Chu Wanning a Mo Ran trávili noc ve stejném pokoji. Mo Ran hned bezstarostně usnul, ale Chu Wanningovi se hlavou honily neklidné myšlenky, dlouho se převaloval, podřimoval a zase se probouzel, než se konečně ponořil do spánku.

Měl zavřené oči a v uších slyšel jen kvílení větru.

Chu Wanning oči otevřel, a zjistil, že klečí ve sněhu.

… Sen?

Ale zdálo se to tak skutečné, jako by to sám prožil.

Bylo to uprostřed zimy, obloha byla šedá jako olovo a od obzoru k obzoru se táhla střecha z těžkých nízkých mračen. Sníh sahal až po kotníky, země byla zamrzlá, a štípání mrazu cítil i přes silný plášť.

Zadíval se dolů a uviděl, že má na sobě nebesky modrý plášť lemovaný kožešinou, vyšívaný stříbrnou nití; zdál se mu nějak povědomý, ale ten pocit se brzy vytratil.

Chu Wanning se pokusil vstát, zmatený z toho, proč má takový tísnivý sen, ale tělo jako by mu nepatřilo. Zůstal bez hnutí klečet na zemi, i když mu sníh pokrýval ramena a na řasách měl jinovatku. Pořád se nehýbal.

Odněkud za jeho zády zazněl třaslavý hlas starce: „Učený mistře Chu, už se stmívá. Jeho Veličenstvo vás dnes jistě nepřijme. Pojďte, vrátíme se.“

V tom snu se neotočil, ani když zazněly kroky a nad jeho hlavou se objevil deštník.

Chu Wanning se slyšel říkat: „Děkuji vám, dvorní eunuchu. Máte svá léta, vraťte se do pavilónu a odpočiňte si, já tu zůstanu.“

„Učený mistře…“

Stařecký hlas chtěl mluvit dál, ale Chu Wanning řekl: „Jděte už.“

Vetchý hlas zavzdychal a těžké kroky se odšouraly o kousek dál, ale pak se vrátily a nad hlavou se mu znovu rozevřel deštník.

„Tento starý služebník učeného mistra neopustí.“

Chu Wanning ucítil, jak se jeho oči zavírají. Nikdo nic dalšího neřekl.

Ten jeho sen je ale podivný. To, co říkají je nemožné, nepochopitelné. Všechny ty výrazy jako „Jeho Veličenstvo‘“ a „dvorní eunuch“ přece nepatří do světa kultivace, jak ho zná, to jsou obraty z paláců světských panovníků.

Skrz sklopené řasy se snažil prohlédnout si okolí. To místo vypadalo jako hora Sisheng, ale dost toho tu bylo jinak.

Budovy vypadaly více méně povědomě, ale přibyla řada okras. V ochozech kolem nádvoří vysely závěsy šeříkové barvy s vyšitými hvězdami a ze střech visí osmihranné zvonky zdobené motivem draka hrajícího si s perlou. Kdykoli zavál vítr, zvonky se rozcinkaly.

Klečel čelem k hlavní síni, před kterou stála řada stráží ve stejnokrojích, jaké nikdy předtím neviděl. Uvažoval nad tím, z jaké sekty asi jsou.

Obloha postupně zčernala a z vedlejšího vchodu se začaly trousit služebné s vlasy vyčesanými nahoru, aby svýma jemnýma rukama zažehly světlo lamp, které stály u brány do paláce. Každá z lamp byla vysoká jako člověk, měla devět pater, a v každém z nich bylo devětačtyřicet kalíšků ve tvaru květů jabloně haitang, které visely na bronzových větévkách. Svíčky ve středu květů jasně zářily, země byla plná skvrnek světla jako hvězdné nebe nahoře, a jejich oslnivá záře osvětlovala čelo paláce.

Hlavní komorná dokončila svou práci a vrhla na Chu Wanninga ostrý pohled. V jejím hlase se ozvala zášť, když se domýšlivě ušklíbla a pronesla: „Dnes večer je taková zima, pro koho hrajete to hloupé divadýlko? Jeho Veličenstvo a císařovna se věnují zábavě, můžete si tu klečet, jak dlouho chcete, všem je to jedno.“

Taková nestoudnost!

Za celý život se nikdo neopovážil mluvit s Chu Wanningem takovým tónem. V hněvu otevřel ústa, ale i když hlas, který se z nich ozval patřil jemu, slova byla cizí.

