Když se Mo Ran probral, zjistil, že je ještě stále ve zbrojnici magických zbraní. Měl dojem, že musel spát velice dlouho, ale když otevřel oči, zjistil, že moc času neuplynulo, a že to mohlo být jen na okamžik.

Nevěděl, že je to proto, že kouzlo bylo zlomeno, ale když se vzbudil, zjistil, že leží na zemi a je úplně v pořádku. Ta děsivá zranění, ty potoky krve, to všechno byl jen zlý sen, který nezanechal na jeho těle žádné stopy.

Mo Ran byl překvapený a zároveň měl radost, potom se podíval na Shi Meie. Nevěděl, kdy Shi Mei ztratil vědomí, ale vypadalo to, že ani jemu se nic nestalo. Je to kvůli tomu, že když prošli Gouchenovou zkouškou, Gouchen zničil ten přelud a vyléčil jim všechna zranění? Navzdory tomu, co si myslel, Gouchen neměl nikdy v úmyslu jim ublížit, šlo jen o to je vyzkoušet. Mo Ran tomu ještě pořád nemohl uvěřit, a měl stále pocit, že právě sotva vyvázl životem.

Z nich čtyř se probudil jako první. Pak se vzbudil Shi Mei. Když uviděl, jak se Shi Meiova víčka zachvěla a pomalu se mu otevřely oči, byl radostí bez sebe a nedočkavě vykřikl: „Shi Meii! Jsme v pořádku! Všichni jsme v pořádku! Úplně v pořádku! Podívej se na mně, rychle!“

V Shi Meiově pohledu se nejprve objevil záblesk zmatku, pak se mu oči rozjasnily a on je doširoka rozevřel: „A Rane? Ty…“

Ale než stačil říci něco dalšího, Mo Ran ho pevně obejmul. Shi Meie to zaskočilo, ale zlehka ho poplácal po rameni: „Co je to s tebou?“

„Promiň, že jsi toho kvůli mně musel tolik vytrpět.“

Shi Mei byl zmatený: „Nic se přece nestalo, byl to jenom sen.“

„Ale ty rány byly opravdové!“

„…Jaké rány?“ zeptal se Shi Mei.

V tu chvíli se probudil i Xue Meng a jen nebesa vědí, co se mu zdálo, protože zakřičel: „Ty chlípný bídáku, jak se jen opovažuješ na mě sahat!“

Když Shi Mei viděl, že je vzhůru, přišel k němu a oslovil ho: „Mladý pane!“

„Ha… to jsi ty? Proč jsi tady? Xue Meng si myslel, že je pořád ve snu.

Mo Ran měl výbornou náladu, a tak si Xue Menga výjimečně nedobíral, místo toho se usmál a vysvětlil mu, jak se věci mají. Teprve potom se Xue Mengovi rozsvítilo.

„Tak to byl sen… A já myslel…“

Aby zakryl rozpaky, odkašlal si a potom si ke svému překvapení všiml, že Chu Wanning, který byl vždy ten nejsilnější, ještě spí a neprobouzí se.

„Jak to, že se mistr ještě nevzbudil?“

Prohlédli Chu Wanningovy rány. Chu Wanning byl zraněn ještě předtím, než se ocitli ve snovém přeludu a podle Gouchenova záměru se jen zranění utrpěná ve snu také ve snu zahojila. Chu Wanningovo rameno silně krvácelo; byl to ošklivý pohled.

Mo Ran povzdechl: „Zkusíme ještě chvilku počkat.“

Uplynulo zhruba tolik času, než by dohořela kadidlová tyčinka a Chu Wanning se konečně vzbudil. Pomalu otevřel své fénixí oči, nejprve čisté a studené, jako hluboká závěj sněhu. Zamrkal a jeho pohled padl na Mo Rana. Zdálo se, že podobně jako Xue Meng ještě nepřestal snít. Upíral oči na Mo Rana, natáhl ruku a zastřeným hlasem zašeptal: „Ty…“

„Mistře,“ odpověděl mu Mo Ran.

Když uslyšel, že Mo Ran promluvil, jeho ruka se zastavila, jeho bledá tvář trochu zrůžověla a oči se mu rozjasnily: „M…“

„Mistře!“

Xue Meng odstrčil Mo Rana a sám sevřel Chu Wanningovu ruku: „Jste v pořádku? Cítíte se lépe? Mistře, tak dlouho jste se neprobouzel, myslel jsem, že strachem umřu!“

Když Chu Wanning uviděl Xue Menga, byl trochu zmatený, potom mlha před jeho očima zmizela a uviděl Mo Rana, jak pevně drží Shi Meie za ruku.

Chu Wanning se probral, v tváři chladný výraz, který se posléze pomalu ztratil, jako když vyprchá život z ryby, kterou vlny vyvrhly na břeh.

