Chu Wanningovi se zúžil dech a ústech mu vyschlo.

Nechtělo se mu přiznat porážku a místo toho se rozhodl pro složitější cestu. Potlačil žár, který mu planul v hrudi a místo toho se zeptal, klidně jako obvykle: „Dokud budeš naživu?“

„Dokud budu naživu.“

„ … Může se stát, že půjdu příliš rychle a nebudu se na tebe ohlížet.“

„To nic, já vás doženu.“

„…Třeba nikam nepůjdu a zůstanu tu stát.“

„Zůstanu stát s mistrem.“

Pohotová odpověď Chu Wanninga trochu rozčílila; máchnul rukávy a nadhodil: „A co když nedokážu vůbec chodit?“

„Pak vás ponesu v náručí.“

Mo Ran se zarazil, pochopil, že to mohlo být drzé, možná až urážlivé. Vyvalil oči, zamával rukou a řekl: „Ponesu vás na zádech.“

Chu Wanningovi bilo srdce stále rychleji a všechny síly, které měl, vynaložil na to, aby překonal touhu pomoci tomu muži na nohy, touhu dotknout se ho. Zamračil se nad tou touhou. Vypadal podrážděně.

„Kdo stojí o to, abys ho nosil na zádech.“

Mo Ran otevřel ústa, ale nevěděl, co říct.

S jeho mistrem to je těžké – nechce, aby ho nosil na zádech ani v náručí; sotva ho může nosit na hlavě a docela určitě ho nemůže táhnout po zemi. Měl pocit, že je příliš hloupý na to, aby Chu Wanninga potěšil. Poraženě svěsil hlavu, jako opuštěný zatoulaný pes.

Špitnul: „Tak ani já nepůjdu. A když budete chtít, aby na vás pršelo, stejně zůstanu s vámi.“

Neúnavné odrážení jeho výpadů Chu Wanninga zmohlo; už nevěděl kudy kam. Byl tolik navyklý se o všechno starat sám, že bez rozmýšlení vyhrknul: „Já o tvou společnost nestojím.“

Mo Ran konečně zmlknul. Chu Wanning z místa kde stál viděl jen jeho široké čelo, temné obočí a dlouhé řasy na sklopených očních víčkách, které se slabě chvěly, jako závěs rozvlněný větrem.

„Mistře …“ Mo Ran nepochopil, jaké pocity se skrývají za Chu Wanningovým tvrdohlavým odmítáním. „Vy se na mně pořád zlobíte?“ zeptal se.

Chu Wanning, stále ztracený v hlubinách svého srdce, přeslechnul, co řekl, a proto odpověděl jen: „Cože?“

„Tehdy v podsvětí jsem se mistrovi už omluvil, mockrát a mockrát, ale já vím, že to nestačí. Celých těch pět let jsem za to cítil vinu. Já vím, že vám toho moc dlužím.“

„Chtěl jsem se polepšit, abych si před vámi nepřipadal tak pošpiněný. Ale já … já se vám nemůžu přiblížit … každý den, když se probudím, mám strach, že se mi všechno jen zdálo, že zmizíte, když přestanu snít. Pořád slyším ta slova, která jste mi řekl v jezeře Jincheng, když jste mně zachránil, to, že ty nejkrásnější sny se nikdy nesplní, že ty nejkrásnější sny se nikdy doopravdy nestanou, a pak je mi … a pak je mi moc smutno.“

Mo Ranův hlas začal znít chraptivě.

Měl toho na jazyku ještě víc, ale nechtělo se mu to vyslovit. Měl pocit, že nemá právo o takových věcech před Chu Wanningem mluvit. Při pomyšlení na to, že Chu Wanning bude vědět, co se dělo v uplynulých pěti letech, ho přepadal stud.

Občas … když byl úplně sám ve Sněžném údolí, stávalo se mu, že nevěděl, co je za den, ani kde je. Píchal se jehlou hluboko do prstů, až do samotných kostí. Bolelo to, ale pak věděl, že je ještě při vědomí, že ještě žije.

Jen tak poznal, že není pořád ve svém minulém životě, a že si to celé jen nevysnil. Že se neprobudí na hoře Sisheng změněné k nepoznání, Xue Meng nebude mít pro něj v očích jen zášť a sekta Rufeng nebude ležet v troskách. A když půjde do Pavilónu rudých lotosů, neuvidí tam ležet Chu Wanninga, který vypadá, jako by ještě žil.