„Nechtěl jsem rušit jeho odpočinek, ale musím s ním probrat velice důležitou věc. Prosím, informujte ho.“

„Kdo si myslíte, že jste, to mám vyřizovat vaše vzkazy?“ pohrdavě se zasmála komorná. „Jeho Veličenstvo se baví s císařovnou, kdo by se odvážil je rušit? Pokud chcete Jeho Veličenstvo tolik vidět, tak si tu klidně zůstaňte, možná si na vás udělá čas ráno, pche.“

Starý služebník za Chu Wanningovými zády to nevydržel a ozval se: „Ano, Jeho Veličenstvo si oblíbilo vaši paní, ale víte, s kým to mluvíte? Zvážila jste svá slova?“

„Ke komu mluvím? Kdo tady na hoře Sisheng neví, že Jeho Veličenstvo ho nenávidí na celém světě úplně nejvíc? Proč bych mu měla prokazovat nějakou úctu! Co si to ke mně dovoluješ, ty roztřesenej starej blázne! Komorná vzteky vyvalovala oči a rozzlobeně poručila: „Stráže!“

„Co to chcete udělat!“ Křehký stařec se shrbenými zády vystoupil před Chu Wanninga.

Palácová komorná se na něj zadívala a tiše, skoro ostýchavě řekla: „Uhaste ohřívadla s uhlím.“

„Rozkaz!“

Stráže okamžitě zadusily ohně, které planuly na nádvoří.

Chu wanning si pomyslel, že ta komorná není vůbec hloupá, i když má ostrý jazyk. S tím, jak se ochlazuje, nemusí se s nimi hádat, ani udělat něco přímo. Nechala jen uhasit ohně, a nádvoří bude studené jako ledová jeskyně, zima bude tak nesnesitelná, že tu nikdo nevydrží.

Připozdívalo se a z osvětleného paláce se bez přestání linula hudba a zpěv. Chu Wanning stále klečel. Nohy přestal cítit už dávno.

„Učený mistře… pojďte zpátky…“

Znělo to, jako když se starý sluha co nevidět rozpláče.

„Prosím, vraťte se, vaše tělo to nedokáže snášet. Víte přece, jaké Jeho Veličenstvo je. Když z toho onemocníte, nejspíš ani nedá poslat pro lékaře. Budete se o sebe muset postarat sám.“

Chu Wanning tiše odvětil: „Toto zničené tělo už nemá žádnou cenu. Pokud mu nemohu zabránit jeho útoku na palác Kunlun, jsem smířený se smrtí.“

„Učený mistře. Nač zacházet do takových krajností…“

Chu Wanning ve snu byl skutečně velmi slabý. Několikrát zakašlal, ale oči měl stále jasné: „Všechno, čím je dnes, to je mou vinou…“

Nedokázal mluvit dál, přemohl ho silný záchvat kašle. Chu wanning si zakryl ústa rukávem, v hrdle ucítil chuť železa. Když rukáv odtáhl, byla na něm krvavá skvrna.

„Učený mistře Chu!“

„Já…“

Chu Wanning chtěl ještě něco říci, ale zatmělo se mu před očima a sesunul se do sněhu. Déle už to nevydržel.

Uslyšel hluk, najednou vypukl zmatek; ale zdálo, se že je to daleko, za závoji mlh, za širokým mořem, a jen stěží rozeznával zvuky ve své blízkosti.

Matně zaslechl, jak starý sluha polekaně křičí, zachytil však jen pár slov.

„Vaše Veličenstvo! Vaše Veličenstvo – prosím…“

„Učený mistr Chu, učený mistr Chu už nemůže déle čekat, prosím udělte mu audienci, tento stařec rád zemře…“

Hluk sílil a šířil se. Všude okolo se ozývaly kroky, rozžehla se světla. Hudba i sladký hlas zpěvačky náhle umlkly. Brána paláce se rozlétla a z jeho nitra se vylila vlna tepla a vůní. Chu Wanning ucítil, jak ho někdo zvedá a nese ho do vyhřáté síně paláce. Jeho čela se dotkla velká dlaň, která však hned ucukla, jako by se spálila.

Rozkřičel se hluboký povědomý hlas.

„Proč nebyla Naše Výsost informována?“

Muž zuřil, ozval se rachot, jak něco těžkého dopadlo na podlahu a rozbilo se na kusy. Muž nepřestával křičet, jeho hlas se v síni rozléhal jako dunění hromu.

