Chu Wanning byl zraněný a ostatní byli vyčerpaní, takže když se úzkou chodbou dostali ven ze zbrojnice, Chu Wanning jim nařídil, aby si odpočinuli. Nikdo nic neříkal; prohlíželi svá vlastní zranění nebo zjišťovali, jak jsou na tom ostatní a snažili se načerpat síly. Ovšem kromě Xue Menga, který stál stranou, celý schlíplý, zadumaný, s hlavou svěšenou.

„Xue Mengu…,“ oslovil ho tiše Mo Ran.

Xue Meng si ho nevšímal, přistoupil k Chu Wanningovi, zadíval se na něj a když otevřel ústa, zazněl jeho hlas, bodavý jako skleněné střepy: „Mistře.“

Chu Wanning na něj pohlédnul a chvilku bojoval s nutkáním pohladit ho po rozcuchaných vlasech, ale ovládl se.

„Ta magická zbraň, kterou jsem získal, je falešná?“

Chu Wanning mlčel.

Xue Mengovi zrudly oční koutky a začal mrkat jako by měl oči plné smítek. Nebýt jeho pýchy a umíněnosti, už by se mu po tvářích koulely slzy.

„To znamená, že nikdy nebudu mít magickou zbraň?“

Do ticha zazněl Chu Wanningův hlas: „Pošetilé dítě…“

To bezradné povzdechnutí o pošetilém dítěti připravilo Xue Menga o zbytek rozumu a sebeovládání. Vrhl se Chu Wanningovi do náruče, objal ho okolo pasu a usedavě se rozplakal.

„Mistře… mistře…“

To, že nezískal magickou zbraň z jezera Jincheng, znamenalo, že ztratil vyhlídky na úspěch ve světě kultivace, že nikdy nedosáhne vrcholu. Všichni dobře věděli, že moc smrtelníka má své hranice, a bez magické zbraně, ať už je sebesilnější, je stále omezen svým pomíjivým tělem z masa a kostí. Většina mladých dědiců hlav sekt horní kultivační oblasti vlastnila kouzelné zbraně zděděné po předcích. Takové zbraně, i když nebyly zcela sladěné s duchovními silami svých nositelů, byly nesmírně mocné. Protože Xue Zhengyong a jeho bratr spolu začínali od píky, žádnou magickou zbraň nemohl dostat, a proto pro ni musel jít k jezeru Jincheng.

Když se rozhodl použít božský meč proti Zhaixin Liuovi a tím je oba dva zničit, zároveň se tím rozhodl zničit všechny své naděje na to, jak nad všemi vynikne.

Chu Wanning se na nic nevyptával a ani nic dalšího neříkal, jen objímal naříkajícího Xue Menga a hladil ho po vlasech. Xue Meng byl rozmazlený, nikdy se mu nepřihodilo nic zlého. Celé dny se jen pyšně naparoval, a co si pamatoval, nikdy neplakal.

Teď se mu po mladinké tváři valily slzy, a zajíkal z toho, že nikdy nebude mít, žádnou magickou zbraň, z toho, že jeho velkolepé plány se právě zhroutily.

„Xue Mengu,“ Chu Wanning držel svého žáka v náruči a pokoušel se ho utěšit. Vlny na dně jezera si pohrávaly s Chu Wanningovým pláštěm i černými vlasy. V tu chvíli Mo Ran viděl jen jak za vějíři jemných černých řas prosvítá měkké světlo. Vlny se vzedmuly, zmocnily se Chu Wanningových šatů a vlasů a Mo Ran v té změti nedokázal zahlédnout v přítmí jeho obličej. Slyšel jen jeho hlas, jak říkal: „Neplač, už teď jsi vykonal něco mimořádného.“

Jeho hlas nezněl nijak laskavě, ale taková slova z Chu Wanningových úst byla nevídaně vlídná.

Všichni v úzkém průchodu ztichli, každý ponořený do svých vlastních myšlenek. Mo Ran se opřel o ledově studenou stěnu, pozoroval, jak Chu Wanning objímá Xue Menga, hladí ho po hlavě a srdce mu ztěžklo.

Tato pouť k jezeru Jincheng.

Přišli plní očekávání a odhodlání.

Skončili pokrytí ranami.

Xue Meng byl patnáct let považován za miláčka nebes. Sebevědomý a odvážný. V jediném dni se to všechno zhroutilo. Ode dneška se bude muset snažit na těch patnáct let zapomenout.

Když prchali ze zbrojnice, zahlédli, jak se Zhaixin Liu pomalu ponořil do jezírka roztaveného kovu; jeho nezměrné síly se konečně vyčerpaly, jako když se zhroutí skalní útes, jako když vyhasne samo slunce. Zbylí mořští lidé ve strachu prchali pryč.

Zbrojnice, která stála po celé eony se v jediném okamžiku sesula. Nebeský strom se s pronikavým praskáním vyvrátil z kořenů a v jezeře Jincheng vzedmuly se obrovské vlny. Vytvořil se obrovský vír a mořští lidé se ve snaze uniknout bouři proměňovali ve vodní tvory, ze kterých pocházeli. Jezero Jincheng bylo rázem plné blýskavých šupin. Ale co si měli počít pouzí smrtelníci?

