chu je tak trochu pitomec.

Chu Wanning si naprosto nebyl vědom, že v mysli svého žáka právě získal nálepku pitomce; protože byl nervózní, začal se chovat chladně a povýšeně.

„No? Proč jsi sem přišel, co chceš?“ naléhal.

Jeho otázka uhodila hřebíček na hlavičku a Mo Ranovi zamrzl úsměv na rtech.

Mo Ran chtěl všechno.

Ale nemohl dělat nic.

Co záleží na tom, že má Chu Wanninga rád? Až příliš pozdě si uvědomil, jak nedosažitelný pro něj je. Navíc strávil už dva životy tím, že se věšel na paty Shi Meiovi. Najednou si řekl: miluješ nesprávného člověka, musíš na to jinak. Ale ani jeho vlastní srdce se s tím nedokáže rychle smířit.

Kdyby svému srdci rozuměl hned po svém znovuzrození, snad by na to nedošlo tak pozdě.

Ten jeho objev mu jen přinesl další trápení.

V minulém životě příliš týral Chu Wanningovo tělo. Z ložnicových hrátek udělal to nejkrutější mučení, aby toho hrdého a neústupného muže ponížil.

V Mo Ranových představách byl Chu Wanning odjakživa nebeskou bytostí, neposkvrněnou pozemskými tužbami smrtelníků, která nepodléhá lásce ani chtíči.

Aby Chu Wanninga zničil, použil na tisíc způsobů nepatřičné intimity.

Ale být na Chu Wanninga hodný? Nesmí nad tím moc přemýšlet.

A on najednou ztratí rozum. Měl si přece od mistra udržovat odstup a uctívat ho, jako by mistr spočíval na oltáři a sám klečel dole pod ním.

Jenomže to jeho „mít rád“ znamená horké dotyky, touhu a tajnou lásku.

Ale Mo Ran nemohl připustit, aby to Chu Wanning zjistil. Musel se za všech okolností ovládat, aby dokázal své zbožňování vydávat za náklonnost žáka k učiteli a pak je se vší úctou dát Chu Wanningovi najevo.

Mo Ran proto odpověděl: „Jen jsem chtěl, aby to mistr věděl, to je všechno.“

Chu Wanning se na něj mlčky díval.

„Jenom si nemůžu pomoct, prostě chci, aby to všichni věděli …“

„Věděli co?“

Mo Ran se náhle zasmál, černé oči měl nesmírně jasné, tak jasné, až svítily a už nemohly skrýt bouřlivé podtóny touhy.

„Jak veliké mám štěstí,“ řekl s radostným úsměvem. „Mám toho nejlepšího, nejlepšího, nejlepšího mistra na světě.“

Třikrát řekl nejlepšího. Bylo to strašlivě nemotorné, ale jemu dalo tolik práce, aby dokázal vyslovit, co má na srdci.

Bylo to přesně ve stylu Mo Ranovy venkovské jednoduchosti.

Chu Wanning na něj vrhnul nevyzpytatelný pohled, jen jeho řasy se na okamžik zachvěly.

Mo Ran se zhluboka nadechl. Netušil, kde se v něm najednou vzala ta odvaha, ale měl pocit, když teď propásne svou příležitost, už do konce života se mu nenaskytne možnost mluvit tak troufale a otevřeně.

Poklekl, aby byl ve stejné výšce jako sedící Chu Wanning, ale naneštěstí byl příliš vysoký, a i v kleče se na mistra stále díval z výšky. Ale o to se teď nemohl starat. Jen cítil, jak mu srdce splašeně bije a jakou prudkostí mu proudí krev v žilách.

„Mistře.“

Chu Wanning vycítil nebezpečí.

Mužovy oči zářily příliš pronikavě a donutily ho, aby se zaklonil.

Ale ostrý šíp přesto jeho srdce proklál.