„To se vzpíráte mým příkazům? On je pánem Pavilónu rudých lotosů, je to mistr Naší Výsosti! Ani jeden z vás neupozornil Naši Výsost, že klečí venku? Proč nebyla Naše Výsost informována!?“

Ozvalo se bouchnutí; někdo padnul na kolena, to byla hlavní komorná, která se k němu předtím chovala s takovou přezíravostí.

„Tato bezvýznamná osoba zasluhuje smrt, tato bezvýznamná osoba měla za to, že Vaše Veličenstvo a císařovna se dobře baví a neodvážila se vyrušovat…“

Muž rychlou chůzí několikrát přešel sem a tam, ale jeho hněv se nezmenšil. Rozzuřil se ještě víc. Jeho černé šaty lemované zlatem klouzaly po podlaze jako temný mrak, pak se zastavil a promluvil znovu; přeskakoval mu hlas.

„Jeho tělo je slabé, nedokáže snášet zimu. Tak jsi ho nechala čekat na sněhu, aniž bys mě o tom zpravila a ještě… ještě jsi nechala uhasit ohně na nádvoří…“

Jeho hlas se chvěl zlobou. Zhluboka se nadechl a pokračoval. Už nekřičel, ale v jeho slovech se tajily chlad a smrt.

„Ty jsi ho chtěla zabít.“

Komorná hrůzou zbledla. Tloukla hlavou o zem, až jí zfialovělo čelo a z roztřesených rtů vyšlo zakvílení: „Ne! Ne! To by se tato bezvýznamná osoba neodvážila. Vaše Veličenstvo! Smilujte se! Vaše Veličenstvo!“

„Odveďte ji na Jeviště neřestí a ctností a tam ji popravte.“

„Vaše Veličenstvo! Vaše Veličenstvo…“

Pronikavý hlas mu zraňoval uši, jako by se do nich zaťaly ostré rudé nehty. Snová vidina se tím řezavým křikem otřásala a rozpadala jako sněhové vločky hnané větrem.

„Víš vůbec, kolik úsilí stálo Naši Výsost přivést ho nazpět od bran smrti? Kromě Naší Výsosti se ho nikdo nesmí ani dotknout…“

Ten chraptivý hlas byl úplně klidný, ale byl to klid, pod jehož tichou hladinou zuří bouře šílenství.

Chu Wanning ucítil, že se ten muž přiblížil a pak se před ním zastavil.

Ruka ho vzala za bradu.

Otevřel zakalené oči, chtěl toho muže vidět. V oslepivě jasném světle uviděl zamženou tvář se silným černým obočím, rovným nosem a očima tmavýma jako černý satén, ve kterých ve světle svíček zářily purpurové skvrnky.

„… Mo Rane?“

„Mistře!“

Jeho hlas teď zněl ostře.

Chu Wanning otevřel oči; stále ležel v pokoji hostince, venku byla tma a na stole poblikávala jediná svíčka. Na kraji lůžka seděl Mo Ran, jednu ruku měl položenou na jeho čele, druhou se opíral o postel a s obavami si ho prohlížel.

„Co jsem to…“

Bylo mu zle. Sen byl tak skutečný, že se z něj pořád nemohl vytrhnout.

„Měl jste noční můru. Strašně jste se třásl,“ řekl Mo Ran a přikryl ho. „Zdálo se, že je vám hrozná zima. Bál jsem se, že jste dostal horečku, ale naštěstí ne.

Chu Wanning vydechl tiché: „ach“ a otočil se k pootevřenému oknu. Obloha venku byla stále temná, hluboká noc.

„V mém snu padal sníh,“ zamumlal, ale víc už neřekl.

Chu Wanning se posadil, schoval tvář do dlaní a snažil se uklidnit. Potom vydechl: „Musím být unavený.“

„Mistře, já vám uvařím zázvorový čaj.“ Mo Ran si znepokojeně prohlížel jeho bledý obličej: „Mistře, vypadáte příšerně.“

Chu Wanning neodpověděl, Mo Ran si povzdechl a z náhlého popudu, bez přemýšlení, přitisknul své čelo na to Chu Wanningovo, chladné a zpocené.

