Mo Rana to překvapilo; nikdy by nečekal, že na něj Chu Wanning vytasí meč a vyhnul se ostré špičce, která mu přejela po hrudi.

„Když se mnou mistr chce měřit síly, ať si prosím nejprve vyzkouší ty šaty. Strýček čeká, že se k němu vrátím s odpovědí.“

„Nejdříve boj, šaty až pak.“

„Strýček strašně spěchá, krejčí je ještě v paláci. Kdyby něco nesedělo, dá se to ještě upravit.“

„Tak pojď.“

V tom si byli Chu Wanning s Mo Ranem podobní. Oba to byli muži, ve kterých když vzplanula touha po boji, jen těžko se dala uhasit. Ještě spolu hovořili a dlouhý meč si vybíral k úderu životně důležité oblasti Mo Ranova těla. Jen díky neustálému usilovnému cvičení se Mo Ranovi podařilo vyhnout se čepeli, jinak by už měl v sobě tisíc ran, všude tam, kde by ho proklál Chu Wanningův meč.

V tom čepel tvrdě zasáhla Mo Ranovo rameno, ale Chu Wanning se držel zpátky a použil jen plochou stranu meče. Dráždil ho slovy: „Učený mistře Mo, to je všechno, na co se zmůžete?“

Mo Ran byl zahnaný do kouta a neměl kam odložit šaty. Nešťastně se usmál: „Mistr už na mně nechce být laskavý a místo toho mě bude trápit?“

Chu Wanningův pohled byl břitký jako ostří, jeho tenké obočí se svraštilo: „To sis myslel, že na tebe budu hodný už napořád?“

„Haha, to se nepletete.“

„Tak jdeme na to, nebo ne?“

„Dobře, dobře, dobře, budu s vámi bojovat, ano? Mo Ran se zahihňal, potřásl hlavou a konečky prstů se mu rozzářily světlem: „Jiangui, sem!“

Jinagui okamžitě uposlechl volání a objevil se, jenže Chu Wanning nedržel žádnou obyčejnou zbraň a Mo Ran tak nemohl Jiangui nabýt svou duchovní silou. Dokázal vrbovou ratolest jen uchopit do dlaně a už mu před obličejem znovu prosvištěl meč. Mo Ran rychle ustoupil o několik kroků, vzlétl bič z vrbové haluze a omotal se kolem jílce Chu Wanningova meče. Nicméně Chu Wanning tomu nevěnoval pozornost. Trhnul a otočil zápěstím a rázem se ze spoutání vysvobodil. S hbitostí démona se přemístil za Mo Rana. Dlouhá čepel se zablyštěla, prolétla zezadu a ve vodorovné poloze se ocitla na Mo Ranově hrdle.

Chu Wanning se k němu zezadu tiskl a nevrle zabručel: „Nesoustředil ses. Ještě jednou.“ Jeho vlahý dech pošimral Mo Ranovi ucho a jeho hruď zalila neočekávaná vlna horka. Ohryzek v krku mu poskočil a nepříjemně se dotknul čepele. Mo Ran se chladně zasmál: „Nebuďte si tak jistý mistře. Dívejte se pozorně. Kdo tu není soustředěný?“

Během těch slov Chu Wanning s hrůzou zjistil, že Mo Ranova vrbová haluz se mu omotala okolo paže a uvěznila ho na místě, takže se teď nemohl ani pohnout.

Chu Wanning se zadíval na svou paži a oči se mu zaleskly.

„Hm? To není zlé. Beru svá slova zpět.“

Mo Ran se zazubil: „Nemůžete za to dát něco na oplátku?“

„Co chceš?“

„Chci, aby si mistr oblékl ty šaty.“

Chu Wanning zavrčel: „… Možná, ale až se rozhodne o vítězi.“

Zatímco mluvil, soustředil svou ohromnou duchovní sílu do pravé paže a Jiangui byl odražen. S prudkým trhnutím se odpoutal od Mo Rana a ve stejnou chvíli se blýsklo ostří a meč zasvištěl Mo Ranovi vstříc.