„Já vás mám rád.“

Neměl kam utéct; jelena prchajícího lesem lovec střelil do nohy a ten poraženě padl na zem. Chu Wanning na něj upíral bezvýrazný pohled, ale v hlavě mu něco vybuchlo a on dál nic neslyšel ani neviděl …

Rád – jak zdrženlivé, jak dvojznačné je to slovo.

Není tak přímočaré a obnažené jako „miluji“, které spaluje, hned jak je vyřčeno, a přesto má tolik možností výkladu a dává bezpočtu doufajících milenců možnost vyznat se a zároveň předstírat klid a rozvahu, ulít trochu z té přetékající lásky, které mají plná srdce.

Mám tě rád, myslel si Mo Ran, ale nechci tě tím vystrašit, nebo na tebe tlačit. Budeš si myslet, že to „rád“, o kterém mluvím je náklonnost mezi žákem a učitelem a že to nemůže být víc, snad pro mě může znamenat zklamání, ale pro tebe je to tak nejlepší.

A Chu Wanning si naproti tomu myslel: říkáš, že mě máš rád, ale jen proto, že mě lituješ; protože jsem tě učil, a protože jsem tě zachránil. To není to „rád“, které chci, ale už jsem udělal všechno, co jsem mohl, a dostal jsem za to tuto příjemnou chvilku. Už nemám sílu, ani žádné trumfy, abych získal víc tvé lásky. To že jsem od tebe získal uznání jako mistr, že sis mě oblíbil, to mi stačí. Nebudu žádat víc.

Ani jeden z nich už tomu druhému nic neřekl a shromáždění, které výjev zvědavě sledovalo, to chválilo jako projev vřelého vztahu učitele a žáka.

Jen Ling Er ve svém koutku měla nejasný dojem, že tady je něco v nepořádku. Pozorovala Mo Ranovu pěknou tvář a v té tváři se zračila potlačovaná touha a žár, ze kterých měla divný pocit.

Jenže přes to všechno to byla nevinná dívka, neznalá světa. Jako někdo, kdo vyrostl v takové malé vesničce, nemohla nikdy slyšet o homosexualitě. Vnímala jen podivnou cizost, ale nedokázala říci, co cizího a divného to je.

Na světě byli vždycky lidé, kteří, kdyby nebyli zamilovaní, byli by nemilosrdní, nebojácní a panovační, i kdyby na ně měl přijít třeba samotný král nebes.

Jenže, když se zamilovali, bylo to, jako zuřivý požár a vroucí olej, srdce jim jen planula a toužili jen po tom, aby ti druzí našli lásku a touhu v jejich srdcích, společně se ponořili do moře žádosti a nikdy se už neodloučili.

A co když jejich lásku někdo skutečně našel? Propadli strachu a úzkosti, byli celí vyděšení z toho, že je ten druhý nebude mít rád, báli se odmítnutí, báli se toho a báli se onoho, o králi nebes ani nemluvě! A když se ze stromu ozve bzukot cikády, něco, co se stalo úplnou náhodou, hned si to zneklidněně vyloží jako znamení: ach, na stromě se ozývá cikáda, znamená to, že mě nemá rád?

Ta divná láska často představuje jen uhadování a skrývání a je prostoupená nepříjemným zápachem úzkosti, který se line široko daleko.

V minulém životě byl Mo Weiyu Taxian Junem, v tomto životě je učeným mistrem Mo.

Je někým mimořádným, převyšuje své současníky.

Porazil nejstrašlivější démony a teď se stal tím nejsoucitnějším člověkem. Ale stejně z něj jde ten ošklivý zápach a on před ním neuteče.

A co Chu Wanning?

Ten bude navždy jako ryba, chycená v síti. Stačí náznak vyrušení v podobě lásky, rozbolí ho hlava a neví kudy kam.

Pokaždé dbal jen o svou pověst, o to, aby si zachoval tvář a s úšklebkem říkával: taková zkaženost, taková nemravnost, proč se o tom vůbec dál bavit.

Zpackal si to tedy popravdě úplně sám.