Když se Mo Ran znovu probudil, venku bylo jasno a slunce stálo vysoko na obloze. Mo Ran se převalil a zamrkal – k jeho překvapení Chu Wanning ještě spal. Snad za to bylo kvůli užívání Tapírovy vonné rosy, nebo proto, že se v poslední době necítil dobře a trápily ho zlé sny, každopádně ještě v tuto hodinu hluboce spal. Byl k němu otočený zády a dlouhé vlasy, černé jako půlnoc, se rozprostřely na polštáři i na lůžku.

Protože mistr se ještě nevzbudil, žák neměl žádný důvod předstírat píli. Postel je pohodlná, tak proč si ještě chvíli nepoležet.

Jenže jenom ležet byla nuda. Mo Ran se přisunul blíž a začal si hrát s Chu Wanningovými vlasy. Mistrovy vlasy vždycky slabě voněly po květech; byly jemné a lehké jako obláček kouře a Mo Ran se jich moc rád dotýkal.

Rukama pročesával ty lehýnké prameny, když si je omotával kolem prstů, cítil jejich hedvábnou měkkost, ale někde v srdci ho bodalo a pálilo.

Tmavé, vzorované závěsy kolem postele se slabě vzdouvaly ve větříku, který sem pronikal oknem. Přimhouřil oči; jistou část těla měl po ránu pěkně čilou a když jeho prsty cítily ten příjemný, známý dotyk, tak …

Vzal pramen Chu Wanningových vlasů a přivoněl k němu.

Dlouhé jemné vlasy mu připomněly to, co už dávno minulo.

Od doby, kdy se znovuzrodil se snažil, jak jen mohl, aby nemyslel na ty chvíle vášně, které spolu prožili, ale dnes ráno se těm vzpomínkám neubránil.

Vyschlo mu v krku.

Nechce sahat na jeho tělo, přece není nic na tom, když se dotýká jeho vlasů. Zavřel oči a přitiskl rty na tu kadeř, černou jako tuš.

Černá jako tuš …

Černá jako tuš byla temnota v paláci Wushan na hoře Sisheng, která Mo Rana zahalila jako závoj. Jeho ruce držely štíhlý pas toho muže, pod špičkami prstů cítil vlnění pevných svalů. Bylo to tolik jiné než se dotýkat ženy.

Chu Wanning na něm obkročmo seděl, stehny objímal Mo Ranovy boky, stoupal a klesal, nahoru a dolů. Muselo to pro něj být bolestivé, měl nakrčené obočí, ve fénixích očích se odrážely skvrnky světla, vztek a zoufalství je zabarvily do ruda.

Mo Ran byl vítěz, byl nelítostný a z jeho hlasu čišela zášť.

„Rychleji.“

„Nebo jsi tak pomalý, protože jsi se už unavil?“

Ale Chu Wanningovi ještě zůstala jeho ocelová vůle a odmítal se vzdát. Vydechl, v jeho zarudlých, skelných očích se zableskl vzdor, kousnul se do rtu a začal přirážet rychle a tvrdě, skoro jako by sám sebe trestal.

Byla to muka.

Znovu a znovu, i když se jeho prohnutá záda začala chvět a po těle mu stékal studený pot, nedoprošoval se, nevydal ani hlásek.

Před očima mu vysely černé prameny, Mo Ranovy oči však byly v temnotě noci jasné, hořely zvířeckou touhou, šílenstvím, extází, uspokojením.

„… Ngh!“

Ozvalo se dušené zasténání – zdálo se, že muž na něm už dál nedokáže snášet bolest. Mo Ranovy oči ztemněly; bez varování se zvedl a svými pažemi stiskl to tělo zmáčené potem, které se slabě zachvělo. Tak moc se snažil to vydržet, ale přesto se roztřásl … změna polohy vedla jen k tomu, že do něj Mo Ran vnikl ještě hlouběji; měl pocit, že ho to rozerve.