„Když nic neříkáte, beru to jako souhlas.“

Chu Wanninga ta nečekaná blízkost poplašila a bezděčně se zaklonil: „… Hm.“

Mo Ran se ještě úplně nevzbudil, a jak to byl zvyklý dělávat v minulém životě, pohladil ho po vlasech, natáhnul si šaty a běžel do přízemí, aby si mohl vypůjčit kuchyň. Za chvíli se vrátil s dřevěným podnosem.

Mo Ran nebyl necitelný – Chu Wanning přispěchal do Pramene broskvových květů, aby ho ochraňoval, a dokonce zašel dost daleko, aby ho zachránil; bez ohledu na to, jak velkou zášť k němu kdysi choval, teď mu byl vděčný.

Na podnosu byla konvice plná horkého zázvorového čaje a dóza s hnědým cukrem. Věděl, že Chu Wanning sice nemá rád ostré příchutě, ale zato je na sladké. A tak kromě zázvorového čaje vzal v kuchyni pařený knedlík, nakrájel ho na plátky, ty namočil v mléce, do křupava usmažil, posypal práškovým cukrem a připravil jako talíř jednoduchých zákusků.

Chu Wanning držel oběma rukama šálek se zázvorovým čajem, pomalu z něj usrkával a do tváří se mu postupně vracela barva. Zvedl kousek sladkého křupavého knedlíku, chvíli jej zamyšleně podržel v porcelánově bílých prstech a pak se zeptal: „Co je to?“

„Já jen něco narychlo uplácal. Vlastně to ještě žádný název nemá. Ochutnejte mistře, je to sladké.“

Chu Wanning neměl rád ani smažená jídla, protože si myslel, že jsou příliš mastná, ale když uslyšel slovo „sladké“ podal si ten kousek ke rtům a opatrně do něj kousnul.

„Hm…“

„Je to dobré?“ zeptal se opatrně Mo Ran.

Chu Wanning se na něj zadíval, neřekl nic, ale natáhnul se pro další kousek a začal ho přikusovat k zázvorovému čaji.

Konvice i talíř se zákusky se brzy vyprázdnily a vzpomínky na noční můru se vytratily, zahnané horkými doušky. Chu Wanning zívnul a lehnul si: „Jdu zase spát.“

„Počkejte.“

Mo Ran natáhnul ruku a otřel Chu Wanningovi rty: „Měl jste tam drobečky.“

Chu Wanning hleděl na široký úsměv na jeho tváři a ucítil, jak se mu proti jeho vůli začínají zapalovat uši. Otočil se, zabručel: „hm“, a dál si ho nevšímal.

Mo Ran posbíral nádobí a šel ho vrátit dolů. Když se vrátil, viděl, že Chu Wanning leží tváří ke zdi a nejspíš už spí. Po špičkách přišel k lůžku, aby zatáhnul závěs, když Chu Wanning řekl: „V noci je zima, nelehej si na podlahu.“

„Pak…“

Chu Wanning sklopil své dlouhé řasy; skutečně si přál, aby tu s ním zůstal, ale slova „spi tady“ mu jaksi nešla z úst, jen uši měl ještě víc horké.

Měl o něj starost a nechtěl, aby spal na zemi a také ho měl rád, a nechtěl, aby odešel. Ale příliš se styděl a věděl, že i kdyby to dokázal vyslovit, on to docela určitě odmítne, a přijde o svou důstojnost i o svou tvář. Jen z toho pomyšlení se cítil zoufale.

Všechno bylo mnohem snazší, když si říkal Xia Sini; děti mohou být trochu svéhlavé. – Ale Mo Ran na něj dnes byl tak laskavý, dokonce si vzpomněl že si do zázvorového čaje rád dává hnědý cukr. Snad si myslí správně, že Mo Ranovi na něm alespoň trošku záleží …

Z toho pomyšlení Chu Wanningovu hruď zalilo teplo, na okamžik ztratil hlavu a vyhrkl: „Spi tady.“

„Podívám se, jestli s tím už skončili, a když ano, zůstanu ve svém pokoji.“

Řekli to oba zároveň a Mo Ranovi nedošlo, co to Chu Wannig povídá, dokud sám nedomluvil. Když to pochopil, rozšířily se mu oči.

„To bude lepší.“ Chu Wanning kvapně souhlasil a hned se snažil zamluvit to, co sám právě řekl: „Běž.“

„Mistře, vy…“

„Můžeš jít, jsem unavený.“

„… Jistě. Dobrou noc, mistře.“

Odešel. Dveře zavrzaly a zavřely se.