Mo Ran nemohl dělat nic jiného, než útok odrazit svým bičem a vrbová haluz se střetla s mečem s třesknutím, které rozechvělo vzduch. Ani jedna ze zbraní nebila nabitá duchovní silou, takže se nenaskytl ten úchvatný pohled na záplavu jisker, která se objeví, když se srazí dva proudy energie. Každý pohyb však byl dokonalost sama, plynulý jako vodní proud. Mo Ran v jedné ruce stále držel složené slavnostní oděvy, které si měl Chu Wanning vyzkoušet. Chu Wanning proto také používal jen svou pravou ruku, aby ho šetřil. V jediném okamžiku si ti dva vyměnili na stovky úderů, jejich síly však byly nečekaně vyrovnané, a nebylo možné říci, kdo z nich má převahu.

Chu Wanning namáhavě dýchal; kapka horkého potu mu stekla po ostrém obočí a zamířila přímo k oku. Nicméně byl uprostřed souboje s Mo Ranem a nemohl zaváhat ani vteřinu. Kapka potu mu pronikla řasami, a skutálela se do koutka oka. Překvapivě však vydržel nezamrkat, jeho černé oči zářily jako plamen v noční temnotě, svítily dravým světlem. Ve vznešeném nesmrtelném Beidouovi probudil jeho žák sžíravou touhu po boji. Vždy měl zalíbení v odvážném měření sil a zápasení, a působil tak chladně a odměřeně jen proto, že se příležitost k opravdu dobrému souboji naskytla jen zřídka. Mo Ran byl však jako pochodeň, která spadla do jezera silné pálenky, a Chu Wanning vzplál ohněm, který osvětlil celou nekonečnou oblohu.

Jak jejich zápolení pokračovalo, dlouhý meč vydával zlověstné praskavé zvuky, protože nedokázal čelit takovému náporu neustávajících těžkých úderů. Nakonec, když vyskočili do vzduchu a zaútočili na sebe, těžce zasténal a rozletěl se mezi oběma učenými mistry na tisíc drobných úlomků, na třpytivý a bodavý železný prach.

„Váš meč je zničený,“ pronesl bezmocně Mo Ran. „Budeme ještě pokračovat?“

Chu Wanningovy oči se zamžily, odhodil jílec, šaty se mu rozevřely a odhalily jeho vysokou, urostlou postavu. Prostě a důrazně odpověděl: „Ano.“

Než měl Mo Ran vůbec čas Jiangui stáhnout, Chu Wanning už po něm skočil, byl jako napjatý luk, který má už každou chvíli vystřelit šíp, jako levhart na lovu ve stínech pralesa, jako orel ve sněhové bouři. Mo Ran spěšně ucukl s Jiangui a překřížil paže, aby odrazil jeho ránu. Oba si brzy osvojili nový způsob boje, nový způsob útoku i obrany, oba bojovali tvrdě, těsně, tělo na tělo, jako by se od sebe nemohli odrhnout.

Boj holýma rukama je jiný než bojovat se zbraní a často se stává, že ten, kdo je vyšší a silnější v něm získá převahu. Chu Wanning i Mo Ran byli v bojových uměních oba dost zběhlí, nicméně tentokrát to vypadalo, že Chu Wanning tahá za kratší konec provazu.

Mo Ran se zasmál: „Mistře, přestaňte. Nemůžete mně porazit, leda byste použil svou duchovní sílu.“

Chu Wanning se rozčílil: „Ty nadutý, neukázněný žáčku!“

„To ne, to ne, když se mistr zlobí, přenechám mu deset úderů k dobru.“

„Mo Weiyu!“

Chu Wanning z toho ponížení zuřil a jeho kopy a údery byly rázem rychlejší a tvrdší.