Xue Meng se starostlivě vyptával: „Mistře jste v pořádku? Nebolí vás rameno?“

Chu Wanning tiše odpověděl: „Je mi dobře. Nebolí to.“

S Xue Mengovou pomocí se pomalu a opatrně postavil. Mo Ran byl trochu zmatený. Chu Wanning má přece zraněné rameno, tak proč se chová, jako by měl něco s nohama?

Mo Ran, který si myslel, že Chu Wanning neví nic o tom, co se dělo a všechno mu vyprávěl. Už když to Shi Mei slyšel poprvé, měl pocit, že to není správně, a když to slyšel znovu, cítil se ještě zmatenější. Nemohl se udržet a řekl: „A Rane, ty tvrdíš, že jsem tě zachránil já?“

„Jo.“

Shi Mei chvilku mlčel a potom řekl: „Ale já… já jsem celou dobu snil, ani jednou jsem se nevzbudil.“

Mo Rana to vyvedlo z míry, a tak se zasmál: „Přestaň si dělat legraci.“

„Ale já nežertuji,“ bránil se Shi Mei. „Měl… měl jsem sen o svých rodičích, byli oba naživu. Ten sen byl úplně živý. Já jsem… já jsem je už nechtěl opustit, já opravdu…“

Chu Wanning mu skočil do řeči: „Na tom není nic zvláštního. Gouchen pravděpodobně vymazal tvé vzpomínky na to, jak jsi nás ostatní zachránil. Nepomohl jsem mu ani já, ani Xue Meng a když říká, že jsi ho zachránil ty, musel jsi to být ty.“

„Nebo co? Myslíš, že Gouchen zná způsob, jak vyměnit lidské duše?“ prohlásil Chu Wanning chladně.

Nechtěl lhát. Původně chtěl Mo Ranovi říci pravdu. Také doufal, že si Mo Ran všimne, že osoba ve snovém přeludu nebyl Shi Mei, ale on, když si se Shi Meiem vyměnili srdce. Jenže když pak slyšel Mo Ranovo vyznání Shi Meiovi, uvedlo ho to do rozpaků.

Když se probudil, zadíval se Mo Ranovi do očí. V tu chvíli Chu Wanning doufal, že v Mo Ranově srdci je alespoň kousíček místa pro něj. Neočekával toho příliš a trvalo dlouho, než se ta neduživá a plachá myšlenka odvážila vykouknout na světlo.

Ale byla to jen jeho představa, jen přání.

Mo Ran nevěděl nic o krvi, kterou prolil, o všech ranách, které utrpěl a není potřeba, aby o tom věděl.

Chu Wanning nebyl hlupák. I když Mo Ran nic neřekl, stačilo se jen dívat a vidět, jak moc si váží té krásné a laskavé osoby. Proč by si Mo Ran všímal jeho, polámané loutky odhozené do kouta?

Ve chvíli, kdy z Mo Ranových úst vyšlo: „já jsem tě měl vždycky moc rád,“ Chu Wanning byl naprosto bezmocný.

Objetí v tom snu pro Mo Rana bylo jedním ze Shi Meiových dobrých skutků, milodar věnovaný ze soucitu. Mo Ran se nikdy nedozví, že to objetí bylo jeho milodarem pro jinou ubohou duši.

Chu Wanning nikdy nevěřil tomu, že by se do něj Mo Ran mohl zamilovat, a tak dělal, co jen mohl, aby potlačil své city. Nikdy se mu nevnucoval, nikdy neusiloval o jeho náklonnost, nikdy se ho ani nedotkl. Taková lehkomyslná náklonost, nevhodné styky, to všechno raší jen z úrodné půdy mládí. Když byl mladý, také doufal, že se najde někdo, kdo zůstane po jeho boku, ale byly to jen bláhové sny a on čekal a čekal a nikdy nikdo takový nepřišel. Čas plynul, a jeho věhlas ve světě kultivace rostl a kromě toho, že ho všichni obdivovali, říkali, že nemá žádné lidské slabosti, a nepodléhá pošetilým citům.

Byl jako bourec ukrytý ve svém kokonu a čas okolo něj nepřestával omotávat hedvábné vlákno. Dříve ještě viděl ze svého zámotku světlo, ale jak léta míjela, byl zámotek stále silnější a pak už žádné světlo neviděl. Byl v něm jen on a temnota.

Nevěřil na lásku, na osudová setkání a nechtěl se za ničím bezhlavě hnát. Kdyby napjal všechny síly a ze zámotku se vysvobodil, celý odřený a otlačený by se neobratně vysoukal ven a tam by na něj nikdo nečekal, k čemu by to bylo?