Chu Wanning ve tmě otevřel oči. Srdce mu v prsou divoce tlouklo a dlaně měl mokré potem, pokořený z toho, jak ztratil sebeovládání.

Opravdu byl sám už příliš dlouho, takže si spletl trochu něčí laskavosti s citem.

Jako hlupák.

Převalil se a zabořil tvář do polštáře, roztrpčený, začal spílat sám sobě. Dobře ví, že Mo Ran má rád Shi Mingjinga, a mezi nimi není nic víc než obyčejná zdvořilost, kterou si vyměňují mistr a žák, a přesto…

Ten muž z jeho snu, jako by stál přímo před ním.

Stejná tvář, jen o něco starší.

Díval se na něj tak nevlídně a z jeho očí bylo těžké něco vyčíst.

Dveře znovu zavrzaly.

Chu Wanning strnul úlekem, napjatý jako tětiva luku.

Někdo se přikradl k posteli. Chvíli bylo ticho. Pak ucítil, že ta osoba se posadila na kraj lůžka, nesla se k němu vůně čerstvě vypraného prádla.

„Mistře, spíte?“

Žádná odpověď.

Mo Ran mluvil dál, jako by se bavil o počasí: „Oni s tím ještě nepřestali.“ Potichu si odkašlal a lehnul si vedle Chu Wanninga, jednu ruku si založil pod hlavu a zadíval se na postavu otočenou zády, která byla ještě napjatější než před okamžikem.

„Platí ještě mistrova nabídka?“

„Mistr si nikdy nikoho nevšímá. Když mi mistr neodpoví, budu to znovu brát jako ano.“

„… Chm.“

Mo Ran pobaveně přimhouřil oči, purpurové skvrnky na černém podkladu se rozzářily veselím, když uslyšel studené „chm“ které se ozvalo na druhé straně postele. Slepá oddanost Shi Meiovi, to byl jeho zvyk, ale popichování Chu Wanninga, to byla hra, která neomrzela. Nikdy úplně nechápal, co k Chu Wanningovi cítí; věděl jen, že v něm vyvolává divný pocit, jako by ho srdce svrbělo a nutí ho to, aby vycenil svoje tesáky a kousal ho, dokud nezačne plakat nebo se nezačne smát – i když je to jen marné přání.

Ale kdykoli se na té tváři, vždycky tak chladné a netečné, objevil jen náznak citu, který v něm probudil, Mo Rana to pokaždé nesmírně rozrušilo.

„Mistře.“

„Hm.“

„Nic, jen se vás chci na něco zeptat.“

„Mistře.“

„Vyklop to už, nebo drž klapačku.“

„Hahaha.“

Mo Ran se smál, ale pak ho něco napadlo a zpola vážně a zpola v žertu se zeptal: „Já jsem přemýšlel nad tím, že bratříček Xia a mistr si jsou moc podobní. Mistře, je to váš syn?“

Chu Wanning toho za jedinou noc prožil až moc a teď měl špatnou náladu. Když si z něj Mo Ran začal utahovat, rozčílil se.

„Pfft, já jen s mistrem žertoval, prosím prom…“

„Ano,“ odpověděl ledovým hlasem Chu Wanning. „Je to můj syn.“

Mo Ran se pořád zubil: „Ó, já si to myslel, takže je to váš syn… Počkat! Syn?!“

Mo Ran vyvalil oči a spadla mu brada.

„To jako vaše dítě? Syn?“

„Hm.“

Chu Wanning se převalil a probodnul Mo Rana vražedným pohledem. Tvářil se smrtelně vážně, nikde ani náznak, že jen vtipkuje.

Za dnešní noc udělal spoustu chyb a začínal se bát, že mu jeho přetvářka už dlouho nevydrží. Když Mo Ran začal šaškovat, může to využít a trochu zakalit vodu, ať to stojí, co to stojí, jen ať Mo Ran nepřijde na to, že je do něj zamilovaný.

Chu Wanning sebral poslední zbytky své důstojnosti, kterou předtím zahodil, a se vší vážností prohlásil: „Xia Sini je mé nemanželské dítě, sám o tom neví. Od této chvíle je to tajemství, které znají jen nebesa, země, ty a já. Jestli to bude vědět někdo další, přísahám, že tě zabiju.“