„Rychle, jdeme,“ řekl Mo Ran a vypadal znepokojeně. „Mistře, když jsem zabil tolik vojáků, z podsvětí se ani snadno nedostaneme.“

„To nic,“ opáčil Chu Wanning. „Ta technika duše nezničí, jen je dočasně rozptýlí. Za několik dní se zase složí dohromady.“

Mo Ran napnul zrak a opravdu, po dýmajícím spáleništi poletovaly jiskřičky duší a zářily jako světlušky. Ale než si to stačil pořádně prohlédnout, Chu Wanning ho táhl pryč. „Běž!“

Zpoza zhroucených zdí se valila další vlna zuřivých vojáků jako smečka hladových šelem. Chu Wanning a Mo Ran prchali dál po střechách se zdviženými okraji. Mo Ran se v běhu obrátil na Chu Wanninga: „Mistře, když tedy neumřeli a my jsme podsvětí až tak moc neurazili, proč nesmím použít víc duchovní síly a zahnat je?“

„Klidně si to vyzkoušej,“ odpověděl studeně Chu Wanning.

Mo Ran nechápal, proč to říká, ale zkusil to. K jeho překvapení se však objevil jenom tenký proužek kouře; vypadalo to, že Jiangui se vyčerpal a ztratil dřívější sílu, která otřásala horami a zastínila sluce.

„Čím víc duchovní energie použiješ, tím déle trvá, než se obnoví,“ vysvětloval Chu Wanning. „Proto se vyhýbej krajnostem, rozuměl jsi?“

„Rozuměl.“

Mo Ran se na chvíli zarazil a potom řekl: „Mistře, já si na něco vzpomněl, hádejte na co?“

„Na co?“

„Vzpomněl jsem si že v Prameni broskvových květů, v té iluzi, když jste mě učil používat vrbovou ratolest, jako právě před chvílí, jste byl takový malý,“ zubil se Mo Ran na celé kolo a nechal svou ruku klesnout dolů. „Nesahal jste mi ani do pasu.“

Chu Wanning klopýtl.

„Pozor!“

„Dej mi pokoj.“ Kdyby Chu Wanning byl ještě naživu, zčervenaly by mu uši. Styděl se a zároveň hněval: „Proč se měříš s Xia Sinim? Proč si nevybereš někoho ve své výšce, třeba mně?“

Mo Ran se smál. Vyrostl, už nebyl zřetelně menší než mistr, jako tomu bylo ještě v Motýlím městě, ale byl zhruba stejně vysoký jako on.

Dlouze se na svého mistra zahleděl a v duchu si řekl, že v příštích několika letech musí svou výšku porovnávat s Chu Wanningem, aby zjistil, že jeho tělo přestalo růst.

Zatímco císař Taxian Jun spřádal své plány, Yuheng noční oblohy byl celý zmatený.

Už měl jistotu, že Mo Ran ví o tom, že Xia Sini je on a při jeho stydlivé povaze pro něj bylo nesnesitelné takové řeči poslouchat.

Konec konců … to on vzhlížel k Mo Ranovi a říkal mu starší bratříčku.

Čím víc o tom přemýšlel, tím víc se styděl; Chu Wanning běžel stále rychleji a nechal Mo Rana daleko za sebou.

Mo Ran chápal, co se mu honí hlavou a nechal ho běžet, sám za ním pomalu klusal.

Unikli pronásledovatelům, vítr jim vál do tváří. Zadíval se na muže před sebou; rudé šaty se třepotaly jako opadávající javorové listy, vzdouvaly se jako večerní červánky, zlatem vyšití motýli se třpytili až se zdálo, že opravdu létají.

Srdce mu zaplavil hořkosladký pocit.

V tu chvíli pociťoval vděčnost. Vděčnost nad tím, že může Chu Wanninga znovu vidět, vděčnost nad tím, že ho Chu Wanning bude znovu učit.

A když všechno půjde hladce, za několik let bude moci sklonit hlavu, smát se a Chu Wanninga popichovat: „Tento žák mistra přerostl. Tento žák zůstane pevně stát na nohou a mistr si může stoupnout na špičky.“

V srdci cítil teplo; nebesa k němu byla opravdu laskavá.

Ne každý dostane možnost napravit své chyby a odčinit své viny, ne každý dokáže své rány nemstít a odpustit.

Jeho mistr je pod studenou slupkou tak hodný, ale jemu trvalo příliš dlouho, než na to přišel.

Odrazili další dvě vlny pronásledovatelů. Hlavní brána paláce už byla na dohled. Ohlédnul se a uviděl, že vojáci zaostali daleko za nimi a nemohou je dostihnout. Mo Ran s už úlevou vydechl, když se před nimi ozvalo ohlušující zahřmění.