Vzápětí se k zemi snesla záplava květů z jabloně haitang, jako sněhové vločky zvířené větrem, a mistr s žákem na sebe vzájemně zaútočili prudkými kopy; používali všechny styly a techniky, které jen znali. Ale po nějakých osmdesáti kolech začal Chu Wanning cítit, že ho opouštějí síly. Cvičil s mečem déle než hodinu předtím, než přišel Mo Ran a poté bojoval s Mo Ranem, který měl navíc zbraň, víc než sto kol. Proto byl už dost unavený.

Jeho oči však byly stále jasné a srdce mu prudce bilo. Jeho krásná tvář neukazovala nic jiného než světlo a odvahu.

Čím déle bojovali, tím častěji se jeden do druhého zaklesli a jejich zápas o získání převahy, uvázl na mrtvém bodě. Chu Wanning se pokusil udeřit loktem Mo Rana do žeber, ale Mo Ran jeho loket zachytil. Tiskli se k sobě a oběma se třásly paže …

Mo Ran svíral Chu Wanningovy ruce tak pevně, jako by ho chtěl svými silnými a dlouhými prsty rozdrtit, zpřelámat mu i kosti.

V zápase se prosadila Mo Ranova zvířecká přirozenost a touha dobývat. Napnul síly a konečně se mu podařilo přemoci Chu Wanningovu duchovní energii. Trhnul rukou…

Chu Wanning sebou překvapeně škubl, a zjistil že je zajatý v Mo Ranově upocené náruči.

„Budeme ještě pokračovat?“ ozval za ním Mo Ranův smích. Zády se pevně opíral o Mo Ranovu širokou hruď. Srdce se mu málem zastavilo; mladíkova hruď byla horká jako plamen, jako rozpálené železo, jako tekoucí láva, která ho chce pohltit a sežehnout. Jeho ucha se dotýkaly Mo Ranovy rty. Horký dech, který mu vycházel z úst s každým výdechem mu proudil po obnažené šíji, a protože si Chu Wanning uvázal vysoký účes, žádné vlasy tomu dechu nebránily pronikat až na kůži. Cítil ten strach nahánějící dech šelmy ještě zřetelněji a cítil také ostrý samčí pach, ze kterého málem šílel.

Všechen ten pot, ta hrubost, kluzké dotyky, vlhké jako chtíč…

„Mistře, budeme ještě pokračovat?“

Chu Wanning se bolestivě kousl do spodního rtu a do jeho fénixích očí se vedrala červeň.

Zatraceně, rozhodně se nevzdá!

Chtěl se mu vzepřít, ale v tu chvíli se Mo Ranovy rty smekly a náhodně se mu otřely o špičku ucha. Z toho pocitu drsnosti a horka Chu Wanningovi naskočila husí kůže, vlasy na zátylku mu vstaly. Zatnul zuby a zasyčel: „Pusť mě!“

Ačkoli jeho slova byla ostrá a útočná, jeho zvláčnělé tělo se v Mo Ranově objetí neovladatelně chvělo, naštěstí díky předchozímu vyčerpávajícímu zápasu Mo Ran nemohl uhodnout, proč se tak třese. Pravda byla, že Mo Ran měl tolik starostí sám se sebou, že si sotva všímal, že s Chu Wanningem se něco děje.

Chu Wanning uslyšel jeho zastřený hlas, ze kterého zaznívala hluboká něha i dovádivé škádlení: „Když mistra pustím, půjde si mistr vyzkoušet ty šaty?“

Chu Wanningovy z toho rozčílení znovu zrudly oči a rozhněvaně vykřiknul: „… Pusť!“

Pokusil se vysmeknout, ale to vedlo jen k tomu, že ho ten druhý sevřel ještě pevněji, tak pevně, až hrozilo, že Chu Wanningovi vykloubí paži. Tělo mu v té poloze ochablo a on proti své vůli tiše, chraptivě zasténal.