Snad mohl Mo Rana milovat, ale ten byl příliš mladý, nedosažitelný a nevázaný. Pro Chu Wanninga byl jako plamen, jehož světlo ho k sobě vábí a který by ho nakonec spálil na popel.

Proto se tomu vyhýbal, jak jen mohl. Nepřišlo mu, že by něco dělal špatně.

Co vlastně udělal teď, že jeho malý sen musel okamžitě spláchnout studený liják.

„Mistře podívejte se! Tam!“

Xue Mengův znepokojený křik přerušil tok jeho myšlenek. Ohlédl se a uviděl, jak se syčící tekutý kov vzdouvá v tavící peci. Duch stromu se znovu vynořil ven, obklopený plameny.

V očích mu byla vidět jen bělma, zjevně nebyl při smyslech. V rukách třímal stříbrný zářivý meč Gouchena Vznešeného.

„Utíkejte! Rychle!“ nakázal jim Chu Wanning.

Nemusel to opakovat, jeho žáci se rozběhli ke dveřím, co jim jen nohy stačily. Zotročený a zmučený stromový duch zvedl hlavou a vydal drásavý výkřik. Řetězy, které byly omotané okolo jeho těla hlasitě řinčely a chřestily. Neozvalo se ani slovo, přesto všichni čtyři slyšeli: „Zastav je, nesmí uniknout ani jeden!“

Xue Meng se vyděsil: „Slyším ve své hlavě nějaký hlas!“

„Nevšímej si toho,“ odpověděl Chu Wanning. „Je to Zhaixin Liuova technika Pokušení srdce! Musíte utéct!“

Všichni si teď vzpomněli, co jim Zhaixin Liu řekl, když byl při vědomí. Pokušení srdce je technika, kdy jsou touhy a přání, které se ukrývají hluboko v srdci, návnadou, která je má donutit, aby se pobili navzájem.

Jako v odpověď v Chu Wanningově uchu zasyčel hlas: „Chu Wanningu, nejsi už unavený?“

„Ctěný mistr, Yuheng noční oblohy. Takový muž, a přitom všechno, co jsi dokázal, je, že jsi tajně zamilovaný do vlastního žáka. Dal jsi mu toho tolik, a on to všechno bere jako samozřejmost. Nikdy se na tebe ani nepodívá, má oči jen pro svého laskavého a krásného staršího bratra. Jak politováníhodné.“

Chu Wanningova tvář byla bledá, ale nepoddal se tomu hlasu a zamířil ke dveřím.

„Pojď ke mně, vezmi si božský meč, zabij Shi Meie a nikdo už nebude stát mezi tebou a ním. Pojď ke mně, já ti pomohu splnit tvé přání, tvůj milovaný dá všechnu svou lásku jen tobě. Pojď ke mně…“

Chu Wanning vztekle vykřikl: „Už dost, ty bestie!“

Ostatní museli čelit podobnému našeptávání. Jejich kroky zpomalily, přesto dokázali stále odolávat. Jak se přibližovali k východu ze zbrojnice, Zhaixin Liu propadal zoufalství a syčivý hlas jim nepřetržitě zněl v uších.

„Dobře si to rozmysli! Jakmile vyjdeš ven, už nebudeš mít další příležitost!“

Hlas začal kvílet a křičet, každý však slyšel něco jiného.

„Chu Wanningu, to opravdu zůstaneš do konce života sám?“

„Mo Weiyu, jen já vím, kde je ukrytý elixír, který oživuje mrtvé, pojď ke mně a já ti to řeknu -.“

„Shi Mingjingu, já znám přání, které ukrýváš na nejhlubším místě svého srdce, a jen já ti mohu pomoci!“

„Xue Zimingu, magická zbraň, kterou jsi si vybral, je falešná! V jezeře Jincheng už je jen jediná zbraň, kterou ukoval Gouchen Vznešený. Vrať se a meč bohů bude tvůj! Nechceš snad božskou zbraň? Nechceš být miláčkem nebes? Bez magické zbraně se nebudeš moci s nikým utkat! Pojď ke mně…“

„Xue Mengu!“ Mo Ran si s hrůzou uvědomil, že jeho bratranec, který celou dobu běžel vedle něj, teď zmizel.

Otočil hlavu a uviděl, že Xue Meng postupně zpomaluje, nakonec se zastavil a sleduje stříbromodrý meč, který plave na povrchu roztaveného kovu v peci.

Mo Ranovo srdce se poplašeně rozbušilo. Věděl, jak je Xue Meng posedlý magickými zbraněmi. Když ten pitomec zjistil, že zbraň, kterou dostal, je falešná, musel z toho být dost skleslý. Zhaixin Liu ho teď lákal na starobylý božský meč, a to byla zřejmě ta nejlepší taktika.