„Chu Wanningu, napadlo tě někdy vůbec, že jednou skončíš takhle, že se budeš vozit na mým ptáku?“ Pevně ho objal a začal v pomalém tempu přirážet dovnitř a ven, něžně se k němu tiskl, zatímco jeho tělem probíhal třas.

„Yuheng noční oblohy, Beidou nesmrtelnosti… che, nakonec roztahuješ nohy a prosíš mě, abych tě píchal.“

Dlaněmi přejížděl po jeho bocích, přirazil ještě hlouběji a ucítil, jak ho Chu Wanningovo tělo v sobě sevřelo. Byl tak z toho omámený, že měl pocit, že se mu rozletí hruď, ale když ho měl trýznit a ponižovat, musel si udržet studený výraz.

„Neříkal jsi, že jsem jen nízká lůza, neměl jsi pro mě jen pohrdání? A teď jsi to ty, Chu Wanningu, kdo usiluje o mou přízeň.“ Zlomyslně ho kousnul do tváře. „Jen se podívej, podívej se, jak mi ho v sobě cucáš, hm? Kdo z nás je teď dole, můj ctěný mistře?“

Chu Wanning se celý chvěl; zavřel oči. Nechtěl už poslouchat ty nechutné, sprosté řeči.

Tohle je… poprvé, kdy on…

S někým, koho kdysi miloval. Ale tohle utrpení je strašnější než smrt.

„Otevři oči,“ dolehl mu do ucha tvrdý rozkaz.

„Ještě tu mám Xue Menga. Víš, co udělám, když nebudeš poslouchat.“

Neměl na vybranou; pomalu otevřel oči, plné slz, které si zakázal prolít. Ruka ho pevně chytila za bradu a donutila ho zadívat se dolů, na místo, kde do něj proniká Mo Ranův úd. Zvuky toho, jak tělo pleská o tělo, lepkavá krev smíšená s dalšími tekutinami, všechno to bylo nesnesitelné.

„Zvedni se trochu.“

V nohách už neměl žádnou sílu, ale nestál o Mo Ranovu pomoc, sebral poslední zbytky své rozcupované důstojnosti a silou vůle přinutil své tělo k pohybu. Ta věc, tvrdá jako skála z něj vyklouzla a v jeho otvoru zůstala jen její zduřelá hlava. Mo Ran vzal svůj úd do ruky, zasunul ho zpátky a několikrát znovu přirazil, ne moc hluboko, jen tolik, aby Chu Wanning věděl, že už si ho zase vzal. Chu Wannigovy řasy se celou dobu chvěly, možná bolestí, možná ponížením, a snad i vzrušením.

„Ty seš taková kurva,“ řekl Mo Ran tiše. „Kdybych to věděl, mrdal bych tě, už když jsem byl tvůj žák.“

Je tak vulgární a barbarský, jeho řeč postrádá sebemenší náznak vkusu a elegance. Odporná slova se Chu Wanningovi zabodla do srdce jako nůž.

Zvedl hlavu, zavřel oči a poprvé za tu noc promluvil. Měl chraptivý hlas.

„Mo Rane, zabij mě,“ řekl.

Ruka spočívající na jeho boku sebou nepatrně trhla.

Pak se na něj Mo Ran usmál, tak sladce, jako pokaždé, a na tvářích se mu udělaly dolíčky.

„Dobře.“

Chu Wanning rozevřel oči. V těch uslzených očích, ze kterých mu vřela krev v žilách, Mo Ran uviděl pokřivený odraz vlastního úsměvu.