Ve světle blesku se objevila ohromná nosítka, která spočívala na ramenou osmi obrovitých snědých chlapisek, kteří klečeli na zemi. V nosítkách ležel poněkud zavalitý muž, zahalený do sněhobílých kožešin, s rozpuštěnými dlouhými vlasy, po pravici i po levici měl krásku; jedna mu masírovala rameno a druhá ho krmila třešněmi.

Tlouštík byl duší, která si vytvořila tělesnou formu, takže třešně opravdu pojídal, a nenechával je propadávat jen tak pro chuť.

Olíznul si rty, chytil jednu z krasavic za bradu a nadělil jí mlaskavý polibek. Potom přimhouřil oči, zadíval se na Chu Wanninga a Mo Rana, odfrknul a nedbale pronesl: „Nějaký darebák chce opravdu ukrást tomuto králi jeho malého miláčka? Ale to se mu nepovede. Kde berete tu drzost, nesmrtelný pane?“

Chu Wanning se zamračil a zbledl až do zelena. Ten slizký, chlípný král démonů o něm před Mo Ranem mluvil jako o svém malém miláčkovi … Kdyby měl svou moc, Tianwen by už toho parchanta nasekal nadrobno.

Mo Ran se netvářil o nic vlídněji, ale byl si vědom toho, že při své současné úrovni kultivace Chu Wanninga před králem démonů nemůže ochránit a musí vsadit na svou výmluvnost.

Přistoupil blíž, uctivě sevřel pěst do dlaně druhé ruky a řekl: „Vznešený pane, přijměte mou omluvu za poničený palác, ale já si tu osobu odvedu.“

„Oho, takže to záleží jen na vás?“ ušklíbl se král démonů. „Co myslíte, že to má na sobě? Já vám to vysvětlím. To jsou svatební šaty ze svatby duchů, jinými slovy obřadní šaty podsvětí. Má na sobě svatební šaty ode mě, patří mi a nedokáže udělat ani jediný krok ven z brány paláce. Pokud mi nevěříte, můžete to zkusit.“

Odmlčel se a pak dodal: „Ale pokud se ho přesto pokusíte odvléct, duchovní energie těch šatů v bráně rozerve jeho duši. Nestěžujte si pak, že jsem vás nevaroval.“

Mo Ran rázem pochopil, proč Chu Wanning nebyl spoutaný, ačkoli Rong Jiu tvrdil, že všichni v hlavní budově jsou spoutaní. To ty rudé šaty …

Mo Ran křečovitě sevřel ruce v pěst a řekl: „Přirozeně, že ho chci odvést pryč, dám vznešenému pánu, co jen bude chtít.“

„Tento král touží jedině po krásných lidech – ne krásných takovou tou křehkou, jemnou, poslušnou krásou; to je nudné. Tento král si oblíbil takové, jako je ten, kdo stojí vedle vás. Jeho chlad a vzdorovitost mu dodávají ten správný půvab.“

Čtvrtého krále zaujaly výrazy Mo Ranovy a Chu Wanningovy tváře. Nenuceně se posadil a začal vyzvídat: „Abych k vám byl upřímný, to je za dobu, kterou v podsvětí trávím poprvé, kdy někdo vtrhnul do mého paláce a ztropil tu takový poprask. Jsem tedy velice zvědavý; kým pro vás je?“

„Je to můj mistr,“ odpověděl Mo Ran.

„Ach, tak je to tedy?“ Čtvrtý král pokynul rukou a usmál se. „A já si myslel, že je to vztah, který přestojí i smrt.“

„Proč ho tady držíte proti jeho vůli, když vás nemá rád?“ zeptal se Mo Ran.

Čtvrtý král lenivě mávl rukou: „Hloupé dítě, nesejde na tom, zda mě má rád nebo nerad. Tento král chce jeho tělo, ne srdce.“

Čtvrtý král se nadechl a pokračoval: „A navíc, to že nemá rád mně neznamená, že má rád vás. Kdybyste spolu uzavřeli sňatek, to by byla jiná. Tento král obdivuje krásu, ale nemá zájem o něco z druhé ruky. Škoda pro vás, že je jen vaším mistrem.“

Mo Ran se napřed zarazil, ale pak se zazubil. „Myslí to vznešený pán vážně?“

„Tento král vládne na čtvrté úrovni pekla, k čemu by mi bylo lhát nějakému malému, bezvýznamnému duchu, jakým jste vy?“

„Pak mi dovolte, abych se optal: kdyby můj mistr už předtím manželství uzavřel, znamenalo by to, že svatební šaty mu neublíží?“