Jako by ještě žil, jako by ještě žil.

Která slova by ho dokázala ranit víc?

Když na to teď pomyslí, bylo to tak divné – když zjistil, že Chu Wanning zemřel, aby ho zachránil, a když se ho vydal zachránit do podsvětí, srdce se mu svíralo, ale nebyla to taková strašlivá beznaděj, jakou cítí teď.

Ale čas plynul, den za dnem.

A čím víc se blížilo Chu Wanningovo probuzení, tím větší bolest Mo Ran cítil, jako by mu srdce probodávala dýka.

Snad proto, že ve dnech, které trávil o samotě, měl na přemýšlení až příliš mnoho času, snad proto, že v té době Chu Wanningovi nepřítomnosti se toho člověka pokoušel zoufale, skoro šíleně napodobit, až do té míry, by sám sebe nejraději rozerval, jen aby Chu Wanninga připomínal.

Z nějakého důvodu mu na mysli vytanulo mnoho věcí, kterým kdysi ani nevěnoval pozornost, na mnoho věcí, které postupně zapomněl. Ty věci z dávno zaniklé minulosti se vynořovaly jako zaplavené mělčiny, které odkryl odliv a on osaměle stojí na břehu, avšak vlny příboje už dávno zmizely.

Teď už to všechno chápe.

Přemýšlel o svém minulém životě, jak na konci své cesty zůstal obklopený dýmem z ohňů války.

Na horu Sisheng přišel Xue Meng, a v paláci Wushan, který dávno přišel o svou bývalou podobu, se ho právě Xue Meng se slzami v očích vyptával. Tolik chtěl vědět, proč to svému mistrovi všechno udělal.

Xue Meng se ho pokusil přinutit, přinutit, aby se ještě před smrtí obrátil.

Tehdy řekl: Mo Rane.

Nenech se ovládat svou záští. Jen si vzpomeň. Ohlédni se nazpátek.

Kdysi tě učil kultivaci a bojová umění a ochraňoval tě.

Kdysi tě učil číst a psát. Učil tě skládat básně a malovat obrazy.

Kdysi se naučil vařit, aby mohl vařit pro tebe, i když byl nešikovný a měl ruce celé pořezané.

Kdysi čekal … čekal až se vrátíš domů, čekal o samotě od soumraku až do svítání.

Mo Ran tehdy odmítal poslouchat, nechtěl to vidět.

Nyní stojí na břehu osudu, nastal odliv a on se dívá zpět a u svých nohou vidí ztracené srdce, to srdce, které k němu bylo kdysi tak laskavé, tak upřímné, že málem zemřelo.

Ale on byl tak zatvrzelý, že nic z toho neviděl, když to srdce pošlapal.

Pošlapal Chu Wanningovo srdce svýma nohama!

Mo Rana pokaždé, když na to pomyslel, polil mráz. Co to udělal … co to jenom udělal? Dva životy, šestnáct let, oplatil někdy Chu Wanningovi jeho laskavost?

Nosil on vůbec někdy, jen jediný den Chu Wanninga ve svém srdci, jako toho nejdůležitějšího člověka?

Ty prokleté zvíře!!

To měl srdce z kamene? Jak jinak je možné, že necítil žádnou bolest?!

V těch uplynulých pěti letech mnohokrát snil o Chu Wanningově návratu, že přijde ve svých sněhobílých šatech, že jeho tvář bude stejná jako bývala.

Když se probudil, byl jeho polštář promáčený slzami. A každý den říkal: Chu Wanningu, mistře, je mi to líto, je to moje vina, je to moje vina.“

Říkal to každý den, ale to jeho vinu nezmenšilo.

A tak to šlo dál; myslel na něj, když na jaře viděl pučící květy, a když v zimě viděl padat sníh, myslel na něj opět.

Tak to šlo dál, každý rozbřesk byl zlatý jako Chu Wanningova duše. Každý soumrak byl temný jako Chu Wanningovy oči. A dál; každý paprsek bílého měsíčního světla byl jako sníh na jeho rukávech, vycházející slunce hřálo jako jeho pohled. Potom vídal Chu Wanningův obrys v červáncích na obzoru, na modré jitřní obloze mezi vlnícími se oblaky.

Byl všude.

Kvůli útrapám a touze, které prožíval, postupně přestával být zatrpklý kvůli svému nízkému původu a ochládalo také jeho nezdravé zaujetí Shi Meiem.

Jednoho dne ve Sněžném údolí spatřil sněhem pokrytý zimní jasmín, který vyrůstal z pukliny ve zdi.

Chvíli se na něj mlčky díval, se stejnými myšlenkami, jaké ho obvykle napadaly. Pomyslel si: Ach, to je ale hezký kvítek, ten by se mistrovi určitě líbil, jen kdyby ho tak mohl vidět.

Byla to jen prchavá myšlenka o té nejprostší a nejméně důležité věci.

Ale mezi jedním nádechem a výdechem ho přemohl všechen žal, který přes všechnu snahu nikdy nedokázal vypudit ze své mysli a který ho srazil na kolena, když Chu Wanning zemřel. Říká se, že hráz dlouhou na tisíc mil dokážou zbořit malí mravenečci – a on se sesul na zem.

Jeho zoufalé vytí hluboko v údolí vyplašilo divoké husy, takže vzlétly k obloze. Jeho drásavý nářek haněl ten zlatý květ, který se rozvil ve studeném sněhu.

Uplynulo pět let.

Ale on si nikdy neodpustil.

„Mistře … odpusťte … já se opravdu snažil přijet dnes včas, a měl jsem pro vás i dárek, abych, až se s vámi setkám, nepřišel s prázdnýma rukama …“ Předstíraný klid konečně zmizel, hraná bezstarostnost se konečně zhroutila.

Mo Ran zkroušeně klečel před Chu Wanningem, po pravdě řečeno, současný Mo Ran se kál jedině před Chu Wanningem.

„Já … já jsem vážně hloupý. Nepovedlo se mi ani to první, co jsem vám slíbil po vašem oživení. Je to moje vina.“

Chu Wanning sotva dokázal snášet pohled na něj. Pro Mo Rana měl odjakživa slabost a když se po tak dlouhé době konečně setkali, pohled na jeho zoufání mu rval srdce.

Chu Wanning slyšel jeho slova a zaváhal, než mu položil otázku: „Proč jsi dnes nepřijel včas?“

„Vlastně … jsem měl dost času, abych to stihnul. Ale narazil jsem na zlé duchy, kteří škodili v Motýlím městě, tak jsem …“

„Zdržel jsi se, protože jsi je zaháněl?“

„Promiňte.“ Mo Ran měl stále svěšenou hlavu. „Nejen že jsem se zdržel, ale dárek, který jsem měl pro mistra přichystaný, se zničil … a já jsem byl celý postříkaný krví, proto jsem spěchal sem, abych se umyl, prostě jenom …“

Chu Wanning cítil, jak mu jihne srdce.

Učený mistr Mo.

Mo Ran skutečně není stejný jako před pěti lety.

Mo Ran z doby před pěti lety byl zahleděný jen sám do sebe, ale teď umí věci vážit, poznat, na čem záleží a na čem ne. Chu Wanning o pocty a oslavy nestál. Ve skutečnosti by ho velmi rozzlobilo, kdyby zjistil, že Mo Ran v Motýlím městě odhalil potíže s démony a rozhodl, se že s tím nebude nic dělat. Když se Chu Wanning díval na toho muže, který tu před ním klečel a se vší upřímností a neobratností ho žádal o odpuštění, jeho hloupost mu začala připadat roztomilá.

Chu Wanning k němu vykročil, u srdce ho hřálo, natáhl ruku, aby Mo Ranovi pomohl na nohy, když uslyšel, jak tiše říká: „Mistře, prosím, nevyhánějte mě ze sekty.“

Teď byl pohnutý Chu Wanning. Neznal hloubku Mo Ranových vin a lítosti a proto neočekával, že Mo Ran může něco takového vyslovit. Rozpačitě se zeptal: „Co …“

„I když nebudete chtít, abych zůstal s vámi, nebo za vámi běhal, dával na vás pozor, ani abych vás nosil, když nic z toho nebudete chtít, prosím nevyhánějte mě.“

Mo Ran konečně zdvihl hlavu. Chu Wannigovo srdce se rozechvělo.

Všiml si, že mu oči zrudly a třpytí se v nich slzy.

Chu Wanning byl obvykle rázný a rozhodný, ale teď si nevěděl rady.

„Už ti … už ti je přece dvaadvacet, tak proč pořád …“

Odmlčel se a zhluboka se nadechl, pak řekl: „Napřed vstaň.“

Mo Ran zvedl ruku, mnul si oči a potom tvrdohlavě prohlásil: „Co bych vstával, když o mně mistr nestojí.“

… Ten pitomý klacek!

Chu Wanninga rozbolela hlava. Rty sevřel do tenké linky, popadl Mo Rana za předloktí a zvedl ho.

Jenže jakmile se ho jen špičkami prstů dotkl, ucítil teplo jeho kůže a pevné svaly pod ní. Tělo tohoto mladého muže už nebylo stejné jako kdysi, když byl ještě mladší. Po tom jediném dotyku Chu Wanningovi málem vyskočilo srdce z hrudi. Hned ho ulekaně pustil.

Mo Ran byl naštěstí příliš schlíplý na to, aby věnoval pozornost Chu Wanningovu podivnému chování. Chu Wanning však nevěřícně zíral na vlastní ruku a ochromil ho úžas.

Co je to … co je to s ním?

Znamená to, že pět let spánku vymazalo všechno sebeovládání a odříkání, které mu kdysi byly vlastní?

Ale pak se překvapeně zadíval na Mo Rana …

Nebo je to tím, že ten mladík před ním se změnil tolik, že je pro něj téměř nemožné se ovládnout?

Mo Ran se hryznul do rtu, byl posedlý představou, že bude vypuzen.

„Mistře, prosím, nevyhánějte mě.“

S těmi slovy znovu padnul na kolena.

Může se Chu Wanning odvážit pomoci mu znovu na nohy? Rychle ho přerušil: „Co zas klečíš?! Jestli budeš klečet, tak tě vážně vyženu!“

Mo Ran se zarazil, zamrkal a konečně pochopil. Oči se mu rozjasnily. „Mistře, vám to nevadí … vy se nezlobíte, že jsem nepřijel včas na hostinu? Vy …“

„Jsem snad tak malicherný?“ odsekl Chu Wanning.

Mo Rana přemohla divoká radost a pokusil se Chu Wanninga obejmout. Chu Wanning se vyděsil tak, že ze sebe nejprve nedokázal vypravit ani slovo. Rychle udělal krok dozadu, zamračil se a zavrčel: „Co to děláš? To se neumíš chovat slušně?“

„Ach.“ Mo Ran poznal, že udělal něco, co neměl a začal se omlouvat: „Promiňte, promiňte, já se zapomněl.“

Chu Wanningovi zčervenaly uši, přesto se snažil předstírat klid. „Už je ti přes dvacet, ale pořád nemáš žádné způsoby.“

I Mo Ranovy uši zrudly. „Je to moje vina.“

Slova: „Je to moje vina,“ teď opakoval pořád dokola jako svou mantru. Chu Wanning byl trochu rozzlobený, trochu pobavený, trochu dojatý a zároveň také cítil vřelost.

Dlouhé řasy vylétly nahoru, jak na Mo Rana vrhnul kradmý pohled.

Spatřil vysokého pohledného muže s pletí opálenou do zlatova sluncem; snad díky vzlínající páře z horkého pramene, nebo možná kvůli něčemu úplně jinému mu zruměněly tváře. Sálalo z něj mládí, až se zdálo, že ho obklopuje oblak svěžesti a životní síly, ze kterého jasně září jeho tmavé oči.

„Buch, buch.“

Chu Wanning vnímal, jak mu v hrudi splašeně tluče srdce, prsty, kterými se Mo Rana dotkl, ho pálily, jako by sáhnul na plamen. Hrdlo měl nesnesitelně vyprahlé. Už se nedokázal na Mo Rana ani dívat.

„Ty idiote,“ utrousil a dal se na odchod.

Bariéra nad ním ani nezakolísala – Mo Ran ho doprovázel, přesně tak, jak slíbil.

Chu Wanning sklopil oči a neodvažoval se ohlédnout. Byl si vědom toho, že už ve svých očích dál nedokáže skrývat lásku a touhu, stejně jako se nedokáže zbavit horkosti ve svých prstech.

On ho zničil.

Ten muž udělal vše, co Mo Ran před pěti lety udělat nemohl. Vzal si jeho srdce a svrhnul ho do moře žádosti.

Od nynějška je Chu Wanning obyčejným smrtelníkem s tělem z masa a kostí, s duší, která se nemůže ubránit pozemským tužbám, polapený v síti, odkud není úniku.