Na hoře Sisheng nesl jeden z útesů legrační jméno Ááá.

Mezi sektami se vyprávěla spousta příběhů, jak takové jméno dostal. Ten nejrozšířenější vyprávěl o tom, že z něj, protože je tak strmý, často padají lidé, odtud to: „Aáááá.“

Mo Ran ale věděl, že to není pravda.

Útes čněl až nad mraky, a i pro opice bylo těžké se na něj vyšplhat. Byla tam také hrozná zima, protože jeho vrcholek byl celoročně pokrytý sněhem. Tam se na hoře Sisheng dočasně ukládali zemřelí, než bude uspořádán pohřeb.

V minulém životě sem přišel jen jednou.

Vlastně to teď bylo skoro stejné; bylo to také po tom, co se otevřela puklina Nekonečných pekel a strhla se krvavá bitva, která ukončila nespočet životů, mezi kterými byl i ten Shi Meiův. Tehdy se odmítal smířit se skutečností, klečel u Shi Meiovy rakve celé dny a díval se na jeho tvář uvnitř, která vypadala, jako by vůbec nebyl mrtvý …

„Jmenuje se Ááá ode dne, kdy zemřel tvůj otec,“ řekl mu tehdy Xue Ziming, když ho doprovázel nahoru do Síně Nebeského mrazu.

„Měl jsem jen jednoho bratra. Založili jsme horu Sisheng společně. Jenže tvůj otec … byl stejný jako ty, právě tak tvrdohlavý. Snad ho začalo pálit dobré bydlo, vydal se bojovat démony a zmizel.“

V Síni Nebeského mrazu mrzlo. Xue Zhengyong si přihnul vína z koženého měchu a nabídnul i Mo Ranovi.

„Dej si, jen to neříkej tetě.“

Mo Ran se nenapil, ani se nepohnul.

Xue Zhengyong si povzdechl: „Ten útes se jmenuje Ááá, protože tehdy, když tvůj otec zemřel, cítil jsem se tak strašně, jako by mi vyrvali srdce z těla. Celou domu jsem tady byl s tvým otcem a brečel jsem. Když brečím, zní to dost příšerně, jako vytí – ááááá, a proto se to tu tak jmenuje.“

Zadíval se na Mo Rana a poklepal mu na rameno.

„Tvůj strýček není žádný učenec, ale řeknu ti, že život je prchavý jako ranní mlha a v jediném mrknutí oka je pryč. Mysli na to tak, že Mingjing tě o chvilku předešel. V příštím životě z vás můžou být zase bratři.“

Mo Ranovi se pomalu zavřely oči.

Xu Zhengyong pokračoval: „Všechny ty soustrasti a podobně, to jsou jen slova. Jestli jsi smutný, tak plač. Jestli nechceš odejít, tak tu s ním zůstaň. Ale musíš jíst a pít. Dojdi si napřed do Sálu Mengpo, pak se můžeš vrátit a klečet tu, jak dlouho chceš, já ti nebudu bránit.“

Síň nebeského mrazu byla studená a tichá. Ve veliké síni se lehce vzdouvaly závěsy z bílého hedvábí, jako když štíhlé prsty něžně hladí čelo.

Mo Ran pomalu otevřel oči.

Byla to stejná rakev, na jakou se pamatoval, vyřezaná z černého ledu z Kunlunu, lesklá a průhledná. Z jejího povrchu stoupal mráz.

Jenže uvnitř teď ležel Chu Wanning.

Mo Rana ani ve snu nenapadlo, že ten, kdo tentokrát zemře u Nebeské pukliny, bude Chu Wanning.

Byl tím tak zaskočený, že nevěděl, co dělat.

Když tu stál před ledově studeným tělem toho člověka, vlastně toho moc necítil, necítil žádnou radost nad smrtí svého nepřítele ani smutek nad odchodem svého mistra.

Mo Ran se sklopenýma očima dlouho díval na Chu Wanninga jako by měl pochyby. Jeho tvář vypadala ještě chladněji než obvykle, teď jí opravdu pokrývala vrstvička ledu a jíní pokrývalo i řasy jeho zavřených očí. Rty mu modraly a pleť byla téměř průsvitná, tmavé žíly pod kůží vypadaly jako praskliny na hladkém porcelánu.

Jak to, že zemřel on?