„Samozřejmě že ne. Tento král si nezahrává s manželi a manželkami jiných.“ Čtvrtý král nakrčil čelo. „Proč se ptáte? Váš mistr snad opravdu uzavřel sňatek?“

Chu Wanning nehodlal ztratit tvář: „Ne.“

Mo Ran se o to, jestli tvář má, nebo nemá, nestaral: „Ano.“

Než Chu Wanning stačil říci něco dalšího, Mo Ran ho popadl za ruku a táhl ho k bráně. Ohlédnul se přes rameno na čtvrtého krále a řekl: „Toho si nevšímejte, mistr má špatnou paměť. Jak jste řekl, jestli už uzavřel sňatek, svatební šaty mu nemohou nijak ublížit. Šetřete s dechem. Já prostě půjdu a odvedu ho s sebou ven. Když bez úhony vyjdeme, tak nás prosím nechte na pokoji. Jestli lžu, ať to, co přijde, padne na mou hlavu.“

Chu Wanning se začal vzpírat: Zbláznil ses, Mo Rane? Tehdy v Motýlím městě to bylo jen hrané, to se nepočítá …“

„Proč by se to nepočítalo?“ Prohlásil Mo Ran se skálopevnou důvěrou bez stopy pochybností. „Vypili jsme spolu pohár vína, poklonili se nebi, zemi i předkům, a potloukli jsme si hlavy, když jsme se ukláněli navzájem. Proč by se to nepočítalo?“

„Mo Rane …!“

Po šedivých jednotvárných létech strávených v podsvětí, se král démonů tou hádkou náramně bavil. Zvedl se, podepřel si bradu rukou a se zájmem přihlížel. Poplácal po stehně krasavici vedle sebe, aby mu podala víc ovoce, žvýkal plody a zároveň říkal: „No jistě, jen jděte. Pokud se ven dostanete v pořádku, nechám vás být a když umřete, je to vaše věc.“

„Tisíceré díky,“ zavolal na něj Mo Ran.

Přes hlavní bránu paláce byla vztyčená magická bariéra, která vydávala slabý purpurový svit a zjevně tu byla proto, aby držela duše uvnitř. Čím víc se blížili k bráně, tím víc se Chu Wanning vzpouzel. Není přece možné brát vážně nějakou nedopečenou svatbu duchů …

Mo Ran se k němu však naklonil a zašeptal: „Nebojte se mistře, náš sňatek je docela určitě platný.“

„Jak platný?!“

„Poslechněte mně jednou, já vím, co dělám.“ Propletl jejich prsty a stiskl, i když jeho vlastní dlaň byla mokrá potem.

„A i kdyby štěstí nebylo na naší straně, já s mistrem zůstanu.“

Chu Wanning zamrkal a své fénixí oči otevřel do široka, zíral na něj s takovým údivem, jako by ho ještě nikdy neviděl.

Mo Ran se na něj vřele a zářivě usmál, ve tvářích měl hluboké dolíčky. „Dlužím toho mistrovi tolik. Tentokrát v tom nenechám mistra samotného.“

Chu Wanning mlčel a pak tiše zabručel: „Proč to všechno děláš?“

„Co vy, mistře? Proč vy to všechno děláte?“

Chu Wanning sklopil oči, tiše vzdychl a přestal odporovat. Stáli ruku v ruce před popraskávající purpurovou bariérou a za nimi se začaly shromažďovat davy duchů, aby mohly sledovat tu podívanou.

„Jdeme?“

„Jdeme!“

Nedalo se říci kdo první z nich zesílil stisk, pevně sevřel ruku, zda ta ledově studená dlaň mačkala tu horkou, ta upocená drtila tu suchou, nebo ta bílá držela tu zlatohnědou jako obilná zrna.

Stáli před zářící a hučící hradbou. Bariéra byla jako mohutná vodní stěna, jako obrovitý vodopád. Vkročili do ní zároveň a spustil se příval oslepivých blesků, které dopadaly se silou, která mohla drtit hory i obracet toky řek a hrozila že tu dvojici, tak troufalou, aby vešla do brány života a smrti, od sebe odtrhne, rozerve na kusy a spálí na prach.

Zazářil plamenný blesk a jeho světlo bylo oslepující, jasné a bílé. Úder je zasáhl oba. Mo Ran se už rozhodl, že bude svého mistra ctít a milovat, že ho už bude navždy poslouchat a nikdy ho nepošpiní ani myšlenkou.

Ale v ten okamžik mezi životem a smrtí zprudka obrátil hlavu, protože toužil ještě jednou pohlédnout na Chu Wanningovu tvář.

Ohlédl se a zjistil, že ve světle deště jisker, který se vylévá z magické hradby, se Chu Wanning dívá na něj. Ty fénixí oči, které bývaly plné hněvu, přísné, rozhodné, plné bolesti, odhodlané, umíněné … v tuto chvíli v nich byl mír.