„Nedostaneme se odsud!“ vykřikl Mo Ran.

Na ta slova se dovnitř prolomil obrovitý ocas mořského draka. Mo Ran rychle uskočil; sotva se mu stačil vyhnout.

Vrazil tam černý drak, jeho šupiny, černé jako noc vydávaly zlatavou záři.

Mo Ran byl ohromený: „Wangyue?“

Wangyue zařval, až jim zalehlo v uších. Němý drak najednou mluvil, jeho hlas byl jako zvuk zvonu: „Sedněte si na moje záda; když teď Zhaixin Liu zahynul, jezero Jincheng ho dlouho nepřečká. Rychle! Odnesu vás odsud!“

Jinou volbu neměli, a tak udělali, co jim řekl, aniž věděli, zda je Wangyue jejich přítel nebo nepřítel. Wangue, který je všechny čtyři nesl, se vrhl do divokých vln, které brázdilo na deset tisíc dalších draků.

„Držte se pevně!“

To bylo jediné varování, které dostali, než se prastarý drak vynořil z vody a vznesl k obloze. Nejprve do nich narazila voda a drtila jejich těla jako kopyta cválajících koní. Nemohli otevřít oči, nemohli ani dýchat, jen se zoufale, ze všech sil snažili udržet na drakových zádech, aby nespadli zpět do jezera.

Když se jim podařilo oči otevřít, byli už vysoko nad jezerem Jincheng, stoupali vzhůru skrze oblaka nad vrcholkem Jitřní hory. Z drakových velikých, zrcadlově lesklých šupin odlétávaly kapičky vody, zůstávaly za ním jako jemný deštík, který se ve světle měnil ve třpytivé jiskry a rozvinul se na obloze v praporec duhy. Barvy ve výšce nad zemí zazářily a Wangyue znovu zařičel.

Mo Ran přes hukot větru zezadu zaslechl Xue Mengův hlas, plný nadšení. Byl přece jen ještě mladý a rychle zapomněl na všechny své obavy: „Nebesa! Já letím! Na draku!“

Wangyue zakroužil nad Jitřní horou a pomalu začal klesat dolů a zároveň se zmenšoval. Když stanul na břehu jezera Jincheng, byl o více než polovinu menší, aby nezničil porost a nerozdrtil balvany kolem. Klidně a nehnutě a vyčkával, než z něj slezou.

Obrátili se k jezeru a uviděli, že silná vrstva ledu na jeho hladině taje, vlny narážejí do ledových úlomků a odnášejí je pryč. První náznak svítání zabarvil východní obzor na bílo, sluneční světlo se rozlévalo po jezeře Jincheng a oslnivě zářilo.

„Podívejte se na draky v jezeře!“ vykřikl Shi Mei.

Draci se pod hladivou svíjeli, vyskakovali z vln a zase do nich klesali, pak se přestali hýbat a začali se jeden po druhém rozpadat na prach. Z jezera se vynořilo množství šachových kamenů a vzneslo se do vzduchu.

„Šachová formace Zhenlong…“ zamumlal Mo Ran.

Všechno, co bylo v jezeře, od mořských draků po samotného Zhaixin Liua, bylo řízeno pomocí šachové formace Zhenlong. Byla to hra, připravená a rozehraná někým, kdo se skrýval ve stínu.

Mo Ran se otřásl. Něco je v nepořádku se světem, do kterého se vrátil. Určité věci se bez zjevného důvodu odehrávají dříve, než by měly.

Když mu v minulém životě bylo šestnáct let, nebyl tu určitě nikdo, kdo by takovým mistrným způsobem ovládal šachovou formaci Zhenlong. Kdo jenom byl ten falešný Gouchen?

„Wangyue!“ vykřikl Xue Meng.

Mo Ran se otočil a uviděl, že Wangyue leží bez hnutí na zemi. Z jeho těla se nevynořil žádný černý šachový kámen, ale zdálo se, že je velice slabý, oči měl přivřené.

„Vy… jednali jste správně… je přijatelnější, aby jezero Jincheng bylo zničeno… než aby padlo do rukou darebáka…“

Odmlčel se a jeho tělo začalo zlatě zářit, když světlo pohaslo, měl lidskou podobu.

„To jste byl vy?“ vykřikli Mo Ran a Xue Meng zároveň.

Wangyue před nimi, to byl ten bělovlasý letitý mořský mládenec, který je dostal zpět do zbrojnice. Wangyue zvedl hlavu, v očích záblesk viny.