Mo Ran natáhnul ruku a dotknul se Chu Wanningovy tváře; byla tak studená. Jeho ruka sklouzla níž, k hrdlu, nebyl cítit žádný tep. A potom k jeho ruce.

Sevřel mu ruku. Klouby už začínaly tuhnout a kůže byla na dotek hrubá. Mo Ranovi připadalo divné, že špičky Chu Wanningových prstů jsou tak drsné, zatímco jeho dlaně jsou, jako obvykle, měkké a jemné. Proti své vůli se naklonil, aby se podíval blíž, a uviděl rány, které byly sice vyčištěné, ale už se nikdy nezahojí.

Vzpomněl si na to, co řekl Xue Meng: „Jeho duchovní síla už byla úplně vyčerpaná. Tehdy byl jako obyčejný člověk, nemohl používat žádné techniky, a to ani dorozumívací kouzlo. Mohl tě jen nést na zádech po schodišti na horu Sisheng, krok za krokem …“

A když už dál nemohl, když už nemohl ani stát na nohou, plazil se po zemi, na kolenou, vlekl ho, až měl rozedřené prsty a ruce pokryté krví. To všechno jen proto, aby ho dostal domů.

Mo Ran dutě zamumlal: „To ty jsi mě přinesl?“

„Chu Wanningu, to jsi byl ty …“

„Neuvěřím ti, dokud mi nekývneš,“ řekl Mo Ran muži v rakvi, a tvářil se tak klidně, jako by si byl jistý, že se ten muž, který tam před ním leží, probudí.

„Chu Wanningu, kývni. Stačí jednou kývnout a já ti uvěřím a už tě nebudu nikdy nenávidět … jen jednou přikývni, dobře?“

Ale Chu Wanning stále ležel bez hnutí, studený a s nehybnou tváří, jako by se ani v nejmenším nestaral o to, jestli ho Mo Ran nenávidí nebo ne; sám odešel s čistým svědomím a nechal ostatní, ať si žijí s tíhou svých vin.

Ten člověk, živý nebo mrtvý, než aby v něm vzbuzoval soucit, raději ho pořád dohání k šílenství.

Mo Ran zavzdychal: „Ty už mě zase vůbec neposloucháš.“

Díval se na Chu Wanninga a najednou měl pocit, že to všechno bylo směšné.

Všechny ty roky Chu Wanninga nenáviděl, protože si myslel že jím pohrdá, a jeho nenávist zesílila, protože si myslel, že nezachránil Shi Meie.

Jeho nenávist vzlínala a kypěla více než deset let, až najednou někdo řekl:

„Když se Chu Wanning otočil a šel, udělal to, aby tě chránil.“

Najednou někdo řekl:

„Oddělovací bariéra je dvojitá! Ať už se ti stalo cokoli, jemu se stalo to samé!“

Jeho duchovní síla byla vyčerpaná, už se ani nemohl bránit, on …

Dobře. Výborně. Chu Wanning vždycky všechno dělá správně. Ale co on? Tak dlouho měl v hlavě jen tmu a prázdno jako úplný hlupák, jako šašek běhal v kruzích pořád dokolečka a vztekle vrčel. A proč?!

Krátké nedorozumění je jako špína, která se dostane do rány. Pokud se to najde včas, vyčistí a ováže se čistým obvazem, bude všechno v pořádku. Ale když to nedorozumění trvá deset, dvacet let a člověk se chytí do vlastní zášti jako do obrovské pavučiny, přichystá si jen spoustu bolesti a strašný osud. Ty zlé pocity do něj vrostou a stanou se jeho vlastní kůží a svaly.

Najednou někdo řekl: „Tak ne, celé je to špatně.“

Co má tedy dělat? Špína minulosti mu už dávno vrostla do masa a otrávila mu krev. Zavřená rána se bude muset znovu rozříznout, aby se vyčistila všechna ta dávná nenávist.

Nedorozumění, které trvá jeden rok, je nedorozumění.

Nedorozumění, které trvá deset let, je nespravedlnost.

Nedorozumění, které trvá celý život, až do samé smrti, to je osud.

Jejich osud je prokletý.

Těžká křídla brány Síně nebeského mrazu se pomalu rozevřela. Stejně jako v minulém životě dovnitř těžkými kroky vkráčel Xue Zhengyong s měchem na víno z ovčí kůže a posadil se vedle Mo Rana.