Znělo to jako sten rozkoše. Mo Ran strnul, zatímco spodní část jeho těla se probudila. Jeho a Chu Wanningovo tělo se na sebe pevně tiskly a on se hrozil, že si mistr všimne jeho vzrušení, horkého, dychtivého a pevného. Jak by mohl připustit, aby to Chu Wanning zjistil? Skoro bezděčně od sebe Chu Wanninga odstrčil. Už se neodvažoval tlačit se na něj zezadu.

V okamžiku, kdy Mo Ran spustil ruce, se Chu Wanning uvolnil, stál a držel se za paži, která ho bolela z toho sevření. Otočil hlavu, a tvrdě, se vší silou Mo Rana kopl a srazil ho na zem. Mo Ran od něj kopnutí nečekal, otřesený ležel na zemi, měl dojem, že má zlámaná žebra a šklebil se bolestí.

„Mistře, to bylo…“

To vítězství nebylo úplně spravedlivé.

Ale netroufl si to vyslovit nahlas.

Mo Ran s obtížemi zašilhal očima, které slzely bolestí, pokusil se zvednout hlavu a podívat na Chu Wanninga.

Spatřil, že jeho mistrovi se rozhalil spodní šat, bílé hedvábí se díky předchozí rvačce odhrnulo a odhalilo pevnou, hladkou hruď, která stoupala a klesala zrychleným dechem. Chu Wanning supěl, přitáhl si rozhalený oděv, vlasy nad čelem měl rozcuchané a další vlasy se mu uvolnily a padaly mu do tváře, a protože jejich zápas byl tak urputný, koutky očí měl ještě stále začervenalé.

Chu Wanning se pomalu narovnal, zadíval se na něj z výšky, zvedl bradu, oči mu hořely temným plamenem, pyšné a vzdorné.

Když popadl dech, řekl: „Prohrál jsi. Nezáleží na tom, jak moc jsi vysoký.“

Mo Ran se hořce zasmál, na rtech se mu udělaly krvavé bubliny. „Jo, prohrál jsem, že? Mistrovy kopance mi zpřerážely kosti.“

Chu Wanning se při těch slovech začal cítit trochu provinile. Byl natolik zaujatý bojem, že si nevzpomněl, jestli se při posledním kopnutí ovládl. Přistoupil blíž a sklonil se, ohmatal Mo Ranovi žebra a zeptal se: „Kam jsem tě kopl?“

„Sem …“

„Bolí to?“

Jistě, že to bolí, ale už není patnáctiletý nebo šestnáctiletý výrostek, aby před mistrem mohl fňukat.

Chu Wanning si všiml, že mu zpopelavěl obličej, natáhl se a vzal od něj hromádku poskládaných šatů. Napnul druhou ruku a snažil se Mo Ranovi pomoci na nohy. Neuvědomil si ale, jak je vyčerpaný, ani jak mohutný a těžký je Mo Ran. Nepovedlo se mu muže zvednout, naopak, sám na něj padl. Uslyšel, že muž pod ním bolestivě vyhekl a rychle se zvedl. Moc nepřemýšlel, chtěl hlavně zjistit, jestli je Mo Ran zraněný.

Chu Wanning zbledl: „Jsi v pořádku.“

Mo Ran se zamračil a zakryl si oči dlaní. „Nejdřív ze mě slezte.“

Naštěstí dokázal mluvit, na těžké zranění to tedy nevypadalo. Chu Wanning se hned pokusil vstát, ale jak už to bývá, unavený člověk sotva vstane tak rychle, jak spadl, nohy mu neslouží a sotva stojí zpříma. Nedokázal se udržet na nohou a s úlekem upadl dozadu.

Tentokrát dosedl na Mo Ranův klín. Chu Wanning tomu nejprve nevěnoval pozornost, ale záhy si uvědomil, jak málo je oblečený, že je to jen tenká vrstva hedvábí. Ocitl se v tak nešikovné pozici, že v okamžiku, kdy se pohnul, ucítil, jak se na něj zezadu tlačí něco velikého a tvrdého, jako vytasený meč.