A – nebyl si jistý, jestli se mu to jen nezdá -.

A hluboká láska.

Mo Ran takový pohled u Chu Wanninga ještě nikdy neviděl; v hlavě mu hučelo, jako kdyby se naráz zhroutily zdi celého města. Hruď mu zaplavila vřelá náklonnost, jako když se pramen prorazí cestu tvrdou temnou skálou. Neměl čas přemýšlet o tom, co je to za pocit; přemohlo ho to, jako kdyby se jeho srdce změnilo v rozpálený kotel a začala se mu vařit krev.

Mezi zášlehy blesků a hřměním hromů bez přemýšlení vztáhl ruce a sevřel Chu Wanninga v pevném objetí.

Splašený tlukot srdce proti chvějící se duši. Hruď proti hrudi.

Po pravdě řečeno, předtím, než sestoupil sem, do podsvětí, mu nikdy nepřišlo na mysl, že by mohl zemřít společně s Chu Wanningem. Celou dobu si myslel, že ten, koho miluje, je Shi Mei, takže kdyby snad měl spolu s někým zemřít, byl by to Shi Mei.

Teď před ním opravdu stála vyhlídka na smrt.

Bezděčně ho vtáhl do své náruče, jako by chtěl spojit své tělo s jeho tělem, ukrýt jeho duši ve své duši.

Chu Wanningu.

Jsem s tebou.

Já …

„Oho, kdo by to řekl, ti dva jsou skutečně milenci, předurčení jeden druhému během hvězd,“ ozval se pobavený hlas. „Že by tento král skutečně měl nesprávného ducha? Tento nesmrtelný pán už opravdu uzavřel manželství?“

Mo Ranovy oči se prudce rozevřely. Hromobití, které ještě před okamžikem hrozilo, že je roztrhá na kousky, ustalo. Proměnilo se v tisíc žlutých květů pampelišek, které se kolem nich snášely a třepotaly jako sněhové vločky.

Čtvrtý král démonů se smíchem vstal a přímo tam u brány paláce, zatleskal. „Už celé stovky let jsem se tak nepobavil.“

Mo Ran byl strnulý, jako ve snách se podíval na čtvrtého krále démonů a potom na muže ve své náruči, pak mu došlo, že je dost nevhodné objímat se takhle s mistrem a chvatně ho pustil. I Chu Wanning vypadal jako by se právě probudil, v tváři měl nerozluštitelný výraz a rychle se odvrátil. Po chvíli si uhladil šaty a zůstal mlčky stát.

Aby skryl rozpaky, otočil se Mo Ran ke čtvrtému králi a řekl: „Vznešený pane, vidíte? Já vám nelhal.“

„Opravdu jste nelhal.“

Čtvrtý král potřásl hlavou a ve tváři měl cosi jako úsměv. „Den plyne za dnem a už je to dlouho, co jsem naposledy zažil takovou podívanou. Dobrá, nechám vás jít, už jen kvůli tomu vašemu legračnímu spektáklu. Tento král má krásy dostatek a jednu vyvdanou duši nebude postrádat.“

Mo Rana ta slova potěšila a pomyslel si, že čtvrtý král je mnohem velkodušnější než pátý král, se kterým se utkal Chu Xun. Jistě, je to sice chlípný démon, ale přinejmenším drží slovo, a má i trochu vznešenosti.

Obrátil se k Chu Wannngovi, aby ho pobídl k odchodu.

Právě v tu chvíli se mraky na nebi roztrhly, na Mo Rana dopadlo měsíční světlo a tiše pod jeho nohama nakreslilo černý stín.

Čtvrtý král se nehnul brvou, stále se usmíval, pobavený tím vzácným rozptýlením, které se neočekávaně naskytlo. Pokynul krasavici po svém boku, aby ho nakrmila hrozny.

Kráska oloupala rudofialovou slupku a podala vlhkou průsvitnou dužinu ke rtům čtvrtého krále. Čtvrtý král se už chystal otevřít ústa, když si konečně všiml, že se něco děje a rozhněvaně trhnul hlavou.

„Stát!“

Zíral na stín na zemi a poté jeho pohled pomalu zamířil vzhůru až se zabodnul do Mo Ranova obličeje.

„Jen se podívejte! Co je to, na té zemi?!“

Mo Ran se zadíval dolů a zjistil, že pod nohama mu leží temný stín.

Z obličeje čtvrtého král zmizel blahovolný výraz, úzké oči se mu zúžily ještě víc a zajiskřila v nich světélka, jako dravci, který se chystá vrhnout na kořist.

„Jak jste se vy, živý člověk, dostal do pekla?“