„Slyšel jsem, že jsi tady. Strýček ti bude dělat společnost.“

Xue Zhengyongovy pronikavé oči byly ještě pořád zarudlé, zjevně nedávno proléval slzy.

„I jemu.“

Mo Ran neřekl nic. Xue Zhengyong odzátkoval měch a zhluboka se napil. Pak se zarazil, otřel si obličej, nuceně se usmál a řekl: „Yuhengovi se nikdy nelíbilo, když jsem pil, teď … ach, jo, je to jedno. Nejsem ještě tak starý, ale už jsem musel dát sbohem tolika přátelům. Ran Ere, víš vůbec, co je to za pocit?“

Mo Ran sklopil oči.

V minulém životě mu Xue Zhengyong položil přesně stejnou otázku. Tehdy viděl jen Shi Meiovo mrtvé tělo, proč by se staral o to, jestli někdo jiný žije nebo umírá? Nerozuměl a ani nechtěl rozumět.

Ale teď, jak by mohl nerozumět?

Než se narodil znovu, ploužil se sám prázdnými síněmi paláce Wushan.

Jednoho dne se probudil ze spánku, kdy se mu zdálo o dávno uplynulých dnech, kdy byl Yuhengovým žákem a z náhlého popudu šel do svého starého pokoje v ubytovně žáků. Malý pokojík, dlouho opuštěný a zanedbávaný, byl, když vešel dovnitř, plný prachu.

Na zemi našel malé vykuřovadlo, které někdo, kdo ví kdy, převrhnul. Zvedl ho a bezmyšlenkovitě se ho chystal postavit na původní místo.

Ale roky uplynuly rychle jako proud horské bystřiny; sevřel vykuřovadlo a zarazil se. „Kam jsem to vykuřovadlo dával?“

Nemohl si vzpomenout.

Dravčím pohledem přelétnul tváře sluhů za sebou. Jejich obličeje byly jako rozmazané. Nedokázal je rozeznat jednoho od druhého. Tihle lidé samozřejmě nevěděli, kam císař v mládí stavěl vykuřovadlo.

„Kam jsem to vykuřovadlo dával?“

Nemohl si vzpomenout a ti, kdo by mohli, byli všichni dávno mrtví, nebo odešli.

Jak by Mo Ran mohl nerozumět tomu, jak se teď cítí Xue Zhengyong.

„Teď jsem si najednou vzpomněl na jeden vtip z dob, kdy jsem byl mladý, málem jsem ho už řekl, ale pak jsem si uvědomil, že už tu není ani jeden člověk, co by ho pochopil.“

Xue Zhengyong si znovu přihnul vína, sklonil hlavu a nevesele se zasmál. „Ani tvůj táta, ani naši kamarádi … ani tvůj mistr …“

Ve zvlhlých očích se mu odráželo světlo. Zeptal se: „A Rane, víš, proč se tahle skála jmenuje Ááá?“

Mo Ran věděl, o čem chce mluvit, ale na to, aby poslouchal, jak Xue Zhengyong vypráví o jeho mrtvém otci, se cítil příliš špatně a proto odpověděl: „Vím. Protože tu strýček plakal.“

„Aha …“ Xue Zhengyong strnul a pomalu zamrkal, v koutcích očí se mu objevily hluboké vrásky.

„Tetička ti to už pověděla?“

„Hm.“

Xue Zhengyong si otřel slzy a zhluboka se nadechnul. „Dobře. Tak to víš, co ti strýček chtěl povědět. Jestli je ti smutno, tak to ze sebe všechno dostaň, je to v pořádku. Není žádná hanba pro někoho plakat.

Ale Mo Ran neplakal. Snad proto, že mu za dva životy srdce ztvrdlo na kus železa. Ve srovnání s tím, jak byl zničený, když tehdy Shi Mei zemřel, byl teď v podstatě klidný. Byl tak klidný, že ho neznepokojovala ani vlastní otupělost, neuvědomoval si ani, jak je bezcitný.

Xue Meng dopil, ještě chvilku poseděl a pak se zvednul, trochu nejistě, snad příliš dlouho klečel, snad příliš mnoho pil.

Poklepal svou širokou rukou Mo Ranovi na rameno. „Nebeská puklina je zavřená, ale pořád nevíme, kdo za tím vší byl. Možná že to už skončilo, ale možná že jsou před námi ještě další tvrdé bitvy. Ran Ere, určitě zajdi něco sníst, nesmíš oslabovat svoje tělo.“

S tím odešel.