„Xue Mengu, nevěř mu, nechoď tam!“

Shi Mei se přidal: „Mladý pane, pojďte s námi, už jsme skoro venku!“

Xue Meng vypadal zmateně, otáčel hlavou sem a tam a znějící hlas ho očarovával: „Oni na tebe žárlí, nechtějí, abys měl vlastní magickou zbraň. Podívej se na Mo Weiyua, ten už svou zbraň má a byl by rád, kdybys ty neměl nic. Jste bratři, ale když nad ním nebudeš vynikat, stane se vůdcem hory Sisheng on.“

„Drž hubu,“ zavrčel Xue Meng.

Zdálo se, že Mo Ran vpředu na něj znepokojeně volá, ale neslyšel zřetelně co. Chytil se za hlavu a rozkřičel se: „Drž hubu! Drž hubu!“

„Xue Zimingu, ve zbrojnici už skutečně nejsou žádné zbraně. Když nezískáš božský meč, budeš muset sloužit Mo Weiyuovi. Až nadejde čas, stane se tvým pánem a ty před ním budeš muset klečet a uposlechnout každý jeho příkaz! Jen pomysli, když ho zabiješ, nic z toho se nestane. Kolik bratrovražd už tady bylo a on je jenom tvůj bratranec! Nad čím ještě váháš? Pojď, ať ti mohu dát ten meč…“

„Xue Mengu!“

„Mladý pane!“

Xue Meng však už nevzdoroval, otevřel oči; jeho panenky zčervenaly.

„Pojď ke mně… To ty jsi miláčkem nebes… to ty jsi hoden stát v čele armád…“

Chu Wanning ostře vykřikl: „Xue Mengu!“

„Pojď… Teprve až ty se staneš vůdcem hory Sisheng, pozná dolní kultivační oblast konečně mír… Pomysli na ty, kteří trpí, na všechnu tu nespravedlnost… Xue Mengu, dovol mi, abych ti pomohl…“

Xue Meng se nevědomky dopotácel až ke klokotající tavící peci a duch Zhaixin Liu mu podal božský meč Gouchena Vznešeného; z bělma jeho očí vystupovaly odporné krvavé žilky.

„Velmi dobře. Vezmi si ten meč a zastav je!“

Xue Meng natáhnul roztřesenou ruku a chopil se meče.

„Zabij je.“

„Zabij Mo Weiyua.“

„Jdi… Aaa!!!!

Xue Meng vytasil dlouhý meč jako kdyby se v jeho ruce rozvinul květ z oceli. Pozvedl paži a udeřil. Pohledného miláčka nebes obklopil modravý svit božského meče a jeho obraz se na okamžik odrazil na hladké čepeli. Oči měl náhle jasné; nezakalovala je žízeň po krvi ani hlad po zabíjení.

Úder nebyl mířený na Mo Rana. Na místo něj zasáhl Zhaixin Liuovo tělo a rozťal je až ke slabinám. Země se zachvěla a prastará vrba se otřásla.

Kouzlo bylo zlomeno a stěny zbrojnice se začaly trhat a hroutit.

Xue Meng ztěžka dýchal. Všechny své síly vyčerpal, aby zničil kouzlo. Zíral na Zhaixin Liua, jeho mladistvá tvář byla plná odhodlání a nevinnosti. Jasné oči zářily pýchou i dětskou bezelstností. Mládě fénixe tedy nebylo jen samá poučka bojových umění.

„Ty mě neoklameš, ani už neublížíš nikomu jinému.“

Xue Meng zalapal po dechu a vytrhl meč z jeho těla. Ze Zhaixin Liua okamžitě vytryskly proudy krve. Jak se k němu blížila smrt, znovu se mu vrátilo vědomí. Jeho zloba úplně zmizela.

Chytil se za hruď a s námahou se napřímil, pozvedl hlavu, otvíral a zavíral ústa a ačkoli z nich nevyšel žádný zvuk, bylo snadné z jeho rtů vyčíst, co říká.

„Děkuji…ti…že…jsi mě…zastavil.“

Zhaixin Liu byl prastarým duchem, a jeho život byl svázán s božským mečem. Tím smrtícím úderem utrpěli oba dva. Božský meč ztrácel svou záři, hasnul a matněl.

Duch stromu, který přežil celé eony se začal rozplývat. Ve vodě se vznášely myriády zlatých jisker, kroužily a tančily kolem nich jako světlušky, pohasínaly a beze stopy mizely.

„Mladý pane, rychle sem! Celé to tady asi spadne!“ volal na něj Shi Mei.

Xue Meng se naposled ohlédnul po hroutící se zbrojnici a se zařinčením odhodil zničený božský meč. Za ním se zřítila lavina z cihel a kamenů.