„Jestli chceš zemřít, nebudu ti bránit. Ale nemůžeš si vybrat, jak zemřeš. Nechám tě ošukat tisícovkou mužů a Xue Meng se na to bude dívat. Ne, Xue Meng se toho zúčastní. Tak co?“

„Ty – !“

Krutá slova ho zasáhla jako jed, jako palčivé bodnutí štíra. Mo Ran se na něj zahleděl a se zlomyslnou radostí sledoval, jak Chu Wanning bledne, jak i pootevřené rty ztrácejí barvu, navzdory všemu jeho sebeovládání. Mo Ran cítil hluboké zadostiučinění a zároveň lítost, ale také vzrušení a rozkoš. Znovu Chu Wanninga obejmul pažemi, znovu do něj hluboko vniknul a začal prudce přirážet v neměnném rytmu; byl jako šílený: „Hehe, kdo by řekl, že jsi tak hloupý a uvěříš tomu? Znovu se zasmál a hladově ho políbil, rukama mu hladil hladkou kůži a mezi rychlými nádechy vyhrknul: „Ale jen si moc nemysli, tohle nic neznamená.“

Chu Wanning vypadal, že s dalším přírazem omdlí; ale víc než to, že jeho duše je rozervaná na cáry.

„Tohle nic neznamená.“ Mo Ran ztěžka lapal po dechu; ale pořád mu to nestačilo, položil ho na zem o opřel se o něj celou svojí tíhou, zvedl mu nohy, aby mohl ještě hlouběji; pevně ho chytil za boky.

„Jak bych mohl snést, aby se tě takhle dotýkal někdo jiný … ty jsi můj … jen můj.“

Bílé, štíhlé prsty se zaťaly do podlahy, ale nebylo tam čeho se zachytit. Chu Wanning byl bezmocný; mohl ho jen nechat, aby si s ním dělal, co chce. Vědomí ho začalo opouštět, jasné oči se kalily.

Zvedl ruku a zakryl si oči. Tiše řekl: „Mo Rane …“

„Mo Rane, jestli v tobě zbyl nějaký soucit … nějaké svědomí …“

Řasy ho polechtaly na dlani.

„Prosím … přestaň …“

„Mo Rane …“

Hlas se mu zlomil ve vzlyknutí.

To bylo poprvé, kdy Mo Ran v minulém životě viděl jeho pláč.

„Mo Rane, já už víc nevydržím …“

„Ta bolest …“

Chu Wanning se převalil a vytrhnul Mo Rana z jeho necudných vzpomínek. Minulost se rozplynula, jako když se rozletí hejno ptáků, jen srdce mu prsou divoce bilo. Dlouhý pramen vlasů se mu vysmeknul z prstů, ale ten muž byl teď tváří k němu, jeho obličej byl tak blízko, že viděl každou řasu na jeho víčkách.

Je tak krásný, pomyslel si.

Po pravdě řečeno, Chu Wanning vůbec nevypadal jemně nebo křehce. Jeho pohledné rysy byly ostré a pevné, jako vyřezané ostřím meče, a dokonce působil mužněji, než bývá obvyklé.

Jenže tím byl jen přitažlivější.

Mo Ran toužil jen po tom, aby se mu ten pyšný a nepokořitelný muž oddal.

Srdce mu bilo rychleji a rychleji.

Hleděl upřeně na Chu Wanningovu tvář, pohled klouzal níž, a níž, až se zastavil na zrůžovělých rtech, které se ve spánku pootevřely.

Nevědomky se k němu sklonil.

Ještě kousek a jejich rty se setkají.

Uhasí svou žízeň tím sladkým nápojem. Mo Ran naprázdno polknul, v ústech mu vyschlo. Ještě blíž, ještě trochu … už skoro …

Mo Ranovou myslí zatemněnou touhou prolétl záblesk zdravého rozumu, zarazil se a smrtelně zblednul.

Co to dělá!!!

Mo Ran se rychle zvedl a zadíval se na muže na posteli – na Chu Wanninga. Chu Wanning. Nesejde na tom kolikrát s ním spal, to už je všechno pryč. Co to sakra dělá, zbláznil se snad?

Copak je možné, že ho má opravdu rád?

Při té myšlence Mo Ran zblednul ještě víc. Zhluboka se nadechl a schoval si obličej do dlaní, potom si přejel rukama po tvářích, navléknul si šaty a ve spěchu odešel, jako chtěl utéct.