Byla hluboká noc a venku, nad Síní nebeského chladu na obloze visel srpek ubývajícího měsíce. Xue Zhengyong se s vinným měchem v ruce brodil sněhem, který celý rok pokrýval vrcholek útesu. Zazněl jeho hluboký, nakřáplý hlas, který připomínal zvuk puklého gongu a zazpíval krátký popěvek ze Shuzongu:

„Já popít chtěl se starými přáteli

a vidím – půlka jich schází,

jen na dně poháru zbyla kapka veselí.

Pod zelenou olivou zakopali jsme džbánek vína,

teď máme tváře samou vrásku a vlasů dotkla se zima.

Naše sny zahnalo studené svítání,

všichni jdou, já prodlévám,

nechte mě, ať zůstanu sám,

se svými slzami.

Všechno, co mám, bohu snů bych dal hned,

jen aby vás přivedl na chvilku zpět

a my všichni zase spolu si připili.“

 

Nakonec je to úplně jiné, než v minulém životě; nezemřel Shi Mei, ale Chu Wanning a Xue Zhengyonga se zmocnil daleko hlubší žal.

Mo Ran seděl zády k bráně Síně nebeského mrazu a poslouchal doznívající drsný hlas, zvučný, ale plný zármutku. Hlas se pomalu vzdaloval jako stoupající orel, dokud ho nespolkly vítr a sníh.

Svět byl zabalený do jasně bílé přikrývky, měsíc stál vysoko na nebeské klenbě a zdálo se, že všechno odplouvá pryč, mizí a ztrácí se, až zbývá jen nezřetelná ozvěna.

„Nechte mě, ať zůstanu sám … se svými slzami.“

Mo Ran netušil, kolik uběhlo času do chvíle, kdy konečně opustil Síň nebeského mrazu a pomalu sešel z hory.

Strýček má pravdu, Nebeská puklina je sice zavřená, ale tím to ještě nemuselo skončit. Chu Wanning tu už není. Pokud přijde další boj, bude si muset poradit sám.

Když přišel do Sálu Mengpo, bylo už opravdu hodně pozdě a nebyl tam nikdo, kromě stařenky, která připravovala večeři. Mo Ran jí poprosil o misku nudlí a našel si odlehlý koutek, aby se tam najedl. Nudle byly horké a pálivé a hřály ho v žaludku. Když se rozhlížel mezi jednotlivými sousty jídla, ze kterého stoupala pára, zdál se slabě osvětlený Sál Mengpo zamžený a nezřetelný.

Matně si vzpomínal, jak byl po Shi Meiově smrti tvrdohlavý, jak celé tři dny odmítal odejít a jíst. Když ho konečně umluvili a on odešel ze Síně nebeského chladu, aby něco snědl, narazil v kuchyni na Chu Wanninga, uviděl ho stát zády k sobě, jak nešikovně válí těsto a míchá náplň, a na stole byla rozsypaná mouka, rozlitá voda a také řádka pečlivě zabalených knedlíčků.

„Klang.“

Odněkud z minulosti se ozvalo hlasité zařinčení, jak všechno smetl ze stolu. Současný Mo Ran držel ve ztuhlé ruce hůlky, a najednou nemohl polknout.

Tehdy si myslel, že Chu Wanning ho týrá, že mu chce úmyslně ublížit. Když o tom přemýšlí teď, snad mu chtěl Chu Wanning namísto zemřelého Shi Meie opravdu uvařit mísu knedlíčků.

„Kdo si myslíš, že jsi? Ty si myslíš, že můžeš používat jeho věci? Myslíš, že uvaříš stejné jídlo jako on? Shi Mei je mrtvý, máš radost? Nebo budeš spokojený teprve až všechny svoje žáky uštveš k smrti nebo přivedeš k šílenství? Chu Wanningu, nikdo na světě to nedokáže uvařit stejně. Nezáleží na tom, jak moc se budeš snažit, stejně to nebude stát za nic!“

Každé slovo bylo jako rána do srdce.

Sklonil se zpátky ke svým nudlím, už na to nechtěl myslet. Ale nebylo to lehké, vzpomínky ho nechtěly nechat na pokoji.

Vybavila se mu Chu Wanningova tvář, tak jasně jako nikdy předtím. Jeho tvář nic neprozrazovala, ani radost, ani smutek. Vzpomněl si na každý rys jeho tváře v ten okamžik.

Vzpomněl si, jak se mu lehce chvěly špičky prstů, jak měl na obličeji čmouhu od mouky.

Vzpomněl si na buclaté sněhobílé knedlíčky všude na podlaze.

Vzpomněl si, jak Chu Wanning sklopil svoje dlouhé řasy, sklonil se a začal ty knedlíčky, které už nebude nikdo nikdy jíst sbírat a pak je sám vyhodil.

Sám je vyhodil.

Pořád mu zbývala celá polovina misky nudlí s hráškem. Mo Ran už nedokázal spolknout ani sousto. Odstrčil misku a utekl pryč z toho místa, kde přicházel o rozum. Bezhlavě běhal po hoře Sisheng, jako by chtěl utéct tomu desítky let trvajícímu nedorozumění, jako by chtěl dohnat všechny ty roky, které uplynuly, jako by chtěl chytit toho člověka, kterého toho dne nechal v Sále Mengpo samotného.

Až by ho dohonil, tak by mu řekl: „Odpusť mi, mýlil jsem se, když jsem tě nenáviděl.“

Mo Ran bezcílně běhal noční tmou, běhal a běhal … ale kamkoli vkročil, viděl Chu Wanningův stín: Jeviště neřestí a ctností, kde ho učil číst a cvičil s ním šermování, most Naihe, kde společně šli pod jedním deštníkem, Síň nebeské čistoty, kde dostal tělesný trest a kde zůstal o samotě klečet.

Cítil čím dál větší úzkost, připadal si stále bezmocnější.

Najednou vyběhl na volné prostranství; mlha, kterou měl před očima se zvedla a znovu nad sebou uviděl jasný měsíc.

Zastavil se; sotva lapal po dechu.

Nebeská věž …

Místo, kde v minulém životě zemřel. Místo, kde se poprvé setkal s Chu Wanningem. Ze zmatku v jeho očích se stal boj chaosu, srdce mu tlouklo jako vojenský buben, poslední útok už nedokázal odrazit, a nakonec ho to zahnalo až sem.

Rozlévalo se tu bílé měsíční světlo a vánek ho jemně hladil. Tady se poprvé setkali.

Mo Ran už nedokázal znovu vyběhnout; pochopil, že nemůže utéct a že v tomto životě bude svázaný dluhem k Chu Wanningovi.

Pomalu stoupal po schodišti až došel obrovské jabloni haitang. Natáhnul ruku a dotknul se kůry jejího kmene, suché a drsné jako nelaskavé srdce.

Od Chu Wanningovy smrti už uplynuly téměř tři dny. Mo Ran vzhlédl; kvetoucí strom byl překrásný, jako vždy. Teprve teď se mu v hrudi otevřela studnice bezedného smutku. Opřel se čelem o kmen a konečně se rozplakal; slzy padaly jako déšť.

„Mistře, mistře …,“ šeptal mezi potlačovaným vzlykáním a dokola opakoval slova, která řekl, když se s Chu Wanningem poprvé setkal.

„Podívejte se na mě … proč si mě nevšímáte …“

Ale ačkoli se všechno zdálo být stejné, lidé se změnili, a před Nebeskou věží teď zůstal sám. Nikdo si ho nevšimne, nikdo za ním už nepřijde.

Znovuzrozený Mo Ran měl tělo mladíčka, ale uvnitř byla duše dvaatřicetiletého Taxian Juna. Poznal mnoho ze života a viděl dost smrti, okusil všemožné radosti i bolesti, které svět nabízí a ve svém novém životě dosud neukázal mnoho ze svých skutečných pocitů, ty totiž skrýval, jako by nosil masku.

Ale právě teď měl ve své tváři opravdový žal, a vypadal pro jednou tak zranitelně, tak upřímně, jako by byl opravdu jen obyčejný mladík, který přišel o svého mistra, jen opuštěné dítě, jen toulavý pes, který se ztratil a nemůže najít cestu domů.

„Podívejte se na mě,“ řekl.

„Podívejte se na mě.“

Jediná odpověď, kterou dostal, bylo šelestění listů a tančící stíny, které vrhaly jabloňové květy.

Ten krásný muž pod jabloní haitang už nikdy nezvedne hlavu a nepodívá se na něj – nevěnuje mu už ani jediný pohled.