„Byl jsem to já.“

Xue Meng byl otřesený: „V-vy, proč jste nás poslal do zbrojnice? Chtěl jste nám pomáhat, nebo nám uškodit? Jestli jste nám chtěl uškodit, proč jste nás vynesl na břeh, pokud jste nám chtěl pomoci, kdybychom neprošli Zhaixin Liuovou zkouškou, nebyli bychom…“

Wangyue sklopil oči a zachraptěl: „Prosím, přijměte mou omluvu. Okolnosti byly jaké byly a já toho nemohl mnoho dělat. Kultivace falešného Gouchena nedosahuje dostatečné úrovně a plně se spoléhal na Zhaixin Liuovu duchovní sílu, aby ji využil k ovládání zakázané techniky. Jediný způsob, jak zlomit jeho magii, bylo porazit Zhaixin Liua. Neměl jsem jinou možnost než vložit veškeré své naděje do vás čtyř.“

Chu Wanning pokýval hlavou, přišel k němu a pokusil se mu předat svou duchovní energii, aby uzdravil jeho zranění.

Wangyue povzdechl: „Pán cesty je velice laskavý, ale to není třeba. Můj čas se naplnil. Jsem jako všichni ostatní tvorové z jezera, žil jsem ze Zhaixin Liuovy duchovní síly a nyní, když zahynul, i můj život na tomto světě je u konce.“

Wangyue pokračoval: „Řád života a smrti nelze narušit. Splnilo se mé přání a já žil tak dlouho, abych viděl, že zlý sen jezera Jincheng skončil. Je mi velice líto, že jsem vás kvůli tomu musel vystavit takovému nebezpečí.“

„Na tom nesejde,“ řekl Chu Wanning. „Víte, kdo je ten podvodník a čeho chce dosáhnout?“

„Nevím, kdo to je,“ odpověděl Wangyue. Ale jeho cílem bylo pravděpodobně získat Zhaixin Liuovu moc, aby mohl využívat tři zapovězené techniky.“

Chu Wanning zabručel: „Zapovězené techniky vyžadují nesmírné množství duchovní síly, s využitím toho starého stromového ducha by to bylo jistě mnohem snadnější.“

„Ano, ta osoba tvrdila to samé. Říkal, že staří duchové jsou velice mocní, ale nanejvýš obtížně se hledají. Jediný, koho bylo možné podle dávných záznamů nalézt byl Zhaixin Liu.“

„Objevil se teprve před krátkou dobou a jakmile ovládl jezero Jincheng, trávil všechen čas na jeho dně a používal Zhaixin Liuovu sílu k provádění zakázaných technik znovuzrození a šachové formace Zhenlong.“

Wangyue si znovu povzdechl, jeho oči se zdály být prázdné a otupělé.

Mo Ran měl pocit, že se mu zastavilo srdce.

Opravdu, současná výprava k jezeru Jincheng byla docela jiná než cesta, kterou prožil ve svém minulém životě, a přesto k něm změnám došlo teprve nedávno. Co se to stalo, že všechno mění svůj běh?

„Neměl dost velkou moc, aby mohl ovládat živé bytosti, a tak pobil ohromné množství tvorů, kteří jezero obývali a pokusil se ovládat mrtvé. To se mu podařilo a během pouhých několika týdnů povraždil téměř všechny živé bytosti, které se v jezeře nacházely a přeměnil je ve své šachové kameny. Několik jich nechal na živu, aby s nimi mohl experimentovat, mezi nimi i mne.“

„Když jste se vynořil z vody, abyste se se mnou setkal, tehdy vás ovládal falešný Gouchen?“ zeptal se Mo Ran.

„Ne,“ Wangyue pomalu zavřel oči. „Mohl ovládat jiné, jako liščího démona nebo Zhaixin Liua, ale ne mě. Já jsem duchovní zvíře; tvor, kterého Gouchen Vznešený zkrotil při stvoření světa, před eony let. Když jsem se mu podrobil a stal se jeho ořem, byl jsem označen jeho cejchem, abych zůstal svému pánu věrný v životě i ve smrti.“

„Tak proč jste…“

„Byla to nutnost, jinou možnost jsem neměl,“ zavzdychal Wangyue. „Ten vetřelec mne nemohl ovládat beze zbytku, ale cejch Gouchena Vznešeného je starý už milióny let a není tak účinný, jak býval, z jeho moci už zbyl pouhý zlomek. Falešný Gouchen mohl částečně řídit mé tělo – důvod, proč jsem byl během našeho prvního setkání němý, byl ten, že ovládal mé hrdlo. Teprve nyní, když byla jeho kouzla poražena, mohu zase mluvit.“

„Věděl falešný Gouchen, že ho klamete?“ zeptal se Mo Ran.

„Pochybuji,“ řekl Wangyue a zadíval se na Mo Rana. „Zamýšlel vám odebrat zlaté jádro, aby prodloužil život Zhaixin Liuovi. Neočekával, že vás přivedu nazpět do zbrojnice, abyste starou vrbu zničili a nepodnikl žádná opatření, aby mému zásahu zabránil.“

Chu Wanning ho přerušil: „Možná že to nebylo, tak, že nepodnikl žádná opatření, ale proto, že už neměl dost sil, aby je uskutečnil.“

„Co tím Pán cesty myslí?“

„Na tom podvodníkovi je divné ještě něco jiného,“ řekl Chu